VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Tajemný a zatím utajený VENKOV
Už 18. srpna jsme na Malé scéně ve dvoře začali zkoušet komorní hru VENKOV anglického autora Martina Crimpa. S režisérem Januszem Klimszou pracovali na svých rolích herci Petra Janečková, Veronika Malá a Martin Mejzlík. Zkoušení však bylo předčasně ukončeno. Koronavirus zaútočil v našich řadách ještě dřív, než přišla vládní nařízení zaměřená na jeho vymítání. Teď už jsou v divadle naštěstí zase všichni v pořádku, a tak jsme se ke zkoušení vrátili. Dlouho jsme ale neznali datum premiéry. Nyní už doufáme, že se premiéra uskuteční 31. ledna 2021 na Malé scéně ve dvoře. Do té doby vám přinášíme alespoň pár postřehů či pocitů ze zkoušek…
Jaké je zkoušet s vědomím, že neznáme datum premiéry?
PETRA: Já o tom takhle nepřemýšlím, zkouším, jako by premiéra měla být příští týden. Jde o to, abychom na skutečné premiéře byli ve stejné kondici, a kdy to bude?
VERONIKA: Je to trochu stresující, pro mě tedy rozhodně, jelikož se s tímto druhem žánru trochu peru… s pocitem, že jsem dlouho nezkoušela něco tak textově náročného… Takže těžko říct, jestli to nemá i své výhody pro můj vlastní klid.
MARTIN: Nezvyklé.
JANUSZ: Je to naprosté novum, za čtyřicet let práce se mi to stalo… no vlastně podruhé. Poprvé to bylo letos na jaře, jenže tam byla odložena celá inscenace do další sezóny. Tohle je poprvé, kdy bylo přerušené zkoušení, těsně před generálkami. Má to tedy pochopitelně rozměr přerušené práce, takže to ztrácí tah, a tím pádem i jakýsi drajv. Ale všechno má svůj rub a líc. Měsíční přerušení práce je možná dobré v tom, že se pak na ni člověk může podívat z odstupu. To lze vnímat jako pozitivum. Ale nutno podotknout, že i třeba o deset let starší kolegové říkají, že toto nezažili. Je to od války první situace, kdy divadla přestala hrát a nevědí, na jak dlouho.
Hra Venkov je divadelní thriller, tedy poměrně vzácný žánr. Setkali jste se s ním už někdy dřív?
PETRA: Myslím, že ne.
MARTIN: Nevím, jestli jsem se setkal zrovna s tímto žánrem a tvarem, který je hodně nezvyklý, ale musím říct, že je pro herce velice zajímavý.
JANUSZ: Napadá mě komorní záležitost, kterou jsme před pár lety nazkoušeli v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích – „Přísámbůh“ (Hand to God) Roberta Askinse. To byl ještě navíc subžánr – hlavním „zloduchem“ byla oživlá loutka – jakási projekce zvláštního chlapce, který se skrze onu loutku vypořádával s okolním světem. Našly by se určitě i další tituly. Ještě vzpomenu na Pohřbené dítě Sama Sheparda v Komorní scéně Aréna. Sam Shepard je autor, který se v jistém období své tvorby věnoval právě tomuto žánru, kde zametá stopy a vytváří situace, kdy si divák může myslet, že odhaduje motivace postav, a najednou zjistí, že je všechno jinak.
Zažili jste už někdy zkoušení hry, ve kterém se do poslední chvíle tolik hledá? Hledá se v charakterech postav, motivacích činů, dokonce i v samotném smyslu některých vět?
PETRA: No jejda. (smích) Mnohdy až do generálek. Tady se více hledají motivace, a to samozřejmě mění chování, v tom je to místy neuvěřitelné, až jako detektivní práce.
VERONIKA: Asi jsem se nikdy nesetkala s natolik propracovaným textem, kde máte spoustu charakterů i situací, a přesto je každá pauza a pomlka napsána na svém správném místě.
MARTIN: Vždycky se hledá až do poslední chvíle, do poslední generálky. Je pravdou, že tento text je složitější a vyžadoval si více práce u stolu a hledání charakterů postav.
JANUSZ: Pokud mám tu možnost – a většinou je to právě záležitost komorních her, kde výsledek stojí a padá na analýze textu – snažím se o společný podrobný rozbor motivací, významů replik či vět v procesu zkoušení. Na první čtenou přicházím se základní představou, gró ale nechávám na společné práci – je pak daleko intenzivnější a podle mě i zajímavější pro herce. Snažím se spíš zpochybňovat již nalezené a přicházet s jinými variantami řešení, dle stop, odkazů, nápověd v textu, kterých si nevšimnu při prvním, ale ani ne při několikátém čtení. Je to práce téměř detektivní, a tudíž i zajímavá. Postavy se pak nalézají díky té mozaice znaků a složí se do obrazu zpravidla mnohem pestřejšího, než se na první pohled jeví, což je částečně odpověď i na další otázku.
Jak se v průběhu zkoušení proměňoval váš názor na jednotlivé postavy?
PETRA: Po přečtení hry jsem si utvořila nějaký názor a po rozhovorech s režisérem se představa trochu změnila a zkonkretizovala.
MARTIN: Nemyslím, že by se můj názor na Richarda nějak výrazně proměňoval. Režisér měl jasnou představu a my se snažíme postavám vdechnout život.
JANUSZ: Ten se proměňuje v okamžiku, kdy herec přinese své varianty alternativních řešení. Pak je postava stvořena z několika lidských pohledů, zkušeností. Tahle komorní práce byla opravdu intenzivní, hloubková a můžu říct, že to, co jsem si myslel na začátku, se mi jednak v procesu zkoušek pozměnilo, proměňovalo, a navíc se postavy posunuly tím, že jsem přijal za své jisté pohledy jejich představitelů. Je to pro mě hodně zajímavé, protože postavy jsou pak živější.
Chcete něco vzkázat divákům, které jste už tak dlouho v hledišti neviděli?
PETRA: Že se na ně moooc těšíme!
VERONIKA: Divákům bych ráda vzkázala, že se na ně obrovsky těším. Tak jako mně už chybí plné hlediště, doufám, že i oni postrádají otevřená jeviště…
MARTIN: Divákům a všem lidem vzkazuji, ať jsou zdrávi a trpěliví.
Jaké je zkoušet s vědomím, že neznáme datum premiéry?
PETRA: Já o tom takhle nepřemýšlím, zkouším, jako by premiéra měla být příští týden. Jde o to, abychom na skutečné premiéře byli ve stejné kondici, a kdy to bude?
VERONIKA: Je to trochu stresující, pro mě tedy rozhodně, jelikož se s tímto druhem žánru trochu peru… s pocitem, že jsem dlouho nezkoušela něco tak textově náročného… Takže těžko říct, jestli to nemá i své výhody pro můj vlastní klid.
MARTIN: Nezvyklé.
JANUSZ: Je to naprosté novum, za čtyřicet let práce se mi to stalo… no vlastně podruhé. Poprvé to bylo letos na jaře, jenže tam byla odložena celá inscenace do další sezóny. Tohle je poprvé, kdy bylo přerušené zkoušení, těsně před generálkami. Má to tedy pochopitelně rozměr přerušené práce, takže to ztrácí tah, a tím pádem i jakýsi drajv. Ale všechno má svůj rub a líc. Měsíční přerušení práce je možná dobré v tom, že se pak na ni člověk může podívat z odstupu. To lze vnímat jako pozitivum. Ale nutno podotknout, že i třeba o deset let starší kolegové říkají, že toto nezažili. Je to od války první situace, kdy divadla přestala hrát a nevědí, na jak dlouho.
Hra Venkov je divadelní thriller, tedy poměrně vzácný žánr. Setkali jste se s ním už někdy dřív?
PETRA: Myslím, že ne.
MARTIN: Nevím, jestli jsem se setkal zrovna s tímto žánrem a tvarem, který je hodně nezvyklý, ale musím říct, že je pro herce velice zajímavý.
JANUSZ: Napadá mě komorní záležitost, kterou jsme před pár lety nazkoušeli v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích – „Přísámbůh“ (Hand to God) Roberta Askinse. To byl ještě navíc subžánr – hlavním „zloduchem“ byla oživlá loutka – jakási projekce zvláštního chlapce, který se skrze onu loutku vypořádával s okolním světem. Našly by se určitě i další tituly. Ještě vzpomenu na Pohřbené dítě Sama Sheparda v Komorní scéně Aréna. Sam Shepard je autor, který se v jistém období své tvorby věnoval právě tomuto žánru, kde zametá stopy a vytváří situace, kdy si divák může myslet, že odhaduje motivace postav, a najednou zjistí, že je všechno jinak.
Zažili jste už někdy zkoušení hry, ve kterém se do poslední chvíle tolik hledá? Hledá se v charakterech postav, motivacích činů, dokonce i v samotném smyslu některých vět?
PETRA: No jejda. (smích) Mnohdy až do generálek. Tady se více hledají motivace, a to samozřejmě mění chování, v tom je to místy neuvěřitelné, až jako detektivní práce.
VERONIKA: Asi jsem se nikdy nesetkala s natolik propracovaným textem, kde máte spoustu charakterů i situací, a přesto je každá pauza a pomlka napsána na svém správném místě.
MARTIN: Vždycky se hledá až do poslední chvíle, do poslední generálky. Je pravdou, že tento text je složitější a vyžadoval si více práce u stolu a hledání charakterů postav.
JANUSZ: Pokud mám tu možnost – a většinou je to právě záležitost komorních her, kde výsledek stojí a padá na analýze textu – snažím se o společný podrobný rozbor motivací, významů replik či vět v procesu zkoušení. Na první čtenou přicházím se základní představou, gró ale nechávám na společné práci – je pak daleko intenzivnější a podle mě i zajímavější pro herce. Snažím se spíš zpochybňovat již nalezené a přicházet s jinými variantami řešení, dle stop, odkazů, nápověd v textu, kterých si nevšimnu při prvním, ale ani ne při několikátém čtení. Je to práce téměř detektivní, a tudíž i zajímavá. Postavy se pak nalézají díky té mozaice znaků a složí se do obrazu zpravidla mnohem pestřejšího, než se na první pohled jeví, což je částečně odpověď i na další otázku.
Jak se v průběhu zkoušení proměňoval váš názor na jednotlivé postavy?
PETRA: Po přečtení hry jsem si utvořila nějaký názor a po rozhovorech s režisérem se představa trochu změnila a zkonkretizovala.
MARTIN: Nemyslím, že by se můj názor na Richarda nějak výrazně proměňoval. Režisér měl jasnou představu a my se snažíme postavám vdechnout život.
JANUSZ: Ten se proměňuje v okamžiku, kdy herec přinese své varianty alternativních řešení. Pak je postava stvořena z několika lidských pohledů, zkušeností. Tahle komorní práce byla opravdu intenzivní, hloubková a můžu říct, že to, co jsem si myslel na začátku, se mi jednak v procesu zkoušek pozměnilo, proměňovalo, a navíc se postavy posunuly tím, že jsem přijal za své jisté pohledy jejich představitelů. Je to pro mě hodně zajímavé, protože postavy jsou pak živější.
Chcete něco vzkázat divákům, které jste už tak dlouho v hledišti neviděli?
PETRA: Že se na ně moooc těšíme!
VERONIKA: Divákům bych ráda vzkázala, že se na ně obrovsky těším. Tak jako mně už chybí plné hlediště, doufám, že i oni postrádají otevřená jeviště…
MARTIN: Divákům a všem lidem vzkazuji, ať jsou zdrávi a trpěliví.
Jana Pithartová
