VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

BUĎ LÁSKA! * aneb První máj v Kyjevě

* Může mít v našem kontextu dokonce tři významy. První je evidentní – láska to totiž byla! Druhý je ten původní – ukrajinsky „prosím“. A třetí je Pepa Láska, který čas od času radostně vykřikoval „buď já!"

Rok se s rokem sešel a my se po loňské návštěvě Říma vydali na další studijní cestu, tentokrát do ukrajinského hlavního města Kyjev. Plán byl opět stejný jako vždy – prozkoumat současnou nabídku divadel, ale také poznat město, nasávat atmosféru a tentokrát navíc i znovu se setkat s herci Národního akademického dramatického divadla Ivana Franka, kteří v našem divadle na podzim hostovali s Havlovou Asanací. Tu v Kyjevě režíroval Břetislav Rychlík (ve VČD režíroval Topolův Konec masopustu) a je tedy nasnadě, že využil příležitosti a jel se podívat do Kyjeva s námi. Rozhodně jsme nelitovali, protože nám byl skutečně skvělým průvodcem nejen po nejzajímavějších koutech města a divadlech, ale i po restauracích. Tentokrát jsme se měli opravdu jako v bavlnce velkým dílem i proto, že o nás pečovalo skvěle fungující České centrum v čele s Lucií Řehoříkovou. K naší velké radosti se od nás téměř nehnula Maryna Kozak, studentka herecké vysoké školy, která nám ochotně pomáhala a radila, s čím bylo třeba.

Sobotní odpolední setkání s herci a zaměstnanci Českého centra v restauraci uprostřed parku na břehu Dněpru bylo nezapomenutelné! Myslím, že v tu chvíli každý z nás pustil z hlavy všechny starosti a jen si užíval skvělé společnosti, slunce, vynikajícího ukrajinského jídla a také českého (!) piva, kterým jsme díky našemu sponzorovi pardubickému pivovaru Pernštejn mohli ukrajinské kolegy pohostit. Ale bylo i nad čím přemýšlet. I když se to na první pohled nezdálo, přijeli jsme do země, která je ve válce, což nám v ulicích připomínaly „reklamy“ lákající mladé muže do armády, a především samo Náměstí nezávislosti neboli Majdan v srdci ukrajinské metropole, které se mnohokrát stalo ohniskem demonstrací a kde umírali lidé. A to skutečně nebylo možné opomenout, když jste každý den cestou z nebo do hotelu museli několikrát projít podél stovky fotografií lidí, kteří zde před třemi lety zahynuli. Nebo si jen tak jdete po Chreščatyku, hlavní kyjevské třídě, s vynikající kávičkou v ruce, míjíte stánky, nabízející obrázkový toaletní papír s Putinem a další suvenýry, a všimnete si nenápadného pomníčku na domě, kde se píše, že právě zde se v roce 1968 na protest proti okupaci Ukrajiny a vpádu ruských vojsk do Československa upálil čtyřicetiletý muž Vasyl Makuch. Nyní ale ve městě doznívaly oslavy Velikonoc a na Náměstí nezávislosti a Chreščatyku vrcholily přípravy na prvomájové oslavy a na toužebně očekávanou hudební soutěž Eurovize.

Jít v jakékoli cizí zemi, jejíž jazyk neovládáte, do divadla, je vždy trochu risk. Často máte možnost vybrat si nějaký z klasických titulů, který dobře znáte, ale mnohdy bývá lákavější vybrat si něco, o čem dopředu nevíte zhola nic. Takhle se většina z nás vydala hned první den, tedy v pátek, metrem na periferii města do haly staré továrny, kde jsme viděli kultovní představení Psí bouda režiséra Vlada Trojického. I když jsme nerozuměli textu, okouzlil nás zpěv mladých herců a také energie, kterou dokázali svým představením o osudu člověka v totalitě předat publiku. Zaujala nás také osobitá scénografie – první polovina představení se odehrávala ve velké kovové kleci, na níž seděla část diváků (včetně několika odvážných z nás), herci byli uvnitř klece, jakoby ve vězení či v koncentračním táboře. V druhé části představení si herci s publikem vyměnili pozice. Zatímco oni nám dupali nad hlavou, my jsme se tísnili v kleci, kde se nedalo ani postavit.

Další večer jsme se ocitli v naprosto odlišném divadelním světě, když se část z nás rozhodla přijmout pozvání herců národního divadla a zašli jsme na ukrajinskou klasiku z konce 19. století s názvem Kajdaševova rodina (Ivan Nečuj-Levyckyj). Divadlo s osmi sty místy bylo vyprodané a herci v krojích a realistických dekoracích, které vytvářely prostředí ukrajinské vesnice, byli odměňováni potlesky na otevřené scéně a na konci dokonce bouřlivým potleskem vestoje. Jak jsme se později dozvěděli, představení se hraje 10 let a má přes 200 repríz.

Poslední den jsme se vydali na malou scénu národního divadla (tentokrát v menšině, většina se šla podívat na Shakespearovo Zkrocení zlé ženy na velkou scénu), kde jsme viděli Bludného Holanďana – adaptaci postmoderního satirického románu Chucka Palahniuka s původním názvem Program pro přeživší (Survivor) – podle všeho kritiku konzumní společnosti a jejích manipulativních medií. Já osobně jsem nerozuměla skoro ničemu (a možná bych na tom byla stejně, i kdybych uměla perfektně ukrajinsky), ale přesto jsem se nenudila, byla jsem nadšená nejen z hereckých výkonů, ale i z jednoduché a funkční scénografie, doplněné špičkovou projekcí a light designem.

I když se to zdá nemožné, či spíše se to zpočátku mnohým z nás nemožné zdálo, Kyjev nemůže člověku jinak než učarovat. I proto jsem požádala kolegy, aby se také podělili o své zážitky:

Martina Sikorová: Bylo to moc hezké. Viděla jsem tři představení, dvě se mi líbila více, třetí jsem brala jako inspiraci pro to, jak důležité je být na jevišti konkrétní… Velice mě překvapilo, jak je Kyjev krásné město, nečekala jsem to. A pak ještě poslední věc – bylo velmi inspirující vidět a uvědomit si, jak hezky se mám… Bydleli jsme v hotelu, z něhož se před třemi lety střílelo do lidí… Díky, díky.

Jindra Janoušková: Z Kyjeva jsem byla nadšená. Odlétali jsme z uplakaného Česka a přivítalo nás prosluněné město plné nádherných kostelů, přírodních parků a zajímavých divadel. Měla jsem štěstí na výběr představení, uchvátilo mě především představení studentů 5. ročníku divadelní fakulty. Odpoledne strávené v parku s kolegy herci národního divadla, které jsme znali již z Česka, bylo nezapomenutelné. Připadala jsem si jako bych se dívala na film od Felliniho. Představte si krásný přírodní park, kde je pod stromy betonový parket, kde hraje hudba s kazeťáku. Starší ženy tančí společenské tance buď spolu v páru, nebo s muži. Kousek od parketu je nádherná písková pláž a na druhé straně koliba, kde jsme my. Byl to silný zážitek. Na tento studijní zájezd budu dlouho vzpomínat.

Josef Láska: Do Kyjeva jsem odjížděl s mírným strachem… Nevěděl jsem, co čekat. Byl jsem naočkovaný řečmi o tom, jak je tam nebezpečno atd. Hned první den veškerý strach opadnul. Lidé byli pohostinní a milí. Divadlo mě nijak moc nenadchlo, nemůžu říct, že by bylo špatné, jen mi nebylo blízké. Ale zábavy jsem si i tak užil dost. Víc bych asi nepsal…

Ludmila Mecerodová: Překvapilo mě, že Kyjev je tak pěkné a zajímavé město – všude plno zeleně, nečekaně dobré jídlo… Ráda bych se tam ještě někdy podívala, abych viděla víc. Ačkoli díky našemu „průvodci“ Břéťovi Rychlíkovi jsem viděla i ochutnala hodně – například ochutnávka tzv. Chrenovuchy ve stylové židovské hospůdce byla senzační!

Jana Ondrušková: Připadala jsem si v Kyjevě jako doma. Bylo to mimo jiné i díky pohostinnosti herců místního národního divadla. V Kyjevě cítíte, jak Ukrajinci touží po svobodném světě. Dokazují to vřelým chováním. Během hovoru volně přecházejí z mluvy do zpěvu a hospodou zní krásné vícehlasé lidové písně. Na ulicích ale i přes prvomájové veselí cítíte smutek. Fotografie padlých lidí na Majdanu, muzeum hladomoru… Z toho mě mrazilo. Doufám ale, že jsem tam nebyla naposledy.

Romana a Jiří Kalužní: Kyjev absolutně předčil naše očekávání! Nádherné město plné rozkvétajících kaštanů, velké písečné pláže na březích Dněpru, skvělé jídlo. Největší zážitek: odpolední tančírna v parku – pohled na postarší tančící páry jak vystřižené z Felliniho filmu.

Petr Borovec: Je mi trapně, ale velkou část našeho studijního zájezdu jsem strávil v soukromí, kdy jsem se trošku připravoval na premiéru Loveckých scén. Každopádně mě Kyjev mile překvapil. Lidé, atmosféra a vůbec celé město. Poprvé jsem vyjel na naši studijní cestu, a i když mě místní divadlo moc neoslovilo, byl jsem z celého průběhu nadšený.

Jana Uherová: Kyjev byl pro mne po všech stránkách jedno velké překvapení – nad očekávání pozitivní a radostné. Město je plné zeleně, s živou atmosférou a všudypřítomným zvelebováním, důvodem rychlých změn a oprav mohla být i pěvecká soutěž Eurovize, která se v Kyjevě měla konat za dva týdny. Nevím, co jsem vlastně čekala – policisty v ulicích, ve vzduchu závan války a nesvobodné lidi? Všechno bylo jinak. Když jsme přijeli, v centru, kde jsme bydleli, byla dopravní špička a neuvěřitelná zácpa. V Římě by řidiči neustále troubili a v Praze vyslovili miliony sprostých slov – tady to všechno brali s klidem, ostatně co jiného se s tím dá dělat. Moc milí lidé z Českého centra a herci národního divadla, skvělé jídlo, výborná káva a několik zajímavých divadelních představení – to byly mé největší zážitky, v tomto pořadí.