VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Tvorbu režiséra ADAMA SVOZILA sleduji už od jeho studií na DAMU, kdy jsem v divadle DISK viděla inscenaci současné hry autora Dennise Kellyho Rituální vražda George Mastromase, za níž v roce 2016 získal Cenu Marka Ravenhilla, tedy ocenění za nejlepší českou divadelní inscenaci nového dramatického textu. Hned následující rok jsem Adama jako čerstvého absolventa oboru činoherní režie přizvala k režii scénického čtení v cyklu INprojekty. Nyní po sedmi letech se nám podařilo domluvit na další spolupráci, opět na naší Malé scéně. Napadlo mě nabídnout mu hru, kterou jsem spolu s většinou souboru viděla na naší loňské studijní cestě v ikonickém berlínském divadle Schaubühne, a byla jsem mile překvapená, že jsme si velmi rychle plácli. Současný text německé autorky Maji Zade s původním názvem ödipus měl premiéru v roce 2021 a dodnes se v divadle hraje. Napsání textu na motivy známé antické tragédie inicioval režisér a umělecký šéf Schaubühne Thomas Ostermaier, který už řadu let platí za jednoho z nejlepších režisérů nejen v Evropě, ale i ve světě. Vznikla velmi svižná „konverzační tragédie“, jak jsme si žánr s Adamem pracovně nazvali, nebo chcete-li zručně napsané komorní psychologické drama s téměř detektivní zápletkou, které nepostrádá vtip, spád ani emoce. Jeho česká premiéra s názvem ZŘÍT DO TMY [oidipus] nás čeká již 5. října, následující rozhovor vznikal na den přesně měsíc před ní.

Před sedmi lety jsme poprvé spolupracovali na scénickém čtení tvojí úpravy dvou her německého autora Falka Richtera. Tehdy jsi v rozhovoru řekl, že je pro tebe velké téma „proměna všech složek života v jakýsi spektákl nebo okázalou performance“. Jak se od té doby posunulo tvoje vnímání divadla a co je pro tebe teď tím tématem, které rezonuje?
V divadle se snažím reflektovat společenská a politická témata i to, jak pronikají do osobní nebo intimní sféry nás všech, což myslím platilo také před sedmi lety. Ale je zajímavé slyšet tu část o každodenním spektáklu, to nás možná tehdy ještě zaráželo, a teď už jsme si všichni tak zvykli, že to asi ani nestojí za řeč/inscenaci, vnímám to už asi jako úplnou samozřejmost.

Opět se setkáváme nad současnou německou hrou. Jaký je tvůj vztah k moderní německé dramatice?
Ta dramatika je tak rozsáhlá a různorodá, že asi nejde říct, že bych k ní měl „vztah“ jako celku, navíc když ji nijak systematicky nesleduji. Nicméně v Německu divadlo slouží jako společensky kritická instituce, takže se tam častěji objevují hry souznící s mým chápáním divadla, plus se v Německu (asi?) dá psaním her uživit, takže jich logicky vzniká víc a tvůrce se jim tím pádem nevyhne.

Co tě přimělo kývnout na první text, který jsem ti nabídla? V čem tě jako režiséra zaujal?
Já se většinou docela rád řídím nápady dramaturgů, přece jen jsou místní, znají své publikum i kontext instituce, ve které se pohybujeme, takže pokud mě ten který text vyloženě nerozčiluje, beru! Tato hra je pro mě navíc zajímavá tematicky, je hodně kritická k současným ekonomickým „elitám“ a ke způsobu, jakým se stavíme (respektive právě moc nestavíme!) k zásadním výzvám dneška, ať je to klimatická krize, důchodový systém, krize bydlení a tak dále. My vlastně, podobně jako postavy z antických dramat, máme tu „věštbu“ – a podobně jako postavy této hry se spíš tak potácíme od ničeho k ničemu, trochu věštbě nevěříme, trochu se bojíme, trochu to vědění vytěsňujeme… Náš horizont je navíc diktován logikou deregulovaného kapitalismu – to znamená jakékoliv řešení by vlastně bylo „moc nákladné“, takže smůla, bude se pokračovat v současném stavu, přestože tušíme, že skončí katastrofou.

A čím si myslíš, že může být hra zajímavá pro diváky?
No doufám, že tím, čím zaujala mě (viz výše), ale nabízí i takové ty činoherní klasiky: je hodně svižná, vzhledem k tématu překvapivě vtipná a přináší skvělé příležitosti hercům.

Zřít do tmy se odehrává v Řecku, kam si naše čtyři postavy vyrazily na dovolenou, z toho také vychází scénografie Pavly Kamanové, která u nás už dříve pracovala jako autorka scény k inscenaci Podivný případ se psem Kashy Jandáčkové. Můžeš trošku přiblížit její scénické řešení?
Pavla scénografii pojala hodně realisticky, takže se diváci můžou těšit na zabydlenou řeckou vilku v průběhu jediného dne!

Na návrzích kostýmů jste s Pavlou spolupracovali, je to pro tebe běžné, že si kostýmy řešíš sám nebo ve spolupráci s výtvarníkem? Že to nenecháš jen na něm a jeho fantazii?
Je to pro mě docela běžné u her odehrávajících se v současnosti, zejména pokud jde o civilní odění, baví mě zaměřit se na to, co každý kousek oblečení nese za významový kontext – bílé kožené tenisky a péřové vesty podnikatelů, masivní šperky a lněné šaty u podnikatelek na dovolené a tak.

Pustil by ses někdy do režie klasického dramatického textu? Protože v tvé dosavadní tvorbě figurují spíše texty současné, nebo přímo autorské.
Dramaturgové a divadla mě naštěstí se současnými texty oslovují nejčastěji, už je to asi taková moje značka, takže to dilema klasika/nový text zas tak často řešit nemusím. Ale když se nad tou otázkou zamyslím v obecné rovině: asi klidně, když by mě klasický text nějak oslovil a připadal mi opravdu „současný“ – nicméně často mi přijde, že české divadlo ty klasické texty recykluje trochu bez rozmyslu a ve stylu „láska je vždycky stejná“, což mi moc blízké není. Nebo se řekne: „Wow, Hamlet, to je vždy a o všem a je to dnes tak relevantní.“, ale já chci vědět, v čem teda KONKRÉTNĚ je to teď tak relevantní, proč se mám dívat na tuto story, co jsem viděl xkrát. Proto mám rád třeba přístup Michala Háby, který ty klasické texty nahlíží zcela kriticky (a dost je celé přepisuje) a vlastně svými inscenacemi ukazuje, čím je v nich obsažené „klasické“ myšlení stále živé – a nezřídkakdy problematické.
Naštěstí jsou v současné dramatice docela široce zastoupeny různé přepisy, přenosy a aktualizace klasických děl, které ty provařené látky právě cílí už dost specificky, to docela vítám, a inscenuji tyto texty čím dál častěji – kromě Zřít do tmy například Crimpův Cyrano z Bergeracu, kterého jsem inscenoval vloni v Jihočeském divadle. To tomu dilematu, které tvá otázka sugeruje, trochu obrušuje hrany.

Častěji než s kýmkoli jiným pracuješ v tandemu s dramaturgyní/režisérkou Kristýnou Jankovcovou, tvoříte tým už od školy. Není pro tebe teď práce se mnou přílišné vystoupení z komfortní zóny?
Není, já jsem vlastně už od školy průběžně dělával inscenace i s jinými dramaturgy, takže to pro mě zas tak nevšední není. Navíc Kristýna už (kvůli finančním podmínkám v českém kulturním provozu) předminulou sezónu divadlo zcela opustila, takže od té doby jsem na nové tváře ještě zvyklejší.

S Kristýnou jste tvořili také autorský tandem, na většině her, které jsi režíroval, jsi spolupracoval také jako autor. Proč je tak důležité si hru napsat/přepsat? Pravidelná dramaturgie tě tolik neinspiruje?
Asi bych neřekl autor, ale úpravu si dělám, což je, myslím, běžná praxe. Přece jen i ty nejpravidelnější hry většinou obsahují víc témat, než v danou chvíli rezonují, taky jsou delší, než by se nám komukoliv líbilo, jejich jazyk může být historický, nesrozumitelný… a tak. Příliš pietní přístup ke hrám vede většinou ke katastrofálním inscenacím, alespoň tedy pro mě jakožto diváka.

Viděla jsem několik tvých her s poměrně komorním obsazením. Vyhovuje ti pracovat spíše s menším počtem herců v menších prostorách, jako je tomu teď, nebo tě baví i velké jeviště a hry s mnoha postavami?
Menší kolektiv asi ústí v pro mě trochu příjemnější mód zkoušení, kdy se můžu věnovat každému herci; zároveň je mi bližší herectví takzvaně na detail. Na velkých scénách mi přijde, že fungují spíše vizuální spektákly… Což by mě vlastně taky někdy lákalo, třeba práce s většími davy a sbory, ale to mi v činohře asi nikdy nikdo nedovolí. S tím velkým herectvím velkých scén jsem se u některých titulů celé zkoušení smiřoval, ale bylo to možná nevhodnou volbou titulu: některé tituly si o tu velkou scénu a příslušnou stylizaci přímo říkají, ale já to přitom při četbě viděl až moc drobňoučké/komorní – a pak tam byl určitý rozpor.

Kromě divadelní režie se věnuješ také režii rozhlasových her a pohádek pro ČRo. Zaujal mě tvůj příspěvek do cyklu BáSnění. Netušila jsem, že jsi milovníkem poezie. Nenapadlo tě někdy nechat poezii ožít v divadle?
Napadlo, ale já moc nejsem takový ten typ tvůrce, který jakýkoliv literární nebo filmový zážitek musí okamžitě přenášet na jeviště. Naopak si myslím, že když má něco literární kvality, tak je to prostě autonomní dílo, které si člověk nejvíc užije jako literaturu a u poezie to snad platí dvojnásob? Kdykoliv jsem nějakou literaturu/film na jeviště přenášel, tak cílem bylo vést s dílem nějakou polemiku, přistupovat kriticky buď k němu samotnému, nebo k pozici, jíž to dílo zaujímá ve sdíleném kulturním poli… Poezie a její recepce jsou pro mě tak intimní, že se mi s ní tento přístup úplně neslučuje, respektive to platí u poezie, co mám rád – a proč bych se věnoval inscenování té, kterou rád nemám?

Naposledy se vrátím ke zmiňovanému rozhovoru před sedmi lety. Řekl jsi v něm, že by ses do budoucna rád v nějakém divadle usadil. V letech 2019-2023 jsi byl kmenovým režisérem v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Proč jsi odtamtud odešel? A jaká práce tě teď v nejbližší době čeká?
No já jsem tam byl na třetinový úvazek, což nebylo finančně moc výhodné (snad se to může říkat?), ale dál se tam k mému velkému potěšení téměř každý rok vracím a ta kontinuita práce s určitým souborem, která mi na angažmá přijde jako ta hodnotná část, tím pádem pokračuje. Ten režim, jestli tam jsem jako třetina zaměstnance nebo jako freelancer, mi připadá skoro jedno, „odchod z angažmá“ to byl spíš formálně… Teda doufám, že to tam taky tak vnímají.
Po premiéře ve VČD mě čeká pohádka pro ČRo a pak zkoušení Milenců z kiosku v ústeckém Činoherním studiu.