VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Jarmila Jiravová (27. dubna - 18. října 2013)
Od premiéry detektivky Poslední víkend zdobí foyer obrazy výtvarnice JARMILY JIRAVOVÉ. Autorku žijící v nedalekých Břehách u Přelouče vám přiblíží následující rozhovor.
Jarmilo, co bys na sebe čtenářům prozradila?
Ničím výjimečným asi čtenáře nepřekvapím. Patřím k lidem, kteří věří v sílu pozitivní myšlenky a každé nové ráno cítím jako dar. Neustále kolem sebe hledám duhu, abych ji s jistou pokorou přenášela do tvořivého procesu jako způsobu sebevyjádření. Duhu totiž miluji pro její dokonalou harmonii a kladnou energii. Duha se nedá naplánovat, duha se znenadání objeví a zmizí, a to je ten magický moment překvapení, který milujeme už od dětství a který nás alespoň na vteřinu dokáže zastavit.
Jak ses dostala k výtvarnému umění a co v něm sleduješ?
Určitě se vše vyvinulo přirozeně a nenásilně. Měla jsem to štěstí, že kapka do vínku navíc se spojila s mořem přízně prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. První malířské pokusy probíhaly nejen na papíře, ale po všech plochách, které mou dětskou ruku vybízely k dobrodružství. Poznávání výtvarna a jeho možností pokračovalo v lidové škole umění, v době gymnaziálního studia navštěvováním soukromých hodin a následným studiem oborů výtvarná výchova – historie na VŠP v Hradci Králové. A tak se původní záliba prohloubila do životní potřeby dle prastarého hesla: „Ani dne bez čáry.“
Co se týká mé současné tvorby, hlavním inspiračním zdrojem je mi příroda v různých dimenzích, světlo jako fenomén (právě ono je základem duhy) a vnitřní i vnější svět člověka.
Co považuješ za své úspěchy?
Velký úspěch cítím s každým (relativně) dokončeným dílem – malým či velkým. Tvořivý proces je totiž vnitřní katarze, boj s prostorem i se sebou a je neuvěřitelně naplňující. Pomocí výsledků tohoto procesu se snažím ostatní na chvíli zastavit, uvědomit si své pocity a možná i zahřát na duši.
Jarmilo, co bys na sebe čtenářům prozradila?
Ničím výjimečným asi čtenáře nepřekvapím. Patřím k lidem, kteří věří v sílu pozitivní myšlenky a každé nové ráno cítím jako dar. Neustále kolem sebe hledám duhu, abych ji s jistou pokorou přenášela do tvořivého procesu jako způsobu sebevyjádření. Duhu totiž miluji pro její dokonalou harmonii a kladnou energii. Duha se nedá naplánovat, duha se znenadání objeví a zmizí, a to je ten magický moment překvapení, který milujeme už od dětství a který nás alespoň na vteřinu dokáže zastavit.
Jak ses dostala k výtvarnému umění a co v něm sleduješ?
Určitě se vše vyvinulo přirozeně a nenásilně. Měla jsem to štěstí, že kapka do vínku navíc se spojila s mořem přízně prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. První malířské pokusy probíhaly nejen na papíře, ale po všech plochách, které mou dětskou ruku vybízely k dobrodružství. Poznávání výtvarna a jeho možností pokračovalo v lidové škole umění, v době gymnaziálního studia navštěvováním soukromých hodin a následným studiem oborů výtvarná výchova – historie na VŠP v Hradci Králové. A tak se původní záliba prohloubila do životní potřeby dle prastarého hesla: „Ani dne bez čáry.“
Co se týká mé současné tvorby, hlavním inspiračním zdrojem je mi příroda v různých dimenzích, světlo jako fenomén (právě ono je základem duhy) a vnitřní i vnější svět člověka.
Co považuješ za své úspěchy?
Velký úspěch cítím s každým (relativně) dokončeným dílem – malým či velkým. Tvořivý proces je totiž vnitřní katarze, boj s prostorem i se sebou a je neuvěřitelně naplňující. Pomocí výsledků tohoto procesu se snažím ostatní na chvíli zastavit, uvědomit si své pocity a možná i zahřát na duši.
