VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Ve dne v noci s Láskou
Josef Láska, Jana Ondrušková, Romana Chvalová a Petr Borovec, to je čtveřice herců, na kterou se můžete těšit v inscenaci hry Kashy Jandáčkové v rámci lednového INprojektu (v pondělí 15. ledna od 19.00 hodin na Malé scéně ve dvoře).
Už dlouho jsme neměli příležitost uvést scénické čtení současné české hry. Jsem tedy velmi ráda, že se nám podařilo domluvit na spolupráci s mladou českou autorkou a režisérkou KASHOU JANDÁČKOVOU, která pro vás na Malé scéně připraví scénické čtení své hry Ve dne v noci. Ačkoli se tentokrát nejedná o českou premiéru, jde o hru s tématem skutečně velmi aktuálním, nadto využívající postupů moderní dramatiky. To, že je Ve dne v noci vskutku výjimečnou současnou českou hrou, dokládá i ocenění, které za ni letos její autorka získala, a to Cena Ewalda Schorma, každoročně udělovaná agenturou DILIA studentům divadelních škol za původní divadelní či rozhlasovou hru, dramatizaci nebo překlad.
K. Jandáčková
Co inspirovalo Kashu k napsání hry, založené na příbězích skutečných obětí teroristických útoků, kudy vedla její cesta na Katedru alternativního a loutkového divadla pražské DAMU nebo třeba jak rychle může vzniknout nová česká hra, se dočtete v následujícím rozhovoru. A pokud by vás při jeho čtení napadaly další otázky, které byste mladé české dramatičce a režisérce v jedné osobě rádi položili, jste srdečně zváni na tradiční závěrečnou diskusi s inscenačním týmem po představení.
Jsi původně herečka (resp. máš za sebou studium herectví na Pražské konzervatoři), pár filmových rolí… Měla jsi možnost si herectví vyzkoušet kromě školy i někde v divadle? Nebo jsi šla hned po konzervatoři studovat režii a dramaturgii na KALD DAMU?
Herectví na jevišti jsem si v profesionálním měřítku vlastně nikdy nevyzkoušela. Mám ale bohaté zkušenosti z ochotnického souboru, z hodin herectví a z divadla konzervatoře. Na DAMU jsem šla studovat režii ještě před ukončením konzervatoře, takže jsem pak studovala maturitní ročník a první ročník vysoké školy současně. Většina lidí si myslí, že jsem o herectví ztratila zájem, to ale není pravda, jen na to bohužel donedávna nebyl vůbec čas.
A proč KALD a ne klasická činoherní režie / dramaturgie?
Na to asi nelze odpovědět jednoznačně. Já proti činohernímu divadlu jako takovému vlastně nic nemám. Jen mi tehdy připadalo zajímavější a kreativnější studovat alternativu. A rozhodně toho nelituji. Na KALD jsem šla také především proto, že tam tehdy nastoupila nová generace pedagogů, ke kterým jsem vzhlížela, a rozhodně jsem chtěla být u toho.
Psát hry jsi začala na DAMU? Nebo dřív?
Až na DAMU. Předtím jsem vlastně neměla moc autorských ambicí. Všechno se to seběhlo tak nějak náhodou. Ale vlastně když se za tím ohlédnu, náhoda není to správné slovo. Ono časem jen vykrystalizovalo to, co bylo předtím neobjevené.
Co tě inspiruje k psaní her?
Záleží na okolnostech. Občas dostanu nápad, občas návrh zvenčí. Když jsem na škole dostala zadání zdramatizovat povídku, jednoznačně jsem sáhla po Franzi Kafkovi. Jeho povídka se stala nakonec jen inspirací k psaní vlastního textu. U absolventského představení K smrti šťastní jsem si vybrala jako inspiraci pohádky bratří Grimmů, kterým jsem vymýšlela pokračování. Brzy nato přišel návrh od dramaturgyně divadla NoD Natálky Preslové, abych se pustila do tématu současné vlny teroristických útoků. A poslední autorský projekt Městečko Fake News mě tak nějak udeřil sám do nosu.
Jak dlouho obvykle na textu pracuješ? Pokud to lze vůbec časově ohraničit.
Když jde čistě o psaní, tak to mám hotovou hru přibližně za měsíc. Tomu ovšem předchází několik měsíců (cca půl roku) přemýšlení, konzultací, sledování inspirací, vzdělávání se v tématu, hromadění nápadů, postupná selekce a já nevím co ještě. Takže ten půlrok.
Jak vznikala hra Ve dne v noci – myslím text, který máme dnes k dispozici? Autorkou jsi výhradně ty? Nebo vznikal i text (jako inscenace) kolektivně? Zajímají mě různé fáze vzniku divadelního textu dokumentárního charakteru.
Když jsem přijala pro psaní textu téma terorismu, rozhodla jsem se na něj dívat optikou obětí. Četla jsem medailonky, které vydaly francouzské noviny Le Monde, vybírala osudy, které mě zajímaly, četla články o této problematice. Pak jsem to skoro celé smetla ze stolu a vymyslela si vlastní postavy s vlastními osudy. Nechala jsem je v jistou fázi rozžít herci, ve smyslu, že měli napsat úvod příběhu svých postav. To jsem dále přepracovala a intuitivně rozvíjela fabulace dalším směrem. Vedly jsme o tom dlouhé debaty s dramaturgyní. Vznikly čtyři na sobě nezávislé příběhy, výpovědi přeživších. Celý text jsem pak rozstřihala a začala skládat osudy přes sebe a částečně je propojovat. A pak to najednou bylo.
V pražském experimentálním prostoru NoD se v tuto chvíli hrají dvě tvoje autorské inscenace, o kterých už jsme mluvily – K smrti šťastní a Ve dne v noci, velmi nedávno měl premiéru také tvůj projekt Městečko Fake News v divadelním prostoru Jatka78, ke kterému vznikal text doslova za pochodu během zkoušení. V čem je ti bližší autorské divadlo než pravidelná dramaturgie?
Nedá se říci, že je mi autorské divadlo bližší. Mám ráda oba postupy a ideální je to střídat. Problém u každého umění je, že se nedá frkat moc rychle za sebou. Dost dobře nelze režírovat každý měsíc novou inscenaci. Pokud se člověk nechce zbláznit nebo sesypat. A u autorského divadla to platí dvojnásob. Ve chvíli, kdy se nedělají dostatečné pauzy a člověk si nedá dost času na přípravu dalšího projektu, většinou to nestojí za nic. Já se teď po dvou autorských kusech a diplomce moc těším, až dostanu nabídku zrežírovat text jiného autora.
Znamená to tedy, že i když se ve svých posledních autorských projektech věnuješ aktuálním tématům a problémům, měla bys chuť pustit se i do režie české nebo světové klasiky?
Měla jsem chuť a mám. Dlouho jsem uvažovala nad tím, jestli nevkročit do DISKu (studentské divadlo DAMU – pozn. red.) s Ibsenovou Norou. Jsem ráda, že jsem si nakonec vybrala autorskou cestu a že mi Nora zůstala pro budoucnost. Mám v zásobě pár autorů, na které sáhnu, až přijde ten čas. Klasických i současných, českých i světových.
Lákalo by tě založit vlastní divadlo? Soubor, se kterým bys mohla kontinuálně pracovat a tvořit?
Ano, lákalo. Ale možná by mě nejdřív bavilo založit jen ten soubor. Mám velké štěstí na lidi, se kterými pracuji, a ráda bych s některými pracovala kontinuálně. Je však vždy dobré to střídat. Co se týče založení divadla, to je o dost složitější záležitost. Nejsem si jistá, jestli na to mám v tuto chvíli kapacitu a schopnosti. Ale časem, proč ne?
Jakou práci máš teď aktuálně před sebou?
Teď mě čeká zpracování hry Ve dne v noci v Českém rozhlase, pak bych ráda upravila text pohádky o fence Lajce a následně ho zinscenovala ve Vršovickém divadle. Paralelně pracuji na scénáři k celovečernímu filmu, který chci brzy dokončit. Po prázdninách mě čeká zkoušení v Divadle v Dlouhé, ale tam už se těším na hru jiného autora.
Už dlouho jsme neměli příležitost uvést scénické čtení současné české hry. Jsem tedy velmi ráda, že se nám podařilo domluvit na spolupráci s mladou českou autorkou a režisérkou KASHOU JANDÁČKOVOU, která pro vás na Malé scéně připraví scénické čtení své hry Ve dne v noci. Ačkoli se tentokrát nejedná o českou premiéru, jde o hru s tématem skutečně velmi aktuálním, nadto využívající postupů moderní dramatiky. To, že je Ve dne v noci vskutku výjimečnou současnou českou hrou, dokládá i ocenění, které za ni letos její autorka získala, a to Cena Ewalda Schorma, každoročně udělovaná agenturou DILIA studentům divadelních škol za původní divadelní či rozhlasovou hru, dramatizaci nebo překlad.
K. JandáčkováCo inspirovalo Kashu k napsání hry, založené na příbězích skutečných obětí teroristických útoků, kudy vedla její cesta na Katedru alternativního a loutkového divadla pražské DAMU nebo třeba jak rychle může vzniknout nová česká hra, se dočtete v následujícím rozhovoru. A pokud by vás při jeho čtení napadaly další otázky, které byste mladé české dramatičce a režisérce v jedné osobě rádi položili, jste srdečně zváni na tradiční závěrečnou diskusi s inscenačním týmem po představení.
Jsi původně herečka (resp. máš za sebou studium herectví na Pražské konzervatoři), pár filmových rolí… Měla jsi možnost si herectví vyzkoušet kromě školy i někde v divadle? Nebo jsi šla hned po konzervatoři studovat režii a dramaturgii na KALD DAMU?
Herectví na jevišti jsem si v profesionálním měřítku vlastně nikdy nevyzkoušela. Mám ale bohaté zkušenosti z ochotnického souboru, z hodin herectví a z divadla konzervatoře. Na DAMU jsem šla studovat režii ještě před ukončením konzervatoře, takže jsem pak studovala maturitní ročník a první ročník vysoké školy současně. Většina lidí si myslí, že jsem o herectví ztratila zájem, to ale není pravda, jen na to bohužel donedávna nebyl vůbec čas.
A proč KALD a ne klasická činoherní režie / dramaturgie?
Na to asi nelze odpovědět jednoznačně. Já proti činohernímu divadlu jako takovému vlastně nic nemám. Jen mi tehdy připadalo zajímavější a kreativnější studovat alternativu. A rozhodně toho nelituji. Na KALD jsem šla také především proto, že tam tehdy nastoupila nová generace pedagogů, ke kterým jsem vzhlížela, a rozhodně jsem chtěla být u toho.
Psát hry jsi začala na DAMU? Nebo dřív?
Až na DAMU. Předtím jsem vlastně neměla moc autorských ambicí. Všechno se to seběhlo tak nějak náhodou. Ale vlastně když se za tím ohlédnu, náhoda není to správné slovo. Ono časem jen vykrystalizovalo to, co bylo předtím neobjevené.
Co tě inspiruje k psaní her?
Záleží na okolnostech. Občas dostanu nápad, občas návrh zvenčí. Když jsem na škole dostala zadání zdramatizovat povídku, jednoznačně jsem sáhla po Franzi Kafkovi. Jeho povídka se stala nakonec jen inspirací k psaní vlastního textu. U absolventského představení K smrti šťastní jsem si vybrala jako inspiraci pohádky bratří Grimmů, kterým jsem vymýšlela pokračování. Brzy nato přišel návrh od dramaturgyně divadla NoD Natálky Preslové, abych se pustila do tématu současné vlny teroristických útoků. A poslední autorský projekt Městečko Fake News mě tak nějak udeřil sám do nosu.
Jak dlouho obvykle na textu pracuješ? Pokud to lze vůbec časově ohraničit.
Když jde čistě o psaní, tak to mám hotovou hru přibližně za měsíc. Tomu ovšem předchází několik měsíců (cca půl roku) přemýšlení, konzultací, sledování inspirací, vzdělávání se v tématu, hromadění nápadů, postupná selekce a já nevím co ještě. Takže ten půlrok.
Jak vznikala hra Ve dne v noci – myslím text, který máme dnes k dispozici? Autorkou jsi výhradně ty? Nebo vznikal i text (jako inscenace) kolektivně? Zajímají mě různé fáze vzniku divadelního textu dokumentárního charakteru.
Když jsem přijala pro psaní textu téma terorismu, rozhodla jsem se na něj dívat optikou obětí. Četla jsem medailonky, které vydaly francouzské noviny Le Monde, vybírala osudy, které mě zajímaly, četla články o této problematice. Pak jsem to skoro celé smetla ze stolu a vymyslela si vlastní postavy s vlastními osudy. Nechala jsem je v jistou fázi rozžít herci, ve smyslu, že měli napsat úvod příběhu svých postav. To jsem dále přepracovala a intuitivně rozvíjela fabulace dalším směrem. Vedly jsme o tom dlouhé debaty s dramaturgyní. Vznikly čtyři na sobě nezávislé příběhy, výpovědi přeživších. Celý text jsem pak rozstřihala a začala skládat osudy přes sebe a částečně je propojovat. A pak to najednou bylo.
V pražském experimentálním prostoru NoD se v tuto chvíli hrají dvě tvoje autorské inscenace, o kterých už jsme mluvily – K smrti šťastní a Ve dne v noci, velmi nedávno měl premiéru také tvůj projekt Městečko Fake News v divadelním prostoru Jatka78, ke kterému vznikal text doslova za pochodu během zkoušení. V čem je ti bližší autorské divadlo než pravidelná dramaturgie?
Nedá se říci, že je mi autorské divadlo bližší. Mám ráda oba postupy a ideální je to střídat. Problém u každého umění je, že se nedá frkat moc rychle za sebou. Dost dobře nelze režírovat každý měsíc novou inscenaci. Pokud se člověk nechce zbláznit nebo sesypat. A u autorského divadla to platí dvojnásob. Ve chvíli, kdy se nedělají dostatečné pauzy a člověk si nedá dost času na přípravu dalšího projektu, většinou to nestojí za nic. Já se teď po dvou autorských kusech a diplomce moc těším, až dostanu nabídku zrežírovat text jiného autora.
Znamená to tedy, že i když se ve svých posledních autorských projektech věnuješ aktuálním tématům a problémům, měla bys chuť pustit se i do režie české nebo světové klasiky?
Měla jsem chuť a mám. Dlouho jsem uvažovala nad tím, jestli nevkročit do DISKu (studentské divadlo DAMU – pozn. red.) s Ibsenovou Norou. Jsem ráda, že jsem si nakonec vybrala autorskou cestu a že mi Nora zůstala pro budoucnost. Mám v zásobě pár autorů, na které sáhnu, až přijde ten čas. Klasických i současných, českých i světových.
Lákalo by tě založit vlastní divadlo? Soubor, se kterým bys mohla kontinuálně pracovat a tvořit?
Ano, lákalo. Ale možná by mě nejdřív bavilo založit jen ten soubor. Mám velké štěstí na lidi, se kterými pracuji, a ráda bych s některými pracovala kontinuálně. Je však vždy dobré to střídat. Co se týče založení divadla, to je o dost složitější záležitost. Nejsem si jistá, jestli na to mám v tuto chvíli kapacitu a schopnosti. Ale časem, proč ne?
Jakou práci máš teď aktuálně před sebou?
Teď mě čeká zpracování hry Ve dne v noci v Českém rozhlase, pak bych ráda upravila text pohádky o fence Lajce a následně ho zinscenovala ve Vršovickém divadle. Paralelně pracuji na scénáři k celovečernímu filmu, který chci brzy dokončit. Po prázdninách mě čeká zkoušení v Divadle v Dlouhé, ale tam už se těším na hru jiného autora.
Anna Hlaváčková
