VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Spříznění volbou optikou Zdeňka Duška
Divadelní sezóna, která by se s trochou nadsázky dala nazvat „Duškovou“, pomalu končí a nás čeká její poslední premiéra. Po Duškové Lindě, režisérce, která v první polovině sezóny pracovala na naší Malé scéně na komedii George Kaplan, a po Duškové Kateřině, režisérce nedávno uvedené současné izraelské hry Mikve, zkouší v Městském divadle našim divákům již dobře známý režisér ZDENĚK DUŠEK. Jeho poslední inscenací u nás byla před rokem a půl divácky nesmírně oblíbená komedie Alana Ayckbourna s názvem Z postele do postele, která nejenže zvítězila v divácké anketě a stala se naší nejúspěšnější inscenací roku 2018, ale získala i titul Komedie roku 2018 a Komedie diváků na letošním ročníku GRAND Festivalu smíchu. Jelikož pan režisér rád s divadly, s nimiž spolupracuje, uzavírá tzv. gentlemanskou dohodu, po komedii přichází na řadu žánr vážnější povahy, a to dramatický příběh osudové lásky známý z německého románu Johanna Wolfganga Goetha Spříznění volbou. Jak vznikla dramatizace slavné předlohy pro pardubické divadlo, na níž Zdeněk Dušek spolupracoval s naší dramaturgyní Janou Pithartovou, a čím může být dnes na jevišti zajímavý příběh napsaný na počátku 19. století, se dočtete v následujícím rozhovoru.
Jak se zrodil a jak dlouho „zrál“ nápad inscenovat Goethův román?
Jestli máte na mysli Spříznění volbou, tak to jsem četl na vysoké škole po jedné strhující přednášce z dějin světové literatury. Tehdy mě uchvátil a nepustil dodnes. Když něco čtete jako student režie a líbí se vám to, automaticky uvažujete o realizaci. Akorát já jsem si tehdy jako odpovídající médium představoval film.
Proč jste se odhodlal přivést jej na jeviště právě v dnešní době?
Protože se dnešní doba v něčem podobá době, kdy román vznikl. Také se nacházíme v období, které je od změn po roce 1989 vzdáleno dostatečně na to, aby nadšení a ideály uvolnily místo skepsi. Když se tak člověk rozhlíží kolem sebe a hledá čemu věřit, celkem přirozeně se od dění společenského obrací k oblasti vztahové, potažmo do oblasti vlastní intimity, a klade si otázku, jestli v konfrontaci s vnějším světem může věřit alespoň sám sobě.
Co bylo pro vás a Janu Pithartovou při práci na dramatizaci určující – došlo například k posílení, nebo naopak upozadění některých motivů románové předlohy?
Ano, zákonitě. Do dvouhodinového představení nenapěchujete všechno, co čtete v psané podobě bez přestávky týden. Musíte eliminovat, používat zkratky, jiné prvky než popis či ilustraci.
A co se týče interpretace – byl pro vás román spíše inspiračním zdrojem k dalšímu rozvíjení témat, nebo se k němu ve své dramatizaci chováte pietně?
Problém Spříznění volbou je, že jde o dílo s takzvaným skrytým středem. Hlavní myšlenka není v románu nikdy vyřčena a musí vyplynout ze souvislostí. Navíc je v něm pro Goetha naprosto druhořadý děj. Ten je většinou odbýván několika servisními větami. Mnohem podstatnější jsou pro autora emoce a hnutí mysli postav. My však trochu toho děje potřebujeme, proto jsme museli některé strohé Goethovy věty rozvinout ve formě „etud na téma“. Přesto si myslím, že jsme byli pietní.
K inscenaci jste přizval kolegy, s nimiž opakovaně spolupracujete – hudebního skladatele Daniela Fikejze a scénografa a kostýmního výtvarníka Marka Cpina. To je dvojice, s níž jste například u nás připravil inscenaci Shakespearova Richarda III. V čem pro vás spočívají jejich přednosti?
S Danem spolupracuji docela často a rád. Kromě toho, že je prvotřídní muzikant, je u něj běžné, že se zúčastňuje zkoušek a mnohdy dokáže svérázným, ale výstižným způsobem pojmenovat to, co vidí na jevišti – paradox, nebo kde to drhne, nebo i atmosféru. Když jsem dělal u Bezručů Zkrocení zlé ženy v čistě mužském obsazení, po jedné z generálek si vzal slovo a řekl, že mu to zkoušení bez těch bab připadalo jako vojna, ale taková ta správná vojna, s tím chlapským kamarádstvím. Všechny nás to odprdlo, ale měl pravdu, bylo to fakt moc hezké zkoušení. Navíc to řekl přesně v tu správnou chvíli. S Markem tak často nedělám, ale také myslím, že k sobě máme pěkný vztah. Takový korektní.
Marek Cpin je všeobecně velmi uznávaný scénograf a jeho přítomnost zaručuje inscenaci osobitý přístup k návrhu scény a jejím divákům skutečně estetický zážitek. Jak se rodila finální podoba scény Spříznění? Z čeho jste vycházeli?
No, on totiž dost dlouho nebyl k dispozici scénář. Měli jsme výběr některých scén a následně scénosledy, ale v dialozích nebylo nic až do zahajovačky, takže Marek při vytváření návrhů scény a kostýmů vycházel především z vlastní četby románu a z mnou komentovaných scénosledů.
Do generálek nyní zbývají zhruba dva týdny. To je krásná doba, nikdo z týmu (snad) ještě není ve stresu z toho, že by bylo na cokoli málo času, zároveň se finální podoba inscenace už zřetelně rýsuje. Vyvinula se nějak její podoba oproti vaší původní představě před začátkem zkoušení?
Čtrnáct dní do premiéry bych se krásnou dobou nazvat neodvážil. Ale mně se při zkoušení vyvíjejí ty podoby inscenace takřka vždy. Mám ve zvyku přijímat návrhy herců – především ve finále zkoušení, kdy už umějí texty, mohou se položit do emoce a stát se postavami – to pak vznikají nádherné věci.
Jak jste vnímal pocity herců po prvním společném přečtení hry? Jistě se rozproudila debata o charakterech postav, jejich motivacích…
Já vlastně nevím. Na první zkoušce jsme řešili především to, že se hercům zdál tenký scénář. K charakterům a motivacím jsme se dostali až při podrobnějším zkoušení. Z kterého mám tedy od začátku dobrý pocit.
Jedinou další divadelní adaptaci Spříznění volbou u nás před třinácti lety uvedlo Dejvické divadlo v režii Jana A. Pitínského. Pokud jste ji viděl, můžete říci, v čem se lišila, nebo naopak shodovala dramatizace (K. F. Tománka) a režijní záměr s vaším?
No právě. Já jsem myslel, že už to stáhli. Ale oni to pořád hrají. To představení jsem viděl a kromě výkonů hlavních představitelů a Simony Babčákové v roli Baronessy si teď už nic moc nevybavuji. Vím, že mi to právě moc nepřipadalo jako Spříznění volbou. Hledal jsem v tom prostě něco jiného. Jak jsem říkal, ten román nemá běžnou formu a člověk při realizaci musí dost věcí domýšlet. Takže pokud naši inscenaci někdy uvidí Karel Tománek, třeba v tom ten román také nepozná.
Pokud se nepletu, bude Spříznění vaší desátou režií v pardubickém divadle. Na kterou inscenaci vzpomínáte nejraději?
Spor, Hrobka s vyhlídkou, Racek, Úžasná svatba, Černá komedie, Richard III., Z postele do postele a Spříznění. Já jich napočítal osm. A vzpomínám rád na všechny.
Aha, tak se tedy pletu. Ačkoli ještě přece komedie Lháři! Takže ani deset, ani osm, ale devět. Z toho minimálně pět ryzích komedií. Jelikož pevně doufám, že s námi budete spolupracovat i nadále, můžeme pardubickým divákům nadšeným z vaší poslední komedie pro příště slíbit opět něco z komediálního žánru?
Je to tak. Ale mně se ta komediální forma vkrádá i do dramat. Protože se obdobně jako Dürrenmatt domnívám, že v běžném životě kolem nás existuje tolik paradoxů, že jediná cesta, jak se přiblížit k realitě, vede přes komedii.
Co vás pracovně čeká v příští sezóně? Máte v plánu i nějaké televizní projekty?
V příští sezóně Uherské Hradiště, Zlín a nově Jihlava. V televizi dlouhodobě spolupracuji s Tomášem Baldýnským a producentem Michalem Reitlerem, takže tam nejspíš také nějaká práce bude.
Jak se zrodil a jak dlouho „zrál“ nápad inscenovat Goethův román?
Jestli máte na mysli Spříznění volbou, tak to jsem četl na vysoké škole po jedné strhující přednášce z dějin světové literatury. Tehdy mě uchvátil a nepustil dodnes. Když něco čtete jako student režie a líbí se vám to, automaticky uvažujete o realizaci. Akorát já jsem si tehdy jako odpovídající médium představoval film.
Proč jste se odhodlal přivést jej na jeviště právě v dnešní době?
Protože se dnešní doba v něčem podobá době, kdy román vznikl. Také se nacházíme v období, které je od změn po roce 1989 vzdáleno dostatečně na to, aby nadšení a ideály uvolnily místo skepsi. Když se tak člověk rozhlíží kolem sebe a hledá čemu věřit, celkem přirozeně se od dění společenského obrací k oblasti vztahové, potažmo do oblasti vlastní intimity, a klade si otázku, jestli v konfrontaci s vnějším světem může věřit alespoň sám sobě.
Co bylo pro vás a Janu Pithartovou při práci na dramatizaci určující – došlo například k posílení, nebo naopak upozadění některých motivů románové předlohy?
Ano, zákonitě. Do dvouhodinového představení nenapěchujete všechno, co čtete v psané podobě bez přestávky týden. Musíte eliminovat, používat zkratky, jiné prvky než popis či ilustraci.
A co se týče interpretace – byl pro vás román spíše inspiračním zdrojem k dalšímu rozvíjení témat, nebo se k němu ve své dramatizaci chováte pietně?
Problém Spříznění volbou je, že jde o dílo s takzvaným skrytým středem. Hlavní myšlenka není v románu nikdy vyřčena a musí vyplynout ze souvislostí. Navíc je v něm pro Goetha naprosto druhořadý děj. Ten je většinou odbýván několika servisními větami. Mnohem podstatnější jsou pro autora emoce a hnutí mysli postav. My však trochu toho děje potřebujeme, proto jsme museli některé strohé Goethovy věty rozvinout ve formě „etud na téma“. Přesto si myslím, že jsme byli pietní.
K inscenaci jste přizval kolegy, s nimiž opakovaně spolupracujete – hudebního skladatele Daniela Fikejze a scénografa a kostýmního výtvarníka Marka Cpina. To je dvojice, s níž jste například u nás připravil inscenaci Shakespearova Richarda III. V čem pro vás spočívají jejich přednosti?
S Danem spolupracuji docela často a rád. Kromě toho, že je prvotřídní muzikant, je u něj běžné, že se zúčastňuje zkoušek a mnohdy dokáže svérázným, ale výstižným způsobem pojmenovat to, co vidí na jevišti – paradox, nebo kde to drhne, nebo i atmosféru. Když jsem dělal u Bezručů Zkrocení zlé ženy v čistě mužském obsazení, po jedné z generálek si vzal slovo a řekl, že mu to zkoušení bez těch bab připadalo jako vojna, ale taková ta správná vojna, s tím chlapským kamarádstvím. Všechny nás to odprdlo, ale měl pravdu, bylo to fakt moc hezké zkoušení. Navíc to řekl přesně v tu správnou chvíli. S Markem tak často nedělám, ale také myslím, že k sobě máme pěkný vztah. Takový korektní.
Marek Cpin je všeobecně velmi uznávaný scénograf a jeho přítomnost zaručuje inscenaci osobitý přístup k návrhu scény a jejím divákům skutečně estetický zážitek. Jak se rodila finální podoba scény Spříznění? Z čeho jste vycházeli?
No, on totiž dost dlouho nebyl k dispozici scénář. Měli jsme výběr některých scén a následně scénosledy, ale v dialozích nebylo nic až do zahajovačky, takže Marek při vytváření návrhů scény a kostýmů vycházel především z vlastní četby románu a z mnou komentovaných scénosledů.
Do generálek nyní zbývají zhruba dva týdny. To je krásná doba, nikdo z týmu (snad) ještě není ve stresu z toho, že by bylo na cokoli málo času, zároveň se finální podoba inscenace už zřetelně rýsuje. Vyvinula se nějak její podoba oproti vaší původní představě před začátkem zkoušení?
Čtrnáct dní do premiéry bych se krásnou dobou nazvat neodvážil. Ale mně se při zkoušení vyvíjejí ty podoby inscenace takřka vždy. Mám ve zvyku přijímat návrhy herců – především ve finále zkoušení, kdy už umějí texty, mohou se položit do emoce a stát se postavami – to pak vznikají nádherné věci.
Jak jste vnímal pocity herců po prvním společném přečtení hry? Jistě se rozproudila debata o charakterech postav, jejich motivacích…
Já vlastně nevím. Na první zkoušce jsme řešili především to, že se hercům zdál tenký scénář. K charakterům a motivacím jsme se dostali až při podrobnějším zkoušení. Z kterého mám tedy od začátku dobrý pocit.
Jedinou další divadelní adaptaci Spříznění volbou u nás před třinácti lety uvedlo Dejvické divadlo v režii Jana A. Pitínského. Pokud jste ji viděl, můžete říci, v čem se lišila, nebo naopak shodovala dramatizace (K. F. Tománka) a režijní záměr s vaším?
No právě. Já jsem myslel, že už to stáhli. Ale oni to pořád hrají. To představení jsem viděl a kromě výkonů hlavních představitelů a Simony Babčákové v roli Baronessy si teď už nic moc nevybavuji. Vím, že mi to právě moc nepřipadalo jako Spříznění volbou. Hledal jsem v tom prostě něco jiného. Jak jsem říkal, ten román nemá běžnou formu a člověk při realizaci musí dost věcí domýšlet. Takže pokud naši inscenaci někdy uvidí Karel Tománek, třeba v tom ten román také nepozná.
Pokud se nepletu, bude Spříznění vaší desátou režií v pardubickém divadle. Na kterou inscenaci vzpomínáte nejraději?
Spor, Hrobka s vyhlídkou, Racek, Úžasná svatba, Černá komedie, Richard III., Z postele do postele a Spříznění. Já jich napočítal osm. A vzpomínám rád na všechny.
Aha, tak se tedy pletu. Ačkoli ještě přece komedie Lháři! Takže ani deset, ani osm, ale devět. Z toho minimálně pět ryzích komedií. Jelikož pevně doufám, že s námi budete spolupracovat i nadále, můžeme pardubickým divákům nadšeným z vaší poslední komedie pro příště slíbit opět něco z komediálního žánru?
Je to tak. Ale mně se ta komediální forma vkrádá i do dramat. Protože se obdobně jako Dürrenmatt domnívám, že v běžném životě kolem nás existuje tolik paradoxů, že jediná cesta, jak se přiblížit k realitě, vede přes komedii.
Co vás pracovně čeká v příští sezóně? Máte v plánu i nějaké televizní projekty?
V příští sezóně Uherské Hradiště, Zlín a nově Jihlava. V televizi dlouhodobě spolupracuji s Tomášem Baldýnským a producentem Michalem Reitlerem, takže tam nejspíš také nějaká práce bude.
Anna Hlaváčková
