VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Tančírna očima Jany Uherové
V půlce ledna jsme začali zkoušet novou inscenaci, kterou si připomeneme sté výročí vzniku Československa. Premiéra se sice uskuteční až v březnu, pojďme si však výjimečnou TANČÍRNU představit už nyní…
Tančírnu jsem viděla mnohokrát. Jako představení různých divadel z několika zemí i coby skvostný film Le Bal italského režiséra Ettore Scoly, který vznikl v roce 1983 podle slavné pantomimy divadla Théâtre du Campagnol. Francouzský snímek Tančírna zprostředkovává divákovi intenzivní pocit míjejícího času a historie, v němž se prolíná „malý“ osobní život pravidelných návštěvníků jedné typické pařížské předměstské tančírny s během „velkých“ dějin. Film je natočen úplně beze slov. Divákovi ale vše mistrně předkládá pomocí syntézy hudby, tance, pantomimy, masek a kostýmů. V několika epizodách, odehrávajících se v rozpětí takřka padesáti let (1936-83), jsou v Tančírně připomenuty významné momenty z minulosti Francie, a vlastně i celé Evropy. K popularitě snímku přispívají četné a charakteristické melodie oněch časů, včetně šansonů Edith Piaf a písniček Beatles. Do filmových rolí byli obsazeni přímo herci úspěšné divadelní adaptace z roku 1981, neboť sehranost kolektivu byla v tomto případě zárukou celosvětového úspěchu filmu.
plakát k filmu režiséra E. Scoly
Během svých studií na DAMU jsem viděla francouzskou a maďarskou verzi divadelní Tančírny, a pak jsem se v roce 2001 účastnila premiéry této hry v bratislavském Slovenském národním divadle. Bylo to mimořádně povedené představení, brzy se stalo událostí sezóny a hrálo se celé desetiletí. Tuto verzi Tančírny si dodnes velmi intenzivně pamatuji také proto, že jsem poprvé viděla, jak tanečním sálem defilovaly československé, potažmo slovenské dějiny, události, kterým jsem rozuměla a mnohé z nich si i pamatovala. Tehdy mě překvapila otázka mého českého kolegy, který byl na premiéře se mnou, proč se v inscenaci používá tolik českých písní… Pro mě to byly také naše písně, my Slováci jsme považovali Gotta, Neckáře, Vondráčkovou, Kubišovou za naše zpěváky a pravdou také je, že slovenská hudební scéna se rozhodně nemohla pyšnit tolika slavnými songy a populárními interprety. A do roku 1993 měli Slováci i Češi nejen stejné (nebo přinejmenším podobné) dějiny, ale i každodenní život, drobné příběhy, radosti a starosti.
Inscenování této hry má nesporně zajímavou okolnost – v Tančírně se nepromluví ani slovo. Všechny dějinné události, pocity, vášně… to všechno se vyjádří mimoslovním jednáním – tancem, gestem, pohybem, mimikou. A přitom se divák nikdy necítí o nic ochuzen. Naše inscenace začne, když končí první světová válka a vzniká Československo. Euforii a radost ze života postupně vystřídá strach z nastupujícího fašismu, ničivá válka a kolaborace, revoluce a diktatura. Další situace připomenou kolektivizaci a častušky, měnovou reformu, uvolněná šedesátá léta a éru hippies, vystřízlivění v podobě normalizace, sametovou revoluci i aktuální dění. Každá doba má své hrdiny i slabochy, své tragédie i dobré konce. A při tom všem se tančí valčík, swing, chatanuga, rokenrol, tango, čača a disko na nejslavnější dobové hity.
Inscenace, která právě vzniká v našem divadle, bude jedinečná i tím, že herci, jak jsem již zmiňovala v úvodu, budou tančit v rytmu historických událostí k poctě 100. výročí konce první světové války a vzniku Československé republiky. Tančírnou – tanečním sálem tak projde celé století. Připomeneme si všech jedenáct československých a českých prezidentů.
Scénář pardubické verze Tančírny napsal Petr Abraham. Režisér Petr Novotný si pozval ke spolupráci svůj osvědčený pracovní tým – scénografa Ivo Žídka a výtvarníka kostýmů Romana Šolce. Choreografie, která je v tomto případě nadmíru důležitá, se ujala Petra Parvoničová, která se v našem divadle uvedla mimořádně invenční prací na muzikálu Cabaret. Do rolí opuštěných, štěstí hledajících obyčejných lidí, ale i státníků, vojáků, dělníků a tanečníků je obsazena většina hereckého souboru našeho divadla. Věřím, že vznikne nezapomenutelná inscenace nejen velkých gest, ale i niterných prožitků, citlivá a především srozumitelná i beze slov.
Tančírnu jsem viděla mnohokrát. Jako představení různých divadel z několika zemí i coby skvostný film Le Bal italského režiséra Ettore Scoly, který vznikl v roce 1983 podle slavné pantomimy divadla Théâtre du Campagnol. Francouzský snímek Tančírna zprostředkovává divákovi intenzivní pocit míjejícího času a historie, v němž se prolíná „malý“ osobní život pravidelných návštěvníků jedné typické pařížské předměstské tančírny s během „velkých“ dějin. Film je natočen úplně beze slov. Divákovi ale vše mistrně předkládá pomocí syntézy hudby, tance, pantomimy, masek a kostýmů. V několika epizodách, odehrávajících se v rozpětí takřka padesáti let (1936-83), jsou v Tančírně připomenuty významné momenty z minulosti Francie, a vlastně i celé Evropy. K popularitě snímku přispívají četné a charakteristické melodie oněch časů, včetně šansonů Edith Piaf a písniček Beatles. Do filmových rolí byli obsazeni přímo herci úspěšné divadelní adaptace z roku 1981, neboť sehranost kolektivu byla v tomto případě zárukou celosvětového úspěchu filmu.
plakát k filmu režiséra E. ScolyBěhem svých studií na DAMU jsem viděla francouzskou a maďarskou verzi divadelní Tančírny, a pak jsem se v roce 2001 účastnila premiéry této hry v bratislavském Slovenském národním divadle. Bylo to mimořádně povedené představení, brzy se stalo událostí sezóny a hrálo se celé desetiletí. Tuto verzi Tančírny si dodnes velmi intenzivně pamatuji také proto, že jsem poprvé viděla, jak tanečním sálem defilovaly československé, potažmo slovenské dějiny, události, kterým jsem rozuměla a mnohé z nich si i pamatovala. Tehdy mě překvapila otázka mého českého kolegy, který byl na premiéře se mnou, proč se v inscenaci používá tolik českých písní… Pro mě to byly také naše písně, my Slováci jsme považovali Gotta, Neckáře, Vondráčkovou, Kubišovou za naše zpěváky a pravdou také je, že slovenská hudební scéna se rozhodně nemohla pyšnit tolika slavnými songy a populárními interprety. A do roku 1993 měli Slováci i Češi nejen stejné (nebo přinejmenším podobné) dějiny, ale i každodenní život, drobné příběhy, radosti a starosti.
Inscenování této hry má nesporně zajímavou okolnost – v Tančírně se nepromluví ani slovo. Všechny dějinné události, pocity, vášně… to všechno se vyjádří mimoslovním jednáním – tancem, gestem, pohybem, mimikou. A přitom se divák nikdy necítí o nic ochuzen. Naše inscenace začne, když končí první světová válka a vzniká Československo. Euforii a radost ze života postupně vystřídá strach z nastupujícího fašismu, ničivá válka a kolaborace, revoluce a diktatura. Další situace připomenou kolektivizaci a častušky, měnovou reformu, uvolněná šedesátá léta a éru hippies, vystřízlivění v podobě normalizace, sametovou revoluci i aktuální dění. Každá doba má své hrdiny i slabochy, své tragédie i dobré konce. A při tom všem se tančí valčík, swing, chatanuga, rokenrol, tango, čača a disko na nejslavnější dobové hity.
Inscenace, která právě vzniká v našem divadle, bude jedinečná i tím, že herci, jak jsem již zmiňovala v úvodu, budou tančit v rytmu historických událostí k poctě 100. výročí konce první světové války a vzniku Československé republiky. Tančírnou – tanečním sálem tak projde celé století. Připomeneme si všech jedenáct československých a českých prezidentů.
Scénář pardubické verze Tančírny napsal Petr Abraham. Režisér Petr Novotný si pozval ke spolupráci svůj osvědčený pracovní tým – scénografa Ivo Žídka a výtvarníka kostýmů Romana Šolce. Choreografie, která je v tomto případě nadmíru důležitá, se ujala Petra Parvoničová, která se v našem divadle uvedla mimořádně invenční prací na muzikálu Cabaret. Do rolí opuštěných, štěstí hledajících obyčejných lidí, ale i státníků, vojáků, dělníků a tanečníků je obsazena většina hereckého souboru našeho divadla. Věřím, že vznikne nezapomenutelná inscenace nejen velkých gest, ale i niterných prožitků, citlivá a především srozumitelná i beze slov.
Jana Uherová
