VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Vážně nevážně s herci roku 2014
Nad diktafonem v divadelním klubu jsem se tentokrát sešla s nejoblíbenější herečkou MARTINOU SIKOROVOU a nejoblíbenějším hercem LADISLAVEM ŠPINEREM, vítězi divácké ankety za rok 2014. Zatímco Láďa soustředěně bořil mýty o ukecaných ženách, Martina toho na sebe tolik neprozradila, možná protože u rozhovoru, který jsme spolu vedli po poledni, obědvala. Celé naše povídání by jistě vydalo na speciální číslo zpravodaje a některé části by byly zcela určitě nepublikovatelné. Zde tedy alespoň „Best of“ našeho exkluzivního (a značně neformálního – varování red.) rozhovoru:
Jaký to je pocit být nejoblíbenějším? Jak jste se cítili, když jste to zjistili?
Láďa: Mně se chtělo strašně čůrat…
(Já a Martinka vyprskneme smíchy.)
Počkej, Láďo, ty jsi tady v divadle osmou sezónu? A vyhrál jsi sedmkrát… Takže jsi nejoblíbenější hned od začátku!
Láďa: No… Prostě přišel, viděl, zvítězil! (smích) Úplně od začátku ne. Když jsem přišel, byl tu ještě Milan Němec, ten vyhrál. Pepa Pejchal byl druhej a já třetí. A pak jsem nějak vylez’ na to první místo a už jsem nějak neslez’. (smích)
Jak dlouho si myslíš, že to takhle může pokračovat?
Láďa: To už pokračovat nebude… Teď se vrátí Milan Němec, je tu Pepa Láska a Péťa Borovec… Ono je to hlavně o rolích. Ale nevím, třeba to bude! Péťa (Janečková, partnerka Ládi – pozn. red.) byla nejoblíbenější deset let za sebou, takže mám ještě vlastně co dohánět! Ještě aspoň tři roky! Milí diváci, prosím, dejte mi ještě aspoň tři roky!
Martina: Já jsem tady jedenáctou sezónu. Za tu dobu jsem si pečlivě budovala okruh známých, kteří mi musí posílat hlasy…
Takže moment, těch 452 hlasů… (smích)
Láďa: No jasně, to psala už od prvního září! Každej večer si řekla, že napíše dva a těch padesát, že už jí lidi dají! (smích) Nééé, to byla legrace!
Martina: Na začátku jsem z toho byla asi v rozpacích a nevěděla jsem, co to ocenění pro mě znamená. Pak jsem nad tím přemýšlela. Nejdřív jsem si právě říkala, kolik hlasů z toho jsou hlasy mýho dědečka, mojí tety atd. (smích) Pak mě při představení napadlo, že 450 hlasů je vlastně plné divadlo. A uvědomila jsem si – kdybych teď stála na jevišti a všech těch 450 lidí mi řeklo: „Hele, ty jsi moje oblíbená herečka!“ – tak to je fakt husté! No, myslím, že víc než polovinu jsem těma známýma zaplnit nemohla! (smích) A sama jsem si teda ani jeden hlas neposlala!
Láďa: To já jsem stál s nažhaveným železným pohrabáčem nad Péťou Janečkovou a ona každej večer psala moje hlasy! Trpěla, protože chtěla, abych i já psal jí, ale já se na to vykašlal, a proto byla druhá, že jo.
(Všichni se smějeme.)
Martina: Ještě mě napadlo, jak na plese taháme anketní lístek z té skleněné koule, že bych opravdu vytáhla hlas od pana Miroslava Sikory…, což je můj děda! (smích)
Láďa: No jo, ty to máš dobrý, že máš rodinu! My s Péťou už rodinu nemáme, tak můžeme jen doufat… A pak teda stojím nad tou Petrou – to máš jak na základce! Jako bys byla po škole a dostala 388x napsat Ladislav Špiner! (smích)
Oba jste se už setkali s Cenou Thálie – Martina v širší nominaci, ty, Láďo, máš Thálii dokonce doma. Těžko můžeme takové ceny srovnávat, ale přesto se zeptám – které z nich si víc vážíte nebo která vám udělala větší radost?
Láďa: Divácká anketa, to jsou lidi, kteří chodí na nás sem do divadla. A jejich uznání si samozřejmě člověk nesmírně váží. Kdyby nebylo diváků, nemáme pro koho hrát. Thálie je něco úplně jinýho, je to odraz názorů lidí od fochu, poděkování odborníků za dobrou práci. Hodně jsem si vážil nominace za Mefista, možná i víc než Thálie, kterou jsem dostal ve 33 letech. Kdybych měl porovnat, čeho si vážím víc, určitě bych měl teď říct, že divácké ankety. Oběma oceněním bych dal nakonec asi stejnou váhu, obě jsou pro mě důležitý… Trochu jsem se do toho zamotal, ale to nevadí, ať si z toho každej vezme, co chce. (smích)
Martina: Já se do toho zamotávat nebudu a řeknu, že momentálně je pro mě ta divácká anketa cennější.
Láďa: A protože jsi teď řekla tady to, příští rok budeš mít o deset hlasů víc. Zatímco já jsem si teď naštval minimálně dva diváky! (smích)
Martina: Já s tím počítám a předem děkuju! (smích) Ne, vážně, pro mě je nejcennější pocit, když odcházím z představení a vím, že mě samotnou to bavilo a že to bylo fajn. A pak je samozřejmě příjemný, když ještě navíc někdo jiný řekne: „Hele, ale mě to taky bavilo!“ Jééé! A teď doufám, že jsem si nenaštvala dva porotce z Thálií! (smích)
Láďa: Celou Hereckou asociaci sis naštvala! (smích) Teď budu za blbce já! Samozřejmě, že jsem za to každej rok rád… Člověk si může gratulovat, v jakým divadle je, jací diváci tu jsou a jaký kolegy tady má.
Když jsme u těch kolegů – jak se vám spolu hraje jako partnerům na jevišti?
Martina: To sis nás měla pozvat každýho zvlášť! To mu přece nemůžu říct takhle narovinu!
Láďa: Já s tím problém nemám! Já vlastně kolegy vůbec nepotřebuju, hrozně mě na jevišti zdržujou! Nejradši bych hrál všechno sám! (smích) Když jsem měl zkoušet Mefista, trochu jsem se partneřiny s Marťou bál – aby mě nezdržovala… (smích) A ona mě nezdržovala! Ona byla úplně přesná! Divák si málokdy uvědomí, jak se musíme kolikrát otevřít a ukázat svou vnitřní pravdu… Teď už je to trošku filozofický, ale doufám, že mě chápete. A divák taky. Takže já jdu teď domů stát nad Janečkovou, ať píše další anketní lístky – už je potřeba zase pomalu začít… (smích)
Martina: Tak já to teda řeknu, ale vlastně nevím, co všechno můžu říct… (smích)
Láďa: Všechno!
Martina: Já tě vlastně nepovažuju úplně za přítele, …
Láďa: Teď se rozpláču!
Martina: … ale mám tady v kapse od kamarádky placku, na které je napsáno, že přítel je osoba, se kterou si troufáš být sám sebou. A já mám na jevišti pocit, že před Láďou si nemusím na nic hrát. To před spoustou kolegů nemám, protože se pořád snažím být lepší. Takže jsem ti, Láďo, vlastně chtěla poděkovat, protože je to pro mě velmi cenné. I když tě teda, jak už jsem řekla, tolik ráda nemám… (smích)
Koukám, že máte spolu komplikovaný vztah … (smích)
Láďa: Ano, máme s Martinkou velmi komplikovaný vztah.
Martina: (smích) Já nevím, jak bych to popsala!
Láďa: Popsalas’ to skvěle! Jsem hrozně rád za to, jací jsou tu kolegové. Já jsem někdy na jevišti i při zkouškách neřízená střela … Teda ne někdy, vždycky! Ale třeba s Martinou nám to funguje – vím, že když udělám A, ona udělá B. Když něco naopak nefunguje, řeknem’ si to narovinu, nemáme potřebu před sebou něco schovávat. Ona se někdy naštve, mně to třeba přijde nepatřičný, tak jí to řeknu atd. Je to jako mileneckej vztah – nehledě na to, že ji vlastně od té doby, co jsem ji poznal, platonicky miluju! (smích)
Martina: (vyprskne smíchy a má co dělat, aby udržela rýži v ústech) Jasně! Když jsem byla na konzervatoři, moje sestra bydlela s jeho první ženou. (smích)
Láďa: Jednou vlítlo do baráku něco šílenýho… Martinka – ještě malá, ucucaná. Já přijel z Opavy unavenej a hladovej. Když jsem ji viděl, řekl jsem jí: „Ty chceš hrát divadlo? Ty jsi magor! Na to se vykašli, uteč od toho!“ Ženě: „Prosím tě, máš něco k jídlu? Já mám strašnej hlad!“
Divadelním klubem burácí náš smích. Číšník se nevěřícně usmívá. Snažím se stočit rozhovor zpět k divadlu…
Oba máte za sebou zkušenost s novým režisérem při práci na inscenaci Schnitzlerovy hry Duše – krajina širá. Jaký na vás udělal hostující režisér Radovan Lipus první dojem?
Láďa: Velmi chytrej pán, co to má v hlavě moc dobře srovnaný, je to chodící encyklopedie, kam se hrabe Google! Zatím jsem s ním nikdy nepracoval, ale bavilo mě to, a působí na mě velmi dobře, bohužel zkoušení bylo komplikované, jinak bychom si ho užili ještě víc. Vymyslel jsem strašnou kravinu a on to vzal, tak uvidíme, co z toho bude… (smích) Možná víc kravin! (smích)
Martina: První dojem? Mě napadá slovo gentleman. A to úplně se vším, co se pro mě s tímto slovem pojí. Asi bych to nejlíp přiblížila větou z My Fair Lady: „Ten se ke květinářce chová jako k vévodkyni.“ Nebo takhle nějak to Péťa Janečková alias Líza říkala. Jenže to není jen první dojem, takhle ho vidím i teď po premiéře.
Láďa: Zatím mi připadá, že je to velmi nekonfliktní typ. Je to milej člověk a hlavně chytrej – prostě myslivna – ví, o čem mluví, a ví, co chce dělat. Což se u některých režisérů někdy nestává.
Martina: A jsem fascinovaná tím, že nevlastní mobilní telefon! To je bomba!
Láďa: Mě prostě baví! A už mlčím!
Pracujete ještě na něčem mimo zkoušení tady v divadle? Co třeba nějaká režie, Láďo?
Láďa: Tak na tom se pracuje – doma a v klidu. Zatím s tím nikoho neotravuju. Ale teď si čtu jednu hru už asi popáté. Moc se mi líbí… (tváří se tajemně) Je od stejného autora jako hra, co už jsem tady dělal… Hrajou tam čtyři lidi…
Martina: Aby tě někdo nepředběhl! Já teď kromě divadla nic neplánuju. Teda kromě toho vdát se a mít děti… (smích) Ale na tom se asi tak úplně přímo pracovat nedá. (smích)
Láďa: No tak na dětech jó… A kvůli dětem se vdávat nemusíš. Oni jsou spokojený, když mají mámu a tátu. (smích)
Divadelní prázdniny se nezadržitelně blíží! Co plánujete?
Láďa: Prázdniny budou asi těžký – pořád za volantem a vozit holky po krásách české země, ale i Evropy… (holkami se rozumí partnerka Petra Janečková a dcera Karolína – pozn. red.)
Martina: Na prázdniny jsem zatím přihlášená na kurz makrobiotického vaření! (smích)
Láďa: (se nakloní nad diktafon, dramaticky) Martina je magor a vy jí dáte 452 hlasů? A mně jen 388? Já žádný makrobiotický blafy vařit nebudu, já budu hrát pro vás do roztrhání těla, od rána do večera! Zvažte to! Děkuji. (smích)
Martina: (smích) Ještě možná pojedu na meditační seminář!
Láďa: Vidíš to? Ona jede na meditační seminář, místo co by přijela k nám na chalupu, sedla si na balkon, já jí nalil panáka a meditovat můžeme až do rána! Nebo ti taky můžu dát lopatu a můžeš meditovat u lopaty!
Martina: No ale já tam pojedu jen na týden.
Láďa: Za týden toho vykopeme, jéje!
Martina: (smích) Tak to děkuju za pozvání!
Na co byste se závěrem zeptali jeden druhého?
Martina: Na co bych se ho zeptala? … Já nevím, možná bych se ho radši ani na nic neptala… (smích)
Láďa: Mohli bychom udělat na Malé scéně Show Ládi Špinera! To bych si tě pozval do křesílka…
Martina: Pěkně by mě vydrtil! (smích)
Láďa: Tak takhle ty chceš hrát divadlo… Hmmm.
Tak abychom to nějak ukončili! Můžete si třeba navzájem poblahopřát… (smích)
Martina: Já ti, Láďo, přeju do příští sezóny, ať si Péťa hlavně neunaví ruku.
Láďa: (smích) Já myslím, že už bys radši neměla nic říkat, Martinko… (smích)
Martina: (smích) Ale já myslím od toho psaní anketních lístků!
Láďa: Já to chápu, naprosto přesně! (smích) Já ti teda, Martinko, přeju, aby… se ti taky neunavila ruka. (smích) Néé, přeju ti, aby to v divadle bylo dál, jak to je, aby ti tu bylo pořád krásně!
A já vám přeju (a koneckonců i sobě), ať si můžeme ve stejné sestavě popovídat i příští rok!
Jaký to je pocit být nejoblíbenějším? Jak jste se cítili, když jste to zjistili?
Láďa: Mně se chtělo strašně čůrat…
(Já a Martinka vyprskneme smíchy.)
Počkej, Láďo, ty jsi tady v divadle osmou sezónu? A vyhrál jsi sedmkrát… Takže jsi nejoblíbenější hned od začátku!
Láďa: No… Prostě přišel, viděl, zvítězil! (smích) Úplně od začátku ne. Když jsem přišel, byl tu ještě Milan Němec, ten vyhrál. Pepa Pejchal byl druhej a já třetí. A pak jsem nějak vylez’ na to první místo a už jsem nějak neslez’. (smích)
Jak dlouho si myslíš, že to takhle může pokračovat?
Láďa: To už pokračovat nebude… Teď se vrátí Milan Němec, je tu Pepa Láska a Péťa Borovec… Ono je to hlavně o rolích. Ale nevím, třeba to bude! Péťa (Janečková, partnerka Ládi – pozn. red.) byla nejoblíbenější deset let za sebou, takže mám ještě vlastně co dohánět! Ještě aspoň tři roky! Milí diváci, prosím, dejte mi ještě aspoň tři roky!
Martina: Já jsem tady jedenáctou sezónu. Za tu dobu jsem si pečlivě budovala okruh známých, kteří mi musí posílat hlasy…
Takže moment, těch 452 hlasů… (smích)
Láďa: No jasně, to psala už od prvního září! Každej večer si řekla, že napíše dva a těch padesát, že už jí lidi dají! (smích) Nééé, to byla legrace!
Martina: Na začátku jsem z toho byla asi v rozpacích a nevěděla jsem, co to ocenění pro mě znamená. Pak jsem nad tím přemýšlela. Nejdřív jsem si právě říkala, kolik hlasů z toho jsou hlasy mýho dědečka, mojí tety atd. (smích) Pak mě při představení napadlo, že 450 hlasů je vlastně plné divadlo. A uvědomila jsem si – kdybych teď stála na jevišti a všech těch 450 lidí mi řeklo: „Hele, ty jsi moje oblíbená herečka!“ – tak to je fakt husté! No, myslím, že víc než polovinu jsem těma známýma zaplnit nemohla! (smích) A sama jsem si teda ani jeden hlas neposlala!
Láďa: To já jsem stál s nažhaveným železným pohrabáčem nad Péťou Janečkovou a ona každej večer psala moje hlasy! Trpěla, protože chtěla, abych i já psal jí, ale já se na to vykašlal, a proto byla druhá, že jo.
(Všichni se smějeme.)
Martina: Ještě mě napadlo, jak na plese taháme anketní lístek z té skleněné koule, že bych opravdu vytáhla hlas od pana Miroslava Sikory…, což je můj děda! (smích)
Láďa: No jo, ty to máš dobrý, že máš rodinu! My s Péťou už rodinu nemáme, tak můžeme jen doufat… A pak teda stojím nad tou Petrou – to máš jak na základce! Jako bys byla po škole a dostala 388x napsat Ladislav Špiner! (smích)
Oba jste se už setkali s Cenou Thálie – Martina v širší nominaci, ty, Láďo, máš Thálii dokonce doma. Těžko můžeme takové ceny srovnávat, ale přesto se zeptám – které z nich si víc vážíte nebo která vám udělala větší radost?
Láďa: Divácká anketa, to jsou lidi, kteří chodí na nás sem do divadla. A jejich uznání si samozřejmě člověk nesmírně váží. Kdyby nebylo diváků, nemáme pro koho hrát. Thálie je něco úplně jinýho, je to odraz názorů lidí od fochu, poděkování odborníků za dobrou práci. Hodně jsem si vážil nominace za Mefista, možná i víc než Thálie, kterou jsem dostal ve 33 letech. Kdybych měl porovnat, čeho si vážím víc, určitě bych měl teď říct, že divácké ankety. Oběma oceněním bych dal nakonec asi stejnou váhu, obě jsou pro mě důležitý… Trochu jsem se do toho zamotal, ale to nevadí, ať si z toho každej vezme, co chce. (smích)
Martina: Já se do toho zamotávat nebudu a řeknu, že momentálně je pro mě ta divácká anketa cennější.
Láďa: A protože jsi teď řekla tady to, příští rok budeš mít o deset hlasů víc. Zatímco já jsem si teď naštval minimálně dva diváky! (smích)
Martina: Já s tím počítám a předem děkuju! (smích) Ne, vážně, pro mě je nejcennější pocit, když odcházím z představení a vím, že mě samotnou to bavilo a že to bylo fajn. A pak je samozřejmě příjemný, když ještě navíc někdo jiný řekne: „Hele, ale mě to taky bavilo!“ Jééé! A teď doufám, že jsem si nenaštvala dva porotce z Thálií! (smích)
Láďa: Celou Hereckou asociaci sis naštvala! (smích) Teď budu za blbce já! Samozřejmě, že jsem za to každej rok rád… Člověk si může gratulovat, v jakým divadle je, jací diváci tu jsou a jaký kolegy tady má.
Když jsme u těch kolegů – jak se vám spolu hraje jako partnerům na jevišti?
Martina: To sis nás měla pozvat každýho zvlášť! To mu přece nemůžu říct takhle narovinu!
Láďa: Já s tím problém nemám! Já vlastně kolegy vůbec nepotřebuju, hrozně mě na jevišti zdržujou! Nejradši bych hrál všechno sám! (smích) Když jsem měl zkoušet Mefista, trochu jsem se partneřiny s Marťou bál – aby mě nezdržovala… (smích) A ona mě nezdržovala! Ona byla úplně přesná! Divák si málokdy uvědomí, jak se musíme kolikrát otevřít a ukázat svou vnitřní pravdu… Teď už je to trošku filozofický, ale doufám, že mě chápete. A divák taky. Takže já jdu teď domů stát nad Janečkovou, ať píše další anketní lístky – už je potřeba zase pomalu začít… (smích)
Martina: Tak já to teda řeknu, ale vlastně nevím, co všechno můžu říct… (smích)
Láďa: Všechno!
Martina: Já tě vlastně nepovažuju úplně za přítele, …
Láďa: Teď se rozpláču!
Martina: … ale mám tady v kapse od kamarádky placku, na které je napsáno, že přítel je osoba, se kterou si troufáš být sám sebou. A já mám na jevišti pocit, že před Láďou si nemusím na nic hrát. To před spoustou kolegů nemám, protože se pořád snažím být lepší. Takže jsem ti, Láďo, vlastně chtěla poděkovat, protože je to pro mě velmi cenné. I když tě teda, jak už jsem řekla, tolik ráda nemám… (smích)
Koukám, že máte spolu komplikovaný vztah … (smích)
Láďa: Ano, máme s Martinkou velmi komplikovaný vztah.
Martina: (smích) Já nevím, jak bych to popsala!
Láďa: Popsalas’ to skvěle! Jsem hrozně rád za to, jací jsou tu kolegové. Já jsem někdy na jevišti i při zkouškách neřízená střela … Teda ne někdy, vždycky! Ale třeba s Martinou nám to funguje – vím, že když udělám A, ona udělá B. Když něco naopak nefunguje, řeknem’ si to narovinu, nemáme potřebu před sebou něco schovávat. Ona se někdy naštve, mně to třeba přijde nepatřičný, tak jí to řeknu atd. Je to jako mileneckej vztah – nehledě na to, že ji vlastně od té doby, co jsem ji poznal, platonicky miluju! (smích)
Martina: (vyprskne smíchy a má co dělat, aby udržela rýži v ústech) Jasně! Když jsem byla na konzervatoři, moje sestra bydlela s jeho první ženou. (smích)
Láďa: Jednou vlítlo do baráku něco šílenýho… Martinka – ještě malá, ucucaná. Já přijel z Opavy unavenej a hladovej. Když jsem ji viděl, řekl jsem jí: „Ty chceš hrát divadlo? Ty jsi magor! Na to se vykašli, uteč od toho!“ Ženě: „Prosím tě, máš něco k jídlu? Já mám strašnej hlad!“
Divadelním klubem burácí náš smích. Číšník se nevěřícně usmívá. Snažím se stočit rozhovor zpět k divadlu…
Oba máte za sebou zkušenost s novým režisérem při práci na inscenaci Schnitzlerovy hry Duše – krajina širá. Jaký na vás udělal hostující režisér Radovan Lipus první dojem?
Láďa: Velmi chytrej pán, co to má v hlavě moc dobře srovnaný, je to chodící encyklopedie, kam se hrabe Google! Zatím jsem s ním nikdy nepracoval, ale bavilo mě to, a působí na mě velmi dobře, bohužel zkoušení bylo komplikované, jinak bychom si ho užili ještě víc. Vymyslel jsem strašnou kravinu a on to vzal, tak uvidíme, co z toho bude… (smích) Možná víc kravin! (smích)
Martina: První dojem? Mě napadá slovo gentleman. A to úplně se vším, co se pro mě s tímto slovem pojí. Asi bych to nejlíp přiblížila větou z My Fair Lady: „Ten se ke květinářce chová jako k vévodkyni.“ Nebo takhle nějak to Péťa Janečková alias Líza říkala. Jenže to není jen první dojem, takhle ho vidím i teď po premiéře.
Láďa: Zatím mi připadá, že je to velmi nekonfliktní typ. Je to milej člověk a hlavně chytrej – prostě myslivna – ví, o čem mluví, a ví, co chce dělat. Což se u některých režisérů někdy nestává.
Martina: A jsem fascinovaná tím, že nevlastní mobilní telefon! To je bomba!
Láďa: Mě prostě baví! A už mlčím!
Pracujete ještě na něčem mimo zkoušení tady v divadle? Co třeba nějaká režie, Láďo?
Láďa: Tak na tom se pracuje – doma a v klidu. Zatím s tím nikoho neotravuju. Ale teď si čtu jednu hru už asi popáté. Moc se mi líbí… (tváří se tajemně) Je od stejného autora jako hra, co už jsem tady dělal… Hrajou tam čtyři lidi…
Martina: Aby tě někdo nepředběhl! Já teď kromě divadla nic neplánuju. Teda kromě toho vdát se a mít děti… (smích) Ale na tom se asi tak úplně přímo pracovat nedá. (smích)
Láďa: No tak na dětech jó… A kvůli dětem se vdávat nemusíš. Oni jsou spokojený, když mají mámu a tátu. (smích)
Divadelní prázdniny se nezadržitelně blíží! Co plánujete?
Láďa: Prázdniny budou asi těžký – pořád za volantem a vozit holky po krásách české země, ale i Evropy… (holkami se rozumí partnerka Petra Janečková a dcera Karolína – pozn. red.)
Martina: Na prázdniny jsem zatím přihlášená na kurz makrobiotického vaření! (smích)
Láďa: (se nakloní nad diktafon, dramaticky) Martina je magor a vy jí dáte 452 hlasů? A mně jen 388? Já žádný makrobiotický blafy vařit nebudu, já budu hrát pro vás do roztrhání těla, od rána do večera! Zvažte to! Děkuji. (smích)
Martina: (smích) Ještě možná pojedu na meditační seminář!
Láďa: Vidíš to? Ona jede na meditační seminář, místo co by přijela k nám na chalupu, sedla si na balkon, já jí nalil panáka a meditovat můžeme až do rána! Nebo ti taky můžu dát lopatu a můžeš meditovat u lopaty!
Martina: No ale já tam pojedu jen na týden.
Láďa: Za týden toho vykopeme, jéje!
Martina: (smích) Tak to děkuju za pozvání!
Na co byste se závěrem zeptali jeden druhého?
Martina: Na co bych se ho zeptala? … Já nevím, možná bych se ho radši ani na nic neptala… (smích)
Láďa: Mohli bychom udělat na Malé scéně Show Ládi Špinera! To bych si tě pozval do křesílka…
Martina: Pěkně by mě vydrtil! (smích)
Láďa: Tak takhle ty chceš hrát divadlo… Hmmm.
Tak abychom to nějak ukončili! Můžete si třeba navzájem poblahopřát… (smích)
Martina: Já ti, Láďo, přeju do příští sezóny, ať si Péťa hlavně neunaví ruku.
Láďa: (smích) Já myslím, že už bys radši neměla nic říkat, Martinko… (smích)
Martina: (smích) Ale já myslím od toho psaní anketních lístků!
Láďa: Já to chápu, naprosto přesně! (smích) Já ti teda, Martinko, přeju, aby… se ti taky neunavila ruka. (smích) Néé, přeju ti, aby to v divadle bylo dál, jak to je, aby ti tu bylo pořád krásně!
A já vám přeju (a koneckonců i sobě), ať si můžeme ve stejné sestavě popovídat i příští rok!
Anna Hlaváčková
