VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Světový den divadla
V roce 1962 na popud Mezinárodního divadelního ústavu vyhlásilo UNESCO 27. březen (den zahájení přehlídky Divadlo národů v Paříži) jako Světový den divadla. Jeho smyslem a cílem je vést divadelníky na jevištích i obecenstvo v sálech k zamyšlení nad posláním a úlohou divadla a vyjádřit solidaritu divadelníků celého světa.
Při této příležitosti je každoročně vyzvána některá z význačných osobností ze světa kultury, aby se podělila o své úvahy o divadle. Vzniklý text známý jako tzv. Mezinárodní poselství se poté překládá do více než 20 jazyků a 27. března předčítá pro desítky tisíc diváků před představeními v divadlech na celém světě. Provolání již sepsali např. Jean Cocteau, Arthur Miller, Laurence Olivier, Eugène Ionesco, Peter Brook, Richard Burton, Edward Albee a v roce 1994 i Václav Havel. Letos v roce 70. výročí založení Mezinárodního divadelního ústavu bude autorů poselství více – za každý kontinent jeden, konkrétně za Evropu to bude anglický herec, spisovatel, dramatik a režisér Simon McBurney, který v roce 1983 spoluzaložil společnost Complicité.
Dnu divadla předchází Světový den divadla pro děti a mládež, který se slaví 20. března, a Světový den loutkového divadla, jenž připadá na 21. března.
Východočeské divadlo se k oslavám samozřejmě připojí a 27. března před představením Rasputina si svátek všech divadelníků i milovníků divadla také připomene.
Autor letošního poselství, anglický herec, spisovatel, dramatik a režisér Simon McBurney
Mezinárodní poselství:
Půl míle od břehů Kyrenaiky na severu Libye leží velký skalní převis, osmdesát metrů široký a dvacet metrů vysoký. V místním nářečí se mu říká Haua Fteah. Roku 1951 prokázal rozbor uhlíku, že tu člověk žije nepřetržitě už 100 000 let. Mezi odkrytými nálezy byla i kostěná flétna stará 40 až 70 000 let. Když jsem se o tom jako kluk doslechl, zeptal jsem se otce: „Oni měli hudbu?“
Usmál se na mě.
„Jako všechna lidská společenství.“
Byl to původem Američan, historik se zaměřením na pravěk, vůbec první, kdo na Haua Fteah v Kyrenaice kopal.
Je pro mě velkou ctí a potěšením, že zastupuji Evropu na letošním Světovém dni divadla.
Roku 1963, kdy nad světem visela bezprostřední hrozba jaderné války, řekl můj předchůdce, velký Arthur Miller: „Když mám psát v čase, kdy mají diplomacie a politika tak strašně krátké a slabé ruce, musí úděl spojování lidské společnosti nést citlivé, byť někdy dlouhé objetí umění.“
Význam slova drama se odvozuje od řeckého „dran“, tedy „dělat“… a slovo theatre pochází z řeckého „theatron“, tedy doslova „místo na dívání“. Místo, kde se nejen díváme, ale také vidíme, vnímáme, chápeme. Před 2 400 lety navrhl Polykleitos mladší velké divadlo v Epidauru. Vejde se do něj až 14 000 lidí a akustika je v tomhle divadle pod širým nebem omračující. Škrtnete-li uprostřed jeviště sirkou, je to slyšet na všech čtrnácti tisících místech. Jak bylo v řeckých divadlech obvyklé, při pohledu na herce bylo vidět i na krajinu za nimi. Nejenže se tak propojovalo několik prostředí, obec, divadlo a příroda, ale také se tu propojovaly časy. Hry znázorňovaly děje dávných mýtů v současnosti a zároveň jste mohli za hranicemi jeviště pozorovat, co vás čeká v budoucnu. Příroda.
Jedno z nejpozoruhodnějších odhalení, která přinesla rekonstrukce Shakespearova londýnského Globu, má také co do činění s tím, co vidíme. Má co do činění se světlem. Jeviště i hlediště jsou osvětlené stejnou měrou. Herci a diváci se vzájemně vidí. Neustále. Všude, kam se podíváte, jsou lidé. A následkem toho si uvědomujeme, že velké monology, řekněme Hamleta nebo Macbetha, nebyly pouhým soukromým rozjímáním, nýbrž veřejnou debatou.
Žijeme v době, v níž je těžké vidět jasně. Obklopuje nás tolik fikce jako nikdy dřív v celých dějinách. Každý „fakt“ se dá zpochybnit, každá vyprávěnka se hlásí o naši pozornost coby „pravda“. Jedna fikce nás obklopuje neustále. Ta, která se nás snaží rozdělit. Oddělit od pravdy. A jednoho od druhého. Abychom se rozloučili. Lidy od lidí. Ženy od mužů. Lidské bytosti od přírody.
Ale tak jako žijeme v čase rozdělení a roztříštěnosti, žijeme i v čase obrovského pohybu. Víc než kdy jindy v celých dějinách jsou lidé v pohybu. Často prchají. Jdou, plavou, když je třeba, migrují, a to po celém světě. A tohle je jen začátek. Odpověď, jak víme, byla zavřít hranice. Stavět zdi. Blokovat. Izolovat. Žijeme v tyranském světovém řádu, který má za měnu lhostejnost a za kontraband naději. A součástí téhle tyranie je i kontrola nejenom místa, ale i času.
Čas, v němž žijeme, se vymyká přítomnosti. Soustředí se na nedávnou minulost a blízkou budoucnost. Tohleto nemám. Tohle si koupím.
Teď jsem si to koupil, takže potřebuju další… věc. Dávnější minulost je zamlžená. Na budoucnosti nesejde.
Mnoho lidí říká, že nic z toho divadlo nezmění nebo změnit nemůže. Ale divadlo nezmizí. Divadlo je totiž místo, jsem v pokušení říct útočiště. Kde se lidé scházejí a okamžitě tvoří společenství. Vždycky to tak bylo. Divadla jsou tak veliká jako první lidské společnosti, od padesáti duší po čtrnáct tisíc. Od nomádské karavany po třetinu starověkých Athén.
A protože divadlo existuje jen v současnosti, zpochybňuje také tohleto katastrofální vnímání času. Přítomná chvíle je vždycky předmětem divadla. Jeho smysl se utváří ve společném aktu mezi hercem a publikem. Nejenom tady, ale i teď. Bez hercovy hry by publikum nemohlo věřit. Bez důvěry publika by představení nebylo úplné. Společně se smějeme. Jsme dojatí. Vydechneme anebo zděšeně mlčíme. A v takové chvíli skrz drama objevíme nejhlubší pravdu: že to, co jsme pokládali za nejprivátnější dělítka mezi námi, limity našich vlastních individuáních vědomí, je také bez hranic. Je to něco, co sdílíme.
A nelze nás zastavit. Každý večer se znovu objevíme. Každý večer se herci a diváci sejdou a sehrají totéž drama. Protože jak říká spisovatel John Berger: „Hluboko v povaze divadla je dojem rituálního návratu“, proto to vždycky bylo umění těch, kteří o všechno přicházejí – a to jsme kvůli onomu rozpadání světa všichni. Kde jsou herci a diváci, tam se budou hrát příběhy, které nelze vyprávět nikde jinde, ať už v operních domech a divadlech velkých měst, nebo v táborech migrantů a uprchlíků v severní Libyi a všude po světě. Jako společnost nás toto hraní bude vždycky poutat dohromady.
A kdybychom byli v Epidauru, mohli bychom vzhlédnout vzhůru a podívat se, jak to všechno sdílíme s širou krajinou. Že jsme vždy součástí přírody a před tím nemůžeme utéct, zrovna tak, jako nemůžeme utéct z planety. Kdybychom byli v Globu, viděli bychom, jak zdánlivě privátní otázky jsou předkládány nám všem. A kdybychom před 40 000 lety drželi onu kyrenaiskou flétnu, chápali bychom, že minulost a současnost jsou nedělitelné a že řetězec lidského společenství nemohou tyrani ani demagogové nikdy přetnout.
Simon McBurney je herec, dramatik a režisér, jeden z nejvlivnějších divadelníků dneška. Společnost Complicité (dříve Théâtre de Complicité) spoluzaložil v Londýně roku 1983 a od té doby spolupracuje se stálým týmem herců, dramatiků, scénografů i produkčních. Vedle původní tvorby inscenoval řadu skvělých her od významných dramatiků (mj. Beckett, Brecht, Bulgakov, Durrenmatt, Ionesco, Daniil Charms, Arthur Miller, Bruno Schulz, Shakespeare či Ruzzante), ale také často adaptuje velká literární díla. Například jeho adaptace Mistra a Markétky (2012) byla hlavní inscenací na festivalu v Avignonu, a naposledy adaptoval a režíroval Zweigovu Netrpělivost srdce (2016) ve spolupráci s berlínskou Schaubühne.
Při této příležitosti je každoročně vyzvána některá z význačných osobností ze světa kultury, aby se podělila o své úvahy o divadle. Vzniklý text známý jako tzv. Mezinárodní poselství se poté překládá do více než 20 jazyků a 27. března předčítá pro desítky tisíc diváků před představeními v divadlech na celém světě. Provolání již sepsali např. Jean Cocteau, Arthur Miller, Laurence Olivier, Eugène Ionesco, Peter Brook, Richard Burton, Edward Albee a v roce 1994 i Václav Havel. Letos v roce 70. výročí založení Mezinárodního divadelního ústavu bude autorů poselství více – za každý kontinent jeden, konkrétně za Evropu to bude anglický herec, spisovatel, dramatik a režisér Simon McBurney, který v roce 1983 spoluzaložil společnost Complicité.
Dnu divadla předchází Světový den divadla pro děti a mládež, který se slaví 20. března, a Světový den loutkového divadla, jenž připadá na 21. března.
Východočeské divadlo se k oslavám samozřejmě připojí a 27. března před představením Rasputina si svátek všech divadelníků i milovníků divadla také připomene.
Radek Smetana
Autor letošního poselství, anglický herec, spisovatel, dramatik a režisér Simon McBurney
Mezinárodní poselství:
Půl míle od břehů Kyrenaiky na severu Libye leží velký skalní převis, osmdesát metrů široký a dvacet metrů vysoký. V místním nářečí se mu říká Haua Fteah. Roku 1951 prokázal rozbor uhlíku, že tu člověk žije nepřetržitě už 100 000 let. Mezi odkrytými nálezy byla i kostěná flétna stará 40 až 70 000 let. Když jsem se o tom jako kluk doslechl, zeptal jsem se otce: „Oni měli hudbu?“
Usmál se na mě.
„Jako všechna lidská společenství.“
Byl to původem Američan, historik se zaměřením na pravěk, vůbec první, kdo na Haua Fteah v Kyrenaice kopal.
Je pro mě velkou ctí a potěšením, že zastupuji Evropu na letošním Světovém dni divadla.
Roku 1963, kdy nad světem visela bezprostřední hrozba jaderné války, řekl můj předchůdce, velký Arthur Miller: „Když mám psát v čase, kdy mají diplomacie a politika tak strašně krátké a slabé ruce, musí úděl spojování lidské společnosti nést citlivé, byť někdy dlouhé objetí umění.“
Význam slova drama se odvozuje od řeckého „dran“, tedy „dělat“… a slovo theatre pochází z řeckého „theatron“, tedy doslova „místo na dívání“. Místo, kde se nejen díváme, ale také vidíme, vnímáme, chápeme. Před 2 400 lety navrhl Polykleitos mladší velké divadlo v Epidauru. Vejde se do něj až 14 000 lidí a akustika je v tomhle divadle pod širým nebem omračující. Škrtnete-li uprostřed jeviště sirkou, je to slyšet na všech čtrnácti tisících místech. Jak bylo v řeckých divadlech obvyklé, při pohledu na herce bylo vidět i na krajinu za nimi. Nejenže se tak propojovalo několik prostředí, obec, divadlo a příroda, ale také se tu propojovaly časy. Hry znázorňovaly děje dávných mýtů v současnosti a zároveň jste mohli za hranicemi jeviště pozorovat, co vás čeká v budoucnu. Příroda.
Jedno z nejpozoruhodnějších odhalení, která přinesla rekonstrukce Shakespearova londýnského Globu, má také co do činění s tím, co vidíme. Má co do činění se světlem. Jeviště i hlediště jsou osvětlené stejnou měrou. Herci a diváci se vzájemně vidí. Neustále. Všude, kam se podíváte, jsou lidé. A následkem toho si uvědomujeme, že velké monology, řekněme Hamleta nebo Macbetha, nebyly pouhým soukromým rozjímáním, nýbrž veřejnou debatou.
Žijeme v době, v níž je těžké vidět jasně. Obklopuje nás tolik fikce jako nikdy dřív v celých dějinách. Každý „fakt“ se dá zpochybnit, každá vyprávěnka se hlásí o naši pozornost coby „pravda“. Jedna fikce nás obklopuje neustále. Ta, která se nás snaží rozdělit. Oddělit od pravdy. A jednoho od druhého. Abychom se rozloučili. Lidy od lidí. Ženy od mužů. Lidské bytosti od přírody.
Ale tak jako žijeme v čase rozdělení a roztříštěnosti, žijeme i v čase obrovského pohybu. Víc než kdy jindy v celých dějinách jsou lidé v pohybu. Často prchají. Jdou, plavou, když je třeba, migrují, a to po celém světě. A tohle je jen začátek. Odpověď, jak víme, byla zavřít hranice. Stavět zdi. Blokovat. Izolovat. Žijeme v tyranském světovém řádu, který má za měnu lhostejnost a za kontraband naději. A součástí téhle tyranie je i kontrola nejenom místa, ale i času.
Čas, v němž žijeme, se vymyká přítomnosti. Soustředí se na nedávnou minulost a blízkou budoucnost. Tohleto nemám. Tohle si koupím.
Teď jsem si to koupil, takže potřebuju další… věc. Dávnější minulost je zamlžená. Na budoucnosti nesejde.
Mnoho lidí říká, že nic z toho divadlo nezmění nebo změnit nemůže. Ale divadlo nezmizí. Divadlo je totiž místo, jsem v pokušení říct útočiště. Kde se lidé scházejí a okamžitě tvoří společenství. Vždycky to tak bylo. Divadla jsou tak veliká jako první lidské společnosti, od padesáti duší po čtrnáct tisíc. Od nomádské karavany po třetinu starověkých Athén.
A protože divadlo existuje jen v současnosti, zpochybňuje také tohleto katastrofální vnímání času. Přítomná chvíle je vždycky předmětem divadla. Jeho smysl se utváří ve společném aktu mezi hercem a publikem. Nejenom tady, ale i teď. Bez hercovy hry by publikum nemohlo věřit. Bez důvěry publika by představení nebylo úplné. Společně se smějeme. Jsme dojatí. Vydechneme anebo zděšeně mlčíme. A v takové chvíli skrz drama objevíme nejhlubší pravdu: že to, co jsme pokládali za nejprivátnější dělítka mezi námi, limity našich vlastních individuáních vědomí, je také bez hranic. Je to něco, co sdílíme.
A nelze nás zastavit. Každý večer se znovu objevíme. Každý večer se herci a diváci sejdou a sehrají totéž drama. Protože jak říká spisovatel John Berger: „Hluboko v povaze divadla je dojem rituálního návratu“, proto to vždycky bylo umění těch, kteří o všechno přicházejí – a to jsme kvůli onomu rozpadání světa všichni. Kde jsou herci a diváci, tam se budou hrát příběhy, které nelze vyprávět nikde jinde, ať už v operních domech a divadlech velkých měst, nebo v táborech migrantů a uprchlíků v severní Libyi a všude po světě. Jako společnost nás toto hraní bude vždycky poutat dohromady.
A kdybychom byli v Epidauru, mohli bychom vzhlédnout vzhůru a podívat se, jak to všechno sdílíme s širou krajinou. Že jsme vždy součástí přírody a před tím nemůžeme utéct, zrovna tak, jako nemůžeme utéct z planety. Kdybychom byli v Globu, viděli bychom, jak zdánlivě privátní otázky jsou předkládány nám všem. A kdybychom před 40 000 lety drželi onu kyrenaiskou flétnu, chápali bychom, že minulost a současnost jsou nedělitelné a že řetězec lidského společenství nemohou tyrani ani demagogové nikdy přetnout.
Simon McBurney je herec, dramatik a režisér, jeden z nejvlivnějších divadelníků dneška. Společnost Complicité (dříve Théâtre de Complicité) spoluzaložil v Londýně roku 1983 a od té doby spolupracuje se stálým týmem herců, dramatiků, scénografů i produkčních. Vedle původní tvorby inscenoval řadu skvělých her od významných dramatiků (mj. Beckett, Brecht, Bulgakov, Durrenmatt, Ionesco, Daniil Charms, Arthur Miller, Bruno Schulz, Shakespeare či Ruzzante), ale také často adaptuje velká literární díla. Například jeho adaptace Mistra a Markétky (2012) byla hlavní inscenací na festivalu v Avignonu, a naposledy adaptoval a režíroval Zweigovu Netrpělivost srdce (2016) ve spolupráci s berlínskou Schaubühne.
