VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

V komedii Lháři můžete vídat novou hereckou tvář v našem divadle VERONIKU MACKOVOU. Ta rovněž v některých rolích stávajícího repertoáru vystřídala odcházející Petru Tenorovou – v roli Máňušky v Bulgakovově Zojčině bytě, v komedii A je to v pytli! v roli Kateřiny nebo v inscenaci Apartmá hotelu Plaza v rolích Jean McCormackové a Mimsey Hubleyové. Tedy již pěkná řádka hereckých úkolů! K tomu Veronika od začátku listopadu zkouší v další inscenaci, když jí režisér Petr Novotný svěřil velkou roli Gruši v Brechtově Kavkazském křídovém kruhu (premiéra bude 20. prosince). Nyní vám nabízíme i první bližší setkání s touto talentovanou dívkou…

Jste studentkou šestého – absolventského – ročníku herectví na Pražské konzervatoři, ale již za sebou máte hostování v několika divadlech. Kudy vedly vaše kroky, než jste se dostala k nám do Pardubic?
První inscenace, ve které jsem měla možnost hostovat, byla v Divadle Jiřího Myrona ostravského Národního divadla moravskoslezského – v Její pastorkyni jsem hrála děvečku. Byla jsem tam sice jen uprostřed davu, ale i to mi pomohlo poprvé vidět herecký svět. A musím říct, že nejdřív jsem chtěla utéct! Tento pocit se pak naštěstí zmírnil, jak jsem divadlo poznávala zevnitř blíže. Potom to byl Proces v ostravské Komorní scéně Aréna. Konkurz jsem vyhrála do inscenace Sofiin svět v Divadle loutek a potom i do Balady pro banditu opět v Divadle Jiřího Myrona. Balada je pro mě inscenací, se kterou jsem se opravdu nerada loučila. Díky Baladě jsem se pak dostala také na Letní shakespearovské slavnosti do inscenace Marná lásky snaha, kterou jsem si hodně užila, neboť jsem se při jedné divadelní práci potkala s herci hned několika divadel. Pak jsem po čtvrtém ročníku přestoupila z ostravské konzervatoře do Prahy.

Co vás k tomuto přestupu vedlo?
Změna. Potřebovala jsem prostě změnu, nechtěla jsem už zůstávat v Ostravě.

Takže to bylo spíše o změně měst než školy?
Ano. Ale celkově i o změně lidí, režimu… Už mi Ostrava stačila.

Z Ostravy přímo i pocházíte?
Ne, pocházím z Havířova, což je ale od Ostravy dvacet minut vlakem.

Máte již po více než roce nějaké srovnání? Udělala jste dobře, nebo ne?
Udělala jsem určitě dobře. A kdybych to neudělala, tak bych například nebyla třeba ani tady v Pardubicích.

Ale pokud vím, o ostravské konzervatoři hovoříte velmi hezky, zvláště pak o vaší profesorce paní Gasnárkové, významné herečce Národního divadla moravskoslezského.
Ano, tu mám velmi ráda. Co se týče herectví, pomohla mi úplně se vším. A také srovnala malého fracka do latě. Vážím si jí a jsem moc ráda, že byla mojí profesorkou, protože lepší snad ani nemůže být. A díky bohu mě připravila na nejhorší.

Na nejhorší? Tím myslíte třeba co?
Dala mi jakousi disciplínu, která se musí v divadle dodržovat. I když to už dnes leckde moc nefunguje, já jsem ráda, že základ té disciplíny od ní mám. Ale mnozí herci to mají tzv. „na háku“. (smích) Například jak jsem poznala svoje spolužáky v Praze, vnímají divadlo zřejmě poněkud jinak, jsme v uvažování o něm asi každý někde jinde…

Myslíte především divadelní etiku?
Ano, určitou úctu. Ta by měla být. Já jsem ráda, že ji mám, tedy si to o sobě alespoň myslím.

Máte i silné puzení u divadla přímo být, nebo mluvíte spíše o té potřebě úcty k němu?
Paní Gasnárková si hodně zakládala na tom, abychom všichni u divadla byli a aby každý z nás divadlo miloval.

Tíhnete více k herectví divadelnímu, nebo i k příbuzným hereckým pracím? Natáčení, dabing a další… Co vás baví víc?
Natáčení mě hodně chytlo, baví mě. Ale zase nechci, aby překrylo divadlo, neboť v něm je ta hlavní praxe, bez které to nejde. Jen s natáčením bych se jistě neobešla, neboť ho zatím vnímám spíše jako „jednorázovku“ či „rychlovku“. V divadle během zkoušení přicházím na různé věci, které mě poučují, při natáčení si to nemůžu tolik užít jako v divadle – jednak při hraní vcelku, v jednom tahu a jednak při více než měsíční práci na jedné roli. Při natáčení není takový čas si roli dostatečně propracovat, respektive zatím jsem neměla jinou zkušenost, než že to bylo poměrně narychlo. Zároveň si to ale užívám. Měla jsem možnost pracovat i v pozici produkce, a to mě taky hodně bavilo, neustále něco zařizovat – víte, já jsem asi takový „zařizovací“ typ.

Takže vás baví i jiná práce než herecká? Nebo je to spíše pro zajímavost?
Herecká práce mě samozřejmě baví víc. Produkci bych nechtěla dělat naplno, ale tu a tam proč ne?

Můžete produkci třeba i studovat na DAMU…
Třeba, ale to ještě nevím, jestli bych chtěla. Navíc divadelní práce teď mám hodně a do toho stále ještě školu…

Tak to je možná zároveň štěstí, nemyslíte?
Ale chtělo by to ještě něco studovat, abych nevypadla ze cviku. Stále si za tím stojím a znám hodně lidí, kteří to dohromady zvládají. Chci vědět víc věcí!

Máte pocit, že při herectví se hodně věcí nedozvíte?
To určitě ano, ale nechci se zaměřit jen na jednu věc. Chtěla bych mít povědomí i o něčem jiném než o herectví.

Jakožto „zadní vrátka“ k jinému oboru, do budoucna?
Ne, to si zase nemyslím, že bych od herectví a od divadla odešla. Jen vědět a znát i něco jiného, zaměřit se do větší šíře. Zkrátka skloubit to dohromady.

Co jste očekávala, když jste poprvé přicházela do Pardubic, když vám byla nabídnuta rovnou dvě hostování za sebou – ve Lhářích i v Kavkazském křídovém kruhu?
Strašně moc jsem se bála, abych to zvládla.

A co děláte pro to, abyste to tedy zvládla?
Připravuji se pečlivě a snažím se, i co se týče záskoků, které mi byly rovněž přiděleny. Aby si pak o mně nikdo neříkal: „Ježišmarjá, kdo to přišel?!“

Myslíte, že po pěti letech na konzervatoři, jste na divadlo celkově připravená?
Ne, myslím, že nejsem a pořád si říkám, že jste udělali chybu a spletli se. No, zkrátka si osobně ještě nepřipadám, že už patřím do divadla – sama přemýšlím o tom, jestli jsem na to již připravená, jestli mé kvality jsou již natolik velké, abych se do toho mohla už takto ve velkém pustit. Ale tak třeba to bude dobrý! (smích)

Nyní zde máte za sebou především první roli – postavu Carol v komedii Lháři. Máte jako herečka komedie ráda?
Ano, komedie mám vlastně nejraději, vždy jsem si jejich zkoušení užila. Ale člověk musí vědět jak na to, jak to nepřehnat, nedělat z toho komedii – ale aby z toho komedie byla. Jednoduché to není.

Co konkrétního tedy pro vás bylo v případě Lhářů a Carol nejtěžší? Nebo to byla spíše procházka růžovým sadem? Ta role není zas tak veliká, ne?
Těžké bylo nastoupit po dvou hodinách inscenace, která je již plně rozběhnutá, zničehonic se nastartovat a vejít na jeviště. A i když jsem tam měla „tři věty“ – každá mi dělala extrémní problém, nebo přinejmenším problém. Když je role malá, může být snadno zapomenutelná – a to jsem nechtěla.

A co například vydržet asi dvacet minut na jevišti zavřená v bedně – to pro vás problém nebyl?
Když se zkoušelo a zároveň zastavovalo kvůli připomínkám, trvalo to i pětatřicet minut, což už mi opravdu dalo zabrat a myslela jsem si, že nedýchám. Ale těch dvacet minut se zvládnout dá – díky malému otvůrku na vzdoušek. Mám tam i svůj polštářek na spaní. (smích)

Už jste tam někdy i usnula?
Dalo by se tomu říct maximálně mikrospánek, víc bych si nedovolila.

Carol má v jedné scéně se svou matkou Gronyou několik vulgarismů. Činily vám problém, nebo je vnímáte jako zcela přirozenou součást dané situace?
Když jsem to poprvé četla, říkala jsem si, že se ta slova budou možná během zkoušení měnit. Tak se nestalo. Ale asi po dvaceti minutách, kdy jsme si je s panem Vránou opakovali pořád dokola, dostala se nám takzvaně „do pusy“ a přišlo mi to již jako normální slovo jako třeba „stůl“, „židle“, „dveře“ a tak podobně. A navíc to říkáme již zcela samozřejmě, bez okolků, takže to nijak netahá za uši a nijak to, myslím, nevadí.

Nyní jste dostala od režiséra Petra Novotného značnou důvěru – velkou roli Gruši v Kavkazském křídovém kruhu. Jak jste se na ni těšila a co jste dopředu o ní či o celé hře věděla?
Dopředu jsem o této hře a inscenaci nevěděla vlastně nic moc. Věděla jsem, kdo byl Brecht, ale to je tak všechno. I název jsem znala, maturita na konzervatoři asi ještě funguje. (smích) Je to pravý opak Carol – zde skoro „neslezu z jeviště“. Když jsem si četla dialogy Gruši, moc se mi líbily – především dialogy se Simonem, kterého ztvární Pepa Láska.

Ten se v Pardubicích objeví úplně poprvé. Vy jste se s ním ale již znala z konzervatoře, že?
Ano. Když jsem přišla na Pražskou konzervatoř, hned třetí den školy mi „šoupli“ záskok v inscenaci 6. ročníku, ve kterém Pepa tenkrát byl – v inscenaci Roztomilý člověk, v níž jsme taktéž byli jako pár. I když to byl záskok, asi během dvou hodin mi role sedla natolik, že jsem si ji pak užívala plnými doušky. Celou dobu jsem tam jedla borůvkový koláč s jogurtem a byla jsem tak trochu tupá. Ale přeci si mě vybral! (smích)

Ale tím nováčci v souboru nekončí. Novou herečkou ve zmíněné inscenaci je i Jana Ondrušková. S tou jste se znali? Pokud vím, i ona studovala u paní Gasnárkové.
Ano, stejně jako já jsou Petra Tenorová i Jana od paní Gasnárkové. Ale Petra s Janou spolu chodily do ročníku o čtyři roky výš, já jsem tam nastoupila, až když ony maturovaly.

Zřejmě tedy opravdu dobrá líheň?
Jejich ročník byl moc aktivní, byli zapálení, prostě svěží vítr ve škole. My jsme byli oproti nim tak trochu jiní, nicméně jsme byli taktéž bráni jako dobrá parta.

Dobře, vraťme se ovšem ještě ke Gruše, co pro tuto figuru je nejvíce charakteristické? A co bude možná pro vás nejtěžší k jejímu ztvárnění?
Je to slečna, která pracuje pro ty nejvyšší, a dostane se do situace, kdy právě ti nejvyšší zanechají své dítě napospas – a ona, jelikož je to dobrá mladá nevinná duše, se dítěte ujme, i když neví, co má vůbec s dítětem dělat. Ke ztvárnění té role mi snad pomůže to, že od svých deseti let jsem vychovávala svého bratra, dalo by se říct napůl s maminkou. Takže jisté pocity při výchově dítěte, které vlastně není moje, si vybavuji, neboť jsem podobnou situací prošla. Doufám, že to pro mě bude plus. Podstatná je zde tedy výchova dítěte, které není vaše, ale berete ho za vlastní. Gruša má pak dilema, jestli se toho dítěte má vzdát, protože se chce vrátit za svým milým, který se vydal do války… Ale konec bych úplně neprozrazovala.

Tento rozhovor – přiznejme to čtenářům – vzniká na několikrát, v různých fázích vašeho působení zde v Pardubicích. Jak se aktuálně cítíte, již téměř po třech měsících zde, jak jste se prozatím sžila s Pardubicemi a zdejším souborem?
Oproti kolegovi Pepovi Láskovi jsem ráda, že jsem do tak velké role nastoupila již po jisté zkušenosti s Pardubicemi, tím pádem jsem byla o něco méně nervózní, jak to říct, zabydlenější. Jsem zde spokojená. Díky tomu se mi Kavkazský křídový kruh již při čtených zkouškách lépe četl a vůbec lépe se mi na roli pracuje, více v klidu.

Rozumíte si při vnímání Gruši i s panem režisérem?
S panem režisérem se mi pracuje velmi dobře, jeho přístup mi vyhovuje a pomáhá mi. Doufám, že se mnou bude mít trpělivost.

To vám přeji. A rovněž: Zlomte vaz!