VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Koláže s divadelní tematikou britské výtvarnice Emmy Margaret Smith ve foyer vystřídala abstraktní díla malířky Lucie Staňkové, jejíž výstava, slavnostně zahájená 4. března před premiérou komedie Yasminy Rezy Třikrát život, zde bude k vidění do květnové premiéry dramatu Lovecké scény z Dolního Bavorska.

Život LUCIE STAŇKOVÉ (* 1966) je spjat s Hradcem Králové. Dcera hradeckého malíře Jiřího Šindlera zde vystudovala Gymnázium J. K. Tyla ve třídě s výtvarným zaměřením, pak pokračovala ve studiu textilních technik na VUPŠ v Praze. Po ukončení studií žila a pracovala v Praze, zabývala se tkaním gobelínů, tapiserií a paličkovanou krajkou, později i malbou. Po narození dvojčat se roku 1995 vrátila i s rodinou zpět a nyní žije a pracuje ve svém domě na Novém Hradci Králové.
Zde založila Ateliér LABYRINT, což je domácí podkrovní a v létě i zahradní výstavní prostor, kde pravidelně vystavují svá díla malíři, grafici, sochaři a fotografové hledající své vyjádření spíše v abstrakci. Spolupracuje také s interiérovými architekty a designéry.
V současnosti se věnuje především malbě. Na plátnech a deskách maluje olejem i akrylem, kombinuje také techniky malby na hedvábí s akrylovými barvami.
Je členkou Unie výtvarných umělců v Hradci Králové, zúčastnila se mnoha skupinových i samostatných výstav v Čechách i v zahraničí, kde je také zastoupena v mnoha soukromých sbírkách.
„Nejsem impulzivní, expresivní typ, zřejmě proto jsem v mládí začínala tkaním gobelínů a tapiserií. Struktury mě velmi přitahují. Jsou viditelným znamením vztahu. Mám ráda hrubá plátna, která mi připomínají gobelín. Struktura podkladu dává obrazu další rozměr, hloubku, charakter, ale musí být přirozená. Souvisí to i s tématem, někdy spolu souzní, někdy jsou zajímavé v kontrastu, někdy umožňují dvojí pohled na to, co je prostor a co hmota. Lze to vidět také na dřevoštěpkových deskách. Síla, která štěpky spojila, už sama vytvořila určitý děj, strukturu vztahů a nakonec ornament. To je základní přírodní prvek, který prochází historií výtvarné kultury od počátku,“ říká Lucie Staňková a dále dodává, kde čerpá inspiraci: „Občas je to vnější impuls, který se spojí s něčím ve mně, jindy je to opačně. Abstrakce je pro mě jakousi esencí toho, co mě osloví, nejvíc světlo, detail, barevná kombinace, inspiruje mě spíš pocit než konkrétní tvar.“
Autorka nemá program, není vyhraněná žádným směrem, a jak sama říká, ani nechce být: „Snažím se být otevřená. Jedno proměňuje druhé a naopak. Vše existuje jen ve vztahu. Stejně i umění je znamením vztahu. Samo pro sebe ztrácí smysl. Má být pro druhé. Obraz maluji proto, aby k němu divák získal takový vztah, že si ho bude chtít doma pověsit na zeď, protože je něčím, co k němu promlouvá. Chci, aby mé obrazy vzbuzovaly emoce, ale takové, které zakládají dlouhodobý vztah. Provokace a demonstrace jsou mi cizí. Zajímá mě harmonie, soulad, krása… To jsou pojmy, které se sice dnes moc nenosí, ale vždycky budeme mít potřebu něčeho krásného. Vnímání krásy je ovšem ryze individuální, má tisíce podob a záleží na každém člověku, jakou cestu k ní zvolí.“

Výstava je prodejní, kontakt atelierlabyrint@seznam.cz nebo 731 061 226.