VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

V listopadu 1939 byl Ústřední divadelní komisí vypsán konkurz na nové „zadání“ Východočeského národního divadla v Pardubicích, Hradci Králové a Chrudimi, jak se tehdy naše scéna nazývala, z něhož měl vzejít nový ředitel divadla, jenž by nahradil Vladimíra Wuršera, který sice konsolidoval divadlo po katastrofálním požáru, ale po jeho čtrnáctiletém působení v čele divadla se již dostavila únava i stereotyp. Ze zaslaných nabídek byl v březnu 1940 jednomyslně vybrán bývalý člen činohry Národního divadla Karel Jičínský.


Východočeské divadlo v nových poměrech. Ve smlouvě s novým ředitelem je stanoveno, že činohra musí mít 22 členů mimo šéfrežiséra, zpěvohra 55 (v tom 21 členů orchestru a 16 členů sboru). Ředitel bude povinen ve sdružených městech pořádati představení lidová a studentská při snížených cenách. Pro první rok přejal ředitel Jičínský závazek pořádání zájezdů Olomoucké zpěvohry, se kterou bude kooperovati … pro případ, že by neměl plně vyhovující zpěvoherní soubor vlastní. Sezona je závazně osmiměsíční (ale může býti rozšířena dohodou s některými městy v naší oblasti, s nimiž ředitel už jedná). Řediteli náleží smluvně zajištěná odměna 5 000 K měsíčně. Je také pamatováno na platy členů souboru…

Karlu Jičínskému se povedlo dovést činohru Východočeského divadla k největšímu rozmachu. Bylo to díky zvláštním a nenormálním okolnostem za protektorátu, kdy české divadelnictví přímo vzkvétalo. Veřejnost si našla cestu do divadla, které se hřálo na výsluní její přízně, protože v něm hledala posilu svého češství, sounáležitost s ostatními členy české pospolitosti. Vyvrcholením Jičínského éry byla sezóna 1941/42, kdy se hrála Sofoklova Antigona, hra tematizující zpupnost politické moci, která boří odvěký řád. Ta musela pár měsíců po nástupu Reinharda Heydricha do funkce říšského protektora a jen necelý měsíc po zrušení stanného práva vyznívat jako jasná alegorie na nacistickou hrůzovládu.

Ve stejné době byli v Pardubicích ukrýváni čeští zahraniční vojáci vysazení na území protektorátu z Anglie – členové skupiny Silver A a Antropoid. Odvahou a obětavostí se vyznamenali zejména lidé kolem Arnošta Košťála, spolumajitele hotelu Veselka, což pro ně mělo po atentátu na Heydricha (27. května 1942 v Praze) fatální důsledky. Nacisté se brutálně mstili, po vypálení Lidic následovaly nedaleké Ležáky, vyvražděny byly celé rodiny pardubických občanů, mezi nimi i intendant Městského divadla a člen Ústřední divadelní komise Josef Janáček a jeho žena, herečka Východočeského divadla Ludmila Janáčková. Spolu s nimi bylo gestapem popraveno mimo jiné dalších pět členů Spolku divadelních ochotníků: Ing. Josef Jánský, Arnošt Košťál, Antonín Pištora, JUDr. Vladimír Žváček a Ája Žváčková.

Vzestupný vývoj uměleckého souboru Východočeského divadla v době protektorátu (navzdory okolním tragickým celospolečenským událostem) rázně ukončil nacistický příkaz o zákazu veřejného provozu profesionálních divadel, kabaretů a varieté v září 1944.


Lída Baarová / Života sladké hořkosti (Nelehký život v budově divadelní, 1939)
Jak jsem se zmínila, musela jsem jednou v Pardubicích zaskočit za onemocnělou Zorku (sestra Lídy Baarové Zorka Babková-Janů – pozn. red.) v hlavní úloze hry Vějíř lady Windermerové. Ředitel Jičínský byl spokojen jak se mnou, tak se zájmem diváků, a nabídl mi hned roli další, Dámu s kaméliemi. Hrála jsem tedy s jeho společností častěji a k rolím se připojil, jak to bývá, i příběh milostný. Členem souboru byl tehdy mladý hezký herec jménem Eduard Dubský. Šla jsem se na něho podívat, když hrál v nějaké pohádce prince; jakmile mě uviděl v lóži, proklouzl tam v princovském úboru, klekl si a začal mi líbat ruce. Bylo to takové mladé zamilování, jenže šatnářka to spěchala prozradit jeho manželce, ta vzplála žárlivostí a požádala o rozvod. Myslím, že toho Dubský příliš nelitoval; tím spíš, že ta naše krátká známost ho přiměla k přemístění do Prahy.