VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Smekám před vašimi herci, říká choreografka Petra Parvoničová
Jak přiblížit PETRU PARVONIČOVOU, která je podepsaná pod choreografií Tančírny… Snad nejvíce ji vystihuje toto – je pořád v pohybu a neustále má dobrou náladu. Kdykoliv se dívám, jak pracuje, a setkáme se pohledy, ona se vždy usměje. Nejenom na mě, na každého! Tanec a vše s ním spojené je o kontaktu, úzkém spojení tanečníků, a to ona velmi dobře ví. Možná i proto je tak empatická a přátelská. A také má ráda herce, což není u choreografů úplně běžné – s herci musí pracovat velmi specificky, vycítit, co kdo umí, kde jsou jejich limity či naopak přednosti a co je pro ně nejlepší. Dokáže velmi přesně a vtipně pojmenovat jednotlivé pohyby a kroky, které je pak schopen si zapamatovat i absolutní laik, myslím si, že je schopná rozpohybovat úplně každého. Ale, koneckonců, udělejte si o ní obrázek sami – přijďte se podívat na představení Tančírna a přečtěte si následující rozhovor.
Petro, v Tančírně se objeví spousta tanců, od valčíku, přes různé dobové choreografie až po současný tanec. Kolik jich vlastně je? A znala jsi je všechny, nebo sis musela i něco nastudovat?
Tanečních stylů bylo použito mnoho, od swingu, lindy hop, české besedy, kde může divák zhlédnout sousedskou, skočnou, furianta i řezanku, valčík, waltz, tango, twist, rock’n’roll, disco, jazz 80. let, balet, ruské tance a další choreografické výplody mé blonďaté mysli, kde jsem styly moderní propojovala, jazz, funk, moderní tanec. Nemusela jsem ani tak studovat, jako spíš připomenout si. Na konzervatoři jsme studovali pár základních druhů, ovšem to, co mě samotnou vždycky strašně bavilo, je poznávat nové taneční styly, ať mému tělu sedí, nebo ne. Na to se klade důraz i v zahraničí, je dobré být univerzálním tanečníkem. Tedy celá Tančírna byla pro mě výzvou, zda jdu správným směrem.
Někde jsem četla, že valčík je prvním párovým tancem s uzavřeným držením těl. Kdy to skončilo? Kdy začali tanečníci tančit samostatně?
Ono se vše dá tančit samostatně. (smích) Ale když potřebuješ zvednout, létat ve vzduchu, tak toho chlapa (parťáka) prostě potřebuješ. Myslím, že doba květinových dětí byla hodně o vnitřních pocitech, každý měl svůj obláček emocí. A disko 80. let – tam se po sobě spíš plouživě plazili. Ale když to vezmeš tak, že dané párové držení je pro společenské tance, tak máš pravdu, standardem a latinou to skončilo, ve swingu držíš partnera už úplně jinak, v rock’n’rollu také. Spočívá to opravdu i v době, stylu, držení těla. Teď to prostě takhle frčí, máme možnost tančit contemporary (současné) tance samostatně, ale dá se vytvořit nádherný duet, trio apod.
Posledním číslem naší Tančírny je Thunder, což v překladu znamená hřmění, burácení… Na jevišti „burácí“ pět žen a dívek. Proč ne muži? Nepřisuzujeme jim tím pasivní roli v tancování?
Bylo to správné rozhodnutí. Myslím, že pánské osazenstvo souboru bylo určitě šťastné. (smích) Do posledního čísla patří ženy, doba je taková, ženy jsou více nezávislé, je doba feminismu, a koneckonců muži nejsou vždy muži, ale působí a chovají se víceméně zženštile. Tím jsme nesoudili ani neupozorňovali na dobu, zda je to špatně, nebo dobře. Nebo zkrátka v těch světlech od Davida (osvětlovač David Moravec – pozn. red.) mají holky hezčí figury. (smích)
V naší inscenaci herci opravdu tančí jako nikdy. Mnozí z nich si sáhli až na dno svých sil, všechny dámy v souboru měly problémy s koleny… Přesto jejich tanec vypadá velmi přirozeně, i když to bude nejspíš i tím, že herecký výraz odvádí pozornost od případných chyb. Je to tak? S herci je určitě úplně jiná zkušenost než s tanečníky…
Myslím, že v celé inscenaci je naopak výhodou pracovat s herci jako tanečníky. Bylo by strašnou ranou do oka pro diváka, kdyby sledoval etapy českých dějin vyjádřené pohybem a výrazem a pokaždé by naběhl „nadrcený“ profesionální taneční soubor. Působilo by to křečovitě. Celá parta našich herců má obrovský dar. Každý z nich je jiný, jsou „makáči“ a ve finále si divák najde v představení postavu, která mu připomene sebe, souseda či příbuzného. Každý herec spolu s tancem naprosto přirozeně vytvořil desítky různých postav. Smekám před nimi. S tanečníky se nedá spolupráce srovnávat, mám obě pozice ráda, ale tato mě neskutečně obohatila.
Které „číslo“ či tanec z naší Tančírny máš nejraději a proč?
To je těžké. Asi to není o druhu tance, ale o lidech. Dášu Novotnou miluju v lidovkách, Jindru Janouškovou v Motýlkovi, Moniku Němcovou v lindy hop, Petru Janečkovou v tangu, Milana Němce v diskotéce, Pepíčka „Love“ Lásku v Shout rock’n’rollu, mnohé „hřmící“ holky v Thunderu a další… Takže se mě na tohle nesmíš ptát… (smích)
Jsi choreografka, ale i tanečnice. Kde tančíš, co bylo tvou poslední taneční rolí?
Pohybuji se spíš v zahraničí, v Čechách se udržuji lektorskou činností. Ale mám po operaci koleno, a jelikož moc nerehabilituji, ale spíš zatěžuji, tak si sem tam křupne a trucuje. V zahraničí tančím v představeních vždy na konci workshopů, je to nádherná show, pokaždé sestavená z nových choreografií a nových stylů, přesně pro mě nejlepší relax. Makáme celý týden a na konci show. Krása!
Tančíš nebo „paříš“ na diskotéce někdy jen tak pro radost?
Naposledy na mých třicetinách. A to jsem na sobě měla i disko kostým, ale údajně jsem moc neovládala nožičky… (smích)
Jak ses již zmínila, jezdíš často do ciziny sbírat zkušenosti. Kde jsi byla naposledy?
Naposledy jsem byla v Barceloně, jezdím se svou taneční „rodinou“ World Dance Movement už šestým rokem. Nedá se popsat, jak skvělé to je. Dalo mi to strašně moc, včetně stipendií, přátel, pracovních příležitostí, vzdělání. Opravdu. A letos se spolu s mými lektory chystáme za WDM do Itálie. Nemohu se dočkat. Není to jen o tom dát si do těla, mít 8-9 lekcí denně, taneční styly od klasického tance, moderního italského, GaGa style, akrobacie, choreografické workshopy, muzikálové styly, ale zároveň si s vámi špičkoví lektoři a choreografové po večerech popovídají, podělí se nejen o zkušenosti, ale i vám poradí, posunou vás dál. Myslím, že tohle na českých tanečních školách opravdu výrazně chybí.
Máš i u nás v Čechách nějaké své vzory, tanečníků či choreografů?
Práci kolegů ráda zhlédnu a s úctou ji obdivuji, tanečníky sleduji, jak rostou, a pokud mají sami zájem, ráda je nasměruji do dalších cílů. Ale vzory nemám, respektuji práci jiných umělců všeobecně. Stanovuji si své cíle a to mě neskutečně baví a žene dál. Na zahraniční vzory se raději neptej, to by bylo na další dva články…
A co tvoje pedagogická činnost? S kým tě baví pracovat?
Před deseti lety jsem založila taneční centrum v Plzni, s úmyslem, aby si každý mohl přijít zatančit. Tím mám na mysli, že nejsme výběrovou školou pro soutěže, i budoucí lektor či dospělý tanečník si může přijít zatrénovat pro svou fyzickou kondici nebo jen tak pro radost. Před třemi lety jsem dala centru název Dance center Petry Parvoničové a řekla bych, že se rozvíjí velmi pěkně. Jsem tam sama lektorkou, ale co je pro mě po deseti letech nejdůležitější, je to, že mám kolem sebe partu skvělých profesionálních lektorů, kteří nepřijdou jen odučit svoji hodinu, ale vzdělávají se dál, tančí v divadlech. Jsem na ně neskutečně pyšná a doufám, že DCPP se bude stále rozšiřovat o další a další styly.
Během našich generálních zkoušek jsi měla ještě další premiéru. Jak to všechno zvládáš? Kde bereš energii?
Můj přítel Pavel by vám asi řekl, jak vypadám večer doma po celém dni… Jak jsem řekla před chvílí, mám štěstí na lidi – především na dvě skvělé asistentky, Míšu a Káťu. (tanečnice Michaelu Novotnou a Kateřinu Steinerovou – pozn. red.)
Na jedné z posledních zkoušek ses srazila s těžkou kulisou a skončila v nemocnici. Už je všechno v pořádku?
Xxxyykdjrjrnfdodp… (smích)
Letos se zopakovala situace z minulosti. Při zkoušení Cabaretu jsi při premiéře „zaskočila“ za zraněnou tanečnici Zuzanu Parmovou. Při Tančírně jsi za nemocnou Zuzku Mejzlíkovou odtančila veřejnou generálku. Je to velký stres z ničeho nic a bez přípravy vystoupit před lidi?
Já mám spíš vždycky strach, abych to hercům nepokazila. Sice se říká, co si choreograf postaví, to by měl znát, takže ano, znám to, ale z pozice diváka. A když tedy na jevišti nakonec sama stojíš, tak se bojíš, abys byla správně ve světlech a nikoho nesrazila.
Co tě čeká v nejbližší době, na čem pracuješ?
Připravuji dvě velké akce. První je Mezinárodní víkend tance, festival, který jsem před sedmi lety založila na oslavu Dne tance. Většinou je plný workshopů, večerních show, v nichž ráda spojuji taneční skupiny a styly. Pořádáme ho vždy na podporu handicapovaných a dětí s onkologickými nemocemi. Dále budu připravovat premiéru ve Studiu Dva v Praze a těším se na spolupráci s Divadlem Kalich, kde jsem předloni poprvé pracovala, „stavěla“ jsem choreografii muzikálu Srdcový král. Letos mě čeká muzikál Hair – Vlasy!!!
Kdyby přišla další nabídka z našeho divadla, vezmeš ji?
Ano! Jezdit denně tři hodiny tam a tři zpět za vaším divadlem a super souborem stojí za to!
Petro, díky. Přeji ti hodně štěstí do další práce a hlavně zdraví, to potřebuje každý tanečník a choreograf.
Petro, v Tančírně se objeví spousta tanců, od valčíku, přes různé dobové choreografie až po současný tanec. Kolik jich vlastně je? A znala jsi je všechny, nebo sis musela i něco nastudovat?
Tanečních stylů bylo použito mnoho, od swingu, lindy hop, české besedy, kde může divák zhlédnout sousedskou, skočnou, furianta i řezanku, valčík, waltz, tango, twist, rock’n’roll, disco, jazz 80. let, balet, ruské tance a další choreografické výplody mé blonďaté mysli, kde jsem styly moderní propojovala, jazz, funk, moderní tanec. Nemusela jsem ani tak studovat, jako spíš připomenout si. Na konzervatoři jsme studovali pár základních druhů, ovšem to, co mě samotnou vždycky strašně bavilo, je poznávat nové taneční styly, ať mému tělu sedí, nebo ne. Na to se klade důraz i v zahraničí, je dobré být univerzálním tanečníkem. Tedy celá Tančírna byla pro mě výzvou, zda jdu správným směrem.
Někde jsem četla, že valčík je prvním párovým tancem s uzavřeným držením těl. Kdy to skončilo? Kdy začali tanečníci tančit samostatně?
Ono se vše dá tančit samostatně. (smích) Ale když potřebuješ zvednout, létat ve vzduchu, tak toho chlapa (parťáka) prostě potřebuješ. Myslím, že doba květinových dětí byla hodně o vnitřních pocitech, každý měl svůj obláček emocí. A disko 80. let – tam se po sobě spíš plouživě plazili. Ale když to vezmeš tak, že dané párové držení je pro společenské tance, tak máš pravdu, standardem a latinou to skončilo, ve swingu držíš partnera už úplně jinak, v rock’n’rollu také. Spočívá to opravdu i v době, stylu, držení těla. Teď to prostě takhle frčí, máme možnost tančit contemporary (současné) tance samostatně, ale dá se vytvořit nádherný duet, trio apod.
Posledním číslem naší Tančírny je Thunder, což v překladu znamená hřmění, burácení… Na jevišti „burácí“ pět žen a dívek. Proč ne muži? Nepřisuzujeme jim tím pasivní roli v tancování?
Bylo to správné rozhodnutí. Myslím, že pánské osazenstvo souboru bylo určitě šťastné. (smích) Do posledního čísla patří ženy, doba je taková, ženy jsou více nezávislé, je doba feminismu, a koneckonců muži nejsou vždy muži, ale působí a chovají se víceméně zženštile. Tím jsme nesoudili ani neupozorňovali na dobu, zda je to špatně, nebo dobře. Nebo zkrátka v těch světlech od Davida (osvětlovač David Moravec – pozn. red.) mají holky hezčí figury. (smích)
V naší inscenaci herci opravdu tančí jako nikdy. Mnozí z nich si sáhli až na dno svých sil, všechny dámy v souboru měly problémy s koleny… Přesto jejich tanec vypadá velmi přirozeně, i když to bude nejspíš i tím, že herecký výraz odvádí pozornost od případných chyb. Je to tak? S herci je určitě úplně jiná zkušenost než s tanečníky…
Myslím, že v celé inscenaci je naopak výhodou pracovat s herci jako tanečníky. Bylo by strašnou ranou do oka pro diváka, kdyby sledoval etapy českých dějin vyjádřené pohybem a výrazem a pokaždé by naběhl „nadrcený“ profesionální taneční soubor. Působilo by to křečovitě. Celá parta našich herců má obrovský dar. Každý z nich je jiný, jsou „makáči“ a ve finále si divák najde v představení postavu, která mu připomene sebe, souseda či příbuzného. Každý herec spolu s tancem naprosto přirozeně vytvořil desítky různých postav. Smekám před nimi. S tanečníky se nedá spolupráce srovnávat, mám obě pozice ráda, ale tato mě neskutečně obohatila.
Které „číslo“ či tanec z naší Tančírny máš nejraději a proč?
To je těžké. Asi to není o druhu tance, ale o lidech. Dášu Novotnou miluju v lidovkách, Jindru Janouškovou v Motýlkovi, Moniku Němcovou v lindy hop, Petru Janečkovou v tangu, Milana Němce v diskotéce, Pepíčka „Love“ Lásku v Shout rock’n’rollu, mnohé „hřmící“ holky v Thunderu a další… Takže se mě na tohle nesmíš ptát… (smích)
Jsi choreografka, ale i tanečnice. Kde tančíš, co bylo tvou poslední taneční rolí?
Pohybuji se spíš v zahraničí, v Čechách se udržuji lektorskou činností. Ale mám po operaci koleno, a jelikož moc nerehabilituji, ale spíš zatěžuji, tak si sem tam křupne a trucuje. V zahraničí tančím v představeních vždy na konci workshopů, je to nádherná show, pokaždé sestavená z nových choreografií a nových stylů, přesně pro mě nejlepší relax. Makáme celý týden a na konci show. Krása!
Tančíš nebo „paříš“ na diskotéce někdy jen tak pro radost?
Naposledy na mých třicetinách. A to jsem na sobě měla i disko kostým, ale údajně jsem moc neovládala nožičky… (smích)
Jak ses již zmínila, jezdíš často do ciziny sbírat zkušenosti. Kde jsi byla naposledy?
Naposledy jsem byla v Barceloně, jezdím se svou taneční „rodinou“ World Dance Movement už šestým rokem. Nedá se popsat, jak skvělé to je. Dalo mi to strašně moc, včetně stipendií, přátel, pracovních příležitostí, vzdělání. Opravdu. A letos se spolu s mými lektory chystáme za WDM do Itálie. Nemohu se dočkat. Není to jen o tom dát si do těla, mít 8-9 lekcí denně, taneční styly od klasického tance, moderního italského, GaGa style, akrobacie, choreografické workshopy, muzikálové styly, ale zároveň si s vámi špičkoví lektoři a choreografové po večerech popovídají, podělí se nejen o zkušenosti, ale i vám poradí, posunou vás dál. Myslím, že tohle na českých tanečních školách opravdu výrazně chybí.
Máš i u nás v Čechách nějaké své vzory, tanečníků či choreografů?
Práci kolegů ráda zhlédnu a s úctou ji obdivuji, tanečníky sleduji, jak rostou, a pokud mají sami zájem, ráda je nasměruji do dalších cílů. Ale vzory nemám, respektuji práci jiných umělců všeobecně. Stanovuji si své cíle a to mě neskutečně baví a žene dál. Na zahraniční vzory se raději neptej, to by bylo na další dva články…
A co tvoje pedagogická činnost? S kým tě baví pracovat?
Před deseti lety jsem založila taneční centrum v Plzni, s úmyslem, aby si každý mohl přijít zatančit. Tím mám na mysli, že nejsme výběrovou školou pro soutěže, i budoucí lektor či dospělý tanečník si může přijít zatrénovat pro svou fyzickou kondici nebo jen tak pro radost. Před třemi lety jsem dala centru název Dance center Petry Parvoničové a řekla bych, že se rozvíjí velmi pěkně. Jsem tam sama lektorkou, ale co je pro mě po deseti letech nejdůležitější, je to, že mám kolem sebe partu skvělých profesionálních lektorů, kteří nepřijdou jen odučit svoji hodinu, ale vzdělávají se dál, tančí v divadlech. Jsem na ně neskutečně pyšná a doufám, že DCPP se bude stále rozšiřovat o další a další styly.
Během našich generálních zkoušek jsi měla ještě další premiéru. Jak to všechno zvládáš? Kde bereš energii?
Můj přítel Pavel by vám asi řekl, jak vypadám večer doma po celém dni… Jak jsem řekla před chvílí, mám štěstí na lidi – především na dvě skvělé asistentky, Míšu a Káťu. (tanečnice Michaelu Novotnou a Kateřinu Steinerovou – pozn. red.)
Na jedné z posledních zkoušek ses srazila s těžkou kulisou a skončila v nemocnici. Už je všechno v pořádku?
Xxxyykdjrjrnfdodp… (smích)
Letos se zopakovala situace z minulosti. Při zkoušení Cabaretu jsi při premiéře „zaskočila“ za zraněnou tanečnici Zuzanu Parmovou. Při Tančírně jsi za nemocnou Zuzku Mejzlíkovou odtančila veřejnou generálku. Je to velký stres z ničeho nic a bez přípravy vystoupit před lidi?
Já mám spíš vždycky strach, abych to hercům nepokazila. Sice se říká, co si choreograf postaví, to by měl znát, takže ano, znám to, ale z pozice diváka. A když tedy na jevišti nakonec sama stojíš, tak se bojíš, abys byla správně ve světlech a nikoho nesrazila.
Co tě čeká v nejbližší době, na čem pracuješ?
Připravuji dvě velké akce. První je Mezinárodní víkend tance, festival, který jsem před sedmi lety založila na oslavu Dne tance. Většinou je plný workshopů, večerních show, v nichž ráda spojuji taneční skupiny a styly. Pořádáme ho vždy na podporu handicapovaných a dětí s onkologickými nemocemi. Dále budu připravovat premiéru ve Studiu Dva v Praze a těším se na spolupráci s Divadlem Kalich, kde jsem předloni poprvé pracovala, „stavěla“ jsem choreografii muzikálu Srdcový král. Letos mě čeká muzikál Hair – Vlasy!!!
Kdyby přišla další nabídka z našeho divadla, vezmeš ji?
Ano! Jezdit denně tři hodiny tam a tři zpět za vaším divadlem a super souborem stojí za to!
Petro, díky. Přeji ti hodně štěstí do další práce a hlavně zdraví, to potřebuje každý tanečník a choreograf.
Jana Uherová
