VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
Světový den divadla
Na IX. kongresu Mezinárodního divadelního ústavu (International Theatre Institute – ITI – nejvýznamnější mezinárodní nevládní organizace pro scénická umění), který se konal v červnu 1961 ve Vídni, navrhl předseda finského střediska ITI Arvi Kivimaa jménem finských a všech skandinávských divadelníků vyhlásit jeden den v roce jako Světový den divadla. Smyslem a cílem tohoto Světového dne divadla je vést divadelníky na jevištích i obecenstvo v sálech k zamyšlení nad posláním a úlohou divadla, vyjádřit solidaritu divadelníků celého světa, podpořit jejich úsilí o prosazování základních morálních a společenských vlastností uměleckými prostředky a napomáhat myšlenkám vzájemného porozumění mezi národy.
UNESCO tuto iniciativu přijalo, stanovilo datum tohoto dne na 27. března (den zahájení přehlídky „Divadlo národů“ v Paříži) a zařadilo jej do svého Kalendáře výročí. A tak od roku 1962 je tento svátek divadelníků slaven každý rok, prostřednictvím ITI středisek nyní již ve více než sto zemích světa.
Každý rok je přizvána význačná divadelní osobnost, aby se podělila o své úvahy o divadle a souladu mezi národy v tzv. Mezinárodním poselství, které se překládá do více než 20 jazyků a předčítá pro desítky tisíc diváků před představeními v divadlech na celém světě. Mimochodem v roce 1994 byl jeho autorem také Václav Havel. Tvůrcem letošního poselství je jeden z nejvýznamnějších evropských režisérů Krzysztof Warlikowski.
Světovému dnu divadla předchází Světový den divadla pro děti a mládež, který se po celém světě slaví 20. března (letos již popatnácté)..jpg)
POSELSTVÍ K MEZINÁRODNÍMU DNI DIVADLA
Mistry divadla lze nejlépe nalézt daleko od divadla. Obyčejně jsou to ti, které divadlo nezajímá jen jako mašinérie na reprodukci různých klišé a konvencí. To oni nalézají pulsující zřídla a živé proudy řek, které se obecně vyhýbají divadelním sálům a v nich denně se hromadícím nepřeberným zástupům lidí, potýkajících se s napodobováním jakýchsi světů. Napodobujeme, místo toho, abychom tvořili vlastní, koncentrované světy, přímo závislé na dialogu s obecenstvem a vášních, které skryté proplouvají, ale které právě divadlo umí nejlépe odhalovat.
Takové průvodce nalézám nejčastěji v próze. Den co den přemýšlím o spisovatelích, kteří již víc než před sto lety prorocky, byť zdrženlivě vylíčili soumrak evropských bohů, který naši civilizaci pohroužil v dodnes nevyjasněnou tmu. Mám na mysli Franze Kafku, Thomase Manna a Marcela Prousta. Dnes bych do tohoto kroužku proroků zařadil i Johna Maxwella Coetzee.
Jejich společný pocit nevyhnutelného konce světa, nikoli planety, ale modelu mezilidských vztahů, společenského pořádku a revolt, nás nyní dalekosáhle doprovází. Navzdory zločinům a konfliktům, které každou chvíli podpalují nová místa dokonce rychleji, než je stačí zachytit ve svých zprávách všudybylská média. Tyto požáry se rychle omrzí a z tiskových sdělení nenávratně mizí, ale my se cítíme bezmocní, zděšeni a spoutáni. Neumíme už budovat věž, ale zdi, které si zatvrzele stavíme, nás před ničím neochrání, naopak, ony samy potřebují ochranu a péči, která požírá podstatnou část naší životní energie. Nám už pak nezbývají síly, abychom se pokusili spatřit to, co se nalézá za branou, za onou zdí. A právě proto musí existovat divadlo a v tom musí hledat svou působnost. Nahlížet tam, kam hledět není dovoleno.
„Pověst se pokouší vysvětlit nevysvětlitelné. Protože vychází z pravdy, musí opět skončit v nevysvětlitelném.“ Tato slova, jimiž Kafka popsal metamorfózy legendy o Prométheovi, zvlášť zdůrazňuji, protože vystihují, jaké má být divadlo. A takové divadlo, vycházející z hluboké pravdy a končící v nevysvětlitelném, všem jeho tvůrcům, kteří se objevují na jevišti, ale i těm, kteří jsou v hledišti, přeji z celého srdce.
Krzysztof Warlikowski se narodil v Polsku roku 1962 a je dnes jedním z nejvýznamnějších evropských režisérů své generace. Studoval historii, filosofii a románské jazyky na Jagellonské univerzitě a také na École des Hautes Études Pratique na pařížské Sorbonně. V roce 1993 absolvoval režii na Akademii dramatických umění Ludvíka Solského, kde jedním z jeho pedagogů byl Krystian Lupa, jemuž posléze asistoval při jeho režiích. Asistentem byl rovněž Petera Brooka (Pélleas a Melisanda), Ingmara Bergmana a Giorgio Strehlera.
Ve spolupráci se scénografkou Malgorzatou Szczesnak vytváří výjimečné divadelní obrazy, v procesu práce vede herce k dosažení hlubší kreativity. Vytvořil nové způsoby jak inscenovat Shakespeara (k dnešku cca 11 inscenací - Hamlet ve Varšavě a v Tel Avivu, Večer tříkrálový ve Stuttgartu, Bouře tamtéž a rovněž ve Varšavě, Zkrocení zlé ženy ve Varšavě, Macbeth v Hannoveru ad.). Druhou oblastí jeho zájmu je antické divadlo (převratné výklady řeckých tragédií, např. Sofoklovy Elektry) a třetí hlavní oblastí jeho zájmu je inscenování her současných autorů (např. B. M. Koltés, S. Kane – inscenace její hry Očištění mu prezentací na festivalu v Avignonu v roce 2002 a na divadelním festivalu Americas v Montréalu zajistila svým úspěchem a nadšeným kritickým přijetím uznání a vstup na mezinárodní scénu).
Od roku 2008 je uměleckým ředitelem souboru Teatr Nowy ve Varšavě, kde dosud uvedl mj. čtyři kusy založené na úpravách: (A)Pollonia (2009), The End (2010), African Tales by Shakespeare (2011) a Kabaret warszawski (2013). V současné době připravuje divadelní adaptaci Hledání ztraceného času Marcela Prousta. V Teatru Nowym tedy Warlikowski vytváří svou osobní vizi role a místa divadla ve společnosti, mj. tím, že zapojuje publikum do diskusí. Jeho divadelním mottem se stává: „Únik z divadla“.
Krzysztof Warlikowski je rovněž operním režisérem vnímaným jako revoluční tvůrce díky své touze po „re-theatralizaci“ opery. Nastudoval mj. Gluckovu Iphigenii v Tauridě a Janáčkovu Věc Makropulos v pařížské opeře, Wagnerova Parsifala v Mnichově (jako první neněmecký režisér s velkým skandálním ohlasem), Bergova Vojcka, Lulu a nedávno Dona Giovanniho.
Jeho inscenace byly prezentovány na řadě mezinárodních festivalů - mj. Festival Avignon, Festival Otono Madrid, Edinburgh, Soul ad.
Získal řadu ocenění, včetně Ceny francouzských divadelních kritiků (dvakrát – v r. 2003 za Kaneové Očištění a posléze za inscenaci Kushnerových Andělů v Americe). Byl oceněn medailí polského centra Mezinárodního divadelního ústavu za popularizaci polské divadelní kultury v zahraničí. V roce 2008 obdržel prestižní Cenu Mejercholda v Moskvě, americkou Obie Award za inscenaci Krum Enocha Levina, kterou uvedl na festivalu v New Yorku, Zlatou masku za nejlepší zahraniční inscenaci festivalu v ruském Petrohradě a v řecké Soluni Cenu nové divadelní reality udílenou Unií evropských divadel v rámci Evropské divadelní ceny.
V roce 2013 byl dekorován francouzským řádem Rytíře literatury a umění.
UNESCO tuto iniciativu přijalo, stanovilo datum tohoto dne na 27. března (den zahájení přehlídky „Divadlo národů“ v Paříži) a zařadilo jej do svého Kalendáře výročí. A tak od roku 1962 je tento svátek divadelníků slaven každý rok, prostřednictvím ITI středisek nyní již ve více než sto zemích světa.
Každý rok je přizvána význačná divadelní osobnost, aby se podělila o své úvahy o divadle a souladu mezi národy v tzv. Mezinárodním poselství, které se překládá do více než 20 jazyků a předčítá pro desítky tisíc diváků před představeními v divadlech na celém světě. Mimochodem v roce 1994 byl jeho autorem také Václav Havel. Tvůrcem letošního poselství je jeden z nejvýznamnějších evropských režisérů Krzysztof Warlikowski.
Světovému dnu divadla předchází Světový den divadla pro děti a mládež, který se po celém světě slaví 20. března (letos již popatnácté).
Radek Smetana
POSELSTVÍ K MEZINÁRODNÍMU DNI DIVADLA
Mistry divadla lze nejlépe nalézt daleko od divadla. Obyčejně jsou to ti, které divadlo nezajímá jen jako mašinérie na reprodukci různých klišé a konvencí. To oni nalézají pulsující zřídla a živé proudy řek, které se obecně vyhýbají divadelním sálům a v nich denně se hromadícím nepřeberným zástupům lidí, potýkajících se s napodobováním jakýchsi světů. Napodobujeme, místo toho, abychom tvořili vlastní, koncentrované světy, přímo závislé na dialogu s obecenstvem a vášních, které skryté proplouvají, ale které právě divadlo umí nejlépe odhalovat.
Takové průvodce nalézám nejčastěji v próze. Den co den přemýšlím o spisovatelích, kteří již víc než před sto lety prorocky, byť zdrženlivě vylíčili soumrak evropských bohů, který naši civilizaci pohroužil v dodnes nevyjasněnou tmu. Mám na mysli Franze Kafku, Thomase Manna a Marcela Prousta. Dnes bych do tohoto kroužku proroků zařadil i Johna Maxwella Coetzee.
Jejich společný pocit nevyhnutelného konce světa, nikoli planety, ale modelu mezilidských vztahů, společenského pořádku a revolt, nás nyní dalekosáhle doprovází. Navzdory zločinům a konfliktům, které každou chvíli podpalují nová místa dokonce rychleji, než je stačí zachytit ve svých zprávách všudybylská média. Tyto požáry se rychle omrzí a z tiskových sdělení nenávratně mizí, ale my se cítíme bezmocní, zděšeni a spoutáni. Neumíme už budovat věž, ale zdi, které si zatvrzele stavíme, nás před ničím neochrání, naopak, ony samy potřebují ochranu a péči, která požírá podstatnou část naší životní energie. Nám už pak nezbývají síly, abychom se pokusili spatřit to, co se nalézá za branou, za onou zdí. A právě proto musí existovat divadlo a v tom musí hledat svou působnost. Nahlížet tam, kam hledět není dovoleno.
„Pověst se pokouší vysvětlit nevysvětlitelné. Protože vychází z pravdy, musí opět skončit v nevysvětlitelném.“ Tato slova, jimiž Kafka popsal metamorfózy legendy o Prométheovi, zvlášť zdůrazňuji, protože vystihují, jaké má být divadlo. A takové divadlo, vycházející z hluboké pravdy a končící v nevysvětlitelném, všem jeho tvůrcům, kteří se objevují na jevišti, ale i těm, kteří jsou v hledišti, přeji z celého srdce.
Krzysztof Warlikowski
(překlad Irena Lexová, citace v textu z Kafkovy povídky Prométheus ve sbírce Popis jednoho zápasu přejata z překladu Vladimíra Kafky, Odeon Praha, 1968)
Krzysztof Warlikowski se narodil v Polsku roku 1962 a je dnes jedním z nejvýznamnějších evropských režisérů své generace. Studoval historii, filosofii a románské jazyky na Jagellonské univerzitě a také na École des Hautes Études Pratique na pařížské Sorbonně. V roce 1993 absolvoval režii na Akademii dramatických umění Ludvíka Solského, kde jedním z jeho pedagogů byl Krystian Lupa, jemuž posléze asistoval při jeho režiích. Asistentem byl rovněž Petera Brooka (Pélleas a Melisanda), Ingmara Bergmana a Giorgio Strehlera.
Ve spolupráci se scénografkou Malgorzatou Szczesnak vytváří výjimečné divadelní obrazy, v procesu práce vede herce k dosažení hlubší kreativity. Vytvořil nové způsoby jak inscenovat Shakespeara (k dnešku cca 11 inscenací - Hamlet ve Varšavě a v Tel Avivu, Večer tříkrálový ve Stuttgartu, Bouře tamtéž a rovněž ve Varšavě, Zkrocení zlé ženy ve Varšavě, Macbeth v Hannoveru ad.). Druhou oblastí jeho zájmu je antické divadlo (převratné výklady řeckých tragédií, např. Sofoklovy Elektry) a třetí hlavní oblastí jeho zájmu je inscenování her současných autorů (např. B. M. Koltés, S. Kane – inscenace její hry Očištění mu prezentací na festivalu v Avignonu v roce 2002 a na divadelním festivalu Americas v Montréalu zajistila svým úspěchem a nadšeným kritickým přijetím uznání a vstup na mezinárodní scénu).
Od roku 2008 je uměleckým ředitelem souboru Teatr Nowy ve Varšavě, kde dosud uvedl mj. čtyři kusy založené na úpravách: (A)Pollonia (2009), The End (2010), African Tales by Shakespeare (2011) a Kabaret warszawski (2013). V současné době připravuje divadelní adaptaci Hledání ztraceného času Marcela Prousta. V Teatru Nowym tedy Warlikowski vytváří svou osobní vizi role a místa divadla ve společnosti, mj. tím, že zapojuje publikum do diskusí. Jeho divadelním mottem se stává: „Únik z divadla“.
Krzysztof Warlikowski je rovněž operním režisérem vnímaným jako revoluční tvůrce díky své touze po „re-theatralizaci“ opery. Nastudoval mj. Gluckovu Iphigenii v Tauridě a Janáčkovu Věc Makropulos v pařížské opeře, Wagnerova Parsifala v Mnichově (jako první neněmecký režisér s velkým skandálním ohlasem), Bergova Vojcka, Lulu a nedávno Dona Giovanniho.
Jeho inscenace byly prezentovány na řadě mezinárodních festivalů - mj. Festival Avignon, Festival Otono Madrid, Edinburgh, Soul ad.
Získal řadu ocenění, včetně Ceny francouzských divadelních kritiků (dvakrát – v r. 2003 za Kaneové Očištění a posléze za inscenaci Kushnerových Andělů v Americe). Byl oceněn medailí polského centra Mezinárodního divadelního ústavu za popularizaci polské divadelní kultury v zahraničí. V roce 2008 obdržel prestižní Cenu Mejercholda v Moskvě, americkou Obie Award za inscenaci Krum Enocha Levina, kterou uvedl na festivalu v New Yorku, Zlatou masku za nejlepší zahraniční inscenaci festivalu v ruském Petrohradě a v řecké Soluni Cenu nové divadelní reality udílenou Unií evropských divadel v rámci Evropské divadelní ceny.
V roce 2013 byl dekorován francouzským řádem Rytíře literatury a umění.
