VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

PETR BOROVEC je v angažmá VČD od roku 2011, za tu dobu se stal jedním z nejoblíbenějších a zároveň nejvytíženějších herců, kterého pardubičtí diváci znají především jako vynikajícího komika. Jaké role si ale ve skutečnosti užívá nejvíc? Proč vůbec začal studovat herectví a svoji profesionální dráhu odstartoval právě v Pardubicích, a ne třeba v Hradci Králové? Tohle a ještě mnohem víc se dozvíte v následujícím rozhovoru, který vznikl po jedné ze zkoušek inscenace Chyťte Chaplina! a ne dlouho po premiéře komedie Atomová kočička. Petr jde zkrátka z role do role a čas letí…

Petře, nedávno jsi oslavil, jak se říká, významné životní jubileum. No, nesměj se, tomu se tak opravdu říká! Jsi ten typ lidí, kteří si oslavu kulatin užívají, anebo jsou to pro tebe narozeniny jako každé jiné, po kterých se nic moc nemění?
Rozhodně nemám pocit, že by se cokoli rázem změnilo, kulatiny neprožívám, a dokonce se ani necítím adekvátně svému věku! (smích) Stoprocentně už bych měl mít větší rozum. A nejsem zas takový slavič. Kdybych pracoval jinde, v jiném kolektivu, asi bych ty narozeniny slavil jen v rodinném kruhu, ale tady v divadle jsem si mohl užít skvělou oslavu s kolegy. To bylo na těch kulatinách rozhodně fajn.

Takže nemáš pocit, že bys kulatinami překročil nějakou pomyslnou hranici, narozeniny tě nedonutily bilancovat?
Takhle… Já jsem teď se svým životem spokojený. Jsem takový typ člověka. To, že nemám partnerku, nemám dítě, je pro mě v pořádku. Neříkám, že se to v budoucnu nezmění. Ale teď jsem ve stavu, kdy je to pro mě takhle v pořádku. Asi tomu někteří lidé nemůžou rozumět, ale já mám rád svoji samotu, svoji svobodu. A vlastně i když jsem takhle sám, v podstatě nikdy sám nejsem. Pořád jsem v kolektivu nějakých lidí. Jediné, co jsem začal už i před tou čtyřicítkou vnímat a co se občas přihodí, když se bavím s mladými kolegy, kterým je přes dvacet, že z někoho z nich vypadne: „Ty už seš přece starej blbec.“ I když jsme kamarádi a vůbec to nemyslí zle, pro ně už jsem prostě jiná generace. A já vůbec nevím, kdy se tohle stalo, když se tak vůbec necítím! (smích) Ale je pravda, že jsem to v jejich věku měl s těmi staršími úplně stejně.

Poměrně dlouho, jsi patřil v souboru mezi nejmladší herce. Čili dobře víš, jaké to je být tou nejmladší generací. Už jsi ale přebral další štafetu, jaký to je pocit?
Asi je to tou mojí náturou, ale pořád mám blíž k mladším kolegům. I když jsou o deset, nebo dokonce dvacet let mladší než k těm, kteří jsou starší než já a věkem jsou mi mnohem blíž. Já tak vlastně i vypadám, jsem takový klouček a vždycky jsem byl. Rozhodně nepociťuji vůči mladším kolegům nějakou rivalitu, nemyslím, že bychom si mohli konkurovat. Třeba teď v Atomové kočičce hraji dvacetiletého kluka… (smích)

To je tedy ten tvůj mentální věk? Cítíš se na dvacet?
No, jak kdy. Někdy to všechno bolí na sedmdesát. (smích) Ale neee, já si uvědomuju, kolik mi ve skutečnosti je. A někdy mě i napadne, že už jsem se třeba překlenul přes půlku života. Ale to jsou věci, na které občas myslím, když jsem sám doma, ležím v posteli, vypnu televizi a chci usnout. To pak koukám do stropu a začnu, jak říká kolega Lexa Postler, filozofovat. Naštěstí se mi to neděje moc často.

Máš na repertoáru jedenáct inscenací, na kterou ze svých současných rolí se vždycky nejvíc těšíš?
Člověk prochází v životě různými obdobími – jednou je totálně na dně, jednou je vše v úplném pořádku. Já se momentálně nacházím v naprosto vyrovnaném období. To, že se mi vůbec nechtělo do práce, na jeviště, to už jsem zažil. Ale je teda pravda, že když už na jeviště vylezu, všechno tohle ze mě okamžitě spadne. Teď prožívám období, kdy mě baví všechno, dokonce i v inscenacích, které nejsou moje nejoblíbenější, jsem schopný si najít něco, co mě baví. Za což jsem teď momentálně moc šťastný. Hodně se vždycky těším na Orlanda, protože to je něco úplně jiného, než co běžně hraju. Teď na Atomovou kočičku, která je sice taková ztřeštěná blbina, ale jsme tam tak skvělá parta, že je to radost, absolutně žádný stres. Velice se těším, až zase budeme hrát Maryšu, tu mám moc rád. Nemám problém ani s Blázincem Božím, i když se mi lidi diví, protože je to velké a náročné. Teď momentálně jsem ve všem naprosto v klidu. Celkově se přestávám zabývat věcmi, které mě dřív naprosto ubíjely. A to je hodně osvobozující, díky tomu se můžu těšit na další věci, které mě čekají.

Takže v tvém případě třináctý rok strávený v našem angažmá vůbec není nešťastný.
Já jsem si myslel, že to je teprve jedenáct let! Ale máš pravdu no…

Po vysoké škole rovnou do Pardubic – uvažoval jsi někdy o změně angažmá?
No, jejda. To snad každý. Ale jen jednou jsem se zajímal opravdu aktivně. Nevyšlo to, což je v pořádku. Nicméně teď jsem ve stádiu, kdy žádnou změnu nepotřebuju, protože jsem vlastně spokojený. Už mám něco za sebou, vím, jak fungují divadla jinde, tak mě změna ani neláká. V našem divadle máme výjimečné kamarádské vztahy, můžu pracovat na zajímavých titulech, často i s mladými režiséry… Nedokážu si představit, že někde jinde bych v tuto chvíli dostal nový impulz, náboj. V Pardubicích je mi dobře a o žádné změně neuvažuju.

Jak ses vlastně po absolutoriu na DAMU dostal k nám do divadla? Já to totiž opravdu nevím!
Tušil jsem, že se zeptáš! To je historka, kterou krásně vypráví náš pan ředitel. Ale nejdřív musím říct, že stejně jako moji spolužáci jsem ani já neposílal nikam žádný dopis nebo životopis. Ředitelé a umělečtí šéfové divadel se na naše představení jezdili dívat do DISKu (studentské divadlo pražské DAMU – pozn. red.), takže jsme si řekli, že když nás nikdo neosloví, znamená to, že nás nechce. Nakonec jsme všichni nabídku dostali.
Hráli jsme zrovna Brechtovu hru V houštinách měst, kterou režíroval David Šiktanc, když se na jedno představení přijel podívat režisér a umělecký šéf Klicperova divadla David Drábek. Původně přijel kvůli Markovi Adamczykovi, ale uviděl v představení malého skřítka, který sice vůbec netušil, co mluví, ale říkal to velice přesvědčivě. David pak mě a Markétu Frösslovou pozval do Hradce na představení Noc oživlých mrtvol, kde tehdy hrál mimochodem i Tomáš Lněnička. Krásně jsme si tehdy s Davidem popovídali, přespali jsme tam, až nakonec z něj vypadlo, že by nás do divadla sice hrozně chtěl, ale že na nás nemá peníze a nemůže nikoho vyhodit. Asi dva měsíce nato, po představení Poprasku na laguně, kde jsem hrál Patrona Fortunata, stojím v DISKu na baru, čekám na víno a najednou vedle mě stojí tři lidé – Petr Dohnal, Jindra Janoušková a dramaturg Tomáš Syrovátka. Samozřejmě jsem nevěděl, o koho se jedná, a asi jsem i trochu blbě koukal. Petr se hned představil, řekl mi, že je ředitelem Východočeského divadla. Já si v hlavě špatně přebral začátek a pak už mi tam běželo jenom: ****, Cheb!!! Uklidnil jsem se, až když jsem dostal vizitku, kde jsem si správně přečetl, že se jedná o východ a ne západ. Ale byl jsem tak zmatený, že jsem v půlce rozhovoru odešel, protože mi zvonil telefon. Když jsem si vyřídil hovor a vrátil jsem se, došlo mi, že to byla velká chyba. Petr to naštěstí ustál a domluvili jsme se na hostovačce v inscenaci Tajemný hrad v Karpatech, která pak měla premiéru na Kunětické hoře. Potom jsem ještě hostoval v dalších dvou inscenacích, než jsem dostal nabídku angažmá. No a ani ne měsíc po podpisu smlouvy jsem si otočil koleno o 180 stupňů. Opravdu milionový podpis!

Ještě mě zajímá, jak ses vlastně dostal na pražskou DAMU, protože vím, že jsi odmaturoval na oděvní průmyslovce ve Strážnici, potom jsi zkoušel brněnskou JAMU a v Praze jsi začal studovat až tři roky po maturitě.
Ano, kromě dvou neúspěšných pokusů dostat se na herectví na JAMU jsem v té době ještě studoval jazykovku a pak následovalo asi tři čtvrtě roku období nezaměstnanosti, a tak se na mě moji rodiče domluvili. Taťka si mě vzal k sobě do zaměstnání, kde jsem dělal vrátného. Ve svých dvaadvaceti jsem vstával ve tři ráno, abych jel přes celé Brno, přes hlavní nádraží, kde jsem viděl moje vrstevníky, vysokoškoláky, jak se opilí vracejí z večírků na koleje, zatímco já jedu do práce, kde od pěti od rána do šesti do večera sedím za stolem – před sebou jenom obrovské hodiny se sekundovou ručičkou. Jako vrátný jsem neměl na práci nic jiného než koukat na tu ručičku. Samozřejmě že mi to naši udělali schválně. V té práci jsem vydržel tři měsíce, ale byl jsem rozhodnutý, že JAMU ani DAMU už zkoušet nebudu. Nakonec mě naši, ta sekundová ručička a ještě kamarád Lukáš Příkazký přemluvili a DAMU jsem zkusil. A oni mě vzali.

Kteří režiséři tě během tvé herecké kariéry někam posunuli?
Postupně to byl asi každý režisér, se kterým jsem se pracovně setkal, protože nejen to dobré, ale i to špatné tě někam posune. Tak určitě v tom dobrém slova smyslu bylo pro mě důležité setkání s Filipem Nuckollsem, Robertem Bellanem, Zdeňkem Duškem, se kterým právě zkoušíme, samozřejmě s Davidem Šiktancem, s nímž se ale dobře známe a jsme velice dobří přátelé, s Kashou Jandáčkovou, a to i když jsem ani v Podivném případu se psem, ani v Maryše neměl žádnou velkou příležitost. A koho nejmenuju, tak to neznamená, že se mi s ním dobře nedělá! Není žádný režisér, na kterého bych se netěšil.

Jaká fáze zkoušení v rámci herecké práce tě nejvíc baví?
Baví mě čtené zkoušky. Když zrovna sám nečtu, nedívám se do textu, ale poslouchám kolegy. Pak mám takové hluché místo – jak jsem trochu pomalejší v uvažování, tak to je někdy martyrium, než mi něco dojde. Navíc jsem puďák, takže je mi sice líto všech režisérů, ale neumím to jinak, než že opravdu pořádně začnu pracovat až tak týden a půl před premiérou. Ale věřím, že většina z nich mě už zná a ví, že nakonec bude vše v pořádku. Donedávna jsem na rolích doma ani moc nepracoval, ne že bych byl líný, ale já jsem to nikdy neuměl, prostě mi to nešlo. Jasně že jsem byl schopný se doma naučit text, ale víc nic. Během zkoušení hodně vycházím z lidí kolem sebe a ty věci, které většinu kolegů – jako třeba Martina Mejzlíka, který je metodik, nebo Petru Janečkovou – napadají hned, tak mě nedochází vůbec. Já, jak jsem z horní dolní, tak první měsíc zkoušení na všechny čumím jak puk a teprve pak mně to díky nim konečně začne docházet. Řekl bych, že se to ale přece jen poslední dobou trochu změnilo, že už jsem schopný lépe pracovat, uvažovat, rozložit si práci, vím už většinou, co po mně režisér chce a co chci od sebe já.

Jaký žánr je ti jako herci nejbližší?
Určitě dramata. Paradoxně v dramatech hraju nejmíň. Ale už od DAMU si i jako divák vychutnám radši to dramčo. Jak takových rolí jako třeba v Orlandovi nebo v Blázinci Božím nemám tolik, jsou mi vzácnější a hraju je radši.

Nedávno jsi točil film, který by měl mít v dohledné době premiéru. Řekni, o co jde?
On už je to víc než rok, co jsme u nás na jižní Moravě začali točit film, který se jmenuje Poberta. Můj kamarád, režisér Ondra Hudeček je puntičkář, je to jeho první celovečerák, ještě teď natáčí postsynchrony. Tahle práce mě moc bavila tím, jak byla ucelená. Točili jsme celé prázdniny, skoro každý den, pak ještě v září, v listopadu a lednu. To se s jednorázovými kšefty v seriálech vůbec nedá srovnávat. A taky jsem tam trávil čas ve skvělé společnosti – s kluky Lukášem Příkazkým, Filipem Kaňkovským a Matyášem Řezníčkem jsme si zahráli partu zlodějíčků. Jinak ve filmu hrají také hvězdy jako Vašek Neužil, Eva Vrbková, Stanislav Majer, Denisa Barešová, Anička Fialová a spousta dalších výborných hereček a herců. Děj se odehrává u nás na Moravě za covidu, má to být komedie, ale zároveň i drama ve stylu levnějších Dannyho Parťáků.

Tak to si premiéru Poberty určitě nenechám ujít! Petře, díky za milý rozhovor a do dalších let v našem divadle i v tvém osobním životě ti přeji hlavně spokojenost a spousty času stráveného v dobré společnosti.