VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
SPOLEČENSTVO VLASTNÍKŮ končí
V úterý 18. října se na jevišti našeho divadla bude naposledy konat schůze členů SVJ , respektive – odehraje se zde derniéra oblíbené komedie SPOLEČENSTVO VLASTNÍKŮ v režii Petra Štindla.
Hra úspěšného autora Jiřího Havelky (* 1980), spjatého s divadlem Vosto5, získala roku 2017 Cenu Marka Ravenhilla a byla nominována na Cenu divadelní kritiky jako Hra roku. Už v další sezóně o text projevilo zájem několik dalších divadel, a tak se tato zábavná a zároveň mrazivá komedie hraje nejen u nás, ale i ve Zlíně, Mostě, Českých Budějovicích, v Liberci, Mladé Boleslavi a v Chebu. A všude slaví velký úspěch. Havelkova hra je textem s velmi dobře odpozorovanými typy lidí i situacemi a se zcela osobitým jazykem. Nabízí studii osob, které žijí kolem nás a které dokonale známe, ale i praktiky novodobých „šmejdů“, kteří nás umí dostat, tedy oklamat, nečekanými novými fígly.
Před derniérou jsem se zeptala několika protagonistů hry, co si myslí o svých postavách a jestli ze svého okolí znají takový typ lidí…
JINDRA JANOUŠKOVÁ: Asi znám, ale nikdy jsem se s nimi nijak nekontaktovala, protože to v nich dříme. Ta slepičina.
Takže hraješ slepici?
Ano, primitivní slepici. A hraju ji moc ráda. Jen víc slepic do mého hereckého života. (smích)
A jaká postava je ti nejméně sympatická?
JINDRA: Kubát v podání Jirky Kalužného – ale to je těžké, taky ho mám ráda.
ROMANA CHVALOVÁ: Ty to bereš jinak. Ve hře je to tvůj manžel… Ale ta postava – to je zastydlej komunista, ten je fakt hnusnej.
A co Romanina postava? To je přece taky strašně protivná paní…
TOMÁŠ LNĚNIČKA: Romana hraje kancelářskou krysu. Ona to tak má, je to takový lidský druh, ale Kubát je hajzl. Jednoznačně, takový lidi znám.
ROMANA: Jsem protivná, ale myslím to dobře. A co ti kluci? (Myslí postavy bratří Čermákových, které hrají Josef Pejchal a Jan Musil – pozn. red.) My je moc neprokoukneme, až já na konci, je to napsané tak, že se s nimi moje postava možná i spřáhne. Já jsem si ale pro svůj pocit řekla, že se s nimi dohromady nedá, ve filmu je to však jasně dané, začne s nimi spolupracovat. Ale ať si to divák vybere sám, ať si jede svůj film se mnou…
Postava, kterou hraje Alexandr Postler, je na schůzi jako náhradník za svou nemocnou matku, a když se dozví, že v nemocnici umřela, jeho bezprostřední reakcí je, že začne křičet: Jsem vlastník! Lexo, jsi také vlastníkem bytové jednotky?
Ano.
A chodíš na schůze SVJ?
Ne, protože buď mám zkoušku, anebo hraju. A moje žena má koncert. Takže nechodíme, ale už z toho, co jsem se doslechl, že se tam děje, tak je to úplně přesně to samé, co v naší hře. Je to geniální dílo, myslím tu hru!
Tvoje postava není nijak zvlášť sympatická, rozhodně bych s ním nechtěla kamarádit. Znáš ve svém okolí takové lidi?
Samozřejmě! Jsou takoví. Ale já musím přiznat, že mně jsou podivíni sympatičtí. (smích)
A která z těch postav ti je nejvíce nesympatická?
Všechny jsou protivné. Kromě těch mladých. Ale které postavy mě opravdu s…, promiň, štvou, tak to jsou bratři a paní Procházková, kterou hraje Dáša Novotná. To je strašná piksle.
Tomáši, ty jsi vlastník?
Byl jsem dvakrát, ale vždy byla ještě nějaká banka spoluvlastníkem…
Jak to probíhalo na schůzích SVJ?
Úplně stejně jako v inscenaci. Samý magor. (smích) Teď chodím jako nevlastník na schůze Katčina (režisérka Kateřina Dušková, Tomášova partnerka – pozn. red.) bytu, protože ona na to nemá nervy, a je to tam stejné. Mají pět bytových jednotek a nemůžou se dohodnout…
Znal jsi takové typy lidí, jako jsou postavy naší hry?
Znal a bohužel i znám. Jak jsem říkal, nejvíc nesympatický je mi Kubát a Procházková.
A kdo ti je sympatický?
No přece já! (smích)
V úterý 18. října tedy uvidíme schůzi těchto bizarních postaviček naposledy. Určitě se pobavíme, ale mnohé by nás to mohlo i naučit. Nenechme si proto ujít tuto poslední příležitost!
Hra úspěšného autora Jiřího Havelky (* 1980), spjatého s divadlem Vosto5, získala roku 2017 Cenu Marka Ravenhilla a byla nominována na Cenu divadelní kritiky jako Hra roku. Už v další sezóně o text projevilo zájem několik dalších divadel, a tak se tato zábavná a zároveň mrazivá komedie hraje nejen u nás, ale i ve Zlíně, Mostě, Českých Budějovicích, v Liberci, Mladé Boleslavi a v Chebu. A všude slaví velký úspěch. Havelkova hra je textem s velmi dobře odpozorovanými typy lidí i situacemi a se zcela osobitým jazykem. Nabízí studii osob, které žijí kolem nás a které dokonale známe, ale i praktiky novodobých „šmejdů“, kteří nás umí dostat, tedy oklamat, nečekanými novými fígly.
Před derniérou jsem se zeptala několika protagonistů hry, co si myslí o svých postavách a jestli ze svého okolí znají takový typ lidí…
JINDRA JANOUŠKOVÁ: Asi znám, ale nikdy jsem se s nimi nijak nekontaktovala, protože to v nich dříme. Ta slepičina.
Takže hraješ slepici?
Ano, primitivní slepici. A hraju ji moc ráda. Jen víc slepic do mého hereckého života. (smích)
A jaká postava je ti nejméně sympatická?
JINDRA: Kubát v podání Jirky Kalužného – ale to je těžké, taky ho mám ráda.
ROMANA CHVALOVÁ: Ty to bereš jinak. Ve hře je to tvůj manžel… Ale ta postava – to je zastydlej komunista, ten je fakt hnusnej.
A co Romanina postava? To je přece taky strašně protivná paní…
TOMÁŠ LNĚNIČKA: Romana hraje kancelářskou krysu. Ona to tak má, je to takový lidský druh, ale Kubát je hajzl. Jednoznačně, takový lidi znám.
ROMANA: Jsem protivná, ale myslím to dobře. A co ti kluci? (Myslí postavy bratří Čermákových, které hrají Josef Pejchal a Jan Musil – pozn. red.) My je moc neprokoukneme, až já na konci, je to napsané tak, že se s nimi moje postava možná i spřáhne. Já jsem si ale pro svůj pocit řekla, že se s nimi dohromady nedá, ve filmu je to však jasně dané, začne s nimi spolupracovat. Ale ať si to divák vybere sám, ať si jede svůj film se mnou…
Postava, kterou hraje Alexandr Postler, je na schůzi jako náhradník za svou nemocnou matku, a když se dozví, že v nemocnici umřela, jeho bezprostřední reakcí je, že začne křičet: Jsem vlastník! Lexo, jsi také vlastníkem bytové jednotky?
Ano.
A chodíš na schůze SVJ?
Ne, protože buď mám zkoušku, anebo hraju. A moje žena má koncert. Takže nechodíme, ale už z toho, co jsem se doslechl, že se tam děje, tak je to úplně přesně to samé, co v naší hře. Je to geniální dílo, myslím tu hru!
Tvoje postava není nijak zvlášť sympatická, rozhodně bych s ním nechtěla kamarádit. Znáš ve svém okolí takové lidi?
Samozřejmě! Jsou takoví. Ale já musím přiznat, že mně jsou podivíni sympatičtí. (smích)
A která z těch postav ti je nejvíce nesympatická?
Všechny jsou protivné. Kromě těch mladých. Ale které postavy mě opravdu s…, promiň, štvou, tak to jsou bratři a paní Procházková, kterou hraje Dáša Novotná. To je strašná piksle.
Tomáši, ty jsi vlastník?
Byl jsem dvakrát, ale vždy byla ještě nějaká banka spoluvlastníkem…
Jak to probíhalo na schůzích SVJ?
Úplně stejně jako v inscenaci. Samý magor. (smích) Teď chodím jako nevlastník na schůze Katčina (režisérka Kateřina Dušková, Tomášova partnerka – pozn. red.) bytu, protože ona na to nemá nervy, a je to tam stejné. Mají pět bytových jednotek a nemůžou se dohodnout…
Znal jsi takové typy lidí, jako jsou postavy naší hry?
Znal a bohužel i znám. Jak jsem říkal, nejvíc nesympatický je mi Kubát a Procházková.
A kdo ti je sympatický?
No přece já! (smích)
V úterý 18. října tedy uvidíme schůzi těchto bizarních postaviček naposledy. Určitě se pobavíme, ale mnohé by nás to mohlo i naučit. Nenechme si proto ujít tuto poslední příležitost!
Jana Uherová
