VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

  

Šárka Hrouzková se narodila v roce 1954 v Ostravě-Vítkovicích, jak říká ona sama, v porodnici přímo pod vysokou pecí. Vystudovala gymnázium v Ostravě-Porubě, dále v letech 1974-1979 pokračovala ve studiích na Filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci na oborech výtvarná teorie a výchova a bohemistika. Po dokončení studia učila na gymnáziu a LŠU (dnešní ZUŠ) v Hlučíně na Opavsku a pak na LŠU v Ostravě-Porubě.
V roce 1990 se s manželem rozhodli k důležitému životnímu kroku a přesídlili z Ostravy do Dolního Újezdu u Litomyšle, kde žijí dodnes.
Pedagogicky působila na gymnáziu a ZUŠ v Poličce a od roku 1992 na výtvarném oboru tehdy nové ZUŠ v Dolním Újezdě.
V březnu roku 2000 zakládá se svou kolegyní Pavlínou Vomočilovou soukromé Výtvarné studio, kde spolu působí až do současnosti (www.vytvarnestudiodu.cz).
Má za sebou řadu autorských a kolektivních výstav a vychovala řadu absolventů, z nichž mnozí se uplatnili na výtvarné scéně. Je členkou Unie výtvarných umělců pardubického regionu a od roku 2013 také členkou KK 3 Klubu konkretistů v Hradci Králové.


    


Šárka Hrouzková – umělec – pedagog – člověk
Vějíř autorčiných aktivit je široce rozevřen mezi uměleckou tvorbou a jejím působením pedagogickým. Tyto aktivity jsou propojeny pokorným, tichým lidstvím, které však zanechává výraznou stopu v lidských duších. V duších jejích žáků i diváků, příjemců její tvorby.
Není náhodou, že Šárka Hrouzková na své životní cestě zakotvila v kraji Václava Boštíka, Karla Malicha, jejichž tvorba je definována geometrizující úsporností a silným duchovním aspektem. Ale také Ostravsko, odkud Šárka pochází, nám dalo umělce, kteří přísahají na geometrii či úspornost, redukci výrazu provázanou silným duchovnem, např. Stanislava Kolíbala.
Autorka se ve své současné tvorbě pohybuje na poli nezobrazivého umění, její tvorba osciluje mezi lyrickou abstrakcí a tzv. konkrétním uměním. Dále pracuje s materiálovými asamblážemi a instalacemi, často s použitím kovových reliktů. Inspiraci čerpá z krajiny, východních filozofií, mayské kultury, českého baroka (Santini), ale hlavně z hluboké empatie ke všemu živému i neživému. Postupně se propracovala z původních realistických východisek, přes emotivní kresby a malby, až k abstrakci. I abstraktní a znakovou polohu autorka postupně redukuje až do polohy čistého konkretu, syrových materiálových realizací, práce s linií, barvou a základní geometrií.
Je nelehké Šárku zařadit pouze do jedné kategorie, záběr je poměrně široký, její dílo však i přes zmíněnou šíři působí konzistentně a přesvědčivě. Dotýká se oblasti duchovního umění (ač to zní dnes poněkud zprofanovaně), umění, které je čisté a otevřené.
Její tvorba je stejně moudrá, pokorně tichá a zároveň velkoryse intenzivní, tak jako její osobnost.