VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Žádný příběh není vzdálený, pokud je alespoň trochu lidský, říká režisér Petr Kracik
Již začátkem prosince se můžete těšit na divadelní zpracování známého příběhu Jméno růže podle románu Umberta Eca. Ecovo obsáhlé dílo patří k nejčtenějším románům celého 20. století. Uvedeme ho pro vás ve skvělé a evropskými jevišti prověřené adaptaci německého dramatika a režiséra Clause J. Frankla. Přestože Frankl napsal svou hru pro exteriérovou inscenaci, jsme přesvědčeni o tom, že mnohem více než pro hraní pod širým nebem je tato hra ideální pro magický svět divadelního sálu.
Touto inscenací se k nám opět vrací režisér PETR KRACIK, který se již stal, dalo by se říci, naším stálým hostem, a vždy se do našeho divadla rád vrací. Je zajímavostí, že po nedávné úspěšné inscenaci Dvanáct rozhněvaných mužů, ve které účinkují pouze herci-muži, se nyní opět setkal především s pánskou částí souboru, neboť ve Jménu růže se přeneseme do středověkého mužského kláštera. Na scéně ovšem nebude tentokrát chybět ani ženský element – v postavě Dívky uvidíte alternující se hostující herečky Lindu Svobodovou a Terezu Starostkovou. V následujícím rozhovoru o své inscenaci nyní ovšem promluví přímo pan režisér Petr Kracik.
Jméno růže se dá charakterizovat mnoha žánrovými přívlastky, neboť žánrů se v něm mísí hodně. Například mysteriózní drama, mysteriózní detektivka, tajuplný gotický thriller, historická detektivka, mystický horor a podobně. Každopádně je to (nejen) vzrušující výprava do estetického myšlení středověku. Co je na této hře podstatné především pro vás?
Vilém z Baskervillu na konci hry říká, že celý život hledal řád, protože věřil, že lidé jsou ochotni a schopni nějaký řád dodržovat, že jsou schopni se na něčem dohodnout. Zjišťuje však, že žádný řád neexistuje. Pořád jsou totiž mezi námi mrštnější, takzvaně chytřejší – nezřídka bez vzdělání i opravdové inteligence, ale vyčůranější – lidé, kteří budou ty ostatní vždycky přeskakovat a oslabovat dohody, které ostatní respektují. To je myslím také smysl názvu Jméno růže. Tím jménem je totiž přesné pojmenování právě těchto věcí. Ale na druhou stranu se dá také parafrázovat známé rčení, že tak dlouho jsem hledal Boha, až jsem došel sám k sobě – a v tom vidím velkou naději. Věřím totiž, že svět je změnitelný, i když jen velmi obtížně. Ale snad změnitelný je. Snad…
Která témata vás v Ecově románu a následně ve Franklově dramatizaci zaujala nejvíce a rozhodl jste se je v inscenaci akcentovat? Je to třeba téma Apokalypsy, které se hojně napříč tímto dílem objevuje a působí mnohdy jako otázka dnešní doby?
Každá doba si s Apokalypsou nějakým způsobem pohrává. Já jsem ale člověk, který se spíše pokouší dávat lidem naději. Podobně jako Vilém z Baskervillu se snažím najít naději i v době, kdy, obrazně řečeno, znějí apokalyptické polnice. A ty zněly v pozadí různých dějů ve středověku a znějí v pozadí různých dějů i dnes, kdy se Evropa snaží dohodnout. Ona se totiž dohaduje už mnoho století, jak je také ve Jménu růže ukázáno. Stejně jako je ve hře zmíněno, že Evropa ve středověku vyrazila se zbraní v ruce bránit Svatý hrob v Jeruzalémě – a přitom zjistila, že islámské společenství není tak docela špatné a zavrženíhodné. I tohle je pro mě přesah do dnešní doby. Dává nám velmi znepokojivé otázky: jak to vlastně s tím světem a s těmi dějinami je? Je opravdu nutné být tak militantní při obraně našich kulturních a společenských hodnot? Co stojí za to bránit a čeho je dobré se co nejrychleji zbavit? Ta hranice, která byla kdysi zažehnuta pod kacíři, tedy pod těmi, kteří se nebáli být odlišní a žít za hranicemi ideologií a nejrůznějších dogmat, totiž stále hoří a jen tak asi nezhasne. Pořád budou také existovat zakázaná díla a zakázané myšlenky stejně jako ve Jménu růže.
Není příběh, byť s těmito tématy, svým koncipováním do středověkého mužského kláštera dnešnímu publiku příliš vzdálený? Opravdu může být dnes většinově aktuální?
Žádný příběh není vzdálený, pokud je alespoň trochu lidský. Vyšel jsem z toho, že v případě onoho kláštera jde vlastně o jakýsi zvláštní garnizon, kde musí žít jen chlapi mezi chlapy. A je krásné, že i tihle lidé mají své problémy, radosti a své lásky, že něčemu věří a něčeho se obávají. Zároveň se ale jedná o zvláštní společenství lidí, kteří na sebe vzali úkol, o kterém tehdy možná ani nevěděli, že se jednou vlastně stane úkolem celé Evropy – shromažďování a rozmnožování vědomostí a knih. Tihle lidé se vlastně pokoušeli prodloužit, dotvořit a rozmnožit kulturní dědictví vlastníma rukama a předat je do dalších století doslova prostřednictvím práce vlastních těl. Klášter ve Jménu růže se nachází jakoby na frontě pomyslné války o kulturu, kde se velmi tvrdě bojuje o to, jaká bude budoucnost, co je vlastně pravda, a také o to, co má být dovolené a co zakázané. Je to tedy období, kdy se pochybuje o smyslu všeho, co doposud platilo, a kdy se Evropa ocitla v těžké krizi. Ale to se už přece právě dostáváme i k tomu dnešku.
Jméno růže mají jistě mnozí diváci spojené nejen přímo s Ecovým románem, ale také s Annaudovým filmovým zpracováním a se Seanem Connerym v roli Viléma z Baskervillu. V čem se bude divadelní inscenace odlišovat od románu a filmu?
Ne všechny události z románu a scény známé z filmu budou převedeny na divadelní scénu, protože ne všechny jsou předmětem našeho zájmu. Nechceme totiž soutěžit s románem ani s filmem – pokoušíme se vytvořit novou a ryze divadelní „verzi“ známého příběhu. Naše Jméno růže určitě nebude žádnou „operou“ přesycenou nejrůznějšími efekty. Usilujeme spíše o propracované herecké divadlo. Důkladná herecká práce bude asi největší a nejzajímavější odlišností naší inscenace od románové předlohy i jejího filmového zpracování.
Přeji vám, aby se vám splnilo přání po změnitelnosti našeho světa, ale především: ZLOMTE VAZ!
Touto inscenací se k nám opět vrací režisér PETR KRACIK, který se již stal, dalo by se říci, naším stálým hostem, a vždy se do našeho divadla rád vrací. Je zajímavostí, že po nedávné úspěšné inscenaci Dvanáct rozhněvaných mužů, ve které účinkují pouze herci-muži, se nyní opět setkal především s pánskou částí souboru, neboť ve Jménu růže se přeneseme do středověkého mužského kláštera. Na scéně ovšem nebude tentokrát chybět ani ženský element – v postavě Dívky uvidíte alternující se hostující herečky Lindu Svobodovou a Terezu Starostkovou. V následujícím rozhovoru o své inscenaci nyní ovšem promluví přímo pan režisér Petr Kracik.
Jméno růže se dá charakterizovat mnoha žánrovými přívlastky, neboť žánrů se v něm mísí hodně. Například mysteriózní drama, mysteriózní detektivka, tajuplný gotický thriller, historická detektivka, mystický horor a podobně. Každopádně je to (nejen) vzrušující výprava do estetického myšlení středověku. Co je na této hře podstatné především pro vás?
Vilém z Baskervillu na konci hry říká, že celý život hledal řád, protože věřil, že lidé jsou ochotni a schopni nějaký řád dodržovat, že jsou schopni se na něčem dohodnout. Zjišťuje však, že žádný řád neexistuje. Pořád jsou totiž mezi námi mrštnější, takzvaně chytřejší – nezřídka bez vzdělání i opravdové inteligence, ale vyčůranější – lidé, kteří budou ty ostatní vždycky přeskakovat a oslabovat dohody, které ostatní respektují. To je myslím také smysl názvu Jméno růže. Tím jménem je totiž přesné pojmenování právě těchto věcí. Ale na druhou stranu se dá také parafrázovat známé rčení, že tak dlouho jsem hledal Boha, až jsem došel sám k sobě – a v tom vidím velkou naději. Věřím totiž, že svět je změnitelný, i když jen velmi obtížně. Ale snad změnitelný je. Snad…
Která témata vás v Ecově románu a následně ve Franklově dramatizaci zaujala nejvíce a rozhodl jste se je v inscenaci akcentovat? Je to třeba téma Apokalypsy, které se hojně napříč tímto dílem objevuje a působí mnohdy jako otázka dnešní doby?
Každá doba si s Apokalypsou nějakým způsobem pohrává. Já jsem ale člověk, který se spíše pokouší dávat lidem naději. Podobně jako Vilém z Baskervillu se snažím najít naději i v době, kdy, obrazně řečeno, znějí apokalyptické polnice. A ty zněly v pozadí různých dějů ve středověku a znějí v pozadí různých dějů i dnes, kdy se Evropa snaží dohodnout. Ona se totiž dohaduje už mnoho století, jak je také ve Jménu růže ukázáno. Stejně jako je ve hře zmíněno, že Evropa ve středověku vyrazila se zbraní v ruce bránit Svatý hrob v Jeruzalémě – a přitom zjistila, že islámské společenství není tak docela špatné a zavrženíhodné. I tohle je pro mě přesah do dnešní doby. Dává nám velmi znepokojivé otázky: jak to vlastně s tím světem a s těmi dějinami je? Je opravdu nutné být tak militantní při obraně našich kulturních a společenských hodnot? Co stojí za to bránit a čeho je dobré se co nejrychleji zbavit? Ta hranice, která byla kdysi zažehnuta pod kacíři, tedy pod těmi, kteří se nebáli být odlišní a žít za hranicemi ideologií a nejrůznějších dogmat, totiž stále hoří a jen tak asi nezhasne. Pořád budou také existovat zakázaná díla a zakázané myšlenky stejně jako ve Jménu růže.
Není příběh, byť s těmito tématy, svým koncipováním do středověkého mužského kláštera dnešnímu publiku příliš vzdálený? Opravdu může být dnes většinově aktuální?
Žádný příběh není vzdálený, pokud je alespoň trochu lidský. Vyšel jsem z toho, že v případě onoho kláštera jde vlastně o jakýsi zvláštní garnizon, kde musí žít jen chlapi mezi chlapy. A je krásné, že i tihle lidé mají své problémy, radosti a své lásky, že něčemu věří a něčeho se obávají. Zároveň se ale jedná o zvláštní společenství lidí, kteří na sebe vzali úkol, o kterém tehdy možná ani nevěděli, že se jednou vlastně stane úkolem celé Evropy – shromažďování a rozmnožování vědomostí a knih. Tihle lidé se vlastně pokoušeli prodloužit, dotvořit a rozmnožit kulturní dědictví vlastníma rukama a předat je do dalších století doslova prostřednictvím práce vlastních těl. Klášter ve Jménu růže se nachází jakoby na frontě pomyslné války o kulturu, kde se velmi tvrdě bojuje o to, jaká bude budoucnost, co je vlastně pravda, a také o to, co má být dovolené a co zakázané. Je to tedy období, kdy se pochybuje o smyslu všeho, co doposud platilo, a kdy se Evropa ocitla v těžké krizi. Ale to se už přece právě dostáváme i k tomu dnešku.
Jméno růže mají jistě mnozí diváci spojené nejen přímo s Ecovým románem, ale také s Annaudovým filmovým zpracováním a se Seanem Connerym v roli Viléma z Baskervillu. V čem se bude divadelní inscenace odlišovat od románu a filmu?
Ne všechny události z románu a scény známé z filmu budou převedeny na divadelní scénu, protože ne všechny jsou předmětem našeho zájmu. Nechceme totiž soutěžit s románem ani s filmem – pokoušíme se vytvořit novou a ryze divadelní „verzi“ známého příběhu. Naše Jméno růže určitě nebude žádnou „operou“ přesycenou nejrůznějšími efekty. Usilujeme spíše o propracované herecké divadlo. Důkladná herecká práce bude asi největší a nejzajímavější odlišností naší inscenace od románové předlohy i jejího filmového zpracování.
Přeji vám, aby se vám splnilo přání po změnitelnosti našeho světa, ale především: ZLOMTE VAZ!
Zdeněk Janál
