VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

MARTINA SIKOROVÁ je rodačkou z Třince, která vystudovala Pražskou konzervatoř. Sice se to nezdá, ale členkou našeho souboru je už čtrnáct let (a doufejme, že již nastálo). Diváci ji skutečně milují a důkazem není jen to, že ji pozdraví na ulici, ale také to, že ji několikrát zvolili herečkou roku – naposledy předloni. A milují ji i režiséři, kteří jí na konci minulé divadelní sezóny svěřili hned dvě hlavní role – Audrey v Kvítku z horrroru a Angelu v Králi jelenem…


Martino, vstoupili jsme do nové sezóny. Když se ohlédneš za tou minulou, za co jsi nejvíce vděčná a co ti udělalo největší radost?
Vděčná jsem rozhodně za postavu Audrey. A taky jsem vděčná za to, jak naše divadlo funguje, jak je nastavené. Chodím do „práce“, kde mě vnímají a váží si mě. To je přece super. A největší radost? Asi z toho, že jsem všechny svěřené úkoly zvládla. A řekla bych, že v pohodě. Takže děkuju.

V druhé půlce loňské sezóny se ti sešly dvě zmiňované hlavní role. Která byla pro tebe náročnější nebo zajímavější?
Dvě hlavní? Spíš hlavní ženské, to jo. Která je náročnější si vůbec netroufnu soudit. Každá v něčem. A zajímavější pro mě osobně každopádně Audrey.

Začněme tedy Kvítkem z horrroru. S Petrem Gazdíkem se naši diváci setkali poprvé. Prozraď jim, jaký je režisér a člověk?
Na zkoušky s ním jsem chodila jako za odměnu. Pokaždé jsem se těšila. Velmi pevně mě vedl a zároveň jsem cítila, že to tvořím sama za sebe. To je podle mě nejplodnější způsob práce. To je podle mě požehnání. Na jedné zkoušce, když jsme zpívali Skid Row – píseň o tom, že někdy se cítíme tak, že nám věci v životě nedávají smysl, nás zastavil a zeptal se: Co to jako tvoříte?! Protože jsme fakt jen tvořili – „pózovali“ nebo předstírali… Poprosil nás, ať se všichni postavíme na forbínu vedle sebe a zazpíváme to o tom, čemu skutečně TEĎ sami za sebe ve svých životech nerozumíme… Tak jsme to udělali a měla jsem z toho totální husinu. Tohle jsme byli najednou my! Reální lidé…

O čem je pro tebe Kvítek z horroru?
Je to vlastně dost úleťárna. (smích) Ale na druhou stranu: nádherná hudba, živý orchestr, splnění snu! Moc jsem si přála hrát Audrey.

Jaká je Audrey? Máte něco společného?
Petr Gazdík mi říkal, že je stále pozitivní, že se pořád snaží, aby se kolem ní nikdo netrápil, že se pořád usmívá. A jestli jsem v civilu stejná jako tahle jeho představa? Mívám tendenci se snažit o to, aby lidem kolem mě bylo dobře. Mám ale štěstí v tom, že pokud tato snaha nekoresponduje s tím, co skutečně cítím uvnitř sebe, po chvilce mi přeteče pomyslný kotel a skutečné emoce jdou ven. To si zatím asi nejvíce slízávají ti nejbližší. No, mám na čem pracovat…

Co bylo na Kvítku z horrroru pro tebe nejnáročnější?
Asi zpívání. Takže mám skvělou motivaci ke cvičení. A pak mám ještě za úkol, stejně jako v jiných hrách, stále se vracet do přítomnosti. V každém představení znova. Jo a speciálně u Kvítku mám ještě jedno generální zadání – „nemrckovat“, Audry mě totiž má chuť k tomu svádět.

A co diváci, jak reagují?
Podle mě super, zdá se, že se baví. Aspoň si to moc přeju.

Martino, po Kvítku přišel Král jelenem na Kuňce v režii Mariána Pecka, s nímž jsi nezkoušela poprvé. Jak se ti s ním pracuje?
Napadlo tě někdy, jak může být tahle otázka náročná? Že když třeba to zkoušení pro tebe v nějakém ohledu není úplně příjemné, co jako máš na tohle odpovědět spoustě lidem, co si to přečtou… Dobře. Poprvé jsem sama pocítila, že jsem se s Mariánem cítila ne úplně komfortně a svobodně. Do jaké míry je to ale moje zásluha, tady teď asi probírat nechci.

Dobře, pojďme tedy k jinému tématu. Je podle tebe zkoušení pod širým nebem náročnější než v divadle?
Tentokrát pro nás bylo zkoušení na Kuňce celkem v pohodě, protože vyšlo skvělé počasí, což je při zkouškách v plenéru hodně důležité. A to je asi ten zásadní rozdíl oproti zkouškám v divadle, kde počasí fakt nemusíš řešit. (smích)

Král jelenem je taková pohádka pro dospělé. Máš ráda pohádky? Jakou nejraději?
Pohádky mám ráda, ale vždycky se trochu bojím, když se děj komplikuje, jestli to jako dopadne dobře… (smích) Moje nejoblíbenější pohádka je Deník Bridget Jonesové!

Co je podle tebe nejkouzelnějším momentem v Králi jelenem?
Když herci na jevišti blbnou. Když si to na jevišti užívají. To je prostě super a bavím se!

Je nějaká role, na kterou ráda vzpomínáš?
Na role nijak zvlášť nevzpomínám, spíš se těším na ty, které mě čekají.

A máš nějakou vysněnou roli?
Dřív jsem neměla. Dneska mám. Je jich víc a souvisejí s muzikály, ale momentálně necítím odvahu sem ty konkrétní role vypsat.

Jak to máš s přípravou na role? Učíš se víc na scéně, nebo doma?
Na jevišti i doma. Je to provázané.

Míváš někdy trému? A pojí se s tím nějaký rituál, kterým se jí zbavuješ?
Někdy jo a někdy třeba vůbec. Když ten strach přijde, snažím se mu nebránit a „jen“ ho až do konečků prstů prodýchat. A třeba si i začnu opakovat nějakou afirmaci, že jsem skvělá a zvládnu to v radosti.

Martino, diváky vždycky zajímá, co dělá herec, když přijde domů z divadla nebo má volno. Jaké jsou tvoje záliby?
Já zatím u jednoho koníčku moc dlouho nevydržím. Střídají se mi taková období. Nedávno jsem se znovu vrátila k józe a moc mě těší, když se přiměju k meditaci, k relaxaci. Ráda taky prozkoumávám cesty k tomu, v čem je mi dobře. Objevuju, co a jak chci, a snažím se to pak aplikovat do života.

Máš nějaké životní motto, které ti určuje cestu?
Moc se mi teď líbí motto, o kterém jsem se dozvěděla od Petra Gazdíka. Jsou to slova muzikálové herečky Sierry Boggess. Prý si tohle zopakuje vždycky před představením do zrcadla: „You are enough. You are so enough. It’s unbelievable how enough you are.“