VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

ZDENĚK RUMPÍK má letos co oslavovat. Kromě toho, že se kvapem blíží jeho krásně kulaté životní jubileum, další úctyhodné kulatiny slaví v rámci svého působení ve Východočeském divadle. Během čtyřiceti let se stal doslova nedílnou součástí našeho souboru, za což byl spolu s dalšími několika kolegy oceněn u příležitosti oslav 110. výročí založení Městského divadla v Pardubicích. Pardubičtí diváci ho v poslední době mohli vidět v rolích tatínka v Krásce a zvířeti, anglického herce Burbage v Zamilovaném Shakespearovi a inspicienta Oskara v Divadelní komedii, k nimž Zdeněk před nedávnem přidal postavu bývalého anglického premiéra Gordona Browna v nové inscenaci Audience u královny. Nepřehlédnutelný herec i člověk, šarmantní, vtipný a stále překypující pozitivní energií, ale také trpělivý vedoucí pedagog našeho Mladého divadelního studia LAIK nastoupil do pardubického angažmá na konci 70. let. O tom, co bylo předtím a jak se vůbec může stát, že mladý student hornictví přičichne k divadlu, které se pak stane jeho životní láskou, jsme si povídali v prostředí herecké šatny krátce před premiérou „Audience“.


Zdeňku, v žádném rozhovoru s tebou jsem se nedočetla, kdy a jak ses rozhodl stát se hercem. Co bylo tím rozhodujícím okamžikem, že jsi začal studovat herectví? Vím na tebe jen to, že jsi v Ostravě-Porubě studoval hornické učiliště. Měl jsi tam nějaký kontakt s divadlem?
Máš pravdu, vlastně ani nevím, že bych někde tu historku říkal… Ano, nejdřív jsem se vyučil a pak jsem šel na hornickou průmyslovku, ale už ve třetím ročníku na učilišti jsem se dostal do dramatického kroužku. Vlastně náhodou. Odpadla mi hodina dechovky – chodil jsem na trombón – a u protějších dveří stál opřený nějaký pán. Ptal jsem se, co je za těmi dveřmi, a on na to, že dramaťák, jestli se chci jít podívat. Ten pán byl Lexa Postler, tatínek našeho Lexy Postlera. Na dramaťáku jsem se pak naučil básničku a vyhrál jsem s ní soutěž Ostravsko-karvinského revíru. V porotě byl Saša Lichý, tehdejší ředitel Divadla Petra Bezruče, který „odhalil můj talent“ a řekl mi, že bych měl jít k divadlu. Druhý den jsem přišel do pokladny Ostravského státního divadla se slovy: „Tak jsem tady.“ Ženské na mě koukaly, ukázal jsem jim diplom a s úsměvem vysvětlil, že jsem den předtím vyhrál soutěž: „Pan Saša Lichý mi řekl, že bych měl jít k divadlu, tak jsem se přišel zeptat, jak to teda bude.“ (smích)

Kolik ti bylo let?
Ještě mi nebylo osmnáct. Ženské z pokladny se tak po sobě dívaly a zřejmě si v duchu říkaly, že přišel nějaký cvok, ale nahlas mi jedna z nich odpověděla: „Víte, všichni naši herci mají vysokou uměleckou školu, divadelní fakultu, a ta je v Praze, v Brně a v Bratislavě.“ V tu chvíli jsem viděl, jak mi ujíždí vlak, protože tou dobou už bylo po přijímačkách. Druhý den jsem přišel na dramaťák a Lexa mně hned vynadal: „Doufám, žes tam neřek‘ moje jméno! Ale víš co? Připravím tě na příští rok a ty se tam pojedeš podívat, jak to na těch přijímačkách chodí. Stejně tě asi nevezmou…“ Jenomže! Oni mě v té Praze vzali. I když jsem ještě neměl ani maturitu.

Jsi na to pěkně vyzrál!
Jo, byli jsme tam takhle přijatí čtyři, pro mimořádný herecký talent jsme dostali od maturity dispens. Ještě než jsem nastoupil na DAMU, osahal jsem si divadlo, když jsem statoval u Bezručů. Tehdy už jsem věděl, že nechci dělat nic jiného, vzalo mě to u srdce. Jak říká Oscar Wilde – „Není nadto vydělávat si na chleba svým koníčkem“.

Jak sis tehdy poradil v hlavním městě?
Představ si, že já jsem v Praze předtím nikdy nebyl! Když jsem jel na přijímačky, půjčil jsem si kabát – protože jsem ho neměl – Lexa mi nakreslil, jak se z nádraží dostanu přes Václavák dolů a uličkami do Karlovky. Ale já jsem se tam tehdy nějak zamotal. Potkal jsem takového dědečka s konvičkou na mléko a ptal se ho, jak se dostanu do Karlovy ulice. A on povídá: „Hele, pojď, vezmi mi tu konvičku a já tě tam doprovodím.“ Dodnes jsem přesvědčený, že to musel být kouzelný dědeček.
Když začalo první kolo přijímaček, byl jsem doslova nažhavenej. Otevřel jsem dveře a tam pan Voska, paní Fabiánová… Mně vyschlo ne v krku, ale až v břiše, všude! Až dlouho potom jsem se dozvěděl, že ten moment, kdy jsem otevřel dveře a vešel, jsem byl přijatý. Paní Fabiánová, která celé čtyři roky vedla náš ročník, mi tehdy řekla: „Kdybys viděl, jak jsi zářil, tys úplně sršel!“ To byla krásná doba. To byly peripetie…

Povídej! Jak ses přes ty peripetie dostal až do pardubického divadla?
V polovině čtvrťáku jsem měl několik nabídek – do Činoherního studia Ústí nad Labem, do Olomouce a do Jihlavy. Ale mě táhlo velké divadlo, šel jsem do Olomouce a měl štěstí, že jsem tam jako benjamínek mohl tolik hrát. Byla to paráda, i Romea jsem si zahrál. Nicméně uběhlo sedm let a já si řekl, že po sedmi letech je na čase změnit angažmá. Tady byl v té době ředitelem režisér Zdeněk Bittl, který mě jako protřelý divadelník velice zajímal, a tak jsem šel do Pardubic. Tehdy mému rozhodnutí pomohl ještě kolega Jirka Klepl, který se sem do divadla vracel a nalákal mě a Lídu Mecerodovou, jak je to tu fajn a že budeme hodně hrát.

Jak vzpomínáš na své pardubické herecké začátky?
Hrál jsem Tartuffa, za kterého jsem dostal Cenu Litfondu, a Doolittla, kterého jsem hrál dokonce dvakrát. Těch rolí tady bylo hodně. Šotolův Svatý na mostě, Falstaff… Teď už prostě jen vzpomínám. (smích)

Z Pardubic sis celkem dvakrát „odskočil“. V druhé polovině 80. let jsi jako ředitel vedl Klicperovo divadlo v sousedním Hradci Králové, ale působil jsi tam i jako herec, je to tak?
Ano, herectví jsem nechtěl přerušit, to jsem si dal jako podmínku. Podruhé jsem si odskočil v období, kdy jsem v Pardubicích málo hrál. Pavel Trávníček tady v té době hostoval a požádal mě o pomoc se založením nového divadla. Na pět let jsem tedy odešel do Prahy a společně jsme založili Divadlo Skelet.

A tam jsi zúročil své ředitelské zkušenosti. A možná nejen to!
Ano, zkušenosti s provozem celkově. Anebo myslíš to, jak jsem vyráběl kulisy? Ráno jsem zkoušel a večer hrál. Mezitím nebylo co dělat, tak jsem vyráběl kulisy – lištoval jsem dveře, dělal jsem celé intarzie! Prosím tě, vždyť já se v životě asi dvanáctkrát stěhoval, dvanáctkrát jsem obkládal koupelnu! Už neexistuje nic, co bych nezvládl. (smích)

Ano, to už si pamatuju i já – to tvoje vtipkování o prázdninách věčně na MALTĚ. Když jsme spolu naposledy vedli rozhovor pro náš zpravodaj, což bylo začátkem roku 2014 před premiérou Rozbitého džbánu, Mladé divadelní studio LAIK, které vedeš, se teprve rozjíždělo. Jak bys zhodnotil činnost LAIKu po šesti letech?
Já se ti přiznám, že každý rok si kladu otázku, jestli budeme dělat konkurz, nebo ne. Můžeme ho dělat v případě, že některé z dětí končí nebo odchází. Ale on nikdo neodchází! Oni tam furt jsou! To o něčem svědčí a mě to velice těší.

Co s LAIKem aktuálně chystáte?
Pro ty větší chystáme muzikál z prostředí dětského domova, který má být na návrh magistrátu zrušen, ale děti se na jeho záchranu rozhodnou uspořádat show, seženou sponzory a domov zachrání. S těmi nejmladšími jsme začali zkoušet pohádku o tom, jak se ztratil Večerníček a jak se ho děti rozhodnou v pohádkovém světě najít. Takže právě řeším například, jak bude malý brouček lítat nad jevištěm. (smích)

Jakou ze svých současných rolí si užíváš nejvíc?
Mě teď baví všechny role. I když inspicienta v Divadelní komedii hraju obzvlášť rád. Já ho totiž nehraju. Já si v té roli prostě existuju. I když musím říct, že poslední roky jsem začal poctivěji pracovat na přípravě. Protože mám samozřejmě určitou „pověst“… (smích) Nechci ji kazit, ale přece jenom, abych byl v klidu, na přípravě jsem hodně přidal.

Takže tím chceš říct, že ses prostě začal učit text.
(smích) Pořádně ne. Zevrubně! Ne, samozřejmě jsem ho uměl vždycky! Milan Sandhaus říkával, a já mu rozuměl: „Když jsem byl mladej, věděl jsem co, ale nevěděl jsem jak. Teď vím jak, ale nevím co.“

Jak se to překlopí, že? Tvojí nejnovější rolí je teď bývalý britský premiér Gordon Brown. V tomhle textu není zrovna velký prostor pro improvizaci…
Ne ne, tam opravdu improvizovat nejde. To nemůžu pokazit! Petr Dohnal, který má jako jeden z mála dva výstupy, se chlubí: „Když to pokazím v prvním, můžu to v druhém napravit.“ Ale já už nemůžu!

Myslím, že celý tým se bezhlavě zamiloval do tvé věty o post-keynesiánské stimulaci agregátní poptávky… Děkuji ti za rozhovor a přeji spoustu dalších krásných rolí, nechť je tvá paměť v kondici i nadále!