VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Z postele do postele jako ze života - tři otázky hercům...
V říjnu měla na velkém jevišti Městského divadla premiéru anglická hra Z postele do postele v režii Zdeňka Duška. Název (v originálu Bedroom Farce, tedy doslova „postelová fraška“) vzbuzuje lechtivé představy, ale s lechtivostí má tato půvabná vztahová komedie společný především smích, kterým diváci odměňují herce. Situace (k nimž se vztahuje podtitul Zmatky sobotní noci), do kterých se tu dostávají čtyři manželské páry ve třech ložnicích, jsou nejen komické, ale navíc v jednotlivostech přesně odpozorované ze života a diváci se v nich poznávají. Nebylo by tomu tak, kdyby nebyly vystavěny na věrohodných hereckých výkonech. A tak se představitelů našich postav ptám:
Čím je ti blízká postava, kterou hraješ?
MARTIN MEJZLÍK (Ernest): Čím je mi Ernest blízký? Asi tím, že stejně jako on žiji ve svazku manželském už delší dobu (téměř 20 let), jsem tedy, co se týká manželství a vztahů, v něm „zkušený muž“.
LUDMILA MECERODOVÁ (Sofie): Určitě věkem, ženskou praktičností a jistou dávkou ironie.
MARTINA SIKOROVÁ (Kate): Možná tím, že by ráda, aby určitým lidem kolem ní bylo fajn, jenže… jak „udělat“, aby někomu bylo fajn… a proto nabídne Trevorovi zcela absurdně piroh.
MILAN NĚMEC (Nick): Skoro věkem. Děkuji Zdeňkovi Duškovi za svěřenou důvěru při obsazování komedie.
PETRA JANEČKOVÁ (Jane): Smysl pro humor, praktičnost a pragmatičnost.
PETR BOROVEC (Trevor): No, jsem taky jedináček, občas bývám podobně zmatený a máme s Trevorem podobný vkus v oblékání. Toť asi vše, řekl bych.
VERONIKA MALÁ (Zuzi): Možná právě tou hysterií. I když musím přiznat, že je to fyzicky dost náročné. Lhala bych, kdybych nepřiznala, že doma umím zahrát přesně takové divadlo jako Zuzi. Když slyším repliku „Takhle se chováš i doma? To nemůže žádnej chlap vydržet!“, přepadne mě trochu studu a vzpomenu si na svého kluka, který to se mnou zatím dává. (smích)
JAN MUSIL (Malcolm): Moje postava miluje večírky. Miluje, když se sejdou jeho přátelé a on je může hostit. To máme společné.
Se kterou jinou postavou z této komedie by ses chtěl(a) v životě potkat a se kterou nikdy?
MARTIN: O tom jsem nepřemýšlel, všichni jsou mi ve své fázi života sympatičtí.
LUDMILA: Klidně bych se potkala se všemi. Většinou vycházím s lidmi dobře.
MARTINA: V té hře pro mě asi není žádná postava, kterou bych vyloženě chtěla potkat, ale ani taková, kterou bych potkat nechtěla… Ráda se potkávám s lidmi, kteří se snaží ve svém životě orientovat vědomě, a o to se, ač se to nemusí zprvu zdát, podle mého cítění velice snaží Zuzi. Jde skrz vlastní emoce hlava nehlava, ale na konci je podle mě u sebe blíž než leckterá z jiných postav.
MILAN: S Trevorem a Zuzi! Jsou to opravdoví exoti! Jako zpestření večírků a námět na drby dobrý, ale dvojdomek bych s nimi rozhodně nestavěl.
PETRA: Potkat? Asi Kate a Malcolma – líbí se mi jejich zábavnost a smysl pro humor. Nepotkat? Nikomu bych se nevyhýbala.
PETR: Potkal bych se rád asi se všemi, kromě Trevora. Já bych ho asi zabil. (smích)
VERONIKA: Jééé, to se vůbec nedá říct. Všechny postavy jsou naprosto ze života. A z vlastní zkušenosti soudím, že už jsem se třeba s půlkou postav setkala, a věřím, že se zbytkem se ještě v životě potkám.
JAN: Potkat s Trevorem, nepotkat… žádná taková postava ve hře není.
Které situace ze hry znáš i z vlastního života?
MARTIN: Vzhledem k tomu, že většinu situací mám už za sebou, tak jsou mi blízké téměř všechny. Až na to, že v posteli doma nejíme, a to ani sardinky.
LUDMILA: Především tu, když se někam vypravujeme, muž má netrpělivé poznámky a nedokáže pochopit, že my ženské se na rozdíl od něho musíme pořádně nalíčit, učesat a že opravdu nemáme co na sebe, protože se to buď už nenosí, nebo jsme z toho „už vyrostly“, nebo k tomu nemáme boty atd. To chlapi asi nikdy nepochopí.
MARTINA: Znám, jaké to je být nespolečenská, ten pocit, že bych na večírcích radši plakala nebo utekla. Taky znám, co to je mít o sobě pochybnosti. Znám ale taky, jaké to je zažívat radost ze společného budování „hnízdečka lásky“, a ještě znám, jaké to je přijít do místnosti a vidět se líbat lidi, kteří by se spolu jako přece líbat neměli… Těch známých situací je tam dost.
MILAN: Už skoro všechny!!! Ale… ač má manželství Sofie a Ernesta všelijaké mouchy, až masařky, jak vůbec dojít dneska do této fáze? Spousta manželství by mohla závidět…
PETRA: Z vlastní zkušenosti znám pečovat o své blízké a taky nějaké ty rozepře, ale nic konkrétnějšího.
PETR: Nejsem ženatý, ale nějaký vztah za sebou mám, takže i hádky a rozchody. No a otec trpěl nějakou dobu podobným problémem jako Nick (Milan). Měl problémy se zády, ležel i v nemocnici. Říkal, že se na premiéře Milanovi ani moc nesmál, protože to má v živé paměti. Já si teda myslím, že to bylo spíš proto, že to Milan hraje špatně… (smích)
VERONIKA: Tak, jak už jsem říkala, hlavně ty ubrečené. (smích) Nevím, rozhodně jich pár je. Situace jsou prakticky napsané tak lidsky a všedně.
JAN: Když se člověk snaží něco pochopit, zabloudí během vysvětlování daného problému a ve výsledku se to obrátí proti němu.
Čím je ti blízká postava, kterou hraješ?
MARTIN MEJZLÍK (Ernest): Čím je mi Ernest blízký? Asi tím, že stejně jako on žiji ve svazku manželském už delší dobu (téměř 20 let), jsem tedy, co se týká manželství a vztahů, v něm „zkušený muž“.
LUDMILA MECERODOVÁ (Sofie): Určitě věkem, ženskou praktičností a jistou dávkou ironie.
MARTINA SIKOROVÁ (Kate): Možná tím, že by ráda, aby určitým lidem kolem ní bylo fajn, jenže… jak „udělat“, aby někomu bylo fajn… a proto nabídne Trevorovi zcela absurdně piroh.
MILAN NĚMEC (Nick): Skoro věkem. Děkuji Zdeňkovi Duškovi za svěřenou důvěru při obsazování komedie.
PETRA JANEČKOVÁ (Jane): Smysl pro humor, praktičnost a pragmatičnost.
PETR BOROVEC (Trevor): No, jsem taky jedináček, občas bývám podobně zmatený a máme s Trevorem podobný vkus v oblékání. Toť asi vše, řekl bych.
VERONIKA MALÁ (Zuzi): Možná právě tou hysterií. I když musím přiznat, že je to fyzicky dost náročné. Lhala bych, kdybych nepřiznala, že doma umím zahrát přesně takové divadlo jako Zuzi. Když slyším repliku „Takhle se chováš i doma? To nemůže žádnej chlap vydržet!“, přepadne mě trochu studu a vzpomenu si na svého kluka, který to se mnou zatím dává. (smích)
JAN MUSIL (Malcolm): Moje postava miluje večírky. Miluje, když se sejdou jeho přátelé a on je může hostit. To máme společné.
Se kterou jinou postavou z této komedie by ses chtěl(a) v životě potkat a se kterou nikdy?
MARTIN: O tom jsem nepřemýšlel, všichni jsou mi ve své fázi života sympatičtí.
LUDMILA: Klidně bych se potkala se všemi. Většinou vycházím s lidmi dobře.
MARTINA: V té hře pro mě asi není žádná postava, kterou bych vyloženě chtěla potkat, ale ani taková, kterou bych potkat nechtěla… Ráda se potkávám s lidmi, kteří se snaží ve svém životě orientovat vědomě, a o to se, ač se to nemusí zprvu zdát, podle mého cítění velice snaží Zuzi. Jde skrz vlastní emoce hlava nehlava, ale na konci je podle mě u sebe blíž než leckterá z jiných postav.
MILAN: S Trevorem a Zuzi! Jsou to opravdoví exoti! Jako zpestření večírků a námět na drby dobrý, ale dvojdomek bych s nimi rozhodně nestavěl.
PETRA: Potkat? Asi Kate a Malcolma – líbí se mi jejich zábavnost a smysl pro humor. Nepotkat? Nikomu bych se nevyhýbala.
PETR: Potkal bych se rád asi se všemi, kromě Trevora. Já bych ho asi zabil. (smích)
VERONIKA: Jééé, to se vůbec nedá říct. Všechny postavy jsou naprosto ze života. A z vlastní zkušenosti soudím, že už jsem se třeba s půlkou postav setkala, a věřím, že se zbytkem se ještě v životě potkám.
JAN: Potkat s Trevorem, nepotkat… žádná taková postava ve hře není.
Které situace ze hry znáš i z vlastního života?
MARTIN: Vzhledem k tomu, že většinu situací mám už za sebou, tak jsou mi blízké téměř všechny. Až na to, že v posteli doma nejíme, a to ani sardinky.
LUDMILA: Především tu, když se někam vypravujeme, muž má netrpělivé poznámky a nedokáže pochopit, že my ženské se na rozdíl od něho musíme pořádně nalíčit, učesat a že opravdu nemáme co na sebe, protože se to buď už nenosí, nebo jsme z toho „už vyrostly“, nebo k tomu nemáme boty atd. To chlapi asi nikdy nepochopí.
MARTINA: Znám, jaké to je být nespolečenská, ten pocit, že bych na večírcích radši plakala nebo utekla. Taky znám, co to je mít o sobě pochybnosti. Znám ale taky, jaké to je zažívat radost ze společného budování „hnízdečka lásky“, a ještě znám, jaké to je přijít do místnosti a vidět se líbat lidi, kteří by se spolu jako přece líbat neměli… Těch známých situací je tam dost.
MILAN: Už skoro všechny!!! Ale… ač má manželství Sofie a Ernesta všelijaké mouchy, až masařky, jak vůbec dojít dneska do této fáze? Spousta manželství by mohla závidět…
PETRA: Z vlastní zkušenosti znám pečovat o své blízké a taky nějaké ty rozepře, ale nic konkrétnějšího.
PETR: Nejsem ženatý, ale nějaký vztah za sebou mám, takže i hádky a rozchody. No a otec trpěl nějakou dobu podobným problémem jako Nick (Milan). Měl problémy se zády, ležel i v nemocnici. Říkal, že se na premiéře Milanovi ani moc nesmál, protože to má v živé paměti. Já si teda myslím, že to bylo spíš proto, že to Milan hraje špatně… (smích)
VERONIKA: Tak, jak už jsem říkala, hlavně ty ubrečené. (smích) Nevím, rozhodně jich pár je. Situace jsou prakticky napsané tak lidsky a všedně.
JAN: Když se člověk snaží něco pochopit, zabloudí během vysvětlování daného problému a ve výsledku se to obrátí proti němu.
Jana Pithartová
