VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

S uplynulou sezónou jsme se rozloučili českou premiérou muzikálu PEKAŘOVA ŽENA amerických autorů Stephena Schwartze a Josepha Steina. Režisér Petr Gazdík svěřil náročnou hlavní roli pekaře Aimabla Castagneta TOMÁŠI LNĚNIČKOVI. Jak se Tomáš, který v angažmá VČD právě zahajuje svou 8. sezónu, s takovým úkolem vypořádal, co pro něj bylo na zkoušení nejnáročnější, a co ho naopak nejvíc bavilo se dozvíte v následujícím rozhovoru.


Jak se cítíš v žánru muzikálu? Je ti tahle komplikovaná herecká disciplína blízká?
Pekařova žena je mým, pokud dobře počítám, osmým muzikálem, se kterým jsem se měl možnost osobně setkat. Rozhodně se nepovažuji za muzikálového herce, ale to nic nemění na tom, že mám tuhle disciplínu rád.

Nyní už zkoušíš další hudební inscenaci s názvem Makropulos musical, kde si zahraješ jednu z hlavních postav Alberta Gregora, což by však měla být ryze činoherní role. Odpočineš si v činohře oproti muzikálu? Nebo naopak?
Budu moc rád při tom, až budou moji kolegové a kolegyně zpívat a tančit, ale bohužel si nemyslím, že pod režijním vedením Petra Novotného budu mít šanci nějak výrazněji odpočívat. (smích)

S režisérem Petrem Gazdíkem jsi pracoval už během jeho prvního zkoušení u nás – v muzikálové crazy komedii Kvítek z horrroru. Tam jsi ovšem nemusel tančit… Jak vzpomínáš na tuhle nevšední roli?
V Kvítku z horrroru jsem prožíval idylické chvíle, kdy jsem ze zákulisí sekundoval kolegům tančícím na jevišti a svůj hlas propůjčoval masožravé kytce. Měl jsem za scénou vybudovaný takový miniaturní domek, v něm monitor, sluchátka, orosenou sklenici… vody… a na jeviště jsem šel až na děkovačku. To se už asi nezopakuje. Vzpomínám rád.

Dá se tahle role vůbec porovnat s úkolem, který jsi dostal nyní?
V Kvítku z horrroru jsem hrál masožravou kytku, což umožňovalo větší nadhled, dalo se s tím víc blbnout. V Pekařově ženě hraju chlapa, od kterého odešla žena. To už tak srandovní není.

Jak se ti dařilo budovat charakter pekaře Aimabla Castagneta? Šlo to přirozeně samo? Nebo jsi narazil na nějaké překážky?
No, nejdřív se mi to docela dařilo, pak se mi to chvíli přirozeně nedařilo, pak se mi to zase docela dost nedařilo, pak se to začalo dařit a pak už byla premiéra. A to, jak se mi nakonec podařilo vybudovat charakter pekaře Castagneta, budou nejspíš muset posoudit diváci, a ne já. Nicméně práce na téhle roli se nijak zvlášť nelišila od práce na jiných rolích. Myslím, že jsem se soustředil spíš na příběh, na situaci, ve které se můj pekař ocitl, než na jeho charakter.

Příprava Pekařky byla skutečně velmi intenzivní. V poměrně krátkém čase musel náš činoherní soubor připravit muzikál s vysokými nároky na zpěváky, s živou kapelou, choreografiemi... Co z celého zkoušení pro tebe bylo nejnáročnější?
Naučit se péct chleba a croissanty. Největší problém mi ale dělaly briošky.

Aha! Dobře… A co tě naopak nejvíc bavilo?
Bavilo mě to celé. I když je jedna scéna na začátku druhé půlky, kterou mám moc rád a kterou jsem záměrně kazil častěji než ty ostatní, a to především v hlavních zkouškách, kdy už jsme byli v kostýmech. Tuším, že se jí účastní kolegyně Malá, Hulcová a Hasalová v alternaci s Krajčovou.

Ano, tuhle scénu ti mohou kolegové i diváci skutečně závidět. Co kromě takových milých povyražení ti tvé herecké povolání dává, že jsi u něj vydržel přes 30 let? A kdybys přece jen nebyl hercem, čím bys byl?
Mé herecké povolání mi dává dlouhé prázdniny. Mohl jsem být učitelem, ale tohle mi přišlo zábavnější. A tedy obloukem se vracím k otázce, kdybych nebyl hercem, asi bych učil tělocvik na dívčím gymnáziu.

Právě teď je tomu přesně sedm let, co jsi u nás v angažmá. Která role během té doby ti přirostla k srdci nejvíc a proč?
Opravdu moc rád jsem hrál Jakuba Jana Rybu v Hej, mistře! A důvod, proč tomu tak je, není racionální.

Jsi pověstný tím, jak rychle se dokážeš naučit text. Máš na to nějaký zvláštní postup nebo fígl?
Jo, mám kliku, a doufám, že to ještě chvíli vydrží. Ale není to zas až taková pravda, některé role do sebe musím opravdu dost tlačit.

Jak se připravuješ před každým představením?
Aničko, ty dobře víš, jak se připravuji před představením, a víš také, kolik úsilí tomu věnuji, opravdu to chceš zveřejňovat? (smích)

Nelákalo tě někdy zkusit si divadlo i „z druhé strany“ – nemáš režijní ambice? A pokud ne, máš nějakou vysněnou roli nebo titul, na kterém bys rád pracoval?
Ne. A – ne. Přijímám role tak, jak přicházejí, a musím zaklepat na dřevo, mám teď, co se rolí týče, moc hezké období a jsem za něj rád.