VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

O tom, jak se dá vypočítat Pozemková daň na Malé scéně ve dvoře, se můžete přijít podívat již 7. října, kdy uvidíte tragikomické drama ze života jednoho manželství, které stále trvá, byť se oba manželé vzájemně nenávidí, už dávno spolu přestali mluvit a jejich spojení s realitou zajišťuje jen sledování mexických telenovel. Ale jak je vlastně mohou sledovat, když ani nemají televizi? Fantazie je mocná a hranice mezi realitou a snem také.
Navštivte napínavé partnerské drama z tajemného Lotyšska, které vás buď bude varovat před možnou krajní budoucností, nebo vám vaši přítomnost odkryje v tom nejhorším možném světle. Ale život je přece i tak krásný, ne?
O Pozemkové dani jsme si povídali s režisérkou tohoto INprojektu BARBAROU HERZ, absolventkou režie na brněnské JAMU.

Právě dokončujete studium režie na JAMU. Proč jste se vůbec před lety pro režii rozhodla?
Když jsem beznadějně zamilovaná do světové literatury nastoupila na pražskou FF UK, přineslo to s sebou jeden mimoděčný fakt. Začala jsem prvně v životě chodit do divadla, prakticky denně. Nejprve to byl šok – a ten velmi rychle vystřídala potřeba v duchu přerežírovávat místa, kde něco nefungovalo, drhlo či se nedostávalo. Pak jsem trochu z recese vytvořila experimentální inscenaci, montáž ze staroseverské literatury. Najednou jsem vedla herce, vymýšlela scénografii, hledala stylizace. Zahráli jsme to v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí a já nesla přihlášku na režii.

Jaké nejdůležitější poznatky o divadle vám studium přineslo?
Touhu po tvůrčím dialogu, to mě nikdy dřív nenapadlo. Stále všechny prosím, aby přišli s lepším nápadem, než kterého jsem schopna. A někdy to vyjde a všichni se pak mohou přetrhnout a nechtějí odcházet ze zkoušek, včetně mě. Pak je to fascinace hercem. Stačí tak málo, aby hráli jak o život, s vědomím, že o něco skutečně jde. To je vlastně i třetí poznatek: nemá pro mě smysl dělat divadlo, kde by nešlo o něco podstatného. Pro diváka musí mít smysl, aby strávil svůj večer s námi a ne sám.

Jakými tituly jste na JAMU absolvovala?
Během celého svého studia umanutě experimentuji s autorskou tvorbou. Je jen málo pravidelných textů, které mě skutečně oslovily, jako třeba před rokem Gombrowiczova Svatba. Rozhodla jsem se tedy, že do Marty půjdu s maximálně osobní výpovědí a hraničním divadelním tvarem. S dramaturgem jsme se rozhodli vytvořit scénickou esej Zpráva o svatém kárání na téma těla a tělesnosti a strachu z prázdnoty, která nás vede ke stále většímu hladu a výkonu. Tvar jsme tomu dali v podobě scénického komiksu a zapojili filosofii markýze de Sade, Franze Kafky a Foglarových Hochů od Bobří řeky. A celou druhou polovinu nám herci improvizovali a přinášeli svou vlastní zprávu o těle. Občas tedy odcházeli diváci s tím, že byli na skvělé grotesce, občas s pocity velmi existenciálními. Pak jsem ještě v rámci druhého projektu, kterým byl večer na téma horor, připravila inscenaci Dracula (horror psychoanalytický). To už jsme si vlastně jen hráli. Je zábavné číst Brama Stokra freudovskou optikou.

Ve svých inscenacích experimentujete a autorsky hledáte nové tvary. Jaká máte pro svou tvorbu hlavní kritéria, zásady?
Musím vědět, že titul či téma má smysl. Tady a teď, pro mě, pro herce a pro diváky. Občas v žertu prohlašuji, že dramaturgie je jediný koníček, na který mám čas. Přítomný spodní proud je asi první kritérium. A režijně? Usiluji o maximální zapojení herce, jeho osobnosti a nejradši jsem, když se herci odváží vstoupit se mnou na tenký led něčeho nového. A stejně tak stojím o pozvání diváka, aby se aktivně podílel na tom, co právě probíhá. V tom jsem fascinována současným německým postdramatickým divadlem, které bere publikum jako rovnocenného spolutvůrce. A vůbec není potřeba, aby se zvedal, něco říkal či dostával pudink.

Jde vám vždy především o osobní výpověď?
Naprosto. Pouze v maximální pravdivosti a osobním otisku se z mého pohledu otevírá prostor k tomu, aby se diváci následně skutečně radovali nebo byli hluboce zasaženi. To, myslím, nejde v rovině obecných pravd a přibližností, byť třeba hezky udělaných. Musíte mít pocit, že to, co vidíte na scéně, je vám důvěrně známé, možná až příliš. A nezáleží na míře grotesky, absurdnosti či stylizace.

Lákaly by vás třeba i ryze žánrové tituly?
Jistě! Však já stále doufám, že čas od času narazím na titul, u něhož si řeknu: Skvěle! Toto má smysl hrát. Pro mě je to vlastně příjemné oživení. Mám velmi ráda absurdní humor, iracionalitu a zajímavou práci s jazykem. Proto mě bavil Gombrowicz, stejně jako se velmi těším na Pitínského Pokojíček, který mě teď čeká. A přesně z toho důvodu mě zaujala i Pozemková daň. Mimořádně kvalitní text!

S formou scénického čtení jste se už někdy setkala?
Už dvakrát. Prvně to bylo v Huse na provázku v rámci cyklu scénických črt českých premiér Jirka Kniha hledá autora. Byla jsem tehdy teprve ve třeťáku. Všechny proto Vladimír Morávek šokoval, když si mě vzal mezi ty velké režiséry zvučných jmen. Šlo o hru Daniely Fischerové Dvanáct způsobů mizení. Herci byli mimořádní, nechali se natolik strhnout, že se to za týden prakticky celé naučili. Vznikl tam maximálně vizuální kus, s hudbou a světly, navíc podpořen geniem loci skladu kulis. Je to jedna z mých nejlepších divadelních vzpomínek. Malý zázrak, na který stačil týden času. Prošlo mi tedy i to, že v rámci scénického čtení nemělo několik herců vůbec žádný text, jen klaunská surreálná intermezza.
Podruhé to bylo ve Zlíně. Tam se jednalo o cyklus evropské dramatiky. Já byla po návratu ze stáže v Krakově a dostala nabídku dělat Velký polský večer. I zde jsme si hráli. Hru Andrzeje Stasiuka Noc jsme zkrátili asi na polovinu, až se z novinářské úvahy stalo zábavné divadlo. Celé jsme to oděli do polské bílo-červené. Herci sice glosovali, že nám chybí už pouze točna, ale i oni nakonec přistoupili na fakt, že čtení se zdaleka nemusí držet okolo stolu. I na Zlín tedy ráda vzpomínám.

Jak k této práci, v porovnání s prací na běžné inscenaci, přistupujete?
Není pro mě rozdílu. Chci pro diváka maximální zážitek. Když se rozhodnou i herci, že mají chuť do toho adrenalinového maratonu naplno vstoupit, a není jim líto, že se to zahraje jen jednou, dvakrát, je to skutečně možné.

Jakou divadelní stylizaci si zřejmě vyžádá hra Pozemková daň, kterou u nás připravujete?
Pozemková daň v sobě nese mé nejoblíbenější téma, zpochybnění toho, co je vlastně pravda. Nevíme, zda si z nás postavy tropí žerty – nebo spíše autorka – anebo je to přesná reakce na podivnost věcí, které nás běžně obklopují. Obsahuje černou, lehce mrazivou komiku, ne nepodobnou tomu, když si člověk bláhově pustí zprávy. Jde o zvláštní, znepokojivý svět, který důvěrně známe – a lotyšské reálie jsou jen příjemným kořením. Přitom se zdá, že jsme omylem vešli do filmu Davida Lynche. Takový svět nejde jen přečíst, ten musíme divákům ukázat.

Ve hře mimo jiné vyplouvají na povrch staré křivdy a viny, které si postavy prozrazují. Má podle vás vůbec smysl vracet se k minulosti?
Samozřejmě. Vždyť stejně neděláme nic jiného. Do pětatřiceti se prý člověk vyrovnává se vztahem s rodiči. Ač vyrovná či nevyrovná, přibírá v průběhu života už jen další kostlivce a podkobercová tajemství, aby mohlo do konce života stále něco vyplouvat na povrch. Bez toho bychom nemohli jít dál. Vyrovnávání, smiřování, odpouštění. A nejde jen o sféry osobní a rodinné. Kdo z nás neřeší, co jsou Češi vlastně zač. Jak jsme se chovali v minulosti, za co si sebe jako národa můžeme vážit. Jestli nás provokuje označování za Švejky, anebo je nám to lhostejné. Těžko soudit, zda nahlížení minulosti dokáže změnit budoucnost a vede k lepším řešením. Ale osobně si myslím, že nelze před tím podstatným utíkat. Je důležité nebát se platit za chyby, dobrá i špatná rozhodnutí. Naše Pozemková daň je přesně o tom – zábavné a kruté nahlížení na všechny kostlivce, co vypadli z příliš napěchované skříně. Nejde o historii ani ekonomii. Pouze o lidskou duši, nejsmysluplnější divadelní téma.