VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

S herečkou PETROU JANEČKOVOU jsme spolu kdysi bydlely na herecké ubytovně ve Winterově ulici. Růžová vila byla obklopena velkou zahradou, která skýtala absolutní soukromí. Měly jsme společnou kuchyň i velkou obytnou místnost, které se říkalo společenská (možná protože se tady hrávaly společenské hry), zvaly jsme si hosty (povětšinou kolegy z divadla), grilovaly na zahradě. Dokonce, a na to mám zvlášť pěkně vzpomínky, jsme spolu jezdily na dovolenou do Igrane v Chorvatsku. Petra se se svým partnerem Láďou Špinerem odstěhovala, já taky. Zahrada zpustla, město ji prodalo, růžovou vilku divadlo vrátilo městu. Ale na těch společných sedm let, které patřily k mým nejšťastnějším, nikdy nezapomenu. Vzpomínám na ty společné večery, které jsme trávily u jídla, někdy vína, určitě u karet nebo kostek a především věčných diskusí na téma divadlo. Teď se vídáme jenom na zkouškách, po kterých Petra běží domů za malou dcerkou, a nestíháme si nic kloudného říct. Proto jsem byla ráda, když jsme se po druhé premiéře Lhářů na chvíli posadily a popovídaly si o tom, čím Petra momentálně žije, co zkouší a co ji čeká…

Petro, máš za sebou premiéru hry Lenky Lagronové, ve které hraješ postavu Helenky. Je ti ta postava blízká?
Ano, je mi hodně blízká. Ale zároveň to nejsem já, já jsem mnohem větší extrovert. Tato postava je autobiografická, Lenka Lagronová určitě není takový „bavič“, proto já jsem herečka a ona dramatička. Ale máme strašně moc společného v tom, jak nahlížíme na to jak se utkat s některými věcmi. Mám pocit, že jí hrozně moc rozumím. Ji potkalo něco hodně těžkého, smutného, z čeho se takzvaně „vypisuje“, a já jsem nedávno prožila něco podobného.

Mám radost, že cítíš, že je to postava takzvaně na tělo, blízká. A co hra, líbí se ti?
Čím dál víc.

Před časem jsi mi na otázku, jak se těšíš na premiéru, odpověděla: „Na premiéru moc ne. Budu mít stažené… no, všechno. Už jen kvůli tomu, že si moc přeju, aby se to povedlo, o to víc to bude svazující. Ale těším se na každou reprízu.“ Co říkáš teď, s odstupem času, jak hodnotíš tu práci a reakce publika?
Věděli jsme už před premiérou, že to není hra pro každého. Mám spoustu nádherných ohlasů, ale i ty méně přívětivé. Diváky, kteří jdou s dějem a něco si tam odžijí, a na druhé straně diváky, kteří se nechtějí dívat na text tohoto typu.

Procházela jsi sama jako herečka nějakou katarzí, očištěním pláčem?
Jednoznačně. A v mém životě to přišlo v pravý čas. To není náhoda, prostě to tak mělo být.

Protože se hra jmenuje Po pláči smích, tak předpokládám, že má i nějakou humornou složku nebo situace, kterým se dá zasmát, nebo se mýlím? Bavili jste se i vy během zkoušení?
Humorné momenty tam jsou, to je pravda… Ale není to humor tak rozjásaný nebo třeskutý jako u komedie, kterou jsem právě viděla – Lháři. Jsou tam vtipné momenty, bavím se na Dáše Novotné, na Lídě Vláškové. S Lenkou Zbrankovou máme takové niternější scény, ale i spolu se smějeme.

Jak se ti pracovalo s kolegou hercem Radkem Žákem v roli režiséra? Cítíš od něj nějaký jiný přístup, protože tě dobře zná?
Já jsem se ani nesnažila hledat nebo vnímat nějaký rozdíl. Prostě je to v tu chvíli režisér a já jsem se odstřihla od toho, že je to kolega. Ale možná tím, že je to kolega, tak je víc chápavý i v takových drobnostech, že třeba potřebujeme pauzu… A je to velmi laskavý režisér. A přemýšlivý, sečtělý a připravený.

Tvůj partner Láďa má také režijní ambice. Realizoval je i v našem divadle – nazkoušel Mrzáka inishmaanského. Dovedeš si představit, že bys s ním spolupracovala, že by tě režíroval?
Kdyby si mě obsadil, tak bych k tomu přistupovala stejně jako k Radkovi, s odhlédnutím od toho, že je to můj partner. Ale jak by to ve výsledku vypadalo, to netuším… (smích) Láďa je daleko temperamentnější, a jestliže jsem říkala, že Radek je laskavý, tak Láďa bude asi mnohem prudší typ režiséra.

Nepomýšleli jste někdy, že byste spolu něco nazkoušeli? Jako pár. Že byste si našli nějakou hru pro sebe a Láďa by ji realizoval? Třeba jako takové zájezdové divadlo?
Nikdy jsme zatím o tom neuvažovali, ale třeba protože nás „necinkla“ hra. Kdybychom objevili text, ve které bychom se oba dva našli, tak proč ne.

Hned po premiéře Po pláči smích jsi začala zkoušet další hru Mezi nebem a zemí. Ale je to rozdílný žánr, takže si třeba tou komedií oddychneš, ne?
Já nevím, jestli si odpočinu… U Lagronové jsem kromě čtyř stránek textu pořád na jevišti a u Pam Valentine, autorky Mezi nebem a zemí, jsem také celou dobu na place, mám tam asi čtyři repliky, kde nejsem. Dceru jsem už připravila na to, že mě uvidí až před Vánoci.

No ano, v tomto ohledu jsou to dost vyčerpávající role. Jak se ti líbí text a jak zkoušení s Kateřinou Duškovou?
Text je parádní. Dobře napsaná komedie s krásným základním nápadem. A Kačka, prosím, neříkejte jí to, je úžasná, energická, vždy krok před námi a navíc elektrizující žena.

Není to jenom zápletková komedie, ale má v sobě jistou laskavost, je dojemná, má v sobě velkou naději i jisté poselství. Aspoň já to tak vidím…
Určitě. No, jak ty říkáš. Po pláči smích je niterná a vážná hra, ale ve vyznění a přístupu je podobná Mezi nebem a zemí. A ta naděje na konci je společná oběma textům.

Mně ten konec v Mezi nebem a zemí pokaždé dojme a tak trochu to obrečím…
Takže abych to shrnula: první moje komedie byla Po pláči smích a teď zkouším „po smíchu pláč“.

Jaké hry, které máš na repertoáru, máš nejraději? A jaké role?
Určitě Apartmá v hotelu Plaza, to je nádherný text. Jeptišky mám ráda pro tu legraci a také proto, že jako herečka musím být v kondici, je tam hodně tancování, pohybu. Zpívání v dešti – Lina je skvělá role. Králova řeč je pěkná, jak je to autentické a dobově čisté. Mám pocit, že teď nemám na repertoáru roli, která by mě nebavila.

Co pro tebe bylo nejtěžší v období, kdy ses vrátila z mateřské? Navíc ty jsi odešla na vrcholu, kdy jsi hodně hrála, třeba i takové role jako Líza Doolittleová v My Fair Lady, o které se ve hře říká, že je jí dvacet let…
(velký smích) Jo, pánové tu repliku ke konci už dost šumlovali…

Postupně se přehráváš do rolí střední věku, je to bolestné? Nebo ti to jde přirozeně? Teď jsi ve věku, kdy tě některé role logicky budou míjet, ale jiné na tebe zase čekají…
Já to ani nevnímám. Myslím, že ten přerod nebo přechod je velmi přirozený a naštěstí mi chodí tak krásné věci, že nemám pocit, že by mě něco míjelo. Jediné, co jsem musela překonat, byla únava po deváté hodině večer, protože se mi chtělo spát. (smích) I na jevišti. Třeba do Bláznivých nůžek jsem se vrátila velmi brzo a na jevišti jsem si říkala: No, v tuto dobu už jsem zvyklá spát. Tak to jsem překonávala těžko. Ale kromě toho mám pocit, že poté, co mám malou, jsou ty tvůrčí cesty nějak uvolněnější. A s radostí očekávám, co přijde.

V poslední době tě potkalo méně muzikálových rolí spojených s tancem a pohybem. Ještě se udržuješ ve formě, kondici? A jak?
Každý rok jsem jezdívala přes herecké prázdniny na kurzy tance, ale co máme Karolínku, tak jsem byla jenom jednou na jeden den, protože malá je ještě moc malá. Ale říkám si, že až bude větší, tak ji na nějaký kurz vezmu a dáme si to spolu. Jinak udržet se v kondici není jednoduché, není moc času někam chodit cvičit, ani nemám tu sílu na pravidelný pohyb. Občas si zacvičím doma. Ale zkoušení Jeptišek, kde je dost choreografií, mě nakoplo a asi vrátilo do kondice. A na Kunětické hoře se při Baladě pro banditu naběháme až až.

Jak si představuješ perfektní den?
Já mám vysněný den! Malá spí do jedenácti. Oběd je uvařen. Pak jedeme na nějaký krásný výlet. A večer poklábosíme s Láďou u dobrého vínka.

Jaké máš koníčky? Co děláš ve volném čase? Já si pamatuju, že jsi vždy byla velký hráč. Bavily tě křížovky, karty, kvízy, kostky, společenské hry… Něco z toho ještě děláš?
Sudoku. Já se tím probouzím. Tedy, mozek tím probouzím, vezmu si to k ranní kávě, pokud teda nesedím nad textem…

Já ti do toho skočím, učíš se text lehce?
Mám pocit, že text mi leze do hlavy snadno, ale na učení mám svůj systém. Určitě se to neučím jenom jednou za den. Hlavně nesmím být moc utahaná. Když si nad to sednu a vidím, že to nejde, tak si dám hodinu pauzu, nebo to úplně opustím. A jindy, když to jde, učím se dvě hodiny.

Pojďme se vrátit k těm hrám. Pamatuju si, že dovolenou jsme vždy strávily taky u karet a křížovek. Nebo na Winterovce s Člověče, nezlob se! Máš teď na to čas?
Ani ne, někdy si dám pasiáns na počítači. Strašně se těším, až malá bude moct už hrát hry, třeba moji oblíbenou Carcassonne. Ale teď třeba děláme hodně výtvarných věcí – kreslíme, lepíme, děláme různé koláže. Naposledy jsem se „zapomněla“ a vymalovala jsem jí na tričko její oblíbenou postavu z pohádky. Láďa, když to viděl, řekl, že je to kýč. No, kýč to asi je, ale s láskou dělaný. (smích)

Pozoruješ na dceři nějaké sklony k uměleckým disciplínám? Možná je to příliš brzy, ale myslím, že asi už vnímá vaše povolání a tuší, co děláte. Třeba se o to zajímá, ne?
Určitě herectví vnímá jako práci. Několikrát byla na korepeticích na Jeptišky. Nebo jsme byli na chatě u Bohouška Kose (ekonomický náměstek divadla – pozn. red.), kde děláme s dětmi divadlo, absolvovala zkoušky a řekla, že hrát rozhodně nechce. Pak se na to představení dívala a já jsem ze zákulisí viděla, jak má za nás trému a jak to všechno napjatě pozoruje, a když to skončilo, řekla: Mami, tak já tu vílu příští rok budu hrát.

A co ji ještě zajímá?
Spíš to, co jí nabídnu. Děti jsou teď v tom počítačovém věku v mnoha věcech dost zběhlé. Jsou jí čtyři a půl roku a napočítá do sta, umí písmenka, takže začíná trochu psát a číst. Nemyslím si, že je geniální, ale děti se s tím potkávají mnohem dřív. Ale na druhou stranu dnešní děti, stejně jako Karolínka, neumějí tak malovat, jak jsme uměli my. My jsme měli jednu panenku, kostky, pastelky a papír, takže jsme se soustředili na tyto tři věci. A oni mají tolik možností, že u ničeho nevydrží koncentrovaně nějakou delší dobu. Nádherně si staví z lega, to už dělá velké stavby. Určitě má hudební sluch a smysl pro rytmus, ve dvou letech zpívala půlnoční Halelujah a úplně čistě. Myslím si, že tam nějaká danost je, ale jestli ji to nějak extrémně baví, to ukáže čas. Určitě si myslím, že kdyby, nedej bože, chtěla být herečkou a já bych viděla, že není dost talentovaná, tak bych ji od toho zrazovala. Protože netalentovaný herec je nešťastný herec.

A myslíš si, že milující rodič je schopen to rozpoznat?
Jestli jsem po mamce, tak stoprocentně ano! Mamka byla moje největší kritička a myslela to velmi dobře. A s láskou. A myslím si, že v mnoha případech měla pravdu.

A teď asi záludná otázka, v čem seš si absolutně jistá?
Asi v ničem. Ledaže jsem matka. Můžu si být jistá chvilku v něčem a potom přijdou pochybnosti. Je to ve vlnách, někdy mám pocit, že jsem jistější, ale pak mám den, že něco řeším, a do toho práce v divadle a je to úplně jinak.

Co si přeješ do budoucna? Máš nějaké vize, sny?
Já nejsem typ člověka, který o něčem sní. Přijímám to, co přijde. Takže si přeju, aby všechno, co přijde, se pokud možno, zadařilo.

I já ti přeju štěstí v práci i v rodině a neštěstí, ať se ti obloukem vyhýbá. A k premiéře Mezi nebem a zemí: ZLOM VAZ!