VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Jedna z inscenací, která stále čeká na svou premiéru před diváky Malé scény, je pokračování populární rektrokomedie Roberta Bellana s názvem NORMÁLNÍ DEBIL 2 a podtitulem Osmdesátky aneb Kalendárium. Celému hereckému obsazení, čili všem čtyřem aktérům jsem položila několik otázek, které s naším Debilem (jak hru mezi sebou familiárně nazýváme) souvisí a nutí je trochu zavzpomínat na svoji vlastní minulost, i když ne každý z nich ji prožil přímo v 80. letech minulého století. Nemohla jsem nikoho vynechat, protože v této hře není malých rolí. Tedy abyste rozuměli, je v ní spousta rolí různých „rozměrů“, zkrátka dohromady si tito čtyři herci zahrají 54 postav. Díky tomu se stali mistry rychlých převleků napříč věkem i pohlavími, taktéž mistry střihu, z vteřiny na vteřinu čelí všemožným dějovým zvratům, časovým skokům a schválnostem autora a režiséra v jedné osobě, zkrátka nadřou se! Už aby se všechna ta jejich námaha zúročila a mohli jste je odměnit vaším smíchem a potleskem. Čekáme připravení na startu…

1. Život v 80kách – ano, nebo ne? Proč?

2. Náš hlavní hrdina Bert Intribus se rozhoduje, na jakou půjde střední školu a co bude v životě dělat. Jak se tvářili vaši rodiče, když jste jim oznámili, jaké jste si zvolili povolání?

3. Stejně jako Bert i vy jste si prošli svými přijímačkami na herecké školy a konkurzy do divadel. Jak probíhaly?

4. Jaká scéna / postava je pro tebe nejkomplikovanější? A která scéna / postava tě nejvíc baví?


JOSEF LÁSKA

1. Ne, já jsem rád, že žiju v dnešní době. Život v 80kách znám jen z vyprávění, a přestože jsou někdy ty historky vtipné a zábavné, obávám se, že si lidé pamatují jen to hezké.

2. Já jsem doma oznámil, že půjdu na herectví, a i když mi v tom nikdo nebránil, táta nebyl nadšený, že jsem si nepodal žádnou další přihlášku na jinou školu. Ptal se mě, co budu dělat, když se tam nedostanu, a já jsem jen řekl, že udělám všechno proto, abych se tam dostal. Nakonec mě ale oba rodiče podpořili.

3. U přijímaček na konzervatoř jsem byl extrémně nervózní, takže si toho moc nepamatuju. Ale vzpomínám si, že na foniatrii jsem byl tak nervní, že jsem tam začal v čekárně předvádět nějaký vtip, ale nevěděl jsem, jak ho ukončit, a tak se z něj stal asi nejdelší vtip v mém životě, který neměl pointu. Dodnes si ze mě spolužáci díky tomu dělají srandu.

4. Já to mám asi jednoduchý… :-) Nejtěžší je pro mě Bert a všechny jeho scény. I když si na konci představení vždy řeknu, že mě to bavilo, jsem během hry neskutečně nervózní a netuším, co přijde. Na jednu stranu mě tohle „nebezpečí“ baví, ale je to náročné.

VERONIKA MALÁ

1. Tak na tuhle otázku neznám odpověď. Ale když bych si mohla vybrat, tak 90ky. :-)

3. Řekla bych, že to tak nějak čekali, takže mi nebránili, ale rozhodně se neusmívali…

4. Spíš to bylo plný trémy a stresu.

5. Nejtěžší postava je pro mě asi stará cikánka Šarkézyová. A v tom spěchu mě baví naprosto všechny postavy.

PETR BOROVEC

1. Já v nich jako děcko žil a asi jsem si moc nestěžoval.

2. Mám střední oděvnickou školu a naši byli hlavně rádi, že se moc nepotkám s matematikou. Páč s ní nejsem moc kompatibilní.

3. Asi jsem to vytěsnil, moc už si na ně nevzpomínám. Takže nejspíš nic moc. :-) Ale vzali mě!

4. Všechny. Přibral jsem asi tunu a půl, takže než si před představením zavážu boty, 70 % energie je pryč. Na první scénu pak přicházím s pocitem, že jsem se právě potopil do Mariánského příkopu.

LADISLAV ŠPINER

1. Ano! ’83 – 1. B supeeer, začínám být školák! ’85 – jsem pionýr! ’88 – první velká láska… ’89 – aha?!!!

2. I já jsem podlehl na půl hodiny volání ČSLA, ale když jsem to v 7. třídě oznámil rodičům, reagovali stejně jako Bertovi rodiče v naší inscenaci. A tak jsem se rok na to, poněvadž jsem z těch, kteří končili ZŠ v 8. třídě, rozhodl pro určitou odbornost. A protože jsem z města na severu Čech, vyhrála chemie… a rodiče byli šťastní… snad.

3. Jak zvláštní je rozhodovat se, jakým monologem či projevem člověk zapůsobí na porotu, která rozhoduje o vaší budoucnosti. A já měl vše laděno do komična. Až přišla ona osudná chvíle, kdy se mne zeptali, jestli umím něco „navážno“, a já jsem absolutně vážně oznámil čerstvou zprávu z novin – internet byl ještě v plenkách – o úmrtí československé herecké osobnosti 20. století. Natvrdo a po pravdě. A byl jsem přijat!

4. Otázka, na kterou mám odpověď nejen já, ale i ty… Všechny a všechny! Mám jich skoro 30, těch postav myslím. A není jediná, která mě nebaví. Nejtěžší scéna je listopad ’89, ale i ta se ohraje, a až budou diváci, tak si ji, doufám, užijeme. Stýská se mi, už chci diváky!!! Věřím, že i jim se stýská… Držme se…

A jako bonus speciální otázka jen pro tebe, Láďo: Zažíval jsi na vojně něco podobného jako Bert? Pochlub se zážitky, historkami, pojď!
To nechceš, to není publikovatelný! :-) Ale já prošel jen přijímačem, projel se BVPéčkem, byl jsem na Gumárně, takže se po mně nikdo nevozil, kromě jednoho DVŤáka, který měl komplex malosti. Avšak kombajn jsem si užil stejně jako Bert – Robert. A pak mě paní divadelní ředitelka vytáhla do divadla jako TUP na CS. Ale díky Táně a Karlovi Mládkovým, osobám v divadelních kruzích velmi cenným, jsem to přežil. Více v dalších číslech zpravodaje, aneb historek je tolik, že dají na novou hru… :-)