VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Protože naše veliká radost z ocenění, kterých se dostalo crazy komedii Velká bankovní loupež, stále neutuchá, dovolíme si ještě jedno extra ohlédnutí za letošním ročníkem GRAND Festivalu smíchu. To, že si pardubičtí diváci „Loupež“ zvolili Inscenací roku 2019, už nám napovědělo, že by mohlo jít o silného soupeře ve festivalovém klání. A nemýlili jsme se. Neodnesli jsme si sice hlavní cenu, kterou je Komedie roku a jež právem putovala do Kladna, ale jako nejlepší komedii „Loupež“ ocenila studentská porota. Návštěvníci festivalu jí pak svým hlasováním udělili titul Komedie diváků. Požádala jsem proto režiséra ROBERTA BELLANA, aby se i s vámi, kterým slavnostní galavečer v divadle či v přenosu České televize unikl, podělil o své pocity ze získaných ocenění:

„Všechny festivalové ceny pro Velkou bankovní loupež mne potěšily. Zvlášť cena Komedie diváků. Na začátku zkoušení, respektive už při samotném výběru hry, existovalo dost pochybností, jestli tento britský hit zvládneme v odpovídající kvalitě a jak tuto u nás dosud neuvedenou parodii přijme český divák. Naše obavy se naštěstí ukázaly jako neopodstatněné, a byl to právě divák, který tuto komedii v konkurenci dalších skvělých komedií z celé republiky posunul na pomyslný stupeň vítězů. Těší mne to o to víc, že jsem vždycky ve svých inscenacích na diváky myslel. Jejich smích v hledišti je pro mne jakousi odměnou, prožívám při tom opojný pocit, slast, která se těžko s něčím srovnává. Obecně je soutěžení u divadla věcí pochybnou, umění se dá jen těžko měřit, ale cena diváků je jakýmsi signálem, že jakkoliv je člověk pochybující, přece je na dobré cestě a práce, kterou dělá, má smysl. Takže děkuji divákům za ocenění naší práce a těším se příště zase někdy, pokud možno v rozesmátém hledišti, na shledanou.“


A ještě jedna cena nás nesmírně potěšila – získala ji představitelka hlavní ženské role Lucille, šikovná, krásná a vtipná KRISTÝNA HULCOVÁ za nejlepší ženský herecký výkon celého festivalu. Kristýna ve VČD není hostem poprvé, ve vesnickém dramatu Kalibův zločin si zahrála menší roli Konopačky, a všechny navíc okouzlila svou hrou na akordeon. Někteří z vás ji možná viděli i ve scénickém čtení hry Kapitán Skvělouš v rámci cyklu INprojekty. V následujícím rozhovoru se dozvíte nejen to, jakou Kristýně udělala cena festivalu radost, ale třeba i pár zákulisních informací Velké bankovní loupeže.

Už jsi někdy vyhrála nějakou divadelní cenu, nebo je tohle tvé poprvé?
Je to moje jediná individuální cena za herecký výkon. Takže je to poprvé. A jak už to u poprvých bývá, jen tak na to nezapomenu. Zejména proto, že mne hodně mých kolegů v divadlech začalo oslovovat „držitelko“. To je velice příjemné.

Co pro tebe takové ocenění znamená?
Tak a teď to zkusím na vážno, i když Robert Bellan říká, že jsem cynická od narození. Znamená to pro mne, že jsem asi na správné cestě, že jsem se asi něco za těch pár sezón, co dělám divadlo profesionálně, naučila a že můžu směle pokračovat. Taky mi to výrazně přispělo na daně, takže sebevraždu v zúčtovacím období můžu ještě odložit. (Zas! Robert měl být psycholog, ne režisér.)

Když jsi na Facebooku zveřejnila svou fotku s cenou, někdo z tvých přátel k tomu poznamenal: „Ty jsi byla vždycky kominda.“ Jak to myslel? Jako malá, nebo jako velká? Jako žena, nebo jako herečka? A měl pravdu?
To byl můj spolužák z JAMU Viktor Zavadil. Nebo jinej spolužák, oni se mi pletou. Asi narážel na mou někdejší neschopnost správně načasovat gag. Nebo mi chtěl připomenout, jak jsem byla směšná na žonglování. A tedy, pravdu neměl, já jsem se kdysi brala hodně vážně. To srandování začalo vlastně omylem, když jsem se neuměla smířit se svou nedokonalostí.

Diváci VČD si „Loupež“ zvolili Inscenací roku 2019. Jak ty osobně vnímáš reakce publika během jednotlivých představení?
Tak smějou se, to slyším. Když je kolega Láska na začátku roztleská, tak se už ostatní nemusí snažit, už je máme namotaný. To si vždycky jdu poslechnout do portálu, abych věděla, jestli se dneska zapotím, nebo jestli se můžu zrelaxovat. Ale je pravda, že na festivalu už nešlo o herectví, ale o pokus trefit se do pauz, kdy se lidi nesmějí, a doříct celou repliku do konce bez přerušení. Byla to spíš taková bojovka.

Jaká byla tvá ostatní poprvé tady v Pardubicích – poprvé s dalším naším hostem Zbyškem Kalinou, poprvé s režisérem Robertem Bellanem? A teď už mi to neladí – podruhé na prknech Městského divadla?
Tak zrovna kolegovi držiteli Kalinovi se to naše poprvé, jako jednomu z mála mužů, povedlo na jedničku. Robert mi ještě po pětadvacáté repríze dává připomínky, takže tam jsem asi selhala já. Jinak zkoušení probíhalo téměř bez problému. I když nás pořád někdo strašil, že je málo času a je to technicky náročné, ale když se celý tým soustředí, tak i to náročnější zkoušení může šlapat jako máslo na drátkách.
Na můj vkus se ale málo zkoušelo na lanech. Protože to je moje oblíbená část, ten krok do propasti. Nazývám si to sama pro sebe „propast šmíry“, protože tahle scéna funguje vždycky. Mohli bychom tam dělat cokoliv a lidi to ocení. Teď nás prozradím, náročné to vůbec není. I když se kolega držitel Špiner snaží ostatní přesvědčit zoufalým odfukováním a křižováním se. Je to laláč.

Myslíš, že by tě hra bavila i jako diváka? Je ti tenhle typ humoru blízký?
No to říct nedokážu. Do divadla už neumím přijít jako běžný konzument. (Vždycky jdu zadními dveřmi.) U mě totiž dost záleží na tom, v jakém rozpoložení ten den jsem. Někdy mě komedie vůbec nebaví, ale to je v mojí hlavě, to je můj problém s úlohou umění v životě člověka. Snad bych dokázala ocenit tu čistotu a rychlost, s jakou se vše odehrává. Tedy, snad, já jsem to neviděla, nevím, jestli je to tak dobře řemeslně zvládnuté, jak tvrdí jiní. Jedno vím jistě, určitě bych netleskala kolegovi Láskovi.

Jaký žánr nebo druh divadla tě tedy baví nejvíc?
Asi u mě nevyhrává druh ani žánr. Mne baví divadlo, které překvapuje. Které má perfektně zpracovanou formu i téma. A které pokládá otázky a vyvíjí tlak na pozorovatele. Nemusí to být nutně drama nebo nějaká těžší věc. I Ibsen se dá udělat špatně. A i z muzikálu umím odejít nadšená. Ráda vidím lehkost, i když je mi jasné, kolik úsilí a energie museli herci do výkonů vložit. Každopádně mě málokdy nebaví německé divadlo na té nejlepší úrovni. Tam mám takovou jistotu, že když si zajedu do Berlína, odejdu z divadla šťastná.

Jsi teď v uměleckém rozletu – kromě toho, že se nadále na 100 % věnuješ divadlu a skládání scénické hudby, jsi členkou nové kapely. Prozraď o tom něco víc.
Já nejsem pouhou členkou, já jsem trupíkem nové kapely! Už delší dobu píšu texty, které z větší části zhudebňuju sama nebo s kucíma (zdravím svoje talentované končetiny). Jsou to takové moje cynicko-poetické rozpravy o vztazích. Většinou se nám na koncertech smějou. A to chceme. Není to čistě hudební show, má to dost divadelních prvků a několik příběhových linií. Máme tak nějak hotový hodinový koncert, chystáme se do studia nahrávat album, ať má moje máma co rozdávat po příbuzných, a chceme hlavně hodně živě hrát. Jmenujeme se Kotodama, tak si nás hlídejte, jestli chcete slyšet víc o mých osobních problémech.