VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Únorové Poedium v klubu bude patřit Radkovi Malému. Rodiče, kteří čtou dětem poezii, ho jistě budou znát. Radek Malý se řadí k nejvýraznějším básníkům současnosti. Je nejen autorem velké řady knih pro děti a mládež, ale také mnoha sbírek poezie pro dospělé. Je držitelem dvou cen Magnesia Litera a Ceny Jiřího Ortena. Spolupracuje s předními ilustrátory, takže jeho knihy jsou nejen pastvou pro duši, ale i pro oči.
Na jeho instagramovém profilu @zahradkar.spisovatel, který nás inspiroval v názvu večera, stojí, že „píše a pracuje“ na zahrádce. To vše pod bedlivým dozorem kocoura Vavřince Bezinky.
Večer je směsicí poetických i prozaických textů. Zazní například básně z oceněných sbírek, jedna legenda i milé pohádky z jeho poslední knihy. A že na pohádky jste již velcí? Nemusíte se bát, mají přesah do světa dospělých, do zahrady, která je dobře ukryta v krajině kousek od Mělníka a ze které je krásný výhled na horu Říp. Určitě si sami vzpomenete na vaše první zahradnické úspěchy i neúspěchy, na začátečnické pokusy o zavařování po vzoru Herbáře, které skončily fiaskem. A když vydržíte až do konce, dozvíte se i jeden užitečný recept!
Vstupte s Ludmilou Mecerodovou a Karolínou Šafránkovou za hudebního doprovodu Radka Škeříka do tajů plných zahrad poezie s vůní medu, mandloní i bezinkových likérů říznutých expresionismem. Na správný poměr dohlíží dramaturgyně Jana Pithartová.

Všechny tyto vjemy vám zprostředkuje režisér JIŘÍ LIŠKA, se kterým jsme se poprvé seznámili v roce 2015 na brněnské JAMU. Jirka režíroval například v Horáckém divadle v Jihlavě, v Šumperku a naposledy na Malé scéně Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Jsem rád, že jeho kroky nyní vedou do Pardubic.

Jirko, na JAMU jsme před několika lety uvažovali o inscenování Romance pro křídlovku. K tomu tenkrát nedošlo. Je tohle tvoje první zkušenost s režírováním literárně-poetického večera?
Vyloženě literárně-poetický večer jsem ještě nerežíroval. Před pár lety jsem dělal scénické čtení v Divadle Šumperk, kde jsem byl v té době zaměstnaný. Bylo to v rámci akce „Město čte knihu” a četli jsme z knihy Františka Nepila Střevíce z lýčí. Byla to má první zkušenost se scénickým čtením a dle ohlasu diváků dopadla krásně.
K režírování poezie jsem se dostal náhodou a vlastním přičiněním, když jsme před rokem nazkoušeli Erbenovu Kytici na zámku Plumlov. Z pár plánovaných repríz se jich nakonec stalo mnoho. A i v této sezóně se ke Kytici vrátíme; to nejen na Plumlově, ale třeba i na Wolkerově Prostějově nebo v Červeném kostele v Brně. Na toto léto připravujeme na Plumlově další projekt a vypadá to opět na poezii, tentokrát od jiného autora.

V čem je taková práce specifická v porovnání s režií klasické inscenace?
Při režii scénického čtení jsem měl zprvu pocit, že mne jako režiséra hodně svazuje to, že mají herci v rukou papíry, a tím pádem nemohou udělat úplně všechno, co bych po nich chtěl. Domluvili jsme se ale, že po nich mám chtít vše, co mne napadne, a oni už si s tím poradí, papíry nepapíry. A poradili. No a co se týká režie poezie – mám pocit, že mi to dává větší možnost popustit uzdu fantazii. A to mám rád. Režie poezie taky klade vysoké nároky na to, aby zobrazované nebyla pouhá ilustrace mluveného, a to dá někdy zabrat. V #tajuu#plne#zahradce se tomu ale úplně nevyhneme.

Mění se podle tebe poezie v závislosti na tom, zda je prezentována na jevišti, nebo čtena pouze v tichu? Přece jenom udržet divákovu pozornost u čtení veršů není vždy jednoduché.
Myslím si, že se mění především vnímání diváka. Když je poezie čtená v tichu, může si čtenář ve své mysli představovat nejrůznější obrazy a výjevy, které v něm poezie probouzí. Když ji převedeme na jeviště, o tuto možnost ho trochu ochuzujeme, protože jsme tento úkol vzali na sebe, a tak trochu mu „vnucujeme” naši představu o poezii. Někdo rád sní nad textem, někdo se rád nechá okouzlovat i vizuálními vjemy. Vše má své pro a proti.

Prozradíš nám, jakým pohledem budeš na tento text nahlížet?
Budeme se právě snažit některé texty pana Malého vizualizovat. Půjdeme spíš po pocitu a atmosféře, ale jemně. Hlavní důvod, proč jsme se sešli, je především jeho poezie (a próza). Také mne zaujalo, že je pan Malý aktivní na Instagramu. To mne inspirovalo k pojetí celého večera, kdy nejspíš budeme vycházet z instagramové estetiky a použijeme live kameru, která nám k tomu pomůže.

Co ty a poezie? Baví tě? Nebo dáváš přednost próze?
Dávám přednost próze. Ale to neznamená, že bych poezii neměl rád. Jen ji nevyhledávám cíleně a prostě se mi do rukou častěji dostane próza. No, nejčastěji divadelní hry. Sám občas nějakou tu báseň napíšu. Ale je pravda, že mne múza poezie už dlouho nepolíbila.

Znal jsi poezii Radka Malého?
Přiznám se, že neznal. Nebo jen okrajově. Mám rád ilustrace pana Čecha, který ilustroval knížku Poštou havraní. Tak to bylo do nedávna mé jediné setkání s panem Malým. Na jeho poezii mne baví zejména to, jak si všímá drobných všedností života a dokáže je krásně opsat slovy. Třeba: „Krtci vyryli na oblohu zahrady nová souhvězdí.” Krásné.

Radek Malý je také oceňovaným autorem knih pro děti a mládež. Ty sám jsi režíroval několik inscenací zaměřených na mladého diváka, řekneš nám o nich něco víc?
Vlastně jsem na profesionálních scénách dělal doposud jenom pro děti a mládež. Směřoval jsem k tomu už na škole, kdy jsem absolvoval dvě stáže v Divadle Drak a nakonec o něm psal i diplomku. Dělal jsem inscenace Čik: jízda tvýho života, Rychlebské pohádky a Hrnečku, vař! v Divadle Šumperk, Velkolepou expedici Emila Holuba v Horáckém divadle a nejnovější je Uneste mě, prosím! v Malém divadle v Českých Budějovicích. Připravuji další dvě pohádky a možná klapne i režie pro dospělé. To bude vítaná změna.

Baví tě pracovat s mladým publikem? Myslíš si, že děti jsou kritičtější než dospělí?
Baví mě to moc. Jak už jsem říkal, rád fantazíruju a sním. A tvorba pro děti mi přijde o něco svobodnější, aspoň co se té fantazie týká. O dětech se říká, že jsou kritičtější, ale nemyslím si to. Spíš je na nich každá reakce hned vidět. Když se jim něco nelíbí, dají to najevo. A když se jim něco líbí, tak pochopitelně taky. Tvůrci hned vědí, na čem jsou. Dospělí diváci si spíš o pauze postěžují mezi sebou, případně se z pauzy nevrátí a postesknou si někde v komentáři na internetu.

Ozývá se při práci tvé vnitřní dítě?
Už na JAMU o mé práci profesoři často říkali, že je hravá, nápaditá. Možná se právě ozývalo to vnitřní dítě. Ale možná je to i vnější dítě. Nedávno mi jeden kolega říkal, že by nemohl režírovat pro děti, nevěděl by, jak na to. Co děti baví. Odpověděl jsem, že režíruju tak, aby to bavilo mě. Asi to zní jako klišé, ale skutečně se osvědčilo přistoupit k dítěti jako k rovnocennému partnerovi bez podceňování. Ostatně taky se říká, že dobré představení pro děti je to, které baví děti i rodiče.

Když zrovna nenačítáš divadelní hry, po jakém žánru rád sáhneš?
Musím říct, že už jsem dlouho nečetl nic „jen tak“. Všechno, co vezmu do rukou, se hned stává potenciálním námětem k dramatizaci. Před asi dvěma lety jsem se vrhl do vod autorského divadla, což znamená především hledání témat a následné studium nejrůznějších materiálů o tomto tématu. Je to super, protože si člověk hodně rozšíří obzory. Třeba Velkolepé expedici Emila Holuba předcházela důsledná rešerše, od dob inscenace Uneste mě, prosím! mi na Facebooku stále vyskakují „zaručeně pravá” videa s létajícími talíři UFO atd. Ale kdybych měl chvilku, sáhnu asi po nějakém fantasy.

Jaká kniha tě v poslední době nejvíce zaujala? A proč?
Pravda je, že jsem si přece jen přečetl jednu knihu „jen tak” pro radost. A to Chlapec, krtek, liška a kůň. Dostal jsem ji od kolegyně, které jsem se svěřil se svým trápením a ona mi jako balzám na duši darovala tuto knížku. A ačkoliv jsem již většinu těch mouder slyšel a četl, byl jsem potěšen tím, jak originálně jsou propojena a jak krásně do sebe zapadají. Knížka, kterou by měl číst celý svět…

Sleduješ tvorbu současných básníků?
Bohužel nesleduju. A proto je důležité mít kolem sebe lidi, jako jsi ty, Láďo, kteří tu a tam někoho doporučí, podšoupnou něco k přečtení a upozorní na autory, kteří by naší pozornosti jinak unikli.

Myslíš si, že je důležité, aby se poezie stále četla?
Myslím, že ano, protože rozvíjí představivost, slovní zásobu a smysl pro metaforu. Taky si ale myslím, že většina z nás má pohled na poezii bohužel pošramocený ze základních škol, kde nás učitelky často nutily nesmyslně intonovat zpaměti básně, které pro nás časem ztratily smysl. Sláva těm uvědomělým, které nezapomněly na to, že báseň nemá melodii, ale význam.

Můžeš prozradit, jaké další projekty tě čekají?
V současnosti zkouším v divadle Tramtárie autorskou pohádku Poklad Vikingů. S nadsázkou říkám, že jde o lekci finanční (ne)gramotnosti pro děti. Další ale zatím neprozradím. Ještě není nic podepsáno, tak ať to nezakřiknu.