VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Tanec k poctě stého výročí republiky
O víkendu 10. a 11. března obohatí repertoár Městského divadla tanečně-herecká inscenace Tančírna, kterou nastudoval režisér Petr Novotný, jenž pod pseudonymem Petr Abraham napsal i scénář, jehož koncepce vychází ze slavného filmu režiséra Ettore Scoly Le Bal natočeného podle pantomimy divadla Théâtre du Campagnol. Text naší verze Tančírny s podtitulem Masopustní obrazy z dějin národa českého vznikl při příležitosti oslav 100. výročí založení Československé republiky, jejíž bohatou historii přiblíží herci beze slov, pouze prostřednictvím pohybu, gest a tance.
„Inscenace, odehrávající se v tančírně československých prezidentů, ve Španělském sále Pražského hradu, začíná, když končí první světová válka a vzniká Československo. Euforii a radost ze života postupně vystřídá strach z nastupujícího fašismu, ničivá válka a kolaborace, revoluce a diktatura. Další situace připomenou kolektivizaci a častušky, uvolněná šedesátá léta a éru hippies, normalizaci, Sametovou revoluci i aktuální dění. Každá doba má své hrdiny i slabochy, své tragédie i dobré konce. A při tom všem se tančí valčík, swing, chatanuga, rokenrol, tango, čača, disko a techno na nejslavnější dobové hity,“ prozrazuje dramaturgyně Jana Uherová.
Při úpravě a adaptaci Tančírny na československé dějiny vycházel autor ze tří zdrojů. „Měl jsem na to svou metodu – využíval jsem tři důležité knihy: jednu o všech prezidentech České republiky, jednu o sto letech české státnosti a třetí, která je obecně o historii 20. století. Vždy jsem si načetl jednu kapitolu dějin ve všech třech knihách, aniž bych měl v té chvíli na věc nějaký názor. Nechal jsem na sebe informace působit a kupodivu mi to množství materiálu vždy zarezonovalo v hlavě, ale jenom nějakým zábleskem. To, co divák uvidí na jevišti, není zápis faktů, jsou to mé dojmy. Snažil jsem se evokovat situace, z nichž si člověk po čase pamatuje jenom určité trosky, jež dokonce nejsou příliš v souvislostech, jedná se jen o silně emotivní vzpomínky. Takhle jsem pracoval až do období, které jsem již osobně zažil. Tam se to ve mně začalo dost „prát“, protože jsem už musel zaujímat mravní postoje sám za sebe. A někdy se mi do jistých situací ani nechtělo, protože jsem neměl pocit, že jsem se zachoval tak, jak bych chtěl. Jsou to příběhy niterné a intimní, které se mi ani nechtělo zveřejňovat. Od momentu 50. let, která si pamatuju jako dítě, až do dneška jsou vzpomínky daleko více cenzurované, procezené cedníkem nemilosrdné mravní války, kterou jsem v sobě zažíval,“ uvádí Petr Novotný a ještě dodává: „Myslím, že divák nebude z Tančírny odcházet poučen, co se stalo za sto let s českým národem, ale měl by mít pocit, že mu někdo vyprávěl vzpomínky na svůj život. Je to příběh velmi subjektivní.“
Choreografie Tančírny se chopila uznávaná tanečnice, pedagožka a choreografka Petra Parvoničová, která s námi již spolupracovala na realizaci muzikálu Cabaret. Scénu navrhl Ivo Žídek, kostýmy jsou z dílny Romana Šolce. V březnové novince se objeví téměř celý náš herecký soubor i několik externistů.
Nedílnou součástí hry je hudba, kterou vybíral sám režisér. „Při psaní libreta mi u všech situací v uších zněla nějaká píseň, a někdy ani nebyla typická pro tu dobu. Jde tedy o reflexi, nikoli zápis. Jsou to moje vzpomínky, útržky mé paměti. A celé je to založené na existenci YouTube a Googlu. Bez nich bych to nedal dohromady, protože jsem si nikdy nepamatoval, jak se která píseň jmenuje, jenom jsem si prozpěvoval kousek refrénu,“ říká s úsměvem Petr Novotný.
Sobotní premiéru předznamená vernisáž výstavy obrazů královéhradeckého malíře Jiřího Šindlera.
„Inscenace, odehrávající se v tančírně československých prezidentů, ve Španělském sále Pražského hradu, začíná, když končí první světová válka a vzniká Československo. Euforii a radost ze života postupně vystřídá strach z nastupujícího fašismu, ničivá válka a kolaborace, revoluce a diktatura. Další situace připomenou kolektivizaci a častušky, uvolněná šedesátá léta a éru hippies, normalizaci, Sametovou revoluci i aktuální dění. Každá doba má své hrdiny i slabochy, své tragédie i dobré konce. A při tom všem se tančí valčík, swing, chatanuga, rokenrol, tango, čača, disko a techno na nejslavnější dobové hity,“ prozrazuje dramaturgyně Jana Uherová.
Při úpravě a adaptaci Tančírny na československé dějiny vycházel autor ze tří zdrojů. „Měl jsem na to svou metodu – využíval jsem tři důležité knihy: jednu o všech prezidentech České republiky, jednu o sto letech české státnosti a třetí, která je obecně o historii 20. století. Vždy jsem si načetl jednu kapitolu dějin ve všech třech knihách, aniž bych měl v té chvíli na věc nějaký názor. Nechal jsem na sebe informace působit a kupodivu mi to množství materiálu vždy zarezonovalo v hlavě, ale jenom nějakým zábleskem. To, co divák uvidí na jevišti, není zápis faktů, jsou to mé dojmy. Snažil jsem se evokovat situace, z nichž si člověk po čase pamatuje jenom určité trosky, jež dokonce nejsou příliš v souvislostech, jedná se jen o silně emotivní vzpomínky. Takhle jsem pracoval až do období, které jsem již osobně zažil. Tam se to ve mně začalo dost „prát“, protože jsem už musel zaujímat mravní postoje sám za sebe. A někdy se mi do jistých situací ani nechtělo, protože jsem neměl pocit, že jsem se zachoval tak, jak bych chtěl. Jsou to příběhy niterné a intimní, které se mi ani nechtělo zveřejňovat. Od momentu 50. let, která si pamatuju jako dítě, až do dneška jsou vzpomínky daleko více cenzurované, procezené cedníkem nemilosrdné mravní války, kterou jsem v sobě zažíval,“ uvádí Petr Novotný a ještě dodává: „Myslím, že divák nebude z Tančírny odcházet poučen, co se stalo za sto let s českým národem, ale měl by mít pocit, že mu někdo vyprávěl vzpomínky na svůj život. Je to příběh velmi subjektivní.“
Choreografie Tančírny se chopila uznávaná tanečnice, pedagožka a choreografka Petra Parvoničová, která s námi již spolupracovala na realizaci muzikálu Cabaret. Scénu navrhl Ivo Žídek, kostýmy jsou z dílny Romana Šolce. V březnové novince se objeví téměř celý náš herecký soubor i několik externistů.
Nedílnou součástí hry je hudba, kterou vybíral sám režisér. „Při psaní libreta mi u všech situací v uších zněla nějaká píseň, a někdy ani nebyla typická pro tu dobu. Jde tedy o reflexi, nikoli zápis. Jsou to moje vzpomínky, útržky mé paměti. A celé je to založené na existenci YouTube a Googlu. Bez nich bych to nedal dohromady, protože jsem si nikdy nepamatoval, jak se která píseň jmenuje, jenom jsem si prozpěvoval kousek refrénu,“ říká s úsměvem Petr Novotný.
Sobotní premiéru předznamená vernisáž výstavy obrazů královéhradeckého malíře Jiřího Šindlera.
