VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Vážně i nevážně s Lenkou Lagronovou
Pro každého divadelního režiséra nebo dramaturga je dle mého názoru vzácností a svátkem, může-li se o inscenované hře bavit přímo s jejím autorem. Zvláště pak, když je autor tomuto dialogu nakloněn a společná setkání mají pro obě strany svůj smysl. K takovému setkání došlo – k našemu potěšení i štěstí – v případě inscenace Po pláči smích, kdy jsme se spolu s režisérem Radkem Žákem mohli setkávat s autorkou této hry Lenkou Lagronovou a být s ní po celou dobu příprav i zkoušení v živém kontaktu. Při bližším vzájemném poznávání prvotní nesmělost, myslím, rychle opadla, tedy jsme se ani neostýchali požádat autorku o změnu názvu hry, která se původně jmenovala Pláč. S naším návrhem Lenka souhlasila a mohli jsme pokračovat v dalších hovorech. Vám nyní nabízíme jeden písemný rozhovor s LENKOU LAGRONOVOU, který jsme pro vás stvořili v průběhu jednoho podzimního týdne…
Zdaleka nejen hra Po pláči smích (Pláč), ale i mnohé další vaše hry jsou silně autobiografické. Kde berete tu sílu nořit se do svých vzpomínek a dramatickou formou reflektovat skutečnosti z vašeho osobního života?
Kde berete tu jistotu, že moje hry jsou silně autobiografické? Ve skutečnosti reflektuji jenom kousíčky mého osobního života, který ve svém celku je mnohem nudnější a trapnější než moje hry. A podaří-li se z těch kousíčků poskládat cosi jako divadelní hru, je to více úlevné než sílu beroucí. Napsat skutečně autobiografickou hru? Na to nemám. Jsem srab.
Je pro vás svobodnější, když se jindy ve své tvorbě zabýváte tématy, která přímo z vašeho života nejsou? Mám na mysli tu linii vaší tvorby, v níž se zabýváte spíše životopisnými hrami o jiných osobnostech – byť i v nich zůstávají zřejmá témata vaše osobní, ale ne s tak silnými rysy autobiografickými.
Svobodnější? Naopak. Své tzv. autobiografické hry si mohu celé vymyslet. Ale ve hře o Boženě Němcové mi dá velkou práci obhájit scénu o šedesátileté Němcové v kamenném domku na irském pobřeží.
Když dokončíte hru, a tedy skrze vlastní psaní si projdete – alespoň předpokládám – tvořivým rituálem či určitou vlastní očistou, jaké je pak pro vás s odstupem sledovat inscenace těchto her? Stále je to v tu chvíli pro vás podobně živé jako při psaní, nebo už na ně pak pohlížíte více jako na cizí „objekty“?
Své hry prožívám jako objekty pouze během divadelních zkoušek. Při sledování inscenace se hra stává opět mou součástí.
Pokud vím, často navštěvujete u vznikajících inscenací také zkoušky. I jednu z těch našich jste navštívila. Co bývá tím nejčastějším impulsem, abyste se na některou ze zkoušek přijela podívat?
Impulsem? Pozvání. Pokud je to možné, na zkoušku přijedu. Chci být toho součástí. Toho setkání. Mezi herci, režisérem, dramaturgem, scénografem, návrhářem kostýmů a celým tím týmem, který inscenaci připravuje. To postupné otevírání se tomuto setkání během zkoušek není jednoduché. Domlouvání společného jazyka, boj o vzájemnou důvěru, to odvažování se jistého stupně vzájemné intimity, to mě dojímá. Mám takovou svou naprosto romantickou teorii, že kvalita inscenace závisí nejen na umění herců, na koncepci režiséra, na kvalitě textu a talentu scénografa… atd., ale zvláště na tom, zda se podařilo všem zúčastněným skutečně se setkat.
Některé hry jste napsala také na zakázku konkrétního divadla. Říkám si, je to vůbec v případě takto osobních her, jako jsou ty vaše, možné? Nebo v tom sama nevidíte rozdíl?
Já jsem tak blbá, že si vždycky na počátku myslím, že to možné je, a vždycky brzy zjistím, že to tak úplně možné není. Tedy ne, že by to nebylo možné. Já to jenom neumím. Hru sice napíšu. Ale to, co bylo objednáno, a to, co je odevzdáno, se většinou liší.
Proč vás a vaše dílo obchází často pověst někoho či něčeho vážného, když se evidentně tak ráda smějete a smyslu pro humor máte zřejmý dostatek?
Jsem přece dramatická autorka, tak zvaná dramatička. Koho jiného by měla obcházet pověst něčeho vážného! Jen ať obchází!
Máte ráda samotu?
Ano.
Hrajete na klavír?
Ne.
Máte ráda kočky?
To je mezi mnou a kočkama…
Děkuji vám za společná setkání i za možnost uvádět vaši výjimečnou hru…
Zdaleka nejen hra Po pláči smích (Pláč), ale i mnohé další vaše hry jsou silně autobiografické. Kde berete tu sílu nořit se do svých vzpomínek a dramatickou formou reflektovat skutečnosti z vašeho osobního života?
Kde berete tu jistotu, že moje hry jsou silně autobiografické? Ve skutečnosti reflektuji jenom kousíčky mého osobního života, který ve svém celku je mnohem nudnější a trapnější než moje hry. A podaří-li se z těch kousíčků poskládat cosi jako divadelní hru, je to více úlevné než sílu beroucí. Napsat skutečně autobiografickou hru? Na to nemám. Jsem srab.
Je pro vás svobodnější, když se jindy ve své tvorbě zabýváte tématy, která přímo z vašeho života nejsou? Mám na mysli tu linii vaší tvorby, v níž se zabýváte spíše životopisnými hrami o jiných osobnostech – byť i v nich zůstávají zřejmá témata vaše osobní, ale ne s tak silnými rysy autobiografickými.
Svobodnější? Naopak. Své tzv. autobiografické hry si mohu celé vymyslet. Ale ve hře o Boženě Němcové mi dá velkou práci obhájit scénu o šedesátileté Němcové v kamenném domku na irském pobřeží.
Když dokončíte hru, a tedy skrze vlastní psaní si projdete – alespoň předpokládám – tvořivým rituálem či určitou vlastní očistou, jaké je pak pro vás s odstupem sledovat inscenace těchto her? Stále je to v tu chvíli pro vás podobně živé jako při psaní, nebo už na ně pak pohlížíte více jako na cizí „objekty“?
Své hry prožívám jako objekty pouze během divadelních zkoušek. Při sledování inscenace se hra stává opět mou součástí.
Pokud vím, často navštěvujete u vznikajících inscenací také zkoušky. I jednu z těch našich jste navštívila. Co bývá tím nejčastějším impulsem, abyste se na některou ze zkoušek přijela podívat?
Impulsem? Pozvání. Pokud je to možné, na zkoušku přijedu. Chci být toho součástí. Toho setkání. Mezi herci, režisérem, dramaturgem, scénografem, návrhářem kostýmů a celým tím týmem, který inscenaci připravuje. To postupné otevírání se tomuto setkání během zkoušek není jednoduché. Domlouvání společného jazyka, boj o vzájemnou důvěru, to odvažování se jistého stupně vzájemné intimity, to mě dojímá. Mám takovou svou naprosto romantickou teorii, že kvalita inscenace závisí nejen na umění herců, na koncepci režiséra, na kvalitě textu a talentu scénografa… atd., ale zvláště na tom, zda se podařilo všem zúčastněným skutečně se setkat.
Některé hry jste napsala také na zakázku konkrétního divadla. Říkám si, je to vůbec v případě takto osobních her, jako jsou ty vaše, možné? Nebo v tom sama nevidíte rozdíl?
Já jsem tak blbá, že si vždycky na počátku myslím, že to možné je, a vždycky brzy zjistím, že to tak úplně možné není. Tedy ne, že by to nebylo možné. Já to jenom neumím. Hru sice napíšu. Ale to, co bylo objednáno, a to, co je odevzdáno, se většinou liší.
Proč vás a vaše dílo obchází často pověst někoho či něčeho vážného, když se evidentně tak ráda smějete a smyslu pro humor máte zřejmý dostatek?
Jsem přece dramatická autorka, tak zvaná dramatička. Koho jiného by měla obcházet pověst něčeho vážného! Jen ať obchází!
Máte ráda samotu?
Ano.
Hrajete na klavír?
Ne.
Máte ráda kočky?
To je mezi mnou a kočkama…
Děkuji vám za společná setkání i za možnost uvádět vaši výjimečnou hru…
Zdeněk Janál
