VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Je stálou členkou pardubického uměleckého souboru od roku 1979. Hrála zde v bezmála 150 inscenacích. Na začátku její herecké dráhy byla brněnská konzervatoř a herečtí pedagogové Jiřina Prokšová a Stanislav Zindulka. Následovalo dvouleté angažmá v Krajském a oblastním divadle v Českém Těšíně (dnes Těšínské divadlo) a další, rovněž dvouleté ve Státním divadle Oldřicha Stibora v Olomouci (dnes Moravské divadlo). A pak už VČD v Pardubicích. Ludmila je bezmála 50 let u divadla a to už stojí za pár vzpomínek…


V divadle ti říkáme Liduško, Lidunko, Lído, nebo taky Meci, Mecinko, ale vzpomínám si, že Standa Zindulka o tobě vždycky mluvil jako o Dulině. Jak to vzniklo?
Moje maminka byla taky Ludmila. A když jsem byla malá, dala mi knížku, která se jmenovala Duli. Byla o takové moc hodné holčičce Lidunce, které všichni říkali Duli. A mně tak začali říkat taky, aby se to nepletlo, maminka byla Lída a já Duli. A pak se to přeneslo i na konzervatoř. A vlastně pak ještě trochu do Olomouce, ale tady už jsem byla Meci. To zase vzniklo ještě ve škole, protože mám sestru, takže jako žákyně jsme byly malá a velká Mecina.

Jaká byla studentská léta v Brně?
Vzpomínám si, jak jsem v patnácti letech v první školní den přijela do Brna a vypravila se do školy tramvají se sice správným číslem, ale opačným směrem. Dojela jsem na Výstaviště a měla jsem co dělat, abych nepřišla pozdě. A to pro mne byla konzervatoř něco úplně posvátného. Celé čtyři roky jsem byla ze všeho u vytržení, byla jsem nadšenec. Jiřinka Prokšová a Standa Zindulka byli úžasní a bylo nám s nimi v ročníku moc dobře. Bohužel už nejsou na světě, a mnozí další taky ne. Moc ráda ještě vzpomínám na ročník nad námi, kde byli mimo jiné Olda Kaiser, tehdy už na úpatí slávy, Láry Hauser a Zdeněk Loveček zvaný Steve Lichtag. A taky kamarád Michal Przebinda, který dělal jako ročníkovou práci dramatizaci Salingerova románu Kdo chytá v žitě a dal mi v ní roli.

Ještě za studií jsi v 17 letech hrála dvě role na velkých jevištích v Brně. Byly to Franchetta ve Figarově svatbě a Máša v sovětské hře Valentin a Valentina. Vzpomínáš si na ty inscenace?
Franchetta byla asi úplně první moje opravdová role, nic jsem neuměla a byla jsem ze všeho vykulená, z toho obrovského jeviště a z herců… Ve hře Valentin a Valentina jsem pak hrála po boku Pavla Trávníčka, prince z pohádky Tři oříšky pro Popelku, a připadala jsem si jako ve snu.

Vždycky jsi chtěla být herečkou, nebo jsi uvažovala i o jiných možnostech?
Herectví mě posedlo v šesti letech. Moje maminka hrála ve velkém ochotnickém souboru v Zastávce u Brna. A její kamarádka si vymyslela dětskou estrádu, ve které si děti na povinnou školní besídku místo lidových písniček prosadí moderní šlágry. Já jsem tam hrála tu holčičku, která k tomu ukecá učitelku, a byla jsem hrozně populární, protože mi bylo šest let a byla jsem ještě menší než mí vrstevníci, takže si všichni mysleli, že jsem geniální. Od té doby jsem chtěla být herečkou.

První angažmá jsi dostala v Těšíně. Jaké to bylo v 70. letech v menším divadle „na oblasti“?
Byla jsem najednou hozená do vody a měla jsem strašně moc práce. Dělalo se asi deset premiér za sezónu a mladé holky byly potřeba všude, takže jsem měla spoustu rolí. A se vším se jezdilo na zájezdy. Vlastně se víc jezdilo, než hrálo doma, protože na domácí scéně jsme se střídali s polskou scénou. Byla to tvrdá škola, ale dobrá. Hodně vzpomínám na herce a režiséra Františka Kordulu, který mě moc naučil.

Co tě odvedlo do Olomouce?
Říkala jsem si, že bych v Těšíně nechtěla zestárnout a být napořád tak daleko ode všeho dění. A v Olomouci je vícesouborové divadlo, takže tam práce nebylo tak strašně moc jako v Těšíně, kde jsem měla představení skoro denně. Najednou jsem si mohla třeba někam zajet nebo něco zařídit doma, bylo to volnější.

V Olomouci jste byli v angažmá společně se Zdeňkem Rumpíkem a do Pardubic jste přišli oba v roce 1979. Jak se to tenkrát přihodilo?
Tehdejší ředitel Zdeněk Bittl hledal do Pardubic herce, takže nás šlo tehdy víc. Z Olomouce šel Zdeněk, Jirka Klepl a já. V tom roce přišla do Pardubic taky Jindra Janoušková a Pavel Šrom.

Jaké byly tvé začátky ve městě, které jsi pak už nikdy neopustila?
Bydlela jsem na herecké ubytovně, takže jsem byla dost často nevyspalá. (smích) Ale jinak to bylo prima. Myslím, že moje první role tady byla v Lištičkách, to byla krásná hra. Samozřejmě v té době dramaturgie musela občas dělat úlitby socialismu, tak jsme třeba dělali bulharskou hru Rozbitá výloha, už ani nevím, kdo ji napsal. Seděla jsem v ní na jevišti coby uražená školačka, která z protestu rozbila výlohu, a celá ta hrozná hra byla o tom. Ale brali jsme to, jako že se to musí, a mezi tím se hrála i dobrá dramatika, krásné klasické hry. Párkrát se chystalo i něco odvážnějšího, ale to nám pak obvykle zakázali hrát.

Z těch dob si tě pamatuju z inscenace Třináct vůní, kde jsi hrála malou školačku. Teď jsem si spočítala, že ti tehdy bylo čtyřiadvacet. Jak na tuhle roli vzpomínáš?
Byla jsem typ naivky a byla jsem mrňavá, tak to nějak šlo. Moc ráda na to vzpomínám. Byla jsem celou dobu na jevišti a všechno jsem komentovala. V představení se doopravdy vařilo a vonělo to. Anna Ferencová mi hrála maminku a pamatuju si, jak jí při tom vaření jednou vypadla narážka na hodně vtipnou větu, kterou jí měl někdo odpovědět. A protože bylo celkem jedno, kdo tu narážku řekne, a bylo by škoda té odpovědi, tak jsem to řekla za ni. A ona se strašně lekla, otočila se od plotny na mě a řekla: „Ježíšmarjá, děkuju vám.“

V Pardubicích tehdy působil jako režisér Jaroslav Vostrý, žijící legenda českého divadla. Jaká byla práce pod jeho vedením?
On sem byl tak nějak uklizen, protože měl všechno zakázané. A my jsme k němu úplně vzhlíželi, říkali jsme mu pane profesore, ale on si s náma za chvilku potykal. Byl to ohromný kámoš, se kterým jsme pak probděli spoustu nocí. Ale jako režiséra jsme ho absolutně respektovali. Měla jsem u něho hezké role a práce s ním byla krásná.

Z tvé herecké pauzy v letech 1984–85 tuším, že sis odskočila na mateřskou dovolenou. Jak jsi pak zvládala další herecké nasazení při péči o miminko (ze kterého pak vyrostla má budoucí kolegyně Anička Hlaváčková)?
Moje manželství se bohužel vůbec nevydařilo, takže jsem utekla a byla jsem samoživitelka. Ale dítě jsem hrozně moc chtěla a v mládí to člověk zvládne, když má motivaci. Takže se to zvládlo a stálo to za to. Teď mám dvě vnoučata.

Po panu profesoru Vostrém se kmenovým režisérem stal nakrátko Juraj Deák a Michael Tarant, který po svém odchodu z angažmá zůstal stálým hostem a vytvořil v Pardubicích řadu mimořádně úspěšných inscenací. Které se ti vryly do paměti a proč?
U Juraje jsem vlastně skoro nehrála. Ale u Michaela jsem měla hezké role. Nejvíc vzpomínám, jak jsme poprvé hráli venku, na Příhrádku, Poprask na laguně. Na to asi vzpomínáme všichni, diváci to úžasně brali. A samozřejmě vzpomínám na inscenaci August August, august, která byla krátce po revoluci. Tu jsme všichni moc rádi hráli. A do třetice na Kočičí hru – Myšku jsem měla ráda, ta role mi byla hodně blízká. Vzpomněla bych si jistě na další, ale tyhle jsem měla nejradši.

Ve funkčním období zmíněných dvou režisérů proběhl listopad 1989. Jaký byl v divadle?
Do té doby jsem nevěřila, že se to někdy stane. Tak jsem měla ohromnou radost, když se všude kolem divadla rojili lidé a najednou se to nepředstavitelné skutečně dělo. Jen musím dodat, že jsem od toho tehdy čekala víc…

Od devadesátých let zde dlouhodobě působili domácí režiséři František Laurin a Jiří Seydler. Jak se ti dařilo pod jejich vedením?
František mi dal dvě naprosto stěžejní role, Roxanu v Cyranovi z Bergeracu a Lízu Doolittlovou v Pygmalionu. A Natašu ve Třech sestrách i jiné krásné role. Takže to byl takový vrchol v mém hereckém životě. U Jirky Seydlera jsem takové vysloveně stěžejní role nehrála, ale vždycky jsem s ním pracovala ráda a mám ho moc ráda lidsky, je to úžasně férový kamarád.

Několik devadesátých let tu byl také kmenovým režisérem Gustav Skála a tady si dovolím jednu svoji vzpomínku. Režíroval tři aktovky pod společným názvem Vražda na Uhelném trhu, byla to povedená inscenace a moc ses mi v ní líbila. Ale vázaly se k ní zvláštní okolnosti. Původně jste začali zkoušet dvě křehké poetické aktovky Pěnkava s loutnou a Sen o dvou kůrkách. V průběhu zkoušek došlo k setkání režiséra Skály s autorem Antonínem Přidalem. Ten z nějakého důvodu neposkytl inscenaci autorská práva a vy jste museli ve velmi krátkém čase nazkoušet aktovky úplně jiného žánru (frašky Nemám čas, Tiché manželství a Vražda na Uhelném trhu). Jak jste to dokázali?
To byl hrozně zvláštní případ. My jsme tu Pěnkavu s loutnou zkoušeli hodně do hloubky, rozebírali jsme situace i jednotlivé věty, byla to taková výjimečná, poetická hra se skrytými významy. A pak jsme museli honem rychle přeskočit do francouzských frašek. Byl to propastný rozdíl. A měli jsme šíleně málo času, ale nakonec se to povedlo a moc nás to bavilo. Vzpomínám si, že to pak šlo i do televize. Ondřej Šrámek si tehdy vymyslel, abych v jedné té aktovce kouřila doutník. Jenže to byl přímý přenos a já jsem nikdy doutník nekouřila. Nevěděla jsem, že se to nešlukuje. Takže jsem se tam dusila a kamery jely…

Ještě nesmíme zapomenout na Janu Uherovou, která dnes ve VČD působí jako dramaturg, ale v 90. letech režírovala několik inscenací.
Strašně ráda vzpomínám na Rybu ve čtyřech, to byla moc vtipná komedie. Hezky se to zkoušelo, byli tam prima kolegové a rádi jsme to pak hráli. Dodnes mám v Zastávce na dveřích plakát, na kterém jsme my holky jako babizny. Maminka si tam ten plakát dala a dodnes tam visí.

Ve 21. století se sem, do divadla svého dětství, vrátil režisér Petr Novotný a vedle něho tu pohostinsky působí další vynikající režiséři. Pověz, prosím, pár slov o těch posledních dvou desetiletích, která už nám oběma připadají jako nedávné včerejšky.
To je nebezpečné, protože určitě někoho nebo něco opomenu. Když začnu současností, tak musím říct, že všechno hraju ráda. Moje nejsrdcovější záležitost je hra Až ustane déšť, kterou bohužel čeká už jen derniéra. Práce s režisérem Filipem Nuckollsem byla nádherná! A – jako protipól k „Dešti“ – Velká bankovní loupež. Ta se taky moc hezky zkoušela s Robertem Bellanem a diváky tak úžasně baví, že se na ni vždycky těším. Moc mám ráda Z postele do postele, režiséra Zdeňka Duška úplně zbožňuju. Od Petra Novotného jsem měla taky krásné role – v Pokrevních bratrech, Kavkazském křídovém kruhu, ve Zvoníku Matky Boží, Chicagu, nedávno v Divadelní komedii… A ještě z dřívějška nesmím zapomenout na Lídu Engelovou, u té jsem moc ráda pracovala a Oddací list byla má oblíbená inscenace. A vždycky se s Lídou rády vidíme. Těší mě práce se vstřícnými režiséry, kteří se nebrání hercovu pohledu na věc a zároveň ho nenechají jít chybnou cestou. Mezi ně patří mimo ty již jmenované Janka Ryšánek Schmiedtová (Sherlock v nesnázích), Mikoláš Tyc (Bílá nemoc). A mohla bych jmenovat další a další, na které vděčně vzpomínám.

V současné době hraješ v osmi inscenacích, žánrově naprosto různých. Ani jedna z těch rolí není malá, ale ve Společenstvu vlastníků je úplně beze slov. Jaké to je hrát tahem 90 minut bez verbálního projevu?
Je to zvláštní, ale mě ještě pořád baví sledovat, jak to ti ostatní hrají a jak diváci reagují. Jediná potíž je, že jak tam s Michalem (Przebindou – pozn. red.) sedíme na tom stupínku, tak máme strašně málo místa, ani nohy není kam dát. Oba nás bolí záda i kolena a máme docela problém po těch 90 minutách sezení vstát. Ale to je fyzický problém, jinak mi to vždycky uteče a těším se na divácké reakce. A režiséra Petra Štindla jsem ještě nejmenovala, to by byla chyba, protože práce s ním byla bezvadná.

A aspoň jednu zmínku věnujme budoucnosti: Co si přeješ kromě zdraví?
Zdraví je samozřejmě to podstatné. Čím je člověk starší, tím víc blízkých mu odchází. Takže si přeju, aby lidé, které mám ráda, tu byli co nejdéle a aby byli zdraví. Zdraví přeju samozřejmě i sobě. Jak jsem si dřív přála, abych měla tělo hezké, tak teď už si říkám, ať je, jaké je, ale ať funguje. Protože jakmile se začnou ozývat různé neduhy, tak už to není ono a člověka to limituje, ve všem. I psychika se pak změní a to bych nechtěla. A ještě, protože já mám pořád nějaké obavy, z klimatických změn, z pohrom, z válek, a mám pocit, že stav světa už výhledově není moc udržitelný, tak si přeju, aby naše planeta ještě něco vydržela.