VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Z jeviště, šaten a kantýny – střípky ze zkoušek Žítkovských bohyní
Během příprav ŽÍTKOVSKÝCH BOHYNÍ, které měly mít v polovině ledna premiéru, jsem se postupně vyptávala herců, jak na ně působila románová předloha a následně dramatizace, kterou pro naše divadlo napsali režisérka Kateřina Dušková s dramaturgem Jiřím Janků. Zajímaly mě však i další postřehy, pocity a zážitky ze zkoušení, o které se s vámi nyní ráda podělím…
PETRA JANEČKOVÁ (hraje Doru): Ano, předlohu jsem četla, samozřejmě, a velmi mě zaujala. Hlavní téma o bohyních je mi blízké – zajímám se o ezoterické věci, věřím na energie, bylinky. A líbí se mi, jak je to napsané, ta forma je až téměř detektivní – jak Dora pátrá po minulosti, po bohyních, to je moc poutavé. A dramatizace se mi líbila už na první přečtení. Je zřejmé, co si Kačka s Jirkou vytyčili, co chtějí z románu použít, protože nedramatizovali zdaleka všechno.
JINDRA JANOUŠKOVÁ (hraje Surmenu): Já jsem knihu ještě nedočetla, chybí mi asi dvacet stránek, ale moc se mi líbí. Když jsem byla asi na stopadesáté stránce, začali jsme zkoušet. Miluji ten krásný kraj, kde se děj odehrává. S manželem jezdíme na Horňácké slavnosti, lidi tam znám. Katka to pěkně napsala a dobře nás vede. Téma bohyní je mi blízké – mám to spojené i s vírou – věřím, že tady kolem nás něco je, co na nás působí. Věřím na sílu bylinek i na odlévání vosku. Nebo že se lidé rodí v nějakém období, a to je poznamená. Já jsem v jarním měsíci, tak jsem taková nabitá energií, zimní kozorohové nebo panny jsou trochu pomalejší. A všechny podobné věci mě přitahují, jen nemám kapacitu, abych se to naučila.
ROMANA CHVALOVÁ (hraje Irmu): Když jsem román četla, vůbec jsem si nedovedla představit, že se z toho dá udělat dramatizace, protože román je hodně složitý. Pro nás je to přehledné, a tak jenom doufáme, že to bude i pro diváky. Já jsem špatný divák, musela bych to vidět dvakrát. Rozptyluji se různými vjemy a nevidím to ostatní. (smích)
VERONIKA MALÁ (hraje Irenu): Já jsem četla tak polovinu knihy. Nestihla jsem to před zahájením zkoušení, a pak jsem se přes to nepřekousala. Náš divadelní text mi přijde velice srozumitelný. Vlastně se mi to díky němu všechno poskládalo.
MARTINA SIKOROVÁ (hraje více postav): Poprvé jsem knihu četla jedním dechem, teď už mi to tolik nešlo… Ale hra mě hodně baví. Je těžké říct, jestli je všechno zřejmé. Jsem v tom zainteresovaná, jsem vevnitř inscenace, tak nemám patřičný nadhled. Jestli to bude srozumitelné divákům, musejí říct pak oni sami. A musí být pozorní.
LUDMILA MECERODOVÁ (hraje více postav): Román jsem četla už dávno, jsou to tak čtyři roky. Když jsme teď skoro na konci zkoušení, zdá se mi to už celkem čitelné. Ale na začátku pochopit vztahy, kdo je kdo, bylo dost náročné.
DAGMAR NOVOTNÁ (hraje více postav): Já hru nevidím zepředu, ale jistě je udělaná tak, že funguje. Divák ji však musí pečlivě sledovat, aby se neztratil v čase. Když jsem četla knihu, bylo to to samé, i tam jsem se musela občas vrátit. Divák musí spolupracovat.
PETRO, role Dory ti nabízí velké věkové rozpětí – od osmileté holčičky až po čtyřicátnici. Ale na to jsi už zvyklá, že? Poslední dobou ti tohle jde bravurně – myslím tím například postavu anglické královny Alžběty II. v inscenaci Audience u královny.
V Alžbětě mám „výlety“ do starších věkových kategorií, kdežto v Bohyních do těch mladších. My tady máme malé děti a já je šmíruju. Je to krásné – v té čistotě jsou nádherné – jednoduše, přímočaře, bez lhaní… krása. Děcka dělají i sebemenší kravinu na 150 %. My, jak už jsme „obouchaní“ životem, to děláme pouze na míru, jaká je nutná. Vypadá to, že jsme leniví nebo že něco šidíme, ale spíš se prostě šetříme. Ale děti to ještě nerozlišují, i když sebou třísknou o zem, nemají sebekontrolu. Postavu Dory chápu i jako protiúkol, protože je úplně jiná než já – já mnoha věcem podléhám, a ona jde proti tomu.
Jaký je to pocit, když stojíš na jevišti se svou dcerou Karolínou, která hraje tutéž postavu – mladší Doru?
Je to skvělé! Kateřina (režisérka – pozn. red.) se mě zeptala, jestli bych nechtěla pustit Káju do divadla, tak jsem se poradila s tatínkem Karolínky (Ladislavem Špinerem – pozn. red.) a trvali jsme na tom, aby prošla normálním konkurzem, a pokud by to nezvládla, ať to nedělá. Doma nic „necvičíme“. Někdy se mě třeba zeptá, kdy má v nějaké scéně přesně přijít, ale emoce nebo intonace vůbec nezkoušíme, všechno je její.
KAROLÍNKO, jak se ti hraje s maminkou?
No, trošku špatně, protože se jí musím přizpůsobit, protože ona je velká herečka, podle mě… Někdy to tam i popletu, ale taky se mi to dělá hezky. Chci se do toho vcítit.
Na jevišti hraješ, ale i zpíváš. Co se ti dělá lépe?
Dělá se mi dobře obojí. Nedokážu to popsat.
Když hraje tvoje alternantka ANTONIE BAREŠOVÁ (dcera hostující Antonie Barešové – pozn. red.), díváš se? Rozumíš všemu, co se na jevišti děje?
Trošku jo a trošku ne. Přemýšlím o tom, ale ještě nevím.
TONKA BAREŠOVÁ: Já jsem si to přečetla a jakž takž jsem tomu rozuměla, ale je to docela komplikované. Když se koukám jako divák, tak je to pro mě víc srozumitelné.
Ty už máš s divadlem zkušenosti, že?
Já hraju i v Praze, ale toto je moje první role v divadle, které navštěvují v zásadě dospělí diváci. Chodím do Dismanova rozhlasového dětského souboru a hrajeme třeba v Minoru.
Řada herců hraje v Bohyních vícero rolí, postaviček. MARTINO, která se tobě hraje nejlépe?
Jak kdy, podle toho, která se mi povede víc. (smích)
ALEXANDR POSTLER: Já hraju čtyři postavy, baví mě první a poslední. První je taková malá, ale hezky ucelená, a ta další je pěkně vystavěná, byť promluvím jednou větou. To je, jako když postava prochází jevištěm v hrozivém mlčení.
Ano, Hrobník je vtipný, dokonce ses dopustil choreografie…
Jo, tančící hrobník je vtipnej… (smích)
Mohla by se situace s Hrobníkem odehrát i ve skutečnosti?
Určitě. Sice neznám ani jednoho hrobníka, ale ze zkušenosti života předpokládám, že to budou nesmírně moudří lidé, a navíc s obrovským vtipem, to to nese… Důkazem toho je i opak – komik bývá nejsmutnějším člověkem.
VERONIKO, jak sis ty hledala vztah k postavě Ireny, kterou hraješ?
Irena Idesová, matka Dory a Jakoubka, je jediná vyšinutější postava…
U stolu zavládne velké veselí a PETR BOROVEC, který hraje mentálně postiženého Jakoubka, překvapením vyvaluje oči…
PETR: Jediná???
VERONIKA: Já si myslím, že Jakoubkova postava je retardovaná, zatímco moje je víc vyšinutá než retardovaná. Ano, z Ireny vzešel Jakoubek, tak to bude nějaký odkaz genů, ten jeho handicap. Zkoušení bylo hodně náročné, spoustu večerů jsem proplakala. Irena si povídá s anděly… a já vlastně nejsem nijak duchovně založená, ale v sobotu jsem se málem zabila v autě, tak jsem zjistila, že anděly mám, že jsem je tedy asi našla. Už se těším na hraní, protože je to pro mě velká výzva.
Máš tam i dost náročné tancování, nebo spíše – pohybem a tancem vyjadřuješ některé části děje.
Ano a díkybohu to mám s nejsilnějším mužem našeho souboru, takže cítím velkou jistotu ve všech zvedačkách. I když mám modřiny všude možně, tancování mě hodně baví.
Ten silný muž, co dělá dobře zvedačky, je TOMÁŠ LNENIČKA. Hraje Idese, Irenina muže. Tome, jak se ti pracuje, když tě režíruje tvoje životní partnerka?
Dobře. Ona si to možná nemyslí, ale mně se s ní dělá dobře.
Dává ti doma připomínky?
Někdy se zeptám, ale neděláme to tak, že bychom doma na roli pracovali, že by se mnou Kačka procházela dialogy. Bohužel choreografka Petra Parvoničová zjistila, že tančím, tak mě zapojila do pohybových věcí. A už se toho asi nezbavím. Budu Barišnikovem pardubického divadla. (smích)
PETŘE, bylo těžké najít prostředky, jak zahrát mentálně postiženého kluka? Jak jsi ho hledal?
Bylo to samozřejmě s pomocí paní režisérky, ale taky mi hodně pomohl „pan YouTube“. Jo, proběhla študírka. Ne od začátku, ale pak musela přijít. Všechno, co jsem dělal, bylo málo a nestačilo to. Na to jsem už neměl fantazii, tak jsem si pomohl, že jsem se díval na videa. Ze začátku jsem s tím trochu bojoval, měl jsem strach, že budu mít nějaký vnitřní problém. Ale ne, Jakoubek se mi dělá moc dobře. Jsem sice trochu v křeči… (smích)
ELIŠKA LÁSKOVÁ ztvárňuje několik postav – Justýnu, Fuksenu a jiné. Kterou máš nejraději?
Nejradši mám asi Fuksenu, je to sebevědomá a silná žena a je příjemné ji hrát.
V rámci této postavy máš milostný tanec se svým manželem JOSEFEM LÁSKOU. Jak se vám to dělá?
Pár hrajeme poprvé. A není to moc fajn, hrozně se stydíme. Byli jsme z toho strašně nervózní a myslím, že pořád ještě jsme. Když hraješ vztah s někým cizím, je to v pořádku, ale takto mám pocit, jako bychom vás všechny zvali k nám do ložnice. Do soukromí. Možná si na to někdy zvyknu, ale když to děláme teď poprvé, bojíme se na sebe sáhnout. (smích)
A jak to vnímáš ty, PEPÍKU?
Já se taky stydím, je to takové zvláštní. Možná bych se tolik nestyděl, kdyby to nebyla moje žena.
Já mám pocit, že vám to naopak na jevišti moc sluší. A nic z toho, co říkáte, tam necítím. Pepo, ty hraješ kromě jiného esesáka a řekla bych, že mluvíš skvěle německy. Víš, co říkáš?
Vím to přesně. Nejdřív mi to mamka přeložila a kamarád, který je Rakušák, mi nahrál, jak přesně se to vyslovuje. Já jsem to pak poslouchal na MP3 a podle toho jsem se to naučil.
LADISLAV ŠPINER hraje jednu velkou postavu Švance a pak „slouží“ v mnoha situacích, hlavně v tanečních. Jak se ti hraje postava, kterou nelze vnímat jinak než záporně?
Je to složité. Je to člověk, který prošel nějakým martýriem, něco se mu stalo, nechci vše dopředu čtenářům prozrazovat, a na základě toho se vůči některým lidem „zamknul“. Vstoupil do gestapa, což v pohraničí udělala spousta lidí, jako i to, že později vstoupil do StB. Asi byl nešťastný, nějak ho jeho osud vnitřně poznamenal. Asi se s takovými věcmi žije špatně. V inscenaci mám obrovský monolog, ve kterém se jeho jednání vysvětluje a je to i svým způsobem jeho obhajoba. Ta postava mi dost připomíná Hendrika Höfgena (kterého hrál Láďa v Mefistovi – pozn. red.), taky se sebou bojoval, byl v gestapu, pak ve STASI, nemohl spát…
JINDRO, ty ve své postavě také procházíš velkým věkovým rozpětím. Hraješ Surmenu od osmnáctileté až po starou ženu…
Taky v Normálním debilovi hraju puberťačku, jenomže tady to nemůžu hrát komicky. Mě to baví, ale nevím, kam až můžu jít. Až tady Káťa (režisérka – pozn. red.) nebude, tak možná budu přidávat na tu mladou, zatím jsem taková svázaná. Ke stáří mám blíž, tak se mi to hraje lépe.
ROMANO, tvé postavě je 94 let – jak se ti to hraje?
Jsem z toho trochu vyděšená! Byla jsem zaskočená, že mám hrát někoho tak starého, když se vnitřně cítím na pětadvacet. (smích)
LÍDO, jak se tobě hrají maličké role ve zkratce?
Řekla, bych, že je to někdy možná i složitější a těžší než velké role. Ty mají příběh, něco se o nich dozvídáme i kolem. Ale aby herec úplně nezahodil malou roli, musí být nějakým způsobem trefný, přesný.
DÁŠO, tvoje poslední postava, kterou jsi nazkoušela, byla Margaret Thatcherová. A teď babka z Kopanic…
Je moc fajn hrát tak rozdílné role. Trochu jsem s tím bojovala, ale pak jsem si nazula bagančata, už jsem neměla podpatky a byla jsem víc na zemi. Nechci tím ze sebe dělat někoho, kdo neumí zahrát obyčejnou vesnickou ženskou. Myslela jsem i na připomínku paní režisérky – není to elegantní šampaňské, ale zemitá kořalka. (smích)
KAROLÍNA ŠAFRÁNKOVÁ prochází celým dějem, ale málokdy promluví. Kdo je tvoje postava?
Hraju kopanickou Madonu, která je ochránkyní všech Kopaničářů, ale i všech lidí, kteří se k ní modlí. Je to jejich naděje. Stojí při všem – při smrti i u narození. I když mi to moc nejde, hraje se mi krásně, protože Katka je skvělá režisérka. Uvidím, jestli to bude podle jejích představ.
A ještě přání DAVIDA PISKAČE, sedmnáctiletého člena Mladého divadelního studia LAIK, který je, jak říká, šťastný, že může být součástí naší inscenace. Přeje si, aby se už konečně mohlo hrát pro diváky, protože chce do divadla pozvat všechny své kamarády. A hostující ANTONIE TALACKOVÁ závěrem prozrazuje, že se u nás na jevišti, ale i mimo něj cítí moc dobře a že by u nás ráda hrála dál… Já osobně si toho moc považuji a doufám, že k tomu ještě bude příležitost. Co víc si přát? Už jenom vás diváky. Věříme, že to bude brzy!
PETRA JANEČKOVÁ (hraje Doru): Ano, předlohu jsem četla, samozřejmě, a velmi mě zaujala. Hlavní téma o bohyních je mi blízké – zajímám se o ezoterické věci, věřím na energie, bylinky. A líbí se mi, jak je to napsané, ta forma je až téměř detektivní – jak Dora pátrá po minulosti, po bohyních, to je moc poutavé. A dramatizace se mi líbila už na první přečtení. Je zřejmé, co si Kačka s Jirkou vytyčili, co chtějí z románu použít, protože nedramatizovali zdaleka všechno.
JINDRA JANOUŠKOVÁ (hraje Surmenu): Já jsem knihu ještě nedočetla, chybí mi asi dvacet stránek, ale moc se mi líbí. Když jsem byla asi na stopadesáté stránce, začali jsme zkoušet. Miluji ten krásný kraj, kde se děj odehrává. S manželem jezdíme na Horňácké slavnosti, lidi tam znám. Katka to pěkně napsala a dobře nás vede. Téma bohyní je mi blízké – mám to spojené i s vírou – věřím, že tady kolem nás něco je, co na nás působí. Věřím na sílu bylinek i na odlévání vosku. Nebo že se lidé rodí v nějakém období, a to je poznamená. Já jsem v jarním měsíci, tak jsem taková nabitá energií, zimní kozorohové nebo panny jsou trochu pomalejší. A všechny podobné věci mě přitahují, jen nemám kapacitu, abych se to naučila.
ROMANA CHVALOVÁ (hraje Irmu): Když jsem román četla, vůbec jsem si nedovedla představit, že se z toho dá udělat dramatizace, protože román je hodně složitý. Pro nás je to přehledné, a tak jenom doufáme, že to bude i pro diváky. Já jsem špatný divák, musela bych to vidět dvakrát. Rozptyluji se různými vjemy a nevidím to ostatní. (smích)
VERONIKA MALÁ (hraje Irenu): Já jsem četla tak polovinu knihy. Nestihla jsem to před zahájením zkoušení, a pak jsem se přes to nepřekousala. Náš divadelní text mi přijde velice srozumitelný. Vlastně se mi to díky němu všechno poskládalo.
MARTINA SIKOROVÁ (hraje více postav): Poprvé jsem knihu četla jedním dechem, teď už mi to tolik nešlo… Ale hra mě hodně baví. Je těžké říct, jestli je všechno zřejmé. Jsem v tom zainteresovaná, jsem vevnitř inscenace, tak nemám patřičný nadhled. Jestli to bude srozumitelné divákům, musejí říct pak oni sami. A musí být pozorní.
LUDMILA MECERODOVÁ (hraje více postav): Román jsem četla už dávno, jsou to tak čtyři roky. Když jsme teď skoro na konci zkoušení, zdá se mi to už celkem čitelné. Ale na začátku pochopit vztahy, kdo je kdo, bylo dost náročné.
DAGMAR NOVOTNÁ (hraje více postav): Já hru nevidím zepředu, ale jistě je udělaná tak, že funguje. Divák ji však musí pečlivě sledovat, aby se neztratil v čase. Když jsem četla knihu, bylo to to samé, i tam jsem se musela občas vrátit. Divák musí spolupracovat.
PETRO, role Dory ti nabízí velké věkové rozpětí – od osmileté holčičky až po čtyřicátnici. Ale na to jsi už zvyklá, že? Poslední dobou ti tohle jde bravurně – myslím tím například postavu anglické královny Alžběty II. v inscenaci Audience u královny.
V Alžbětě mám „výlety“ do starších věkových kategorií, kdežto v Bohyních do těch mladších. My tady máme malé děti a já je šmíruju. Je to krásné – v té čistotě jsou nádherné – jednoduše, přímočaře, bez lhaní… krása. Děcka dělají i sebemenší kravinu na 150 %. My, jak už jsme „obouchaní“ životem, to děláme pouze na míru, jaká je nutná. Vypadá to, že jsme leniví nebo že něco šidíme, ale spíš se prostě šetříme. Ale děti to ještě nerozlišují, i když sebou třísknou o zem, nemají sebekontrolu. Postavu Dory chápu i jako protiúkol, protože je úplně jiná než já – já mnoha věcem podléhám, a ona jde proti tomu.
Jaký je to pocit, když stojíš na jevišti se svou dcerou Karolínou, která hraje tutéž postavu – mladší Doru?
Je to skvělé! Kateřina (režisérka – pozn. red.) se mě zeptala, jestli bych nechtěla pustit Káju do divadla, tak jsem se poradila s tatínkem Karolínky (Ladislavem Špinerem – pozn. red.) a trvali jsme na tom, aby prošla normálním konkurzem, a pokud by to nezvládla, ať to nedělá. Doma nic „necvičíme“. Někdy se mě třeba zeptá, kdy má v nějaké scéně přesně přijít, ale emoce nebo intonace vůbec nezkoušíme, všechno je její.
KAROLÍNKO, jak se ti hraje s maminkou?
No, trošku špatně, protože se jí musím přizpůsobit, protože ona je velká herečka, podle mě… Někdy to tam i popletu, ale taky se mi to dělá hezky. Chci se do toho vcítit.
Na jevišti hraješ, ale i zpíváš. Co se ti dělá lépe?
Dělá se mi dobře obojí. Nedokážu to popsat.
Když hraje tvoje alternantka ANTONIE BAREŠOVÁ (dcera hostující Antonie Barešové – pozn. red.), díváš se? Rozumíš všemu, co se na jevišti děje?
Trošku jo a trošku ne. Přemýšlím o tom, ale ještě nevím.
TONKA BAREŠOVÁ: Já jsem si to přečetla a jakž takž jsem tomu rozuměla, ale je to docela komplikované. Když se koukám jako divák, tak je to pro mě víc srozumitelné.
Ty už máš s divadlem zkušenosti, že?
Já hraju i v Praze, ale toto je moje první role v divadle, které navštěvují v zásadě dospělí diváci. Chodím do Dismanova rozhlasového dětského souboru a hrajeme třeba v Minoru.
Řada herců hraje v Bohyních vícero rolí, postaviček. MARTINO, která se tobě hraje nejlépe?
Jak kdy, podle toho, která se mi povede víc. (smích)
ALEXANDR POSTLER: Já hraju čtyři postavy, baví mě první a poslední. První je taková malá, ale hezky ucelená, a ta další je pěkně vystavěná, byť promluvím jednou větou. To je, jako když postava prochází jevištěm v hrozivém mlčení.
Ano, Hrobník je vtipný, dokonce ses dopustil choreografie…
Jo, tančící hrobník je vtipnej… (smích)
Mohla by se situace s Hrobníkem odehrát i ve skutečnosti?
Určitě. Sice neznám ani jednoho hrobníka, ale ze zkušenosti života předpokládám, že to budou nesmírně moudří lidé, a navíc s obrovským vtipem, to to nese… Důkazem toho je i opak – komik bývá nejsmutnějším člověkem.
VERONIKO, jak sis ty hledala vztah k postavě Ireny, kterou hraješ?
Irena Idesová, matka Dory a Jakoubka, je jediná vyšinutější postava…
U stolu zavládne velké veselí a PETR BOROVEC, který hraje mentálně postiženého Jakoubka, překvapením vyvaluje oči…
PETR: Jediná???
VERONIKA: Já si myslím, že Jakoubkova postava je retardovaná, zatímco moje je víc vyšinutá než retardovaná. Ano, z Ireny vzešel Jakoubek, tak to bude nějaký odkaz genů, ten jeho handicap. Zkoušení bylo hodně náročné, spoustu večerů jsem proplakala. Irena si povídá s anděly… a já vlastně nejsem nijak duchovně založená, ale v sobotu jsem se málem zabila v autě, tak jsem zjistila, že anděly mám, že jsem je tedy asi našla. Už se těším na hraní, protože je to pro mě velká výzva.
Máš tam i dost náročné tancování, nebo spíše – pohybem a tancem vyjadřuješ některé části děje.
Ano a díkybohu to mám s nejsilnějším mužem našeho souboru, takže cítím velkou jistotu ve všech zvedačkách. I když mám modřiny všude možně, tancování mě hodně baví.
Ten silný muž, co dělá dobře zvedačky, je TOMÁŠ LNENIČKA. Hraje Idese, Irenina muže. Tome, jak se ti pracuje, když tě režíruje tvoje životní partnerka?
Dobře. Ona si to možná nemyslí, ale mně se s ní dělá dobře.
Dává ti doma připomínky?
Někdy se zeptám, ale neděláme to tak, že bychom doma na roli pracovali, že by se mnou Kačka procházela dialogy. Bohužel choreografka Petra Parvoničová zjistila, že tančím, tak mě zapojila do pohybových věcí. A už se toho asi nezbavím. Budu Barišnikovem pardubického divadla. (smích)
PETŘE, bylo těžké najít prostředky, jak zahrát mentálně postiženého kluka? Jak jsi ho hledal?
Bylo to samozřejmě s pomocí paní režisérky, ale taky mi hodně pomohl „pan YouTube“. Jo, proběhla študírka. Ne od začátku, ale pak musela přijít. Všechno, co jsem dělal, bylo málo a nestačilo to. Na to jsem už neměl fantazii, tak jsem si pomohl, že jsem se díval na videa. Ze začátku jsem s tím trochu bojoval, měl jsem strach, že budu mít nějaký vnitřní problém. Ale ne, Jakoubek se mi dělá moc dobře. Jsem sice trochu v křeči… (smích)
ELIŠKA LÁSKOVÁ ztvárňuje několik postav – Justýnu, Fuksenu a jiné. Kterou máš nejraději?
Nejradši mám asi Fuksenu, je to sebevědomá a silná žena a je příjemné ji hrát.
V rámci této postavy máš milostný tanec se svým manželem JOSEFEM LÁSKOU. Jak se vám to dělá?
Pár hrajeme poprvé. A není to moc fajn, hrozně se stydíme. Byli jsme z toho strašně nervózní a myslím, že pořád ještě jsme. Když hraješ vztah s někým cizím, je to v pořádku, ale takto mám pocit, jako bychom vás všechny zvali k nám do ložnice. Do soukromí. Možná si na to někdy zvyknu, ale když to děláme teď poprvé, bojíme se na sebe sáhnout. (smích)
A jak to vnímáš ty, PEPÍKU?
Já se taky stydím, je to takové zvláštní. Možná bych se tolik nestyděl, kdyby to nebyla moje žena.
Já mám pocit, že vám to naopak na jevišti moc sluší. A nic z toho, co říkáte, tam necítím. Pepo, ty hraješ kromě jiného esesáka a řekla bych, že mluvíš skvěle německy. Víš, co říkáš?
Vím to přesně. Nejdřív mi to mamka přeložila a kamarád, který je Rakušák, mi nahrál, jak přesně se to vyslovuje. Já jsem to pak poslouchal na MP3 a podle toho jsem se to naučil.
LADISLAV ŠPINER hraje jednu velkou postavu Švance a pak „slouží“ v mnoha situacích, hlavně v tanečních. Jak se ti hraje postava, kterou nelze vnímat jinak než záporně?
Je to složité. Je to člověk, který prošel nějakým martýriem, něco se mu stalo, nechci vše dopředu čtenářům prozrazovat, a na základě toho se vůči některým lidem „zamknul“. Vstoupil do gestapa, což v pohraničí udělala spousta lidí, jako i to, že později vstoupil do StB. Asi byl nešťastný, nějak ho jeho osud vnitřně poznamenal. Asi se s takovými věcmi žije špatně. V inscenaci mám obrovský monolog, ve kterém se jeho jednání vysvětluje a je to i svým způsobem jeho obhajoba. Ta postava mi dost připomíná Hendrika Höfgena (kterého hrál Láďa v Mefistovi – pozn. red.), taky se sebou bojoval, byl v gestapu, pak ve STASI, nemohl spát…
JINDRO, ty ve své postavě také procházíš velkým věkovým rozpětím. Hraješ Surmenu od osmnáctileté až po starou ženu…
Taky v Normálním debilovi hraju puberťačku, jenomže tady to nemůžu hrát komicky. Mě to baví, ale nevím, kam až můžu jít. Až tady Káťa (režisérka – pozn. red.) nebude, tak možná budu přidávat na tu mladou, zatím jsem taková svázaná. Ke stáří mám blíž, tak se mi to hraje lépe.
ROMANO, tvé postavě je 94 let – jak se ti to hraje?
Jsem z toho trochu vyděšená! Byla jsem zaskočená, že mám hrát někoho tak starého, když se vnitřně cítím na pětadvacet. (smích)
LÍDO, jak se tobě hrají maličké role ve zkratce?
Řekla, bych, že je to někdy možná i složitější a těžší než velké role. Ty mají příběh, něco se o nich dozvídáme i kolem. Ale aby herec úplně nezahodil malou roli, musí být nějakým způsobem trefný, přesný.
DÁŠO, tvoje poslední postava, kterou jsi nazkoušela, byla Margaret Thatcherová. A teď babka z Kopanic…
Je moc fajn hrát tak rozdílné role. Trochu jsem s tím bojovala, ale pak jsem si nazula bagančata, už jsem neměla podpatky a byla jsem víc na zemi. Nechci tím ze sebe dělat někoho, kdo neumí zahrát obyčejnou vesnickou ženskou. Myslela jsem i na připomínku paní režisérky – není to elegantní šampaňské, ale zemitá kořalka. (smích)
KAROLÍNA ŠAFRÁNKOVÁ prochází celým dějem, ale málokdy promluví. Kdo je tvoje postava?
Hraju kopanickou Madonu, která je ochránkyní všech Kopaničářů, ale i všech lidí, kteří se k ní modlí. Je to jejich naděje. Stojí při všem – při smrti i u narození. I když mi to moc nejde, hraje se mi krásně, protože Katka je skvělá režisérka. Uvidím, jestli to bude podle jejích představ.
A ještě přání DAVIDA PISKAČE, sedmnáctiletého člena Mladého divadelního studia LAIK, který je, jak říká, šťastný, že může být součástí naší inscenace. Přeje si, aby se už konečně mohlo hrát pro diváky, protože chce do divadla pozvat všechny své kamarády. A hostující ANTONIE TALACKOVÁ závěrem prozrazuje, že se u nás na jevišti, ale i mimo něj cítí moc dobře a že by u nás ráda hrála dál… Já osobně si toho moc považuji a doufám, že k tomu ještě bude příležitost. Co víc si přát? Už jenom vás diváky. Věříme, že to bude brzy!
Jana Uherová
