VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Situační komedie je hodinový stroj, říká režisér Robert Bellan
ROBERT BELLAN v Pardubicích pracuje na inscenaci situační komedie A je to v pytli! svého oblíbeného autora Raye Cooneyho, který je dnes již legendárním klasikem svého žánru. Zajímavostí je, že právě tuto hru napsal se svým synem Michaelem, úspěšným filmovým scenáristou. Co z jejich společného pera vykrystalizovalo, uvidíte již od 19. října na prknech našeho divadla. Věříme, že se touto netradiční komedií budete především velmi dobře bavit. Na následujících řádcích vás pak na ni zve i pan režisér osobně.
Pracuješ v našem divadle poprvé. Co tě k nám nejvíce zlákalo k hostování?
Práce, která člověka baví. Když navíc přijde nabídka do tak krásného a úspěšného divadla, jaké je v Pardubicích, tak člověk rád takovou nabídku přijme.
Znal jsi dříve některé naše inscenace, byl jsi zde už někdy?
V Pardubicích jsem byl několikrát, ale především zhlédnout své inscenace Slováckého divadla na GRAND Festivalu smíchu. Z toho jsem si obrázek o místním souboru moc neudělal (smích), ale udělal jsem si ho o divácích, kteří jsou divadelně připravení a vstřícní, což nebývá všude samozřejmostí. Je vidět, že si divadlo své diváky vychovalo a vychovává. Prvním kontaktem s pardubickým divadlem byly tak ukázky z inscenací domácího souboru, které jsem viděl při závěrečném galavečeru již zmiňovaného festivalu. Ale když jsme začali připravovat obsazení naší komedie, tak jsem zhlédl téměř celý repertoár.
Co tě v něm nejvíce zaujalo?
Myslím, že všechny inscenace VČD mají vysokou úroveň, ale opravdu „unešený“ jsem byl hereckými výkony v Apartmá hotelu Plaza. A to jsem ještě neviděl pardubický komediální hit Bláznivé nůžky a mužskou inscenaci Dvanáct rozhněvaných mužů, na kterou se velmi těším, a taky jsem zvědavý na hru Pokusní králíci mé kamarádky a kolegyně režisérky Petrželkové.
Ve kterých divadlech jsi pracoval dříve?
Od roku 2001, co se věnuji režii, jsem doposud připravil celkem 26 inscenací v divadlech v Uherském Hradišti, Olomouci, ve Zlíně, Českých Budějovicích, Příbrami, Brně a v Praze. Za svoji domovskou základnu ovšem považuji Slovácké divadlo v Uherském Hradišti, kde jsem začínal s divadlem a zpočátku řadu let působil jako herec.
Právě ke Slováckému divadlu se vážou tvé nejúspěšnější komedie, které mají neobvykle dlouhou životnost. Například „1 + 2 = 6“ se hraje sedm let, nejdéle pak Rychlé šípy, které lákají diváky již čtrnáctou sezónu. Jsou dokonce nejhranějším titulem Slováckého divadla všech dob. Jak se to „přihodilo“?
Rychlé šípy vznikly původně na Malé scéně Slováckého divadla z recesistické skupiny divadla Parodyje, která parodovala premiéry na velké scéně. Vznikalo vždy jedno jediné představení v klubu v den konání premiéry jako taková náplň popremiérového večírku. Diváka lákala ta protichůdnost a aktuálnost. Například po Šumaři na svatbě jsem napsal a režíroval Rumaře na stavbě nebo po Dámě s kaméliemi Dámu s camelkama. Z tvůrčího potenciálu tohoto „divadla“ přišla potřeba a poptávka připravit nějaké regulérní celovečerní představení. Potřebovali jsme téma, které by se dalo dobře parodovat a všichni by ho znali. Rychlé šípy byly mou oblíbenou četbou už v dětství, tak jsem napsal podle komiksu Foglara scénář a mohlo se začít zkoušet. Počítali jsme s šesti až desíti reprízami, ale po první repríze bylo toto představení dlouho dopředu vyprodané, což trvá dodnes.
Říkal jsi mi kdysi takovou pikantnost, že tvůj tehdejší honorář za režii byl jen tisíc korun. Pak ti ale autorské tantiémy z pěti uvedených verzí v různých divadlech vydělaly trochu více, ne?
Ano, tantiémy mi toto drobné příkoří dlouhodobě vynahrazují – umožňují mi například dávat si v restauracích dvojitou přílohu. Hlavně mi ale pomáhají uspokojovat potřeby manželky s dcerou, které si oblíbily kosmetiku Lancôme a Dior. (smích)
Původně jsi byl, jak jsi již zmínil, hercem. Co tě přivedlo k režii a proč jsi herectví opustil?
Protože jsem si jako dlouhohrající herec oblastního divadla začal uvědomovat jakousi vnitřní stagnaci a pohodlnost a cítil jsem potřebu se umělecky vyjadřovat ještě jiným způsobem než herectvím. Toto rozhodnutí bylo hlavně o svobodě. Jako herec jsem byl zcela závislý na vůli režisérů a vedení divadla – režisér naproti tomu naplňuje především své vlastní představy a je tak mnohem svobodnější. Na druhou stranu je na něm ale mnohem větší zodpovědnost, což je druhá stránka oné svobody. Příkladem budiž, že například po představeních jsem byl jako herec unavený, ale jako režisér jsem unavený nesrovnatelně více, protože „trpím“ za celou inscenaci a všechny herce a každou drobnou chybu a nedokonalost až sebezničujícím způsobem prožívám.
Jsi známý především jako režisér specializující se na komediální žánr. Jiné žánry tě nelákají?
Ne že bych se specializoval, ale divadla mě s nabídkami na komedie oslovují! Nejraději mám ovšem tragikomedie, z nichž mě v poslední době nejvíce naplňovala práce na inscenaci Pan Kolpert, kterou jsem připravil pro zlínské divadlo, což je docela drsná cool dramatika, ale zároveň jedna z mála s prvky humoru. Vtipné bylo i zkoušení. U nacvičování vraždících scén se stříkající krví jsme se fakt dost pobavili. A pobavil jsem i naši policii. Jednou jsem vezl autem na zadním sedadle nové rekvizity do hry jako zasouvací nože, škrtící drát, dusící igelit a umělou krev a stavěla mě pro rychlou jízdu silniční kontrola. Po zhlédnutí věcí na zadním sedadle jsem jim musel připadat jako masový vrah na cestách a zřejmě proto mne tak rychle propustili bez pokuty.
Jaké jiné žánry či přímo hry by tě tedy lákaly?
Velice by mě lákal Shakespeare, rozumím mu a miluju ho, jen čekám, kdy to někdo z vedení divadel pochopí a osloví mě. (smích) Je neskutečné, že v jeho čtyři sta let starých hrách jsou zpracovaná témata lásky, humoru, tragičnosti… v podobě, která naprosto souzní s naší současností a bude aktuální zřejmě pořád. Mám rád i v umění preciznost a dokonalost a Shakespeare prostě jako autor dokonalý je. Jo, a když už se ptáš, taky bych rád dělal nějaký muzikál – třeba žánrově dokonalou Pomádu, kterou jsem v dětství miloval a viděl jako film snad desetkrát.
Bavíš se u komedií pořád ještě i jako divák, když jsou náplní tvé profese?
Jasně, bavím se, u svých i u cizích, když to „funguje“. Když se setká moje představa o humoru na jevišti s představou autorů a aktérů, pak se rád zasměju a nechám se bavit, jsem vděčný divák.
V Uherském Hradišti máš svou divadelní základnu…
Ano, i když jsem tam jen jako pravidelný host – divadlo stálého režiséra nemá. S herci „na sebe dobře slyšíme“, cítím určité souznění, stejný způsob vnímání divadla. Byl bych rád, kdyby k tomuto „souznění“ došlo i s pardubickým souborem. Už teď, ale za sebe mohu říct, že mne všichni zúčastnění herci bez výjimky velmi mile překvapují svou profesionalitou a připraveností. Je to produktivní, protože i mne to potom nutí k „vyšším výkonům“ a větší připravenosti a koncentrovanosti. Dokonce mne tak inspirovali k zodpovědnosti, že každou zkoušku – u tohoto kritiky podceňovaného žánru situační komedie – začínáme nějakou citací z knihy Stanislavského herecké metody. (smích)
Zůstal jsi v Hradišti i bydlet. Na rozdíl od většiny českých režisérů nebydlíš ve větším centru dění. Proč?
Vyzkoušel jsem si to. Bydlel jsem dva roky v Praze v době působení v Městských divadlech pražských, ale překotný rytmus velkoměsta mi pro běžný život nevyhovuje. Mám rád svůj klid, svou zahradu, grilovací pergolu, vinný sklípek, tenisové kurty Pod lípama, svého automechanika, holičku, rybaření, golf, vše v jednom místě a na dosah.
Jsi tedy někdy rád samotářem?
Ještě jsem to nezkoušel, ale těším se na to.
Ani na těch rybách?
I na rybách jsem většinou s někým.
Režíroval jsi i v daleké Kanadě, což se každému nepoštěstí. Jak to vzniklo a probíhalo?
Pozvali si mně na dva měsíce divadelníci-krajani z vancouverského divadla Theatre Around the Corner, abych s nimi nazkoušel Tenora na roztrhání. Byly to krásné prázdniny a hodně zážitků. Po návratu jsem o tom měl dokonce dvakrát povídání v radiu Český rozhlas na téma: Kanada – divadlo, město, moře, hory.
Takže jsi nejen režíroval, ale i cestoval?
Hlavně. O divadle to ani moc nebylo. Herci byli normálně zaměstnaní, zkoušelo se maximálně tři večery týdně, takže jsem podnikal s kamarádem (asistentem, kterého jsem si přivezl z Čech) všechno možné – od golfu, návštěvy karaoke v barech na pobřeží, turistiky až po takové atrakce, jakou je například lov lososů a tresek z člunu na moři. Dostali jsme se i do hor nedaleko Whistleru, kde jsme na deset metrů potkali medvěda. Naštěstí si nás nevšímal. Zřejmě byl vegetarián, protože se věnoval jen požírání trávy z paseky…
Někteří režiséři jsou typičtí svou impulzivností. Často na herce křičíš?
Během zkoušení ne. Křičím až v generálkovém týdnu, když to jako většina režisérů „nestíhám“ a vybíjím si tak vztek na nebohých hercích. Jinak jsem ale příznivcem pozitivní atmosféry na pracovišti a myslím si, že i umění jde dělat efektivně bez toho, aby všichni během procesu umělecky i lidsky „trpěli“. Jsem rád, když mě to baví a baví to i herce a můžeme si to společně užít.
Sleduješ své inscenace i po premiéře? Chodíš na takzvané „dozory“?
Tak technicky to u všech mých inscenací není tak úplně možné, ale obecně samozřejmě platí, že každá inscenace se vyvíjí dál s divákem a je potřeba na ní pracovat. Zvlášť u komedií, kdy reakce diváků teprve ukážou, co skutečně funguje a co je potřeba změnit či upravit, případně nahradit. Problém u pohostinských režií je, že nemám ta představení po premiéře tolik pod kontrolou, což mne mrzí. U situační komedie je totiž důležité „řemeslo“, vypracovanost, přesnost gagů na centimetry, je to něco jako hodinový stroj, kde musí všechna kolečka přesně zapadat. Někdy jediný rozdíl mezi úspěšným a neúspěšným představením je ten, že režisér je nebo není během repríz ochotný vzdát se svých původně „sebegeniálnějších“ nápadů a řešení a nahradit je jinými – třeba ne tak efektivními ale přesně fungujícími v „hodinovém strojku“ inscenace.
Jaké řešení jsi tedy zvolil pro komedii A je to v pytli!?
Řešení pořád ještě nalézáme. Základem ale je, že víme, doufejme, co chceme divákovi sdělit a jaké prostředky k tomu použijeme. Důležité je ctít žánr a autora. Právě u tohoto typu situační komedie není tolik prostoru pro vlastní fantazii, ale jde především o to co nejpřesněji reprodukovat autorovo dílo. Samozřejmě ale nějaký ten prostor pro tvůrčí práci taky existuje – například při práci na mimoslovním jednání postav, vytváření nových gagů nebo při výběru a používání scénické hudby.
Jaká by tedy měla být hudba v této inscenaci?
Měla by být jednak současná, moderní a jednak inspirovaná balkánským folklórem. Od dob Kusturicových filmů s hudbou Gorana Bregoviće to sice v divadle a ve filmu je poměrně častá a módní záležitost, ale vzhledem k tomu, že dvě ze stěžejních postav naší hry jsou kosovští Albánci, kdy navíc jedna z nich je muzikant-trumpetista, tak se toto řešení nabízí.
Proč sis pro „hostovačku“ v Pardubicích vybral právě pro titul A je to v pytli!?
Požadavek zněl „situační komedie“. A každé divadlo repertoárového typu dřív nebo později po veseloherním klasikovi Cooneym „sáhne“. Je mimořádně vtipný a ve svém žánru, spolu se synem, pravděpodobně nejlepší. A konkrétní hru A je to v pytli! jsme zvolili, protože je to autorova jedna z nejúspěšnějších. Může to být pro mne i docela zajímavá zkušenost porovnat práci na „Pytli“ v Pardubicích s prací na hře Peklo v hotelu Westminster od téhož autora, kterou budu dělat ve Slováckém divadle na jaře.
Co diváka zaujme? A překvapí?
Jestli bude očekávat, že jde na hru, kde se bude dobře bavit, doufejme, že ho nepřekvapíme a bavit se opravdu bude.
Našel jsi v Pardubicích ideální představitele pro postavy této komedie?
Momentálně mám radostný pocit, že ano, ale nechci to zakřiknout – uvidíme, jestli tento můj pocit budou sdílet i diváci.
Zakončeme náš rozhovor ale v jiné oblasti: nejsi dnes už jen hercem a režisérem, ale vrhnul ses i na pole literatury. V současné době ti vyšla knižní prvotina s nekonformním názvem Normální debil, která, jak se zdá, má velmi příznivé ohlasy. Jak tě napadlo pustit se do spisovatelské práce?
Nebylo od začátku mojí ambicí stát se literárním autorem, ale psal jsem si spíš jen tak do šuplíku vtipné okamžiky ze svého dětství a jinošství, byl to takový jakýsi způsob autoterapie – vyrovnání se s následky tradiční výchovy rodičů. (smích) Taky jsem si pohrával s myšlenkou, že z toho někdy udělám divadelní hru, ale náhoda (tlak investora) tomu chtěla, že knížka vyšla dříve. No uvidíme. V současnosti nemám čas se divadelní verzí zabývat, ale třeba někdy v budoucnu…
A co kdyby náhodou právě u nás, ne? Tvé knize i naší inscenaci přeji „Zlom vaz!“ a tobě ještě hodně „dlouhožijících“ inscenací!
Pracuješ v našem divadle poprvé. Co tě k nám nejvíce zlákalo k hostování?
Práce, která člověka baví. Když navíc přijde nabídka do tak krásného a úspěšného divadla, jaké je v Pardubicích, tak člověk rád takovou nabídku přijme.
Znal jsi dříve některé naše inscenace, byl jsi zde už někdy?
V Pardubicích jsem byl několikrát, ale především zhlédnout své inscenace Slováckého divadla na GRAND Festivalu smíchu. Z toho jsem si obrázek o místním souboru moc neudělal (smích), ale udělal jsem si ho o divácích, kteří jsou divadelně připravení a vstřícní, což nebývá všude samozřejmostí. Je vidět, že si divadlo své diváky vychovalo a vychovává. Prvním kontaktem s pardubickým divadlem byly tak ukázky z inscenací domácího souboru, které jsem viděl při závěrečném galavečeru již zmiňovaného festivalu. Ale když jsme začali připravovat obsazení naší komedie, tak jsem zhlédl téměř celý repertoár.
Co tě v něm nejvíce zaujalo?
Myslím, že všechny inscenace VČD mají vysokou úroveň, ale opravdu „unešený“ jsem byl hereckými výkony v Apartmá hotelu Plaza. A to jsem ještě neviděl pardubický komediální hit Bláznivé nůžky a mužskou inscenaci Dvanáct rozhněvaných mužů, na kterou se velmi těším, a taky jsem zvědavý na hru Pokusní králíci mé kamarádky a kolegyně režisérky Petrželkové.
Ve kterých divadlech jsi pracoval dříve?
Od roku 2001, co se věnuji režii, jsem doposud připravil celkem 26 inscenací v divadlech v Uherském Hradišti, Olomouci, ve Zlíně, Českých Budějovicích, Příbrami, Brně a v Praze. Za svoji domovskou základnu ovšem považuji Slovácké divadlo v Uherském Hradišti, kde jsem začínal s divadlem a zpočátku řadu let působil jako herec.
Právě ke Slováckému divadlu se vážou tvé nejúspěšnější komedie, které mají neobvykle dlouhou životnost. Například „1 + 2 = 6“ se hraje sedm let, nejdéle pak Rychlé šípy, které lákají diváky již čtrnáctou sezónu. Jsou dokonce nejhranějším titulem Slováckého divadla všech dob. Jak se to „přihodilo“?
Rychlé šípy vznikly původně na Malé scéně Slováckého divadla z recesistické skupiny divadla Parodyje, která parodovala premiéry na velké scéně. Vznikalo vždy jedno jediné představení v klubu v den konání premiéry jako taková náplň popremiérového večírku. Diváka lákala ta protichůdnost a aktuálnost. Například po Šumaři na svatbě jsem napsal a režíroval Rumaře na stavbě nebo po Dámě s kaméliemi Dámu s camelkama. Z tvůrčího potenciálu tohoto „divadla“ přišla potřeba a poptávka připravit nějaké regulérní celovečerní představení. Potřebovali jsme téma, které by se dalo dobře parodovat a všichni by ho znali. Rychlé šípy byly mou oblíbenou četbou už v dětství, tak jsem napsal podle komiksu Foglara scénář a mohlo se začít zkoušet. Počítali jsme s šesti až desíti reprízami, ale po první repríze bylo toto představení dlouho dopředu vyprodané, což trvá dodnes.
Říkal jsi mi kdysi takovou pikantnost, že tvůj tehdejší honorář za režii byl jen tisíc korun. Pak ti ale autorské tantiémy z pěti uvedených verzí v různých divadlech vydělaly trochu více, ne?
Ano, tantiémy mi toto drobné příkoří dlouhodobě vynahrazují – umožňují mi například dávat si v restauracích dvojitou přílohu. Hlavně mi ale pomáhají uspokojovat potřeby manželky s dcerou, které si oblíbily kosmetiku Lancôme a Dior. (smích)
Původně jsi byl, jak jsi již zmínil, hercem. Co tě přivedlo k režii a proč jsi herectví opustil?
Protože jsem si jako dlouhohrající herec oblastního divadla začal uvědomovat jakousi vnitřní stagnaci a pohodlnost a cítil jsem potřebu se umělecky vyjadřovat ještě jiným způsobem než herectvím. Toto rozhodnutí bylo hlavně o svobodě. Jako herec jsem byl zcela závislý na vůli režisérů a vedení divadla – režisér naproti tomu naplňuje především své vlastní představy a je tak mnohem svobodnější. Na druhou stranu je na něm ale mnohem větší zodpovědnost, což je druhá stránka oné svobody. Příkladem budiž, že například po představeních jsem byl jako herec unavený, ale jako režisér jsem unavený nesrovnatelně více, protože „trpím“ za celou inscenaci a všechny herce a každou drobnou chybu a nedokonalost až sebezničujícím způsobem prožívám.
Jsi známý především jako režisér specializující se na komediální žánr. Jiné žánry tě nelákají?
Ne že bych se specializoval, ale divadla mě s nabídkami na komedie oslovují! Nejraději mám ovšem tragikomedie, z nichž mě v poslední době nejvíce naplňovala práce na inscenaci Pan Kolpert, kterou jsem připravil pro zlínské divadlo, což je docela drsná cool dramatika, ale zároveň jedna z mála s prvky humoru. Vtipné bylo i zkoušení. U nacvičování vraždících scén se stříkající krví jsme se fakt dost pobavili. A pobavil jsem i naši policii. Jednou jsem vezl autem na zadním sedadle nové rekvizity do hry jako zasouvací nože, škrtící drát, dusící igelit a umělou krev a stavěla mě pro rychlou jízdu silniční kontrola. Po zhlédnutí věcí na zadním sedadle jsem jim musel připadat jako masový vrah na cestách a zřejmě proto mne tak rychle propustili bez pokuty.
Jaké jiné žánry či přímo hry by tě tedy lákaly?
Velice by mě lákal Shakespeare, rozumím mu a miluju ho, jen čekám, kdy to někdo z vedení divadel pochopí a osloví mě. (smích) Je neskutečné, že v jeho čtyři sta let starých hrách jsou zpracovaná témata lásky, humoru, tragičnosti… v podobě, která naprosto souzní s naší současností a bude aktuální zřejmě pořád. Mám rád i v umění preciznost a dokonalost a Shakespeare prostě jako autor dokonalý je. Jo, a když už se ptáš, taky bych rád dělal nějaký muzikál – třeba žánrově dokonalou Pomádu, kterou jsem v dětství miloval a viděl jako film snad desetkrát.
Bavíš se u komedií pořád ještě i jako divák, když jsou náplní tvé profese?
Jasně, bavím se, u svých i u cizích, když to „funguje“. Když se setká moje představa o humoru na jevišti s představou autorů a aktérů, pak se rád zasměju a nechám se bavit, jsem vděčný divák.
V Uherském Hradišti máš svou divadelní základnu…
Ano, i když jsem tam jen jako pravidelný host – divadlo stálého režiséra nemá. S herci „na sebe dobře slyšíme“, cítím určité souznění, stejný způsob vnímání divadla. Byl bych rád, kdyby k tomuto „souznění“ došlo i s pardubickým souborem. Už teď, ale za sebe mohu říct, že mne všichni zúčastnění herci bez výjimky velmi mile překvapují svou profesionalitou a připraveností. Je to produktivní, protože i mne to potom nutí k „vyšším výkonům“ a větší připravenosti a koncentrovanosti. Dokonce mne tak inspirovali k zodpovědnosti, že každou zkoušku – u tohoto kritiky podceňovaného žánru situační komedie – začínáme nějakou citací z knihy Stanislavského herecké metody. (smích)
Zůstal jsi v Hradišti i bydlet. Na rozdíl od většiny českých režisérů nebydlíš ve větším centru dění. Proč?
Vyzkoušel jsem si to. Bydlel jsem dva roky v Praze v době působení v Městských divadlech pražských, ale překotný rytmus velkoměsta mi pro běžný život nevyhovuje. Mám rád svůj klid, svou zahradu, grilovací pergolu, vinný sklípek, tenisové kurty Pod lípama, svého automechanika, holičku, rybaření, golf, vše v jednom místě a na dosah.
Jsi tedy někdy rád samotářem?
Ještě jsem to nezkoušel, ale těším se na to.
Ani na těch rybách?
I na rybách jsem většinou s někým.
Režíroval jsi i v daleké Kanadě, což se každému nepoštěstí. Jak to vzniklo a probíhalo?
Pozvali si mně na dva měsíce divadelníci-krajani z vancouverského divadla Theatre Around the Corner, abych s nimi nazkoušel Tenora na roztrhání. Byly to krásné prázdniny a hodně zážitků. Po návratu jsem o tom měl dokonce dvakrát povídání v radiu Český rozhlas na téma: Kanada – divadlo, město, moře, hory.
Takže jsi nejen režíroval, ale i cestoval?
Hlavně. O divadle to ani moc nebylo. Herci byli normálně zaměstnaní, zkoušelo se maximálně tři večery týdně, takže jsem podnikal s kamarádem (asistentem, kterého jsem si přivezl z Čech) všechno možné – od golfu, návštěvy karaoke v barech na pobřeží, turistiky až po takové atrakce, jakou je například lov lososů a tresek z člunu na moři. Dostali jsme se i do hor nedaleko Whistleru, kde jsme na deset metrů potkali medvěda. Naštěstí si nás nevšímal. Zřejmě byl vegetarián, protože se věnoval jen požírání trávy z paseky…
Někteří režiséři jsou typičtí svou impulzivností. Často na herce křičíš?
Během zkoušení ne. Křičím až v generálkovém týdnu, když to jako většina režisérů „nestíhám“ a vybíjím si tak vztek na nebohých hercích. Jinak jsem ale příznivcem pozitivní atmosféry na pracovišti a myslím si, že i umění jde dělat efektivně bez toho, aby všichni během procesu umělecky i lidsky „trpěli“. Jsem rád, když mě to baví a baví to i herce a můžeme si to společně užít.
Sleduješ své inscenace i po premiéře? Chodíš na takzvané „dozory“?
Tak technicky to u všech mých inscenací není tak úplně možné, ale obecně samozřejmě platí, že každá inscenace se vyvíjí dál s divákem a je potřeba na ní pracovat. Zvlášť u komedií, kdy reakce diváků teprve ukážou, co skutečně funguje a co je potřeba změnit či upravit, případně nahradit. Problém u pohostinských režií je, že nemám ta představení po premiéře tolik pod kontrolou, což mne mrzí. U situační komedie je totiž důležité „řemeslo“, vypracovanost, přesnost gagů na centimetry, je to něco jako hodinový stroj, kde musí všechna kolečka přesně zapadat. Někdy jediný rozdíl mezi úspěšným a neúspěšným představením je ten, že režisér je nebo není během repríz ochotný vzdát se svých původně „sebegeniálnějších“ nápadů a řešení a nahradit je jinými – třeba ne tak efektivními ale přesně fungujícími v „hodinovém strojku“ inscenace.
Jaké řešení jsi tedy zvolil pro komedii A je to v pytli!?
Řešení pořád ještě nalézáme. Základem ale je, že víme, doufejme, co chceme divákovi sdělit a jaké prostředky k tomu použijeme. Důležité je ctít žánr a autora. Právě u tohoto typu situační komedie není tolik prostoru pro vlastní fantazii, ale jde především o to co nejpřesněji reprodukovat autorovo dílo. Samozřejmě ale nějaký ten prostor pro tvůrčí práci taky existuje – například při práci na mimoslovním jednání postav, vytváření nových gagů nebo při výběru a používání scénické hudby.
Jaká by tedy měla být hudba v této inscenaci?
Měla by být jednak současná, moderní a jednak inspirovaná balkánským folklórem. Od dob Kusturicových filmů s hudbou Gorana Bregoviće to sice v divadle a ve filmu je poměrně častá a módní záležitost, ale vzhledem k tomu, že dvě ze stěžejních postav naší hry jsou kosovští Albánci, kdy navíc jedna z nich je muzikant-trumpetista, tak se toto řešení nabízí.
Proč sis pro „hostovačku“ v Pardubicích vybral právě pro titul A je to v pytli!?
Požadavek zněl „situační komedie“. A každé divadlo repertoárového typu dřív nebo později po veseloherním klasikovi Cooneym „sáhne“. Je mimořádně vtipný a ve svém žánru, spolu se synem, pravděpodobně nejlepší. A konkrétní hru A je to v pytli! jsme zvolili, protože je to autorova jedna z nejúspěšnějších. Může to být pro mne i docela zajímavá zkušenost porovnat práci na „Pytli“ v Pardubicích s prací na hře Peklo v hotelu Westminster od téhož autora, kterou budu dělat ve Slováckém divadle na jaře.
Co diváka zaujme? A překvapí?
Jestli bude očekávat, že jde na hru, kde se bude dobře bavit, doufejme, že ho nepřekvapíme a bavit se opravdu bude.
Našel jsi v Pardubicích ideální představitele pro postavy této komedie?
Momentálně mám radostný pocit, že ano, ale nechci to zakřiknout – uvidíme, jestli tento můj pocit budou sdílet i diváci.
Zakončeme náš rozhovor ale v jiné oblasti: nejsi dnes už jen hercem a režisérem, ale vrhnul ses i na pole literatury. V současné době ti vyšla knižní prvotina s nekonformním názvem Normální debil, která, jak se zdá, má velmi příznivé ohlasy. Jak tě napadlo pustit se do spisovatelské práce?
Nebylo od začátku mojí ambicí stát se literárním autorem, ale psal jsem si spíš jen tak do šuplíku vtipné okamžiky ze svého dětství a jinošství, byl to takový jakýsi způsob autoterapie – vyrovnání se s následky tradiční výchovy rodičů. (smích) Taky jsem si pohrával s myšlenkou, že z toho někdy udělám divadelní hru, ale náhoda (tlak investora) tomu chtěla, že knížka vyšla dříve. No uvidíme. V současnosti nemám čas se divadelní verzí zabývat, ale třeba někdy v budoucnu…
A co kdyby náhodou právě u nás, ne? Tvé knize i naší inscenaci přeji „Zlom vaz!“ a tobě ještě hodně „dlouhožijících“ inscenací!
Zdeněk Janál
