VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
VČD v běhu času - položení základního kamene
V říjnovém zpravodaji jsme zahájili seriál, který ve stručnosti zrekapituluje bohaté dějiny Východočeského divadla, jehož historická budova letos slaví 110 let od svého otevření. Minulý díl se zabýval prapočátky divadelní činnosti v Pardubicích a končil na konci 19. století, kdy už ve městě citelně chyběla stabilní divadelní budova…
V roce 1867 se na schůzi v Měšťanské besedě objevil požadavek upravit pro divadlo nevyhovující místnosti v domě Lernetově. V témže roce je na schůzi divadelních ochotníků zařazen referát komise pro zřízení stálého divadla. Později v roce 1871 skupinka studentů, kteří také hráli ochotnicky divadlo, poslala městské radě dopis, v němž ji upozorňovala na potřebu postavit ve městě divadlo. Ale až v roce 1880 se v hotelu Střebský (dnes č. p. 68 na třídě Míru) v kroužku přátel tato myšlenka znovu intenzivně prosadila a zásluhou profesora reálky Gustava Heše byla svolána schůzka delegátů pardubických spolků, která tento návrh skutečně projednala. Ohlas byl velmi příznivý a z jednání vzešly hlavní zásady Spolku pro zřízení divadelního domu v Pardubicích, jenž si dal od místodržitelství v Praze schválit stanovy. 21. května 1882 se pak sešla jeho valná hromada, na níž se přihlásilo 29 zakládajících členů a byl upsán základní kapitál 2 980 zlatých. Od tohoto kroku však uplynulo dlouhých 27 let, než bylo divadlo otevřeno.
Příčin tohoto prodlení bylo víc. Nejprve se hledala vhodná parcela, která byla zakoupena až po dvou letech – v březnu 1884. Posléze byl vypsán konkurz na stavbu, jenž měl i svého vítěze – architekta Jindřicha Fialku. Následovala však léta velkých dohadů o tom, co se má vlastně stavět: zda divadlo, nebo divadelní dům s „vedlejšími místnostmi hostinskými“. V roce 1893 byl tedy vypsán další konkurz, tentokrát ale bez vítěze, ani jeden ze šesti návrhů neuspěl. To byla s největší pravděpodobností hlavní příčina úpadku činnosti Spolku pro zřízení divadelního domu v Pardubicích. Po deseti letech jeho nečinnosti se městská rada usnesla, že převezme stavbu na svá bedra. Spolek jí odevzdal své jmění i stavební parcelu s podmínkou, aby stavba co nejdříve začala. Městská rada poté oslovila renomovaného architekta secese Antonína Balšánka, aby vypracoval plány, po jejichž schválení městské zastupitelstvo v roce 1906 povolilo zahájení stavby. Základní kámen byl položen 16. května 1907.
Zpráva o stavbě divadla v časopise Máj z 31. října 1907:
„… Budova stojí na novém náměstí, jež vznikne na prostoře, získané zasypáním ramene Chrudimky, před nejtypičtější pardubickou památkou – Zelenou branou. Stavbou touto učiněn pokus, malými prostředky vytvořiti typ menšího divadla pro 600–700 osob, jakých větší venkovská města naše potřebují. Zastavená plocha obnáší 1 208 m², stavební náklad rozpočten na 300.000 K. Architektura jest jednoduchá, omítkového rázu; hlavní dojem soustřeďuje se na předním průčelí, jemuž velkým oknem foyeru a tympanonem dán ráz jednoduché monumentálnosti. Hlediště obsahuje osmnáct lóží (osm v přízemí, deset v prvním pořadí), parket a parterre k stání v přízemí, balkon a galerii k stání v prvním pořadí. … Orchestr, do něhož vejde se třicet hudebníků, má samostatný východ. Jednoduše, ale účelně zařízeno jeviště; má rovněž přímý východ na rampu, jíž použito bude pro transport prospektů, kulis a velikých předmětů. … Budova opatřena jest ústředním topením a větráním, a rozumí se, že i elektrickým osvětlením. Stavba tou dobou jest dohotovena v hrubém zdivu, dokončena pak bude roku příštího. V měsíci říjnu hodlají Pardubičtí divadlo slavnostně otevříti. (J. H.)“
V roce 1867 se na schůzi v Měšťanské besedě objevil požadavek upravit pro divadlo nevyhovující místnosti v domě Lernetově. V témže roce je na schůzi divadelních ochotníků zařazen referát komise pro zřízení stálého divadla. Později v roce 1871 skupinka studentů, kteří také hráli ochotnicky divadlo, poslala městské radě dopis, v němž ji upozorňovala na potřebu postavit ve městě divadlo. Ale až v roce 1880 se v hotelu Střebský (dnes č. p. 68 na třídě Míru) v kroužku přátel tato myšlenka znovu intenzivně prosadila a zásluhou profesora reálky Gustava Heše byla svolána schůzka delegátů pardubických spolků, která tento návrh skutečně projednala. Ohlas byl velmi příznivý a z jednání vzešly hlavní zásady Spolku pro zřízení divadelního domu v Pardubicích, jenž si dal od místodržitelství v Praze schválit stanovy. 21. května 1882 se pak sešla jeho valná hromada, na níž se přihlásilo 29 zakládajících členů a byl upsán základní kapitál 2 980 zlatých. Od tohoto kroku však uplynulo dlouhých 27 let, než bylo divadlo otevřeno.
Příčin tohoto prodlení bylo víc. Nejprve se hledala vhodná parcela, která byla zakoupena až po dvou letech – v březnu 1884. Posléze byl vypsán konkurz na stavbu, jenž měl i svého vítěze – architekta Jindřicha Fialku. Následovala však léta velkých dohadů o tom, co se má vlastně stavět: zda divadlo, nebo divadelní dům s „vedlejšími místnostmi hostinskými“. V roce 1893 byl tedy vypsán další konkurz, tentokrát ale bez vítěze, ani jeden ze šesti návrhů neuspěl. To byla s největší pravděpodobností hlavní příčina úpadku činnosti Spolku pro zřízení divadelního domu v Pardubicích. Po deseti letech jeho nečinnosti se městská rada usnesla, že převezme stavbu na svá bedra. Spolek jí odevzdal své jmění i stavební parcelu s podmínkou, aby stavba co nejdříve začala. Městská rada poté oslovila renomovaného architekta secese Antonína Balšánka, aby vypracoval plány, po jejichž schválení městské zastupitelstvo v roce 1906 povolilo zahájení stavby. Základní kámen byl položen 16. května 1907.
Zpráva o stavbě divadla v časopise Máj z 31. října 1907:
„… Budova stojí na novém náměstí, jež vznikne na prostoře, získané zasypáním ramene Chrudimky, před nejtypičtější pardubickou památkou – Zelenou branou. Stavbou touto učiněn pokus, malými prostředky vytvořiti typ menšího divadla pro 600–700 osob, jakých větší venkovská města naše potřebují. Zastavená plocha obnáší 1 208 m², stavební náklad rozpočten na 300.000 K. Architektura jest jednoduchá, omítkového rázu; hlavní dojem soustřeďuje se na předním průčelí, jemuž velkým oknem foyeru a tympanonem dán ráz jednoduché monumentálnosti. Hlediště obsahuje osmnáct lóží (osm v přízemí, deset v prvním pořadí), parket a parterre k stání v přízemí, balkon a galerii k stání v prvním pořadí. … Orchestr, do něhož vejde se třicet hudebníků, má samostatný východ. Jednoduše, ale účelně zařízeno jeviště; má rovněž přímý východ na rampu, jíž použito bude pro transport prospektů, kulis a velikých předmětů. … Budova opatřena jest ústředním topením a větráním, a rozumí se, že i elektrickým osvětlením. Stavba tou dobou jest dohotovena v hrubém zdivu, dokončena pak bude roku příštího. V měsíci říjnu hodlají Pardubičtí divadlo slavnostně otevříti. (J. H.)“
Radek Smetana (s použitím knihy Historie divadelní Pardubic a okolí a Před oponou, za oponou)
