VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

ŠTĚPÁNA POSPÍŠILA jsme viděli v divadle DISK v absolventské roli činoherní katedry DAMU, hrál Mackieho v Žebrácké opeře. Hrál, tančil i zpíval velmi slušně, kdykoliv vešel na jeviště, byl nepřehlédnutelný. Věděli jsme, že hledáme představitele Jana Kašpara pro připravovaný muzikál Do nebes! a zdálo se, že by mohl být vhodným kandidátem. Ředitel divadla Petr Dohnal ho pozval na představení, aby se u nás porozhlédl a trochu se seznámil s divadlem. Po představení s námi chvíli poseděl – normální fajn kluk, nechybělo mu zdravé sebevědomí, ale ani pokora. Prostě ode všeho tak akorát. A do dvou tří týdnů byla smlouva o angažmá na stole. Než však nastoupil do nové sezóny, hostoval v INprojektu Válka nemá ženskou tvář. A režisérka Kasha Jandáčková ho obsadila do role Francka v Maryše, ještě v červnu odehrál několik představení. Od konce srpna pak pilně pracoval na roli Jana Kašpara – zkoušel, korepetoval písně, vedle toho hrál Maryšu a převzal roli za kolegu Matěje Štrunce v Makropulos musical… Prostě začal pracovat na plné obrátky. Náš rozhovor proběhl přibližně v polovině zkoušení Do nebes! Když Štěpán přišel, vypadal unaveně.


Vidím, že jste v plné práci. Pamatujete, jak jsme si vás před rokem namlouvali? Kdybyste věděl, do čeho jdete, řekl byste ano?
Rozhodně ano. Chtěl jsem, aby hned po škole přišla práce, abych se nezastavil, byl vytížen, a hlavně abych herecky nezakrněl. Což se po škole občas stane. Mám hodně práce, hraju, tvořím a jsem za to nesmírně vděčný.

Francek byla vaše první role na velkém jevišti. A není to ledajaká role. Maryšu skoro každý zná, je v povědomí diváků, tu postavu si kdekdo nějak představuje. Takže je to výzva. Jaká byla vaše zkušenost s touto inscenací?
Zkoušet a hrát roli Francka jsem bral jako velkou čest, protože Maryša je pro mě odjakživa jedna z nejoblíbenějších her. Je to pravda – já Maryšu zbožňuju. Už řádku let sleduju spoustu jejích uvedení po republice. Že je to moje první hra v profesionálním světě, je pro mě až nějakým způsobem magické. A s paní režisérkou se mi pracovalo velmi dobře. Tím, že mi je generačně blízká, bylo zkoušení takové svobodné, uvolněné a celkově moc příjemné.

Nastoupil jste do poměrně velkého souboru, jak jste se sžil s kolektivem cizích lidí? Přišel jste do divadla, kde nikoho neznáte.
Hlavně jsem nechtěl vytvářet masku někoho, kým nejsem. Toužil jsem se jevit lidem takový, jaký jsem. Být přirozeným, na nic si nehrát, sobě ani nikomu jinému něco dokazovat. Snažil jsem se co nejdříve zapadnout do kolektivu, protože čím dřív se to stane, tím dřív může vznikat příjemnější a detailnější partnerská práce. O to mi šlo hned na začátku – aby mě kolegové co nejdříve přečetli a já abych se dostal co nejrychleji mezi ně.

Jak se v souboru cítíte?
Cítím se moc fajn, jsou tady skvělí lidi, se kterými si hodně rozumíme a máme si co říct. Teď vznikla situace, že ta mladší část souboru zkouší druhý projekt na Malé scéně, takže jsem v projektu s více méně staršími kolegy. Ale je tam dobrá energie a mám dojem, že si dobře rozumíme.

Než jste začal zkoušet Do nebes! znal jste postavu Jana Kašpara?
Vůbec. Taky jsem nevěděl, že v Pardubicích je letiště. Neměl jsem tušení, že tady existovaly tak velké a unikátní postavy jako Jan Kašpar nebo baron Kraus.

Štěpáne, taková obligátní otázka – jak jste se dostal ke studiu herectví?
Bude stačit, když řeknu, že omylem?

Nebude…
Odmala jsem tančil v souboru. Šestnáct let. Je to určitá tradice, která vyvolává v lidech pocity sounáležitosti… A posouvá to dál.

Vy pocházíte z Valašska, že?
Ano.

Na stránkách DAMU jsem se o vás dozvěděla: „Vyrostl jsem na Valašsku a mám pocit, že mě to nějakým způsobem zásadně ovlivnilo (zeptejte se spolužáků, budou vědět). Tancoval jsem dlouho folklór, takže teď vyskočím vskutku vysoko.“
To je pravda.

Máte svůj vlastní kroj?
Mám. Dostal jsem ho od mamky k osmnáctým narozeninám. To už je docela velký krok, to znamená, že člověk to s folklórem myslí vážně, že ho přijímá. S krojem se Valach stává pravým Valachem.

No a jak to tedy bylo s tou cestou k herectví?
V dětském souboru se dělaly věci na bázi scének a mě to bavilo. V osmé třídě jsem nastoupil do hereckého souboru. Režisér si mě vybral, že jsem asi byl moc výrazný na chodbách, a pozval mě na zkoušku. Zkoušel se Romeo a Julie a při scéně Tybalta a Merkucia měl jeden z představitelů těchto rolí ukázat prostředníček na toho druhého. Ale nešlo mu to. Režisér byl nespokojený, tak si mě vytáhl a řekl, ať mu to předvedu. Pro mě bylo přímo okouzlující, že můžu ukázat prostředníček o šest let staršímu spolužákovi. Ta svoboda! Úplně mě to dostalo, proto jsem u toho zůstal a šest let tam hrál. V naší rodině jsou ale jinak všichni technicky zaměření, tak jsem se tím směrem také ubíral. Bavilo mě zpívat, ale říkal jsem si, že to bude jenom můj koníček. Chtěl jsem studovat profesionálního pilota nebo jít na stavebního inženýra.

To je neuvěřitelné! A teď zkoušíte inženýra Kašpara. Další magické spojení.
No! Před maturitou se mě zeptal učitel češtiny, který zároveň vedl soubor, jestli nechci zkusit DAMU. Sice jsem o tom slyšel, ale nic moc nevěděl. Ani mě nepadlo, že na herce se člověk vůbec takhle učí, že se to opravdu studuje. Tak mě učitel připravoval, naučili jsme se nějaké monology a jel jsem do Prahy. První kolo jsem byl hodně ve stresu, měl jsem pocit, že musím něco dokazovat, že musím vyhrát. Jak jsem hodně sportoval, byl jsem naučený, že všechno je soutěž. Druhé a třetí kolo si už vůbec nepamatuju. A vzali mě. Mamka byla nadšená, vždycky mě podporovala v mém kulturním rozvoji. Nadšený byl ale samozřejmě i zbytek rodiny.

Kam jste chodil během studia na DAMU do divadla?
Asi nejvíc do Divadla Na zábradlí, kvůli prostoru a dramaturgii. Ale také do Švandova divadla a do Městských divadlem pražských.

Vy jste měl potřebu hned po škole jít do divadelního angažmá. Vychovávali vás k tomu i pedagogové? Že základem herectví je divadlo?
Většinou ano. Každé vedení chce ze studentů udělat divadelní herce. Spíš je to ale nakonec o tom, že si člověk během těch čtyř let hledá svoji cestu. Vedení našeho ročníku nám nechávalo volnou ruku, ať se rozvíjíme a hledáme. Fungovali na bázi dozoru, dávali rady, herecké, režijní, dramaturgické, ale nechávali nás, abychom si nakonec cestu prošlapali sami.

Kdo vás učil?
Regina Rázlová, Martin Františák, Ladislav Mrkvička, Jan Nebeský, Darja Ullrichová a mnoho dalších.

Který z nich ve vás zanechal největší stopu?
Rozhodně paní Rázlová. Co se týče herecké techniky, veškerého profesního vybavení. A pan Františák, ten nám ukazoval směr, jakým s námi v budoucnu budou režiséři pracovat.

Máte nějaké zkušenosti s filmem, televizí, rozhlasem?
Zatím jsem natáčel většinou jen studentské filmy. V televizi jsem účinkoval v Policii Modrava, v seriálu Pan profesor a dalších kriminálkách. Každou zkušeností jsem si jistější. Když si vzpomenu na začátky, kdy jsem stál poprvé před kamerou, tak se na to nedalo dívat. A navíc se nerad poslouchám.

Zkoušel jste dabing?
Zkoušel, ale to je ještě horší disciplína. Nás to nikdo neučil. Měli jsme to v osnovách, nakonec to ale kvůli pandemii byl jen kurz na dva dny, rychlokurz. Když se přichomýtnu k dabingu, tak si připadám jako amatér, a přitom bych to vlastně měl ovládat. Ale baví mě nahrávání do rádia, reklamní spoty, upoutávky. Mám rád, když je pevný text a nejsem limitovaný časovým kódem.

Už jste se v našem městě aklimatizoval? Co znáte v Pardubicích kromě nádraží a divadla?
Žiju v Praze a zatím to tak zůstane. Takže v Pardubicích trávím čas mezi zkouškou a představením. Byl jsem na zámku, prošel jsem si park, historické náměstí, plánuju zajít na hokej, jakmile Vsetín postoupí zpátky do extraligy. Zatím ale vím, že z nádraží do divadla jezdí šestka, osmička a dvanáctka, a to je zatím vše, co potřebuju. (smích)

Sportujete?
Už méně. Hodně dlouho jsem hrál florbal, plaval jsem závodně, dělal jsem orientační běh, gymnastiku, všechno závodně. Rád běhám.

A co děláte, když tady zůstanete po zkoušce?
Odpočívám. Jdu si lehnout. A píšu diplomku.

Aha. A já jsem vás tipovala na studenta, který má tyto povinnosti dávno vyřešené.
Já jsem člověk, který hledá všechny různé možnosti, jak by mohl povinnosti a další tyto věci co nejvíc odsunout. (smích)

Říká se tomu prokrastinace.
Ano. A jsem v tom fakt dobrý! Zároveň když to dělám na poslední chvíli, tak to udělám věcně a prakticky.

Štěpáne, jaký máte v životě plán? Čeho chcete dosáhnout? Jaký máte cíl?
Cíl asi nemám. Pro mě je spíš důležitá cesta. Toužím po neustálém osobním rozvoji. Bojím se, že když si člověk dá cíl a dostane se tam, tak co se stane?

Dá si další cíl.
A může mít snad člověk dva životní cíle a věnovat se jim opravdu naplno? Takže pro mě je důležitý ten rozvoj. A v mé profesi je k tomu příležitost, jenom člověk nesmí otupět.

Náš rozhovor pokračoval ještě pár dní po premiéře Do nebes!, protože jsem si nechtěla nechat ujít jeho pocity po tak velkém úspěchu. Štěpáne, jak se po tom všem cítíte?
Tak trochu jsem v ten úspěch doufal a přál si ho, protože je to regionální téma, místní lidé, kterých se to dotýká, jsou zvědaví a vstřícnější. Ale takové ovace, jaké přišly už v průběhu premiérového představení, to jsem opravdu nečekal. Bylo to neskutečné! Když na jevišti letadlo stoupalo do výšky a lidé tleskali, tak jsem měl slzy na krajíčku! To spojení všech lidí v divadle, energie, která mezi námi v tu chvíli vznikla, byla pro mě velmi dojemná. A pak moment, když jsem přišel na děkovačku a viděl jsem stát publikum… Děkovalo mi za výsledek, na kterém jsme s celým souborem dva měsíce pracovali. A zároveň já jsem děkoval jim, že tam byli, přišli se podívat a okomentovali to beze slov, dívali se, usmívali, vnímali to. To oboustranné spojení bylo až neskutečné!

Viděla to maminka?
Viděla. První dva dny neměla slov. Byla strašně pyšná. Dnes mi psala zprávu, že už z ní opadla ta popremiérová nervozita a euforie. Viděla mě v DISKu, když jsem hrál velkou roli Mackieho v Žebrácké opeře, ale toto byl další posun, a je spokojená. Za úspěch vděčím hlavně jí a také všem kolegům. Jsem sice hlavní postavou, ale oni jí dávají zázemí a mně potřebný prostor k jejímu vykreslení.

Štěpáne, přeji vám mnoho dalších hezkých rolí, ve kterých vás kolegové vždy podrží. Anebo vy je. A ať je na vás mamka pyšná. Děkuji za rozhovor.