VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Mladá herečka VERONIKA MALÁ zazářila již v několika inscenacích Východočeského divadla. Nyní hraje zásadní roli Paní Zahrádkové v komedii Společenstvo vlastníků. Jaké bylo zkoušení? O čem je tato komedie? A co bylo pro Veroniku nejtěžší? O tom bude náš rozhovor…

Veroniko, máš po premiéře Společenstva vlastníků. Jaký je to pocit? Už z tebe opadl všechen ten stres?
Rozhodně ze mě stres opadl a dá se říct, že se mi i ulevilo. Ale každopádně se ten stres zase před představením vrátí. Společenstvo vlastníků je totiž konverzační komedií a hodně závisí na mně a na Romaně Chvalové. Takže přijde opět stres z toho, abych něco nezapomněla, abych se zvládla soustředit a abych nepřetrhla tempo a nit příběhu.

Co bylo pro tebe při zkoušení inscenace nejtěžší?
Naučit se text. (smích) Ono je tam spoustu vět stejných nebo podobných a je náročné si občas vzpomenout, v které situaci se přesně nacházím. Například jen čtyřikrát v první části za sebou dávám hlasovat a vzpomenout si vždycky o čem, pro koho a kdy je opravdu hodně náročné. A když jsem se konečně text naučila, pak už to jen záviselo na mé souhře s kolegy.

Když jsme u kolegů, kdo byl pro tebe při zkoušení tou největší oporou?
Já bych řekla, že všichni! A každý den někdo jiný. Tím, že se jedná o opravdu těžký text na naučení, v němž navíc nejsou velké herecké akce, všichni „jen“ sedíme za velkým stolem, museli jsme se chovat jako tým. Každý den se našel někdo, kdo nás všechny povzbudil a dodal nám energii zkoušet dál. Naučili jsme se fungovat ve vzájemné symbióze, a to mě na zkoušení velmi potěšilo.

A jaká byla spolupráce s panem režisérem Petrem Štindlem?
Tuhle práci jsem si vážně užila a podle mě to bylo super! Pan režisér Štindl měl totiž v hlavě jasnou představu toho, jak by měl výsledek vypadat, a přesně věděl, co od každého z nás bude vyžadovat. Ale co mi udělalo největší radost, byla vlastně jistá volnost v naší spolupráci. Pan Štindl respektoval každého z nás a pracoval s našimi individuálními schopnostmi. Některé situace se dokonce nebál nechat jen na hercích, měli jsme možnost si určité akce vytvořit podle sebe. Proto mě ta spolupráce opravdu velmi bavila!

Ty jsi věděla, do čeho půjdeš, nebo tohle bylo tvoje první setkání s panem režisérem?
Ne, vůbec jsem netušila, co mě čeká. A o to větší jsem z toho měla radost.

Veroniko, jak už jsi sama řekla, komedie Společenstvo vlastníků stojí na tvé postavě paní Zahrádkové. Máte něco společného?
No to rozhodně ne! Nebo alespoň doufám. (smích) Ale právě o to víc mě to bavilo. Moc mi pomohlo, že mi pan režisér dal tu zmiňovanou volnost, protože jsem si ji díky tomu mohla uchopit tak, abych se v ní cítila co nejlépe.

Zažila jsi někdy něco podobného? Nějakou podobnou schůzi vlastníků bytů?
Ne. My máme rodinný dům. A když jsem bydlela v Praze, tak jsem byla jen v podnájmu se spolubydlícími, takže jsem nikdy nic takového opravdu nezažila. A asi bych měla říct – naštěstí! (smích) Upřímně, po měsíci a půl zkoušení této inscenace, v níž je stále pohromadě skupinka lidí, kteří jsou povahově každý úplně jiný, jak v roli, tak v realitě, a po neustálém překřikování doufám, že to nikdy na vlastní kůži nebudu muset zažít. (smích)

A nějaké historky od kolegů byly?
Rozhodně. Vlastně každou chvíli někdo přinesl historku z podobných schůzí, které jen potvrzovaly, že to tak skutečně funguje. Dokonce mi po premiéře pár lidí říkalo, že to v reálu někdy vypadá i hůř!

Blíží se premiéra filmu Vlastníci. Půjdeš se podívat, nebo už tohoto tématu máš dost?
Určitě půjdu a moc se na to těším. Hlavně proto, že film natáčel pan Havelka, který je i autorem divadelní verze. Zajímalo by mě, jak si toto téma uzpůsobí jeho herci, protože Společenstvo vlastníků má řadu možností provedení.

Vraťme se ještě na chvilku k naší inscenaci. Manželský pár Zahrádkových hrajete spolu s Radkem Žákem. Připravovali jste se jen na zkouškách, nebo i mimo zkušebnu?
S Radkem jsme si většinu situací postavili hlavně na jevišti. Ale je pravda, že jsme se nad textem párkrát sešli i mimo zkušebnu a jeviště, abychom si přiblížili příběh našeho manželského páru. Říkali jsme si, kdo jaký asi jsme, co se v týdnu před schůzí stalo, jakou právě máme doma atmosféru a tak podobně. Dokonce jsme i řešili, jak to vlastně máme s Romanem Nitranským, kterého hraje Tomáš Lněnička, protože podle bytového plánu vlastně bydlíme ve stejném patře. Takže jsme vlastně vytvořili takový reálný život jednoho imaginárního manželského páru. (smích)

Jak to podle tebe nakonec dopadne s vaším domem, když se vedení chopí bratři Čermákovi?
Myslím si, že tam nikdy žádný výtah nebude. Nebo možná bude, ale už to nebude bytové družstvo těchto vlastníků, ale nějaké firmy. Mně se ten závěr líbí v tom, jakou v sobě skrývá ironii a absurditu současně. Celou dobu se tam lidi dohadují a každý si chrání to své vlastnictví, ale v závěru podepíší něco, o čem vůbec netuší, jak může dopadnout.

Kdybys teď měla do jedné věty shrnout, o čem podle tebe Společenstvo vlastníků je?
Já bych řekla, že je to o střetu generací. A to je podle mě velmi silné a aktuální téma, protože s tímto problémem se v současné době všichni stále častěji potýkáme.

A jak to vlastně máš teď po premiéře? Odpočíváš, nebo ses hned vrhla do další práce?
Měla jsem volné pondělí a hned v úterý jsem s režisérem Filipem Nuckollsem začala zkoušet drama Až ustane déšť. Na to jsem se moc těšila hlavně díky panu režisérovi, se kterým jsem již zkoušela Lovecké scény z Dolního Bavorska. Až ustane déšť je skutečně nádherná hra, už na třetí čtené zkoušce jsem plakala! Takže se vážně těším!