VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
Boris Šlechta (23. dubna 2016 - 13. října 2016)
Do Východočeského divadla se tentokrát v roli malíře a výtvarníka navrátil herec a literát Boris Šlechta, jehož jste v letech 1999-2001 mohli vídat na našich divadelních prknech, neboť zde byl v angažmá.
Boris Šlechta se narodil v roce 1937 v Pardubicích, vystudoval Vyšší školu uměleckého průmyslu v Praze, kde získal základy některých uměleckých řemesel. Během studia dochází i do divadelního atelieru prof. Richarda Landera a uskuteční maňáskové představení nazvané Cirkus Pudeto. Po krátkém působení v pozici propagačního výtvarníka v KOH-I-NOOR Děčín a po vojně nastupuje jako kulisák s možností stát se hercem do mladoboleslavského divadla. Zde dostává i první roli v Poprasku na laguně. V roce 1960 odchází do Hradeckého loutkového divadla (později přejmenovaného na Divadlo Drak), kde zpočátku působí jako výtvarník, ale velmi brzy se stává loutkohercem. Nakonec je obsazen i do činoherní role Karabase Barabase ve Zlatém Klíčku a stává se členem souboru. Vrcholem jeho spolupráce se stává autorské představení Kubínových pohádek Když se čerti rojili, za které dostává čestné uznání na celostátní přehlídce Mateřinka 73 v Liberci za všestranný tvůrčí podíl (loutky z této inscenace se v roce 1993 staly součástí stálé putovní expozice České loutkové divadlo v Muzeu loutkářských kultur v Chrudimi).
Roku 1992 se vydává na cestu nejisté kariéry „volného“ umělce. Jako host začne působit v Klicperově divadle v Hradci Králové, kam je brzy přijat do uměleckého souboru (1992-1997). Po odchodu do penze hostuje ještě ve Východočeském divadle, kde je posléze i na tři roky v angažmá (připomeňme alespoň jeho roli Maršálka de Vilroa ve Fanfánu Tulipánovi).
V době jeho hereckého působení se začnou prosazovat i jeho výtvarné ambice. Roku 1988 poprvé vystavuje svá plátna, ilustrace a loutky na Duchcovském zámku. Později se prezentuje i na dalších samostatných či společných výstavách. Jeho loutky hrály v řadě divadel, také působil jako technolog loutek a loutkářský poradce (u nás například při zkoušení pohádky Šípková Růženka). Rovněž se věnoval ilustrační tvorbě (převážně v samizdatových vydáních) i k vlastním textům např. Plody podivností (1985), Vyznání (1986), Zahrada mého dětství (1997) či Ach, ty kočky! (2007).
.jpg)
.jpg)
Námořníkova píseň Černá a bílá vdova
Boris Šlechta se narodil v roce 1937 v Pardubicích, vystudoval Vyšší školu uměleckého průmyslu v Praze, kde získal základy některých uměleckých řemesel. Během studia dochází i do divadelního atelieru prof. Richarda Landera a uskuteční maňáskové představení nazvané Cirkus Pudeto. Po krátkém působení v pozici propagačního výtvarníka v KOH-I-NOOR Děčín a po vojně nastupuje jako kulisák s možností stát se hercem do mladoboleslavského divadla. Zde dostává i první roli v Poprasku na laguně. V roce 1960 odchází do Hradeckého loutkového divadla (později přejmenovaného na Divadlo Drak), kde zpočátku působí jako výtvarník, ale velmi brzy se stává loutkohercem. Nakonec je obsazen i do činoherní role Karabase Barabase ve Zlatém Klíčku a stává se členem souboru. Vrcholem jeho spolupráce se stává autorské představení Kubínových pohádek Když se čerti rojili, za které dostává čestné uznání na celostátní přehlídce Mateřinka 73 v Liberci za všestranný tvůrčí podíl (loutky z této inscenace se v roce 1993 staly součástí stálé putovní expozice České loutkové divadlo v Muzeu loutkářských kultur v Chrudimi).
Roku 1992 se vydává na cestu nejisté kariéry „volného“ umělce. Jako host začne působit v Klicperově divadle v Hradci Králové, kam je brzy přijat do uměleckého souboru (1992-1997). Po odchodu do penze hostuje ještě ve Východočeském divadle, kde je posléze i na tři roky v angažmá (připomeňme alespoň jeho roli Maršálka de Vilroa ve Fanfánu Tulipánovi).
V době jeho hereckého působení se začnou prosazovat i jeho výtvarné ambice. Roku 1988 poprvé vystavuje svá plátna, ilustrace a loutky na Duchcovském zámku. Později se prezentuje i na dalších samostatných či společných výstavách. Jeho loutky hrály v řadě divadel, také působil jako technolog loutek a loutkářský poradce (u nás například při zkoušení pohádky Šípková Růženka). Rovněž se věnoval ilustrační tvorbě (převážně v samizdatových vydáních) i k vlastním textům např. Plody podivností (1985), Vyznání (1986), Zahrada mého dětství (1997) či Ach, ty kočky! (2007).
Námořníkova píseň Černá a bílá vdova
