VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Třikrát život už jen jednou
V pátek 10. listopadu se rozloučíme s komedií TŘIKRÁT ŽIVOT světoznámé francouzské autorky Yasminy Rezy. Hráli vám ji v Městském divadle Jindra Janoušková, Martina Sikorová, Jiří Kalužný a Josef Pejchal v režii Milana Schejbala. Všem se nám bude stýskat.
Loučení s inscenacemi, které jsou takzvaně vyhrané, je vždycky smutné. Někdy se stane, že se hercům uleví, že „tohle“ už nebudou nikdy hrát. To je samozřejmě hodně smutné, ale naštěstí se to neděje často. Úplně jinak, hezky smutné je, když se představitelé se svými postavami plně sžijí a pak jim po nich přijde teskno. To je právě případ jemné, křehké komedie Třikrát život.
Pro jistou část diváků to nebyla komedie v pravém smyslu, které se česky říká veselohra. Bylo velmi zajímavé sledovat jednotlivá představení, jak se proměňovala právě podle odezvy publika. Někdy si herci museli poradit se složitou situací, když diváci přišli v očekávání, že jim každá replika polechtá bránici. V komedii Třikrát život nepřichází smích tak přímočaře. O to větší byla radost, když bylo z hlediště cítit, jak se diváci postupně nacházejí v manželských dialozích, přeskočí mezi nimi a herci jiskra souznění a začne zábava citlivá, v tom nejlepším a nikterak nabubřelém smyslu oduševněná. Naštěstí k této situaci docházelo často, to je pro herce a všechny tvůrce největší odměna za citlivou a precizní práci. A potvrzení dobrého autorského díla. Měli jsme na jedné z posledních repríz i autorčina krajana, který vyprávěl, že podobně nevyzpytatelná byla i představení ve Francii. Proměňovala se podle seskupení diváků, jejich životní situace i momentální nálady. A přesně takové je to i s postavami komedie Třikrát život, v níž jedna situace dopadne třikrát úplně jinak a možná na to má vliv i šelest vzduchu způsobený mávnutím motýlích křídel.
Prosím zúčastněné herce a pana režiséra, aby svým postavám vzkázali něco na rozloučenou…
JINDRA JANOUŠKOVÁ (Ines): Abych řekla pravdu, tak derniéra mě zaskočila, ale je pravda, že český divák očekává příběh, který má začátek a konec. Nejlépe je, když zlo je potrestáno a dobro zvítězí. Naše komedie nezobrazuje žádný příběh, ale jednu situaci, a to je málo. A poučení?!! Já jsem toto představení měla moc ráda a užívala jsem si ho. Měla jsem, a to i díky režijnímu vedení, přesnou představu o charakteru a chování. Ines mě bavila a nejen mě. Myslím, že diváci se bavili se mnou…
JIŘÍ KALUŽNÝ (Hubert): Jak říká pan Jaroslav Cimrman: Tak končí naše komedie… Já už jsem ale docela velkej kluk a vím, že v životě se dějí horší věci, tak to snad přežiju.
MARTINA SIKOROVÁ (Soňa): Nějak nemám potřebu se loučit, už zkoušíme další taky (nejen) textově náročnou komedii Z postele do postele, takže se mi možná spíš uleví… Každopádně díky za setkání. A co jsem si uvědomila s postavou Soni? Že když mám sílu být v klidu a radosti, věci se vyvíjejí směrem hojnosti… stačí z té vlny sklouznout a můžu dopadnout stejně jako včera… ale dnes je dnes.
JOSEF PEJCHAL (Henri): Každé příjemné setkání s někým, koho si vážím, mi přinese mnoho radostných momentů, na které pak velmi rád vzpomínám. Proto budu velmi rád vzpomínat nejen na celý tvůrčí tým tohoto představení, ale i na autorku Yasminu Rezu. A doufám, že se spolu někdy ještě „pracovně setkáme“, třeba v představení Bůh masakru.
MILAN SCHEJBAL (režisér): Komedie Yasminy Rezy mám moc rád pro jejich inteligentní humor a velmi úsporné – leč lapidární – dialogy. Hledání jevištního ztvárnění její předlohy Třikrát život bylo velkým dobrodružstvím. A krásným dobrodružstvím. Lví podíl na v pravém slova smyslu tvůrčím procesu zkoušení mají všichni čtyři herci, kteří se mnou toto dobrodružství podnikli. Pro mě to byl opravdu zážitek a nejen za to bych jim chtěl ještě jednou poděkovat.
Loučení s inscenacemi, které jsou takzvaně vyhrané, je vždycky smutné. Někdy se stane, že se hercům uleví, že „tohle“ už nebudou nikdy hrát. To je samozřejmě hodně smutné, ale naštěstí se to neděje často. Úplně jinak, hezky smutné je, když se představitelé se svými postavami plně sžijí a pak jim po nich přijde teskno. To je právě případ jemné, křehké komedie Třikrát život.
Pro jistou část diváků to nebyla komedie v pravém smyslu, které se česky říká veselohra. Bylo velmi zajímavé sledovat jednotlivá představení, jak se proměňovala právě podle odezvy publika. Někdy si herci museli poradit se složitou situací, když diváci přišli v očekávání, že jim každá replika polechtá bránici. V komedii Třikrát život nepřichází smích tak přímočaře. O to větší byla radost, když bylo z hlediště cítit, jak se diváci postupně nacházejí v manželských dialozích, přeskočí mezi nimi a herci jiskra souznění a začne zábava citlivá, v tom nejlepším a nikterak nabubřelém smyslu oduševněná. Naštěstí k této situaci docházelo často, to je pro herce a všechny tvůrce největší odměna za citlivou a precizní práci. A potvrzení dobrého autorského díla. Měli jsme na jedné z posledních repríz i autorčina krajana, který vyprávěl, že podobně nevyzpytatelná byla i představení ve Francii. Proměňovala se podle seskupení diváků, jejich životní situace i momentální nálady. A přesně takové je to i s postavami komedie Třikrát život, v níž jedna situace dopadne třikrát úplně jinak a možná na to má vliv i šelest vzduchu způsobený mávnutím motýlích křídel.
Prosím zúčastněné herce a pana režiséra, aby svým postavám vzkázali něco na rozloučenou…
JINDRA JANOUŠKOVÁ (Ines): Abych řekla pravdu, tak derniéra mě zaskočila, ale je pravda, že český divák očekává příběh, který má začátek a konec. Nejlépe je, když zlo je potrestáno a dobro zvítězí. Naše komedie nezobrazuje žádný příběh, ale jednu situaci, a to je málo. A poučení?!! Já jsem toto představení měla moc ráda a užívala jsem si ho. Měla jsem, a to i díky režijnímu vedení, přesnou představu o charakteru a chování. Ines mě bavila a nejen mě. Myslím, že diváci se bavili se mnou…
JIŘÍ KALUŽNÝ (Hubert): Jak říká pan Jaroslav Cimrman: Tak končí naše komedie… Já už jsem ale docela velkej kluk a vím, že v životě se dějí horší věci, tak to snad přežiju.
MARTINA SIKOROVÁ (Soňa): Nějak nemám potřebu se loučit, už zkoušíme další taky (nejen) textově náročnou komedii Z postele do postele, takže se mi možná spíš uleví… Každopádně díky za setkání. A co jsem si uvědomila s postavou Soni? Že když mám sílu být v klidu a radosti, věci se vyvíjejí směrem hojnosti… stačí z té vlny sklouznout a můžu dopadnout stejně jako včera… ale dnes je dnes.
JOSEF PEJCHAL (Henri): Každé příjemné setkání s někým, koho si vážím, mi přinese mnoho radostných momentů, na které pak velmi rád vzpomínám. Proto budu velmi rád vzpomínat nejen na celý tvůrčí tým tohoto představení, ale i na autorku Yasminu Rezu. A doufám, že se spolu někdy ještě „pracovně setkáme“, třeba v představení Bůh masakru.
MILAN SCHEJBAL (režisér): Komedie Yasminy Rezy mám moc rád pro jejich inteligentní humor a velmi úsporné – leč lapidární – dialogy. Hledání jevištního ztvárnění její předlohy Třikrát život bylo velkým dobrodružstvím. A krásným dobrodružstvím. Lví podíl na v pravém slova smyslu tvůrčím procesu zkoušení mají všichni čtyři herci, kteří se mnou toto dobrodružství podnikli. Pro mě to byl opravdu zážitek a nejen za to bych jim chtěl ještě jednou poděkovat.
Jana Pithartová
