VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Vzpomínání s hercem VÁCLAVEM DUŠKEM
VÁCLAV DUŠEK se narodil roku 1943 v Hradci Králové a ve dvaceti letech poprvé stanul na jevišti tamního divadla (tehdy Divadla Vítězného února). S hereckou profesí se rozloučil v září roku 2020 v roli Pana Sokola ze hry Společenstvo vlastníků ve Východočeském divadle v Pardubicích. Zde působil od roku 1999 a ztvárnil tu více než padesát divadelních postav.
Krátce po oslavě jeho krásných kulatin jsme si sedli na zahrádce jeho domku ve Stéblové. Václavova partnerka Jitka nám nalila po sklínce zeleného veltlínu a povídáme si. Nejprve o tom, jak to vlastně začalo.
Václave, pokud vím, tak jsi nejprve vystudoval gymnázium, pak ses vyučil soustružníkem a hned nato jsi začal hrát divadlo. Uděláš mi v tom zvláštním postupu jasno?
Udělám. Když jsem končil základku, tak jsem chtěl jít do Boleslavi do Škodovky. Protože mě strašně bavila auta. A dodnes mě baví. Ale taky jsem chtěl k divadlu, tak jsem šel na gymnázium. Ale tam jsem měl v pololetí posledního ročníku trojku z češtiny, a s tou jsem se na divadelní školu hlásit nemohl. No, tak co se mnou? Táta mi říkal, ať se nejdřív něčím vyučím, abych měl základ, a pak ať si dělám, co chci. Tak jsem šel do Hradce vyučit se soustružníkem. Při tom učňáku jsme měli dramatický kroužek, který vedl Standa Zindulka. A ještě tam byli Lumír Peňáz, Dana Balounová a Slávek Čech. A ti mi poradili, ať jdu v divadle za nějakým Vaškem Šubrtem, že mě vezme za kulisáka. Tak jsem šel do divadla a řekl jsem vrátnému, že hledám pana Šubrta, protože potřebuju pracovat v divadle. A on mě poslal do hospody U černého koně, že prý tam Šubrt sedí s Béďou Bittlem u piva. Tak jsem tam šel. Bedřich Bittl byl herec, patřil k té slavné divadelní rodině Bittlů, a rovnou mi řekl, že divadlo není nic pro mě. Jenže ten Šubrt mě vzal, tak jsem asi rok dělal kulisáka a potom osvětlovače. A pak mě pan ředitel Pásek nechal i hrát. Tak to bylo.
Po třech hradeckých letech jsi odešel do Šumperka. To je taky dost zvláštní postup, odejít z krajského města do zájezdového divadla v horách. Co tě k němu vedlo?
Hráli jsme v Hradci Mirandolínu. Já jsem hrál Sluhu kavalírova. A na zájezdě v Poděbradech mě viděl ředitel Zajíc ze Šumperka a hned mě koupil. V Šumperku mi objednal hotel. Bydlel jsem v něm týden, a pak mi starší kolega Hamáček povídá, ať tam nejsem moc dlouho, protože si to budu muset zaplatit. Tak jsem se chtěl přestěhovat, ale nevěděl jsem kam. Bylo babí léto, tak jsem nejdřív pár dní přespával na házenkářském hřišti. Pak mi jedna rekvizitářka půjčila klíče od divadla a nocoval jsem v klubu. A pak jsem si sehnal báječný podnájem. Jenže se tam netopilo a už přišla zima. Tak jsem se jednou rozhodl, že půjdu spát k Jiřině, své budoucí ženě (herečka Jiřina Jelenská – pozn. red.). Poznal jsem ji na mejdanu v klubu. Přišla tam taková bytost v červenobílé halence, začala tancovat na stole a dali jsme se dohromady. Její muž, herec Rudolf Pechan, odešel ze Šumperka do Varů. Ale tu noc, kdy jsem šel k Jiřině spát, zrovna přijel domů. Tak jsem vyskočil z okna. Naštěstí to bylo v přízemí. No, a oni se pak rozvedli a já jsem si Jiřinu vzal.
S herectvím jsi začínal pozvolna. V soupisu tvých prvních rolí čtu: Hubený mladík, Chlapec na chodníku, 2. rekrut, Policisté… Kdy přišla skutečná role?
To bylo právě v Šumperku. Začínal jsem Cínovým vojáčkem, tam jsem partneřil s Martinou Eliášovou, která je teď v Hradci. A pak už jsem hrál velké role – Augusta juniora ve hře August August, august, Trania ve Zkrocení zlé ženy, Štěpána v Ženitbě, Oktavia ve Scapinových šibalstvích a spoustu dalších krásných rolí.
Zažil jsi v Šumperku konec 60. let a tvrdý nástup normalizace. Jak se to projevovalo v menším divadle na okraji země?
V létě roku 1968 jsme měli před divadlem stoleček a podepisovali jsme petici, lidi se k nám přidávali. Ale pak z kopců od chaty Skřítek přijel na motorce kolega, který dělal předsedu partaje, a volal: „Ženy, matky, děti domů! Jedou sem Rusové!“ Nebyli to Rusové, ale Poláci. Český tankový prapor, který sídlil v Šumperku, byl převelen na východní Slovensko a v Šumperku se usadili Poláci, na dost dlouho. No a pak je nahradili Rusáci a ti tam byli dvacet let… Jinak to tam asi nebylo tak dramatické jako ve zbytku republiky. Ze Šumperka je všude daleko, zprávy z Prahy chodily se zpožděním, byli jsme tam docela odříznutý, takže i trochu „za větrem“.
Po deseti letech v Šumperku ses do Hradce vrátil. Co tě přivedlo zpět do rodného města?
Když v Šumperku zemřel ředitel Zajíc, zabil se v autě, tak udělali správcem divadla herce Vladimíra Švabíka. A on strašně chtěl Jiřinu. A jednou přišel až k nám domů a začal ji urážet, tak jsem dal výpověď. Druhý den jsem hrál Kristu Mahona v Hrdinovi západu, po představení jsem se se Švabíkem rozloučil na forbíně a šli jsme s Jiřinou do Hradce.
Tam ses pak potkal – mimo jiné – s legendami českého divadla, režisérem Josefem Kroftou a jeho dramaturgem Miloslavem Klímou. Jaká s nimi byla práce?
Jani, to bylo nejkrásnější období mého života u divadla. U Pepíka Krofty jsem hrál ve všech inscenacích, který tam tehdy dělal. Začínal Shakespearem, Komedií plnou omylů. Zkoušeli jsme v Besedě. Jemu se ten prostor strašně líbil a zasloužil se o to, že se udělala rekonstrukce a vznikla tam krásná divadelní scéna, na které se hraje dodnes. Další Kroftovou inscenací byl Voltaire, Na Candida. Tu už jsme hráli v Besedě. Pak jsme dělali krásnej text od písmáka Aloise Beera z Dobrušky, jmenovalo se to Lituji, že nejsem básník. Tam jsem hrál hlavní roli. Pak byl Robinson Jeffers, Pastýřka putující k dubnu. Nádhera. A potom Škola staletími, to jsme milovali a diváci taky, pořád bylo vyprodáno.
Co bys chtěl ještě z Hradce připomenout?
Spoustu skvělých kolegů. A spoustu krásných rolí. Za všechny aspoň ty hrabalovské, v Hrabalovi jsem moc rád hrál. V Obsluhoval jsem anglického krále jsem dělal hned několik postav. A v Příliš hlučné samotě jsem byl Hanťa.
Zažil jsi také velice úrodná léta hradeckého rozhlasu. Na co z nich rád vzpomínáš?
Já jsem toho pro rozhlas zase tak moc nedělal. Ale když jo, tak mě to moc bavilo. „Přítel mikrofon… A před něj prskátko!“ Jako přímý přenos z divadla natočil rozhlas představení Dva muži v šachu. Byla to hra Miroslava Horníčka a sám ji režíroval. S režisérem Pavlem Krejčím jsme točili rozhlasové kabarety. Tam se vždycky sešla báječná parta hradeckých a pardubických herců, vyprávěly se vtipy, byla tam obrovská sranda. Nás to bavilo moc a myslím si, že posluchače taky. Potkával jsem v rozhlase Dášu Felixovou, Milana Sandhause, Alju Gsölhoffera, Jindru Bonaventuru, Mirka Suchého, svou ženu Jiřinu a další a další skvělé kolegy… A taky Standu Zindulku!
V Hradci jsi působil dvacet let a pak jsi k naší velké radosti nastoupil do angažmá ve VČD. Co tě přimělo ke změně angažmá?
Jiřina se neměla moc ráda s ředitelem hradeckého divadla. A u mě rozhodl jeden moment, když Vladimír Morávek, který se stal uměleckým šéfem, režíroval Romea a Julii. Hrál jsem Capuleta a zkoušeli jsme takovou tu scénu, kdy se sejdeme na hostině. Morávek na mě najednou z hlediště zavolal: „A teď zavyj jako vlk!“ Zeptal jsem se proč a on povídá: „Neptej se a udělej to!“ Tak jsem pochopil, že si nebudeme rozumět. I když uznávám, že v něčem je to génius.
Zalitoval jsi někdy odchodu do Pardubic?
Ne. Nikdy.
Pochopil jsi někdy tu prapodivnou předpojatost Pardubáků vůči Hradci a naopak?
Nikdy jsem to nepochopil. V Hradci jsem se narodil, léta jsem tam žil a samozřejmě k tomu městu lnu. Pardubice jsem dlouho znal jen letmo, ale dneska vidím, jak vzkvétají. A jsou mi blízké.
Které role v Pardubicích byly tvé oblíbené?
Nejvíc asi Král Colas. Já jsem ho měl hrát už v Hradci, jenže jsem tenkrát byl zrovna ve špitále, tak mě pak ta role v Pardubicích moc potěšila. Hrál jsem rád skoro všechno, mých oblíbených inscenací byla spousta – Markéta Lazarová, Měsíční běs, Romance pro křídlovku, Vojnarka, Jitřní paní, Králova řeč… Řeknu ti, někdy to bylo k zbláznění a někdy to bylo nádherné, ten život u divadla. Ale ty nádherné chvíle si spíš pamatuju. A jsem šťastný, že jsem prožil takový život, jaký jsem prožil.
To je nádherné. Tvůj přístup k životu je vzácný dar. Žil jsi s divadlem bezmála šedesát let a je zjevné, že ti dělalo radost. Co jiného tě v životě těší?
Náš vztah s Jitkou. A život na venkově, protože mám rád klid. A jenom mě trošku mrzí, že už mi je tolik. Já vím, ono se říká, že věk je jenom číslo. Jenže to říkají mladí a zdraví. V mým věku už všechno bolí. Ale kupodivu mi pořád chutná víno.
Tak na zdraví! A moc děkuju.
Krátce po oslavě jeho krásných kulatin jsme si sedli na zahrádce jeho domku ve Stéblové. Václavova partnerka Jitka nám nalila po sklínce zeleného veltlínu a povídáme si. Nejprve o tom, jak to vlastně začalo.
Václave, pokud vím, tak jsi nejprve vystudoval gymnázium, pak ses vyučil soustružníkem a hned nato jsi začal hrát divadlo. Uděláš mi v tom zvláštním postupu jasno?
Udělám. Když jsem končil základku, tak jsem chtěl jít do Boleslavi do Škodovky. Protože mě strašně bavila auta. A dodnes mě baví. Ale taky jsem chtěl k divadlu, tak jsem šel na gymnázium. Ale tam jsem měl v pololetí posledního ročníku trojku z češtiny, a s tou jsem se na divadelní školu hlásit nemohl. No, tak co se mnou? Táta mi říkal, ať se nejdřív něčím vyučím, abych měl základ, a pak ať si dělám, co chci. Tak jsem šel do Hradce vyučit se soustružníkem. Při tom učňáku jsme měli dramatický kroužek, který vedl Standa Zindulka. A ještě tam byli Lumír Peňáz, Dana Balounová a Slávek Čech. A ti mi poradili, ať jdu v divadle za nějakým Vaškem Šubrtem, že mě vezme za kulisáka. Tak jsem šel do divadla a řekl jsem vrátnému, že hledám pana Šubrta, protože potřebuju pracovat v divadle. A on mě poslal do hospody U černého koně, že prý tam Šubrt sedí s Béďou Bittlem u piva. Tak jsem tam šel. Bedřich Bittl byl herec, patřil k té slavné divadelní rodině Bittlů, a rovnou mi řekl, že divadlo není nic pro mě. Jenže ten Šubrt mě vzal, tak jsem asi rok dělal kulisáka a potom osvětlovače. A pak mě pan ředitel Pásek nechal i hrát. Tak to bylo.
Po třech hradeckých letech jsi odešel do Šumperka. To je taky dost zvláštní postup, odejít z krajského města do zájezdového divadla v horách. Co tě k němu vedlo?
Hráli jsme v Hradci Mirandolínu. Já jsem hrál Sluhu kavalírova. A na zájezdě v Poděbradech mě viděl ředitel Zajíc ze Šumperka a hned mě koupil. V Šumperku mi objednal hotel. Bydlel jsem v něm týden, a pak mi starší kolega Hamáček povídá, ať tam nejsem moc dlouho, protože si to budu muset zaplatit. Tak jsem se chtěl přestěhovat, ale nevěděl jsem kam. Bylo babí léto, tak jsem nejdřív pár dní přespával na házenkářském hřišti. Pak mi jedna rekvizitářka půjčila klíče od divadla a nocoval jsem v klubu. A pak jsem si sehnal báječný podnájem. Jenže se tam netopilo a už přišla zima. Tak jsem se jednou rozhodl, že půjdu spát k Jiřině, své budoucí ženě (herečka Jiřina Jelenská – pozn. red.). Poznal jsem ji na mejdanu v klubu. Přišla tam taková bytost v červenobílé halence, začala tancovat na stole a dali jsme se dohromady. Její muž, herec Rudolf Pechan, odešel ze Šumperka do Varů. Ale tu noc, kdy jsem šel k Jiřině spát, zrovna přijel domů. Tak jsem vyskočil z okna. Naštěstí to bylo v přízemí. No, a oni se pak rozvedli a já jsem si Jiřinu vzal.
S herectvím jsi začínal pozvolna. V soupisu tvých prvních rolí čtu: Hubený mladík, Chlapec na chodníku, 2. rekrut, Policisté… Kdy přišla skutečná role?
To bylo právě v Šumperku. Začínal jsem Cínovým vojáčkem, tam jsem partneřil s Martinou Eliášovou, která je teď v Hradci. A pak už jsem hrál velké role – Augusta juniora ve hře August August, august, Trania ve Zkrocení zlé ženy, Štěpána v Ženitbě, Oktavia ve Scapinových šibalstvích a spoustu dalších krásných rolí.
Zažil jsi v Šumperku konec 60. let a tvrdý nástup normalizace. Jak se to projevovalo v menším divadle na okraji země?
V létě roku 1968 jsme měli před divadlem stoleček a podepisovali jsme petici, lidi se k nám přidávali. Ale pak z kopců od chaty Skřítek přijel na motorce kolega, který dělal předsedu partaje, a volal: „Ženy, matky, děti domů! Jedou sem Rusové!“ Nebyli to Rusové, ale Poláci. Český tankový prapor, který sídlil v Šumperku, byl převelen na východní Slovensko a v Šumperku se usadili Poláci, na dost dlouho. No a pak je nahradili Rusáci a ti tam byli dvacet let… Jinak to tam asi nebylo tak dramatické jako ve zbytku republiky. Ze Šumperka je všude daleko, zprávy z Prahy chodily se zpožděním, byli jsme tam docela odříznutý, takže i trochu „za větrem“.
Po deseti letech v Šumperku ses do Hradce vrátil. Co tě přivedlo zpět do rodného města?
Když v Šumperku zemřel ředitel Zajíc, zabil se v autě, tak udělali správcem divadla herce Vladimíra Švabíka. A on strašně chtěl Jiřinu. A jednou přišel až k nám domů a začal ji urážet, tak jsem dal výpověď. Druhý den jsem hrál Kristu Mahona v Hrdinovi západu, po představení jsem se se Švabíkem rozloučil na forbíně a šli jsme s Jiřinou do Hradce.
Tam ses pak potkal – mimo jiné – s legendami českého divadla, režisérem Josefem Kroftou a jeho dramaturgem Miloslavem Klímou. Jaká s nimi byla práce?
Jani, to bylo nejkrásnější období mého života u divadla. U Pepíka Krofty jsem hrál ve všech inscenacích, který tam tehdy dělal. Začínal Shakespearem, Komedií plnou omylů. Zkoušeli jsme v Besedě. Jemu se ten prostor strašně líbil a zasloužil se o to, že se udělala rekonstrukce a vznikla tam krásná divadelní scéna, na které se hraje dodnes. Další Kroftovou inscenací byl Voltaire, Na Candida. Tu už jsme hráli v Besedě. Pak jsme dělali krásnej text od písmáka Aloise Beera z Dobrušky, jmenovalo se to Lituji, že nejsem básník. Tam jsem hrál hlavní roli. Pak byl Robinson Jeffers, Pastýřka putující k dubnu. Nádhera. A potom Škola staletími, to jsme milovali a diváci taky, pořád bylo vyprodáno.
Co bys chtěl ještě z Hradce připomenout?
Spoustu skvělých kolegů. A spoustu krásných rolí. Za všechny aspoň ty hrabalovské, v Hrabalovi jsem moc rád hrál. V Obsluhoval jsem anglického krále jsem dělal hned několik postav. A v Příliš hlučné samotě jsem byl Hanťa.
Zažil jsi také velice úrodná léta hradeckého rozhlasu. Na co z nich rád vzpomínáš?
Já jsem toho pro rozhlas zase tak moc nedělal. Ale když jo, tak mě to moc bavilo. „Přítel mikrofon… A před něj prskátko!“ Jako přímý přenos z divadla natočil rozhlas představení Dva muži v šachu. Byla to hra Miroslava Horníčka a sám ji režíroval. S režisérem Pavlem Krejčím jsme točili rozhlasové kabarety. Tam se vždycky sešla báječná parta hradeckých a pardubických herců, vyprávěly se vtipy, byla tam obrovská sranda. Nás to bavilo moc a myslím si, že posluchače taky. Potkával jsem v rozhlase Dášu Felixovou, Milana Sandhause, Alju Gsölhoffera, Jindru Bonaventuru, Mirka Suchého, svou ženu Jiřinu a další a další skvělé kolegy… A taky Standu Zindulku!
V Hradci jsi působil dvacet let a pak jsi k naší velké radosti nastoupil do angažmá ve VČD. Co tě přimělo ke změně angažmá?
Jiřina se neměla moc ráda s ředitelem hradeckého divadla. A u mě rozhodl jeden moment, když Vladimír Morávek, který se stal uměleckým šéfem, režíroval Romea a Julii. Hrál jsem Capuleta a zkoušeli jsme takovou tu scénu, kdy se sejdeme na hostině. Morávek na mě najednou z hlediště zavolal: „A teď zavyj jako vlk!“ Zeptal jsem se proč a on povídá: „Neptej se a udělej to!“ Tak jsem pochopil, že si nebudeme rozumět. I když uznávám, že v něčem je to génius.
Zalitoval jsi někdy odchodu do Pardubic?
Ne. Nikdy.
Pochopil jsi někdy tu prapodivnou předpojatost Pardubáků vůči Hradci a naopak?
Nikdy jsem to nepochopil. V Hradci jsem se narodil, léta jsem tam žil a samozřejmě k tomu městu lnu. Pardubice jsem dlouho znal jen letmo, ale dneska vidím, jak vzkvétají. A jsou mi blízké.
Které role v Pardubicích byly tvé oblíbené?
Nejvíc asi Král Colas. Já jsem ho měl hrát už v Hradci, jenže jsem tenkrát byl zrovna ve špitále, tak mě pak ta role v Pardubicích moc potěšila. Hrál jsem rád skoro všechno, mých oblíbených inscenací byla spousta – Markéta Lazarová, Měsíční běs, Romance pro křídlovku, Vojnarka, Jitřní paní, Králova řeč… Řeknu ti, někdy to bylo k zbláznění a někdy to bylo nádherné, ten život u divadla. Ale ty nádherné chvíle si spíš pamatuju. A jsem šťastný, že jsem prožil takový život, jaký jsem prožil.
To je nádherné. Tvůj přístup k životu je vzácný dar. Žil jsi s divadlem bezmála šedesát let a je zjevné, že ti dělalo radost. Co jiného tě v životě těší?
Náš vztah s Jitkou. A život na venkově, protože mám rád klid. A jenom mě trošku mrzí, že už mi je tolik. Já vím, ono se říká, že věk je jenom číslo. Jenže to říkají mladí a zdraví. V mým věku už všechno bolí. Ale kupodivu mi pořád chutná víno.
Tak na zdraví! A moc děkuju.
Jana Pithartová
