VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

V květnu 1945 se do Pardubic sjel téměř celý soubor Východočeského národního divadla (VND) a ustanovil závodní radu v čele s hercem a režisérem Karlem Šálkem. Vlastní provoz divadlo zahájilo už 18. května 1945. Ovšem nejprve byl radou z funkce odvolán ředitel Karel Jičínský, jemuž byl vyčítán jeho kapitalistický způsob soukromého divadelního podnikání. Poté začaly boje o vedení divadla. Závodní rada zvolila ředitelem místní autoritu, aktivního ochotníka a divadelního autora JUDr. Karla Rudolfa Krpatu. Ten se však chtěl současně stát i uměleckým šéfem činohry, což v souboru vyvolalo konflikt vystupňovaný až k tomu, že nejprve herecké plénum a pak i celá závodní rada požádaly Krpatu o rezignaci, jenž tak 29. května učinil. Místo něj byl prozatímně zvolen herec a režisér Miloslav Holub.

Městskému národnímu výboru v Pardubicích bylo v červnu ministerským výnosem současně nařízeno, aby ustavil oblastní Východočeské národní divadlo omezené pouze na činohru. Oblast východních Čech svěřených do péče VND zahrnovala dvanáct měst: Pardubice, Hradec Králové, Chrudim, Přelouč, Heřmanův Městec, Skuteč, Nasavrky, Hlinsko, Polička, Vysoké Mýto, Holice a Litomyšl. Opera a opereta přešly do „oblastní kompetence“ libereckého divadla.

Hned v první poválečné sezóně se VND přihlásilo k nové kulturně-politické orientaci celé společnosti po květnu 1945 – k ruské, přesněji řečeno sovětské kultuře. Nicméně uváděna byla i díla světových klasiků či české historické hry.


K zahájení sezóny 1945–46. Vstupujeme dnes do nového údobí českého divadla. Údobí, které nemá v jeho historii obdoby. Odbourali jsme soukromopodnikatelský divadelní systém a s ním jsme navždy pohřbili systém protekcionářského hvězdaření. Čtyři měsíce nás dělí od květnové revoluce, kdy se v Čechách rozbřeskl bílý den, prosycený vůní rudých růží. Jásavě jsme uvítali svobodu, nadšeně jsme mávali vstříc osvoboditelské Rudé armádě a již tehdy, jako prvé z českých divadel, jsme přistoupili k práci, chápajíce potřebu doby – přistoupiti k činorodému dílu. Na místo soukromého podnikatele jsme nastoupili my – herci – a na místo systému protekcionářských hvězd – kolektiv.

Leč dostavily se problémy. A nejen organizačního, hospodářského a provozního charakteru. Publikum, za okupace dýchající a rezonující se svým divadlem, ve chvíli, kdy se život pozvolna vracel do normálních kolejí a nabytá svoboda znamenala běžný dennodenní stav, přestalo do divadel chodit. Stalo se to takřka ze dne na den a v celé zemi. Divadelní krize.


Nad pracovním plánem. Loni jsme říkali, že VND chce být divadlem lidu. To byla naše základna, to byl náš program. A protože se nezabýváme rok co rok přehodnocováním hodnot, nemíníme ten program měnit, i když si musíme upřímně přiznat, že jsme byli ve vztahu k předpokládanému lidu, tj. v divadle předpokládanému, nemístně optimističtí. Lid nepřišel. Nebo přesněji: nepřišlo ho tolik, jak jsme v revolučním a porevolučním nadšení předpokládali. Nu, snad nám to nerozvážné nadšení bude prominuto, snad se nám odpustí, že jsme věřili, že nový divák, kterého jsme čekali z řad pracujícího lidu, bude jiný nežli ten divák dřívější.

Tvůrci se tak museli přizpůsobit změněným podmínkám a vyjít publiku vstříc. Vedení divadla nejprve zmenšilo soubor a snížilo cenu vstupenek. Dramaturg Zdeněk Vavřík se také pokusil zvýšit atraktivitu repertoáru zařazením nesmrtelné klasiky. Lze však uvést, že inscenačně bylo VND na vysoké umělecké úrovni, což bylo dáno i přítomností několika výjimečných hereckých talentů v souboru (Slávka Budínová, Jindra Froňková, Heda Marková či Zdeněk Bittl).