VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Posledním scénickým čtením, jímž pro tuto divadelní sezónu zakončíme cyklus INprojekty na Malé scéně ve dvoře, bude dramatizace reportážní prózy VÁLKA NEMÁ ŽENSKOU TVÁŘ. Její autorkou je bělorusko-ukrajinská investigativní novinářka a důsledná kritička Lukašenkova diktátorského režimu Světlana Alexijevičová. Tento „román hlasů“, jak bývá specifický literární žánr Alexijevičové označován, sestavila z výpovědí stovek žen, které se zúčastnily Velké vlastenecké války. Zprvu cenzurovaná kniha s výrazným protiválečným apelem vyšla poprvé v polovině 80. let minulého století, na začátku třetího tisíciletí ji dnes už mezinárodně uznávaná autorka a držitelka Nobelovy ceny za literaturu přepracovala a doplnila o dosud neuveřejněné výpovědi.

V rámci cyklu, v němž se snažíme o uvádění nejen současné dramatiky, ale i současných témat optikou mladých českých režisérek a režisérů, půjde již o druhou dramatizaci původně nedivadelního textu. S titulem a několika výtisky knihy v podpaží přišla herečka našeho souboru KRISTÝNA HULCOVÁ, ke spolupráci na dramatizaci a k režii scénického čtení jsme si přizvaly ELIŠKU ŘÍHOVOU, absolventku oboru režie na Katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU.

Čím obě mladé dámy zaujaly texty Světlany Alexijevičové natolik, že se je rozhodly převést na jeviště, se dozvíte v následujícím rozhovoru, který je zároveň naším srdečným pozváním na premiéru a po ní následující diskuzi s tvůrčím týmem. Při ní si jako vždy budete mít možnost popovídat se všemi účinkujícími, jimiž tentokrát budou dámy Ludmila Mecerodová, Kristýna Hulcová, Karolína Šafránková a jeden mladý muž – hostující Štěpán Pospíšil.


Kristýno, zatímco my s Eliškou se knihou Světlany Alexijevičové zabýváme několik měsíců, ty nápad i touhu po jejím zinscenování nosíš v hlavě už několik let. Jak se k tobě tenhle text dostal?
Světlana Alexijevičová je renomovaná autorka, držitelka Nobelovy ceny za literaturu, a mě, vášnivou čtenářku, nemohla její tvorba minout. Její knihy ve mně začaly podstatněji rezonovat ve chvíli, kdy jsem se sama začala víc zabývat reportážní literaturou, ke které jsem si našla cestu přes vynikající slovenské nakladatelství Absynt.

Na textu naší divadelní verze této reportážní prózy spolupracuješ s režisérkou Eliškou Říhovou. Proč ses rozhodla pro spolupráci, místo abys text napsala sama? Nelákala tě i režie?
Ne, nejsem v oboru režie studovaná, zběhlá a pravděpodobně ani talentovaná. Což nikdy doopravdy nezjistíme, protože se hodlám živit jen tím, v čem vynikám a co se mi daří. Není potřeba přidávat Česku dalšího nešikovného režiséra. Elišce důvěřuji naprosto a její zásahy posunuly mé prvotní nápady o několik levelů výš. Nebo možná ne výš, ale jinam. Doprava, někdy doleva, někdy dovnitř. Komplikované dílo, jako je Válka nemá ženskou tvář, potřebuje víc očí, uší, úst, srdcí a mozků, jeden člověk nestačí.

V inscenaci si také jako herečka zahraješ a pravděpodobně se budeš podílet i na vzniku scénické hudby. Už jsi někdy na něčem podobném pracovala? Myslím nějaký projekt, kde bys fungovala od nejranějších příprav a takhle komplexně.
Ano, v brněnském Centru experimentálního divadla, pod které spadá i Husa na provázku a HaDivadlo, jsme s režisérkou Hankou Marvanovou připravily inscenaci Hedvábí, ke které jsem dělala dramatizaci, skládala scénickou hudbu a hrála jednu z hlavních postav. Spolupracovaly jsme tehdy s vynikajícími herci, namátkou s Ivanou Hloužkovou, dvojnásobnou držitelkou Ceny Alfréda Radoka nebo s Daliborem Bušem, čerstvým držitelem Ceny Thálie. Ty ceny nezmiňuji proto, abych se chlubila cizím peřím, ale abych poukázala na to, že i nejlepší z nejlepších mají odvahu a chuť pracovat s mladými a začínajícími tvůrci, bylo mi velkou školou pozorovat je při práci. Každopádně. Intenzivní příprava díla s tematikou, která člověku nedá spát, přináší spoustu starostí, ale nakonec, když je hotovo, se člověk alespoň jednou vyspí dobře.
Tiše vzpomínám na krásnou bytost a nezapomenutelnou herečku, Ivanu Hloužkovou, která před pár dny nečekaně skonala.

Eliško, co tě přimělo kývnout na naši nabídku spolupráce? Čím tebe titul zaujal?
Je to kniha plná silných obrazů. Například: člověk si veze na trakaři kus ruky, kterou našel v masovém hrobě, velitel kuchařce prostřílí hrnce, nebo ženy, které si na spaní nasazují náušnice. Myslím, že to vše by mohlo být základem plnohodnotné inscenace. Přišlo mi klíčové, že jsou to rozhovory s ženami, a ne válečná či historická analýza. Právě proto, že Alexijevičová poskytuje naprosto neotřelý pohled na válku, považuji za důležité přenést dojem z té knihy do divadla.

Jaký klíč jsi zvolila pro výběr jednotlivých výpovědí žen? Jak je koncipovaný náš text?
Zajímaly mě texty, které vybočují z klasického válečného vyprávění. To, že se lidé zabíjeli, všude byla krev a mrtví, je očekávaná informace. Přišlo mi podstatné, jak se ženy vyrovnávaly se svojí novou identitou, protože ve válce člověk prochází změnou. Náš text je tedy velmi fluidní. Prolínají se do sebe příběhy, útržky vět, neochota mluvit, nebo naopak zaseknutí se na jednom slově. Důležité bylo rozdělit dlouhé příběhy mezi více postav, protože při práci s textem je vždy nejdůležitější tempo.

Přestože v knize Světlany Alexijevičové promlouvají ženy, a bylo by tedy nasnadě čistě dámské obsazení, na scéně se objeví i jeden muž – proč?
Ženy, které v knize promlouvají, dost často mluví o tom, že ve válce žily mužský život nebo že si přály, aby se staly muži. Ve chvíli, kdy budeme mít k dispozici i mužský hlas, můžeme téma obsáhnout daleko hlouběji a zároveň se od žen dostat k člověku jako takovému – k člověku ve válce.

U nás na Malé scéně jsi viděla nedávné scénické čtení My jsme tři, text odvážný nejen svou formou, ale i tabuizovaným tématem, které silně rezonovalo při závěrečné diskuzi. Čím by mohlo být pro diváky zajímavé naše inscenované čtení?
Především je zajímavý ten text, a jemu bych chtěla celý divadelní tvar podřídit. Měl by být pronášen civilně a tiše, takže nechci herce rozptylovat složitými akcemi. Zároveň mě zaujalo, že ve válce je hodně věcí nedostupných, a to mě přivedlo ke galerijnímu pojetí divadelního sálu. Jde o to, vytvořit velký prázdný prostor, ve kterém budou znít intimní výpovědi.

Máš režijní zkušenost s tvarem scénického čtení? Čím může být podle tebe výhodný, nebo naopak?
Se scénickým čtením žádnou zkušenost nemám. Výhodu spatřuji v tom, že člověk od počátku ví, že hlavní sdělení je v textu. To pomáhá v přemýšlení nad ostatními složkami.

V jednom rozhovoru jsi řekla, že tě zajímá divadlo, které komunikuje skrz obraz. V tomto případě půjde ale přece jen asi hlavně o slova, nebo ne?
Je to tak. Často dělám inscenace, ve kterých se nemluví nebo se mluví nesrozumitelně. Zatím mám za sebou pouze jednu režijní zkušenost s dramatickým textem, a to bylo představení Všem se nám uleví na Nové scéně Národního divadla v Praze. V našem scénickém čtení půjde o text, ale doufám, že se i tak podaří skrze světlo, zvuk a objekty vytvořit poutavou atmosféru a pár silných obrazů.

Jak už jsi říkala, v divadle, a já dodávám i ve filmu, jsi zvyklá pracovat především na autorských inscenacích. Co je pro tebe inspirací, jaká témata tě zajímají?
V poslední době jsem často pracovala na projektech, jejichž téma přinesl někdo jiný. Naposledy to byla inscenace Příchozí ve Vzletu, která se zabývá životem lidí s postižením. Když něco vymýšlím sama, většinou hledám v mém životě situace, které se mi zdály ambivalentní, a z nich pak vzejde téma. Třeba v poslední době se moje inscenace točily kolem tradic. Velkou inspirací je pro mě Věra Chytilová, Jan Mikulášek nebo Vladimír Kokolia.

Na čem nyní ještě pracuješ a co tě letos jako režisérku čeká?
Tahle sezóna bude hodně klidná. V tuto chvíli připravuji pouze jednu věc. Spolu se Šárkou Zahálkovou z galerie GAMPA vymýšlíme projekt pro Terén (platforma pro současné živé umění a nové formy diváctví pod Centrem experimentálního divadla), který by se měl realizovat na podzim v Brně. Zatím není jasné, o co přesně půjde, ale určitě budeme pracovat s neherci.