VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
V kavárně s režisérem MIKOLÁŠEM TYCEM
Režisér MIKOLÁŠ TYC se v Pardubicích poprvé představil scénickým čtením černé komedie Slepice na zádech. Na tuto prvospolupráci navázal mimořádně úspěšnou inscenací Bílé nemoci Karla Čapka. Pro letošní sezónu jsme se domluvili na inscenaci na Malé scéně ve dvoře a vybrali jsme hru mladé anglické dramatičky Niny Jayne Berry Rychlost dopadu sněhové vločky. Je to hra pro jeden herecký pár, ztvárňují ho Karolína Šafránková a Josef Láska. Premiéra se uskutečnila 21. května.
Na návrh inscenovat u nás poměrně čerstvou dramatickou novinku jsi reagoval velmi bezprostředně a nadšeně. Čím na tebe tak silně zapůsobila?
Mně se moc líbí, když se mi dostane do ruky text, který hercům umožňuje tematizovat na jevišti i divadlo jako takové. Ve „Vločce“ se můžeme seznámit s postavami Rosie a Charliem, prožívat spolu s nimi jejich milostný příběh, ale zároveň Pepa a Karolína mají možnost zkoumat ty postavy, vyprávět nám o nich a my s nimi prožijeme i příběh konkrétních vypravěčů a představitelů. Tahle možnost scénicky si pohrát s více rovinami textu mě baví a inspiruje. Moc rád vzpomínám na zkoušení hry Rolanda Schimmelpfenniga Létající dítě v BuranTeatru, ta umožňovala podobný způsob práce.
Jak si vybíráš divadelní hry k inscenování?
Čekám, jak a čím mě která hra osloví. Pokud na nějaký text po dočtení musím pořád myslet, někdy proto, že vím, jak se má uchopit, nebo to právě naopak vůbec nevím, a ta hra mi pořád nedá pokoj, beru to jako výzvu pustit se do ní.
Máš svůj (třeba jen pomyslný) „šuplík“ her, na které si myslíš, a zatím nebyla ta správná příležitost?
Mám. Ale začal jsem si ho vytvářet teprve nedávno, vlastně v době covidové, dělal jsem si knihovničku textů, které bych chtěl inscenovat. A dokonce i zásobárnu scénických nápadů, které bych chtěl realizovat. Ale každá hra vyžaduje správný kontext, správný herecký soubor, adekvátní podmínky. A poslední dobou si uvědomuju, že i odpovídající situaci ve světě. Třeba mi dnes připadá skoro nemožné uvádět ruské hry, jakkoli kvalitní a hluboké, bohužel.
Když jsme se domluvili, že budeš ve VČD režírovat na Malé scéně ve dvoře, vybrali jsme si nejdřív hru Ferdinanda von Schiracha Bůh. Myslím, že nám oběma docela uhranula. Mně obsahem i formou a mimořádně působivým pohledem na lásku. Jenže je to hra zkoumající přípustnost eutanázie a v době, kdy denně umíraly stovky lidí na covid, jsme usoudili, že to není téma vhodné právě teď. V posledních týdnech umírá a strašlivě trpí obrovské množství lidí na Ukrajině, takže bychom od původního dramaturgického výběru určitě taky upustili. Myslíš si, že se ke hře Bůh ještě někdy vrátíš?
Chtěl bych. Ale zásadně záleží na kontextu. Doby před covidem, kdy se člověk mohl naprosto svobodně věnovat sám sobě a rozvíjení divadelního „tvarosloví“, jsou asi nenávratně pryč. Teď najednou sledujeme, co se to s Evropou a se světem vlastně stalo. Divadlo na to musí reagovat.
Víš o nějaké divadelní hře (nebo si ji alespoň dovedeš představit), po které bys navzdory dramatickým kvalitám nesáhl za žádných okolností?
Asi kdyby byla ideologicky vychýlená určitým směrem a měla by sloužit účelu, který by mi nepřipadal správný.
Přestože je výčet tvých režií všestranně pestrý, je jednoznačně činoherní. Vede mne to k mírně manipulativní otázce: Myslíš si stejně jako já, že operní režie je svrchovaně samostatná umělecká disciplína?
Já mám moc rád herce a herectví a snažím se jim maximálně věnovat pozornost. Herec by měl stát v popředí, protože divadlo je živé. Ale myslím si, že rozvíjet herectví prostřednictvím hudebního divadla je úžasná výzva. A mě obohacuje. Nazkoušel jsem tři muzikály a čeká mě čtvrtý. Emoční rovina, která se rozvíjí v hudbě a která může doprovázet herecký výkon, nebo mu kontrastovat, je něco nesmírně vzrušujícího a zajímavého. Hudební divadlo je velká výzva, specifický úkol, vlastně bohatší a větší. A byť jsem pokorný vůči všem, kdo vystudovali operní režii (a já ne), tak bych si přál se někdy s operním žánrem utkat. Líbilo by se mi pracovat v takhle vrcholně stylizované divadelní formě. Mám pocit, že si v ní člověk může dovolit něco nečekaného, delikátního, nesmírně krásného. Chtěl bych prozkoumat, co tenhle žánr dovede.
Ve tvém profesním rejstříku jsou divadla napříč celou republikou. Máš nějaká zvláště oblíbená?
Určitě Městské divadlo v Brně, kam se moc rád vracím, a zanikající BuranTeatr, kde mám spoustu kamarádů. (BuranTeatr se nyní transformoval na zónu nezávislého umění CO.LABS – pozn. red.) Ale obecně musím říct, že rád pracuju v divadlech, kde se upřednostňuje herectví, a takových je v České republice celá řada a všechna patří k mým oblíbeným.
Jak u tebe jakožto rokycanského rodáka a domovem Pražana vznikla vazba na Brno?
Ta je spojená s dramaturgem Janem Šotkovským. Nemůže za všechno, ale za leccos ano. My jsme se seznámili na přehlídce Jiráskův Hronov, on od té doby sledoval můj vývoj na DAMU a přizval mě k režii Amazonie v BuranTeatru. A při druhé naší spolupráci v témž divadle vznikla z pozvání Stanislava Moši příležitost pracovat v Městském divadle v Brně – a opět s Honzou. A nějak od té doby pokládám Brno za svůj druhý domov a pracuju tam moc rád.
Dvanáct let jsi režisérem na volné noze. Jaká to má pro a proti?
Velkým „pro“ je pestrost a značná dávka svobody. Umožňují člověku nezůstat strnulý. A také mu pak na každé inscenaci hodně záleží, protože co když je v tom divadle jeho poslední. Anebo první, kterou se má uvést. Musím se pořád maximálně snažit. Negativa a „proti“ na mě doléhají hlavně poslední dobou. Je to absence instituce a ekonomického zajištění. V době covidu se sice objevily různé podpůrné programy, ale vznikaly a působily naprosto chaoticky a divadelníky na volné noze mnohdy nedokázaly zajistit. Pokládám za své velké štěstí, že mám možnost pracovat v divadlech, dělám práci, kterou mám moc rád. Ale životní jistoty a zázemí tahle profese postrádá.
Jak tvůj profesní život změnil maličký syn?
No zásadním způsobem. Vlastně si připadám skoro hloupě, že jsem před tím režíroval, a přitom nevěděl, jaké to je být rodičem. Člověk-rodič začne vnímat život v mnoha různých vrstvách. Nese to úplně jiný typ zodpovědnosti a práce. Rodičovství mě nesmírně obohatilo a otevřelo mi oči. Jsem šťastný, že z Pardubic se dá po zkoušce dojet domů a věnovat se mu.
Děkuju ti za milé posezení a přeju co nejvíc otcovského i profesního štěstí. ZLOM VAZ!
Na návrh inscenovat u nás poměrně čerstvou dramatickou novinku jsi reagoval velmi bezprostředně a nadšeně. Čím na tebe tak silně zapůsobila?
Mně se moc líbí, když se mi dostane do ruky text, který hercům umožňuje tematizovat na jevišti i divadlo jako takové. Ve „Vločce“ se můžeme seznámit s postavami Rosie a Charliem, prožívat spolu s nimi jejich milostný příběh, ale zároveň Pepa a Karolína mají možnost zkoumat ty postavy, vyprávět nám o nich a my s nimi prožijeme i příběh konkrétních vypravěčů a představitelů. Tahle možnost scénicky si pohrát s více rovinami textu mě baví a inspiruje. Moc rád vzpomínám na zkoušení hry Rolanda Schimmelpfenniga Létající dítě v BuranTeatru, ta umožňovala podobný způsob práce.
Jak si vybíráš divadelní hry k inscenování?
Čekám, jak a čím mě která hra osloví. Pokud na nějaký text po dočtení musím pořád myslet, někdy proto, že vím, jak se má uchopit, nebo to právě naopak vůbec nevím, a ta hra mi pořád nedá pokoj, beru to jako výzvu pustit se do ní.
Máš svůj (třeba jen pomyslný) „šuplík“ her, na které si myslíš, a zatím nebyla ta správná příležitost?
Mám. Ale začal jsem si ho vytvářet teprve nedávno, vlastně v době covidové, dělal jsem si knihovničku textů, které bych chtěl inscenovat. A dokonce i zásobárnu scénických nápadů, které bych chtěl realizovat. Ale každá hra vyžaduje správný kontext, správný herecký soubor, adekvátní podmínky. A poslední dobou si uvědomuju, že i odpovídající situaci ve světě. Třeba mi dnes připadá skoro nemožné uvádět ruské hry, jakkoli kvalitní a hluboké, bohužel.
Když jsme se domluvili, že budeš ve VČD režírovat na Malé scéně ve dvoře, vybrali jsme si nejdřív hru Ferdinanda von Schiracha Bůh. Myslím, že nám oběma docela uhranula. Mně obsahem i formou a mimořádně působivým pohledem na lásku. Jenže je to hra zkoumající přípustnost eutanázie a v době, kdy denně umíraly stovky lidí na covid, jsme usoudili, že to není téma vhodné právě teď. V posledních týdnech umírá a strašlivě trpí obrovské množství lidí na Ukrajině, takže bychom od původního dramaturgického výběru určitě taky upustili. Myslíš si, že se ke hře Bůh ještě někdy vrátíš?
Chtěl bych. Ale zásadně záleží na kontextu. Doby před covidem, kdy se člověk mohl naprosto svobodně věnovat sám sobě a rozvíjení divadelního „tvarosloví“, jsou asi nenávratně pryč. Teď najednou sledujeme, co se to s Evropou a se světem vlastně stalo. Divadlo na to musí reagovat.
Víš o nějaké divadelní hře (nebo si ji alespoň dovedeš představit), po které bys navzdory dramatickým kvalitám nesáhl za žádných okolností?
Asi kdyby byla ideologicky vychýlená určitým směrem a měla by sloužit účelu, který by mi nepřipadal správný.
Přestože je výčet tvých režií všestranně pestrý, je jednoznačně činoherní. Vede mne to k mírně manipulativní otázce: Myslíš si stejně jako já, že operní režie je svrchovaně samostatná umělecká disciplína?
Já mám moc rád herce a herectví a snažím se jim maximálně věnovat pozornost. Herec by měl stát v popředí, protože divadlo je živé. Ale myslím si, že rozvíjet herectví prostřednictvím hudebního divadla je úžasná výzva. A mě obohacuje. Nazkoušel jsem tři muzikály a čeká mě čtvrtý. Emoční rovina, která se rozvíjí v hudbě a která může doprovázet herecký výkon, nebo mu kontrastovat, je něco nesmírně vzrušujícího a zajímavého. Hudební divadlo je velká výzva, specifický úkol, vlastně bohatší a větší. A byť jsem pokorný vůči všem, kdo vystudovali operní režii (a já ne), tak bych si přál se někdy s operním žánrem utkat. Líbilo by se mi pracovat v takhle vrcholně stylizované divadelní formě. Mám pocit, že si v ní člověk může dovolit něco nečekaného, delikátního, nesmírně krásného. Chtěl bych prozkoumat, co tenhle žánr dovede.
Ve tvém profesním rejstříku jsou divadla napříč celou republikou. Máš nějaká zvláště oblíbená?
Určitě Městské divadlo v Brně, kam se moc rád vracím, a zanikající BuranTeatr, kde mám spoustu kamarádů. (BuranTeatr se nyní transformoval na zónu nezávislého umění CO.LABS – pozn. red.) Ale obecně musím říct, že rád pracuju v divadlech, kde se upřednostňuje herectví, a takových je v České republice celá řada a všechna patří k mým oblíbeným.
Jak u tebe jakožto rokycanského rodáka a domovem Pražana vznikla vazba na Brno?
Ta je spojená s dramaturgem Janem Šotkovským. Nemůže za všechno, ale za leccos ano. My jsme se seznámili na přehlídce Jiráskův Hronov, on od té doby sledoval můj vývoj na DAMU a přizval mě k režii Amazonie v BuranTeatru. A při druhé naší spolupráci v témž divadle vznikla z pozvání Stanislava Moši příležitost pracovat v Městském divadle v Brně – a opět s Honzou. A nějak od té doby pokládám Brno za svůj druhý domov a pracuju tam moc rád.
Dvanáct let jsi režisérem na volné noze. Jaká to má pro a proti?
Velkým „pro“ je pestrost a značná dávka svobody. Umožňují člověku nezůstat strnulý. A také mu pak na každé inscenaci hodně záleží, protože co když je v tom divadle jeho poslední. Anebo první, kterou se má uvést. Musím se pořád maximálně snažit. Negativa a „proti“ na mě doléhají hlavně poslední dobou. Je to absence instituce a ekonomického zajištění. V době covidu se sice objevily různé podpůrné programy, ale vznikaly a působily naprosto chaoticky a divadelníky na volné noze mnohdy nedokázaly zajistit. Pokládám za své velké štěstí, že mám možnost pracovat v divadlech, dělám práci, kterou mám moc rád. Ale životní jistoty a zázemí tahle profese postrádá.
Jak tvůj profesní život změnil maličký syn?
No zásadním způsobem. Vlastně si připadám skoro hloupě, že jsem před tím režíroval, a přitom nevěděl, jaké to je být rodičem. Člověk-rodič začne vnímat život v mnoha různých vrstvách. Nese to úplně jiný typ zodpovědnosti a práce. Rodičovství mě nesmírně obohatilo a otevřelo mi oči. Jsem šťastný, že z Pardubic se dá po zkoušce dojet domů a věnovat se mu.
Děkuju ti za milé posezení a přeju co nejvíc otcovského i profesního štěstí. ZLOM VAZ!
Jana Pithartová
