VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Step je nikdy nekončící dřina, říká choreograf a tanečník Václav Muška

Zvláštní rytmické zvuky se v posledních měsících rozléhají po divadle – někdy na jevišti, jindy na zkušebně ve dvoře. Několik našich kolegů, herců a tanečníků, už delší dobu studuje techniku stepu, aby se připravili na technicky náročné tancování a stepování v muzikálu Zpívání v dešti, který chystáme na jaro příštího roku. Diváci určitě znají stejnojmenný americký film a pamatují si, že v něm bylo několik skvělých stepařských čísel v podání Gena Kellyho a Donalda O´Connora.
Když jsem se chtěla poučit o tom, co to je step, našla jsem si na serveru Wikipedie, že step (z angličtiny) je druh tance, který tančí sóloví tanečníci převážně pouze nohama, zbytek těla jen vyvažuje a provádění tance se neúčastní. Chodidla nohou vyklepávají patami a špičkami rychlý hudební rytmus. K tomuto účelu se nosí speciální obuv opatřená železnými plíšky… Hned jsem si vzpomněla, že hercům jsme už před časem takové speciální boty zakoupili, protože bez toho ťukání kovovými špičkami se prostě trénovat nedá!
Režisér inscenace Petr Novotný v našem divadle obvykle spolupracuje s choreografem Vlastou Červem, náročnost a jedinečnost stepařských čísel, které uvidíme v muzikálu Zpívání v dešti, si však vyžádala přítomnost profesionálního stepaře. O pomoc jsme proto požádali VÁCLAVA MUŠKU, tanečníka a pedagoga, odborníka na slovo vzatého. Pan Muška je zakládajícím členem a spoluautorem ProjectWINGS, vytvořil stepařská čísla do muzikálů Někdo to rád horké, Zpívání v dešti a Anděl s ďáblem v těle v Hudebním divadle Karlín. Účinkoval v mnoha divadlech, například v Národním divadle, Bez Zábradlí, Pyramida, Kalich a ABC, ale i v dalších nezávislých muzikálech.
Byla jsem se podívat, jak naši herci s Vaškem tančí, a on mě uchvátil tím, jak se vznáší, lehounce jak pírko, těsně nad zemí a vlastně to celé vůbec nevypadá komplikovaně. A přitom je to příšerně těžké. Vašek se skvěle vyjadřuje tělem, na slovo je však skoupý. Přesto jsem ho požádala, aby mi odpověděl na pár otázek.

Vašku, jak dlouho stepujete?
Dvacet let.

Jak jste se k tomu dostal, co vás přimělo zajímat se o step?
Dostal jsem se na lekci k tanečníkovi Pileckému. Zkoušel jsem step a nějak mi to nešlo, tak jsem se do toho kousnul a bylo to.

Kdybyste se měl oznámkovat od jedné do deseti, tak jak dobrý jste stepař? Ale nebuďte skromný, buďte upřímný.
Tak pět.

Kolik je v republice lepších stepařů?
Lepších je hodně. Akorát nemají šanci se tím živit.

A vy se stepem živíte?
Já jo.

Četla jsem, že jste spolu s Pavlem Strouhalem a Janem Burzou stepoval s nejlepším stepařem na světě…
Ano. Byl to Jason Samuels Smith a stavěl nám nové představení.

Jaké to bylo stát vedle takové taneční legendy?
On je úplně jinde než my tady. V úplně jiné třídě. Stepuje od pěti let a učil se od těch nejlepších „strejců“. Když se ho ptali, kdo jsou nejlepší stepaři na světě, tak řekl, že ti už jsou všichni mrtví. Ale na druhou stranu také říkal, že zná lepší stepaře, než je on sám. Při tom, co umí, je velmi skromný.

Výborný stepař musí mít dobrou techniku. Pak hraje větší roli praxe, nebo fyzická kondice?
Jedno i druhé, je to o technice, ale i o fyzičce. A hlavně to nikdy nekončí. Pořád se učíte, celý život.

A je to také o rychlosti?
Ne, spíš o tom, co člověk umí s nohama, jaké rytmické vazby používá.

Proč to pro nás neznalé vypadá tak komplikovaně?
Ale ono to vůbec není komplikované. Jenom to chce nějakou přípravu. Ustavičnou! To je jako s bicími. Taky si za ně nesednete a nezačnete hned hrát. Musíte to mydlit pořád dokola. To chce cvik. A ty rytmy a polyrytmy můžete studovat do konce života.

Takže se to musí pořád pilovat?
Samozřejmě. To je jako s hudebním nástrojem, když na něj nehrajete, tak vás to dožene.

Je výhodou, když má člověk hudební sluch?
To taky. Důležitá je koordinace těla – aby pravá noha věděla, co dělá levá. A uvolněnost nohou, to je asi nejdůležitější. A taky velmi záleží na přenášení váhy.

Nejjednodušší kroky jsou například step, tap, stamp, pick-up, heel, z těch jsou složeny složitější jako rag time, crawling, the wizard of Oz. Kolik kroků vůbec existuje?
Nepočítaně. Jsou to stovky kroků.

U nás je velmi populární irský step, jaký reprezentuje například projekt Lords of Dance. Šel byste se na ně podívat do divadla?
Nešel. Mně se tento styl stepu moc nelíbí. Slyšel jsem, že celou tu show Lords of Dance dělají na playback, to je přece strašná ostuda. Viděl jsem to samozřejmě na DVD. Ale nebavilo mě to. A pak tam jako hosté tančili takoví obyčejní Amíci, tančili úplně normálně a ti byli mnohem lepší.

A v čem tedy spočívá ten obrovský věhlas, ta divácká popularita? Je to kvalitou, nebo i tím, že tanečníků je na jevišti mnoho a jsou skvěle sehraní a synchronní? 
To není o kvalitě, to je o tom, jak to dokáží do lidí „namasírovat“.

Celá ta show, světla…
Ano. Ta první verze, ještě s Michaelem Flatleym, který s tím začínal, ta vůbec nebyla špatná.

Jaké máte mety? Kam se ještě chcete dostat?
Já nemám žádné mety. Já jsem v mém věku rád, když mě poslouchají nohy.

Co byl váš největší taneční zážitek?
Tehdy jsem to nevěděl, až teď vím, že to bylo před lety, když jsme začínali. V Karlíně jsme tančili s Vlachovcemi (Orchestr Karla Vlacha – pozn. redakce) s živou muzikou. A pak jsme jezdili rok po republice s Ondřejem Havelkou. To mě bavilo moc.

Proč to pro vás bylo tak zásadní?
Já mám moc rád tu starou hudbu, swing, jazz.

Stepoval jste někdy v zahraničí?
S ProjectWINGS jsme byli měsíc v Edinburghu na festivalu. Ohlasy byly dobré, akorát jsme nezachytili ten první boom. Měli jsme možnost dělat něco v Londýně, ale každý jsme vázán v nějakém divadle, projektu. Byli jsme i na dvou festivalech v Polsku, vyhráli jsme nějakou tu cenu…

V muzikálu Zpívání v dešti v Hudebním divadle v Karlíně jste tancoval. V pardubickém „Zpívání“ budete stavět choreografii stepu. Necháte se inspirovat karlínskou inscenací?
No, něco použiju, ale stavím jinou choreografii. Snažím se dělat ji vašim hercům přímo na tělo.

Prozraďte mi, jací jsou stepaři?
Začínají. Člověk by si mohl přát, aby dostal hotové stepaře, ale to se mi zatím nikdy nepodařilo. Když jsme Zpívání v dešti dělali v Karlíně, tak Martin Dejdar a Lumír Olšovský (herec a režisér, který bude v této sezóně režírovat komedii S CIZÍ DÁMOU V CIZÍM POKOJI – pozn. redakce.) měli aspoň hrubé základy, ale rozhodně to taky nebyli stepaři.

Vedete i kurzy stepu. Máte nějakou školu?
Nemám žádnou školu, to chce nějakou pravidelnost a tu já nemůžu zaručit. Učil jsem asi šest let v Hudebním divadle v Karlíně a taky na DAMU.

Kdo byl pro vás největší taneční oříšek?
Dělal jsem jednu choreografii s Náhlovským a Mladým. To bylo takové kouzlo, že kdyby to člověk chtěl takhle nazkoušet, tak to nedokáže. Oni dělali pohyby proti sobě, jakoby se doháněli, byla to docela sranda. Mělo to být komické číslo a to taky bylo!

Máte nějaké vzory ve stepu?
Měl jsem. Ti všichni jsou už ale bohužel mrtví.

Zažil jste je tančit živě?
Ne, viděl jsem je jen ve filmu. Nicholas Brothers používali prvky, které mám rád, různé skluzy, akrobacii a ještě k tomu tancovali. Někdy koukáte na step pět minut a jdete od toho, dál vás to nebaví. A u nich se na to dalo dívat pořád. Měli v muzikálu třeba dvě čísla a úplně ho rozsvítili.

Máte nějaké taneční přání?
Aby mě přestala bolet kolena. Step je velmi namáhavý, někdy se přirovnává k práci v dolech.

Díky za rozhovor a přeji zdravé klouby, pevné kosti a hodně trpělivosti s našimi herci.