VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Ženy jsou mnohem silnější bytosti než muži, říká Miloslav Tichý
Dva muži a dvě ženy. Autor Jan Musil a režisér MILOSLAV TICHÝ, oba herci, tentokrát však v nových rolích, a herečky Lída Vlášková a Petra Tenorová – to je Svět v parku, tragikomická hra, kterou jsme v rámci cyklu Herecká dílna uvedli na Malé scéně ve dvoře.
Miloslav Tichý sice už není stálým členem našeho hereckého souboru, ale stále ještě dohrává některá představení, a tak jsme si před jedním z nich chvíli povídali o divadle a jeho nové práci.
Mílo, je toto tvoje první režie? A kdo byl iniciátorem spolupráce s Honzou Musilem?
Je to moje první režie. Iniciátorem byl Honza, který ví, že by mě režírování bavilo. S Radkem Žákem jsme založili a vedeme divadelní spolek, kde zkoušíme situace podle techniky Michaila Čechova (ruský herec a divadelní pedagog, který vytvořil jednu z nejinspirativnějších hereckých technik druhé poloviny 20. století; vypracoval sérii cvičení, která pomáhají herci rozvinout svůj potenciál a uchopit roli originálním způsobem, zdůraznil důležitost fantazie a představivosti v divadelní tvorbě – pozn. red.). Zatím jsem vedl nějaké hodiny, ale samostatně jsem nerežíroval. Takže Honzův text je moje první režie.
Jak se vaše spolupráce vyvíjela?
Honzovu hru jsem četl už před časem, povídali jsme si o ní a mě zajímala. Původně jsem ji chtěl realizovat s tím naším divadelním spolkem, ale to bohužel nedopadlo. Pak najednou zavolal Honza, že se domluvil s ředitelem Petrem Dohnalem a že by byl rád, kdybych to tady dělal.
Když pracuješ jako herec v inscenaci, máš tendenci do toho režisérovi mluvit?
Ne, vůbec ne. Nepovažuju se sice za submisivního herce, ale ani nemám potřebu režisérovi „fušovat“ do řemesla. Ale od práce očekávám konstruktivní přístup. Nemám rád, když mě někdo animuje, když mě nebere jako součást vývoje práce. Herec má mít pohled jak na inscenaci, tak na postavu a práce má být dialogem. V ideálním případě si nějaký kolektiv zvolí téma, které ho zajímá, a pracuje na něm a ví, proč si ho zvolil.
Ty jsi byl několik let v angažmá v Pardubicích, tedy v repertoárovém divadle. Dovedeš si představit aplikovat model, o kterém hovoříš, v tomto typu zařízení? To by se na začátku sezóny rozdala témata, nebo by se k nim přihlásili herci podle toho, jak koho co zajímá?
Já vím, že by to tady nešlo. A respektuju to. Vím, že herec se najde na obsazení hry a nemůže se k tomu vyjádřit, ale přesto si myslím, že herci by měli být u vývoje inscenace a být jejími autory.
Představ si, že bys dostal nabídku na režii v jiném kamenném divadle, které moc neznáš, a byl by ti nabídnut titul s hotovým obsazením…
Proč ne? Největší svobodou je uvědomění si mantinelů. Když mi někdo udělá obsazení, tak já se tím už nebudu zabývat a budu pracovat na textu a s herci jako tvůrčím materiálem.
Svět v parku jsi obsadil ty, nebo Honza?
Udělal to Honza, to jsem měl dané dopředu. Ale já jsem s tím naprosto souhlasil. Navíc herečky velmi dobře znám, což byla výhoda.
Jak na tebe hra zapůsobila? A vstupoval jsi do ní autorsky?
Text se mi hned líbil. Udělal jsem jenom pár škrtů, drobné korekce.
Ve hře vystupují pouze dvě postavy, herečky – je to text o ženách, řeší ženské otázky, ale mě to téma velmi zajímá. Vážím si žen, myslím si, že jsou mnohem silnějšími bytostmi než muži.
Je to asi zvláštní pocit předstoupit před herečky, kolegyně a vést je. Cítíš pokoru? Není to svazující?
Mílo, a co dál tě v současnosti zaměstnává? Kam vedly tvé kroky po odchodu z Pardubic?
Miloslav Tichý sice už není stálým členem našeho hereckého souboru, ale stále ještě dohrává některá představení, a tak jsme si před jedním z nich chvíli povídali o divadle a jeho nové práci.
Mílo, je toto tvoje první režie? A kdo byl iniciátorem spolupráce s Honzou Musilem?
Je to moje první režie. Iniciátorem byl Honza, který ví, že by mě režírování bavilo. S Radkem Žákem jsme založili a vedeme divadelní spolek, kde zkoušíme situace podle techniky Michaila Čechova (ruský herec a divadelní pedagog, který vytvořil jednu z nejinspirativnějších hereckých technik druhé poloviny 20. století; vypracoval sérii cvičení, která pomáhají herci rozvinout svůj potenciál a uchopit roli originálním způsobem, zdůraznil důležitost fantazie a představivosti v divadelní tvorbě – pozn. red.). Zatím jsem vedl nějaké hodiny, ale samostatně jsem nerežíroval. Takže Honzův text je moje první režie.
Jak se vaše spolupráce vyvíjela?
Honzovu hru jsem četl už před časem, povídali jsme si o ní a mě zajímala. Původně jsem ji chtěl realizovat s tím naším divadelním spolkem, ale to bohužel nedopadlo. Pak najednou zavolal Honza, že se domluvil s ředitelem Petrem Dohnalem a že by byl rád, kdybych to tady dělal.
Když pracuješ jako herec v inscenaci, máš tendenci do toho režisérovi mluvit?
Ne, vůbec ne. Nepovažuju se sice za submisivního herce, ale ani nemám potřebu režisérovi „fušovat“ do řemesla. Ale od práce očekávám konstruktivní přístup. Nemám rád, když mě někdo animuje, když mě nebere jako součást vývoje práce. Herec má mít pohled jak na inscenaci, tak na postavu a práce má být dialogem. V ideálním případě si nějaký kolektiv zvolí téma, které ho zajímá, a pracuje na něm a ví, proč si ho zvolil.
Ty jsi byl několik let v angažmá v Pardubicích, tedy v repertoárovém divadle. Dovedeš si představit aplikovat model, o kterém hovoříš, v tomto typu zařízení? To by se na začátku sezóny rozdala témata, nebo by se k nim přihlásili herci podle toho, jak koho co zajímá?
Já vím, že by to tady nešlo. A respektuju to. Vím, že herec se najde na obsazení hry a nemůže se k tomu vyjádřit, ale přesto si myslím, že herci by měli být u vývoje inscenace a být jejími autory.
Představ si, že bys dostal nabídku na režii v jiném kamenném divadle, které moc neznáš, a byl by ti nabídnut titul s hotovým obsazením…
Proč ne? Největší svobodou je uvědomění si mantinelů. Když mi někdo udělá obsazení, tak já se tím už nebudu zabývat a budu pracovat na textu a s herci jako tvůrčím materiálem.
Svět v parku jsi obsadil ty, nebo Honza?
Udělal to Honza, to jsem měl dané dopředu. Ale já jsem s tím naprosto souhlasil. Navíc herečky velmi dobře znám, což byla výhoda.
Jak na tebe hra zapůsobila? A vstupoval jsi do ní autorsky?
Text se mi hned líbil. Udělal jsem jenom pár škrtů, drobné korekce.
Ve hře vystupují pouze dvě postavy, herečky – je to text o ženách, řeší ženské otázky, ale mě to téma velmi zajímá. Vážím si žen, myslím si, že jsou mnohem silnějšími bytostmi než muži.
Je to asi zvláštní pocit předstoupit před herečky, kolegyně a vést je. Cítíš pokoru? Není to svazující?
Ano, přišlo mi to divné. (smích) S Petrou jsme vrstevníci, ale Lída je mnohem starší, mohl bych být jejím synem… Ale musím říct, že od první chvíle se odbouraly jakékoliv pochybnosti, a když jsem říkal, že kolektiv má tvořit společně a působit jako tým, tak to se nám podařilo. Nebyla žádná nadřazenost a podřazenost, společně jsme na tom materiálu pracovali. Všechny nás to bavilo a vzájemně jsme se inspirovali.
Mílo, a co dál tě v současnosti zaměstnává? Kam vedly tvé kroky po odchodu z Pardubic?
Ale já jsem z Pardubic ještě neodešel. Stále v divadle dohrávám. Je pravda, že díky volné noze jsem získal více času, který jsem investoval do drobných projektů. Čtu důchodcům poezii, hraji ve školkách pohádky, nějaký čas jsem lil beton na stavbě, pokládal podlahu, maloval byty a marně se snažil přesvědčit umělecké šéfy a režiséry, aby se přišli podívat na moji hereckou práci. Ovšem mým největším projektem je má rodina, která mě ve všem podporuje a pomáhá mi.
Jana Uherová
