VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Se třemi herci o pohádkách a Třech veteránech
Těsně před plenérovou premiérou Tří veteránů jsem si na Kunětické hoře povídala s hlavními představiteli naší nové komediální pohádky. A co na sebe MARTIN MEJZLÍK, TOMÁŠ LNĚNIČKA a ALEXANDR POSTLER prozradili, se právě teď dozvíte…
Pamatujete si, že by vám v dětství rodiče nebo prarodiče vyprávěli pohádky? A jaké?
MARTIN: Pohádky mi vyprávěl tatínek, měl je ještě od dědečka. Byly to staré příběhy, ale řekl bych, že si je spíš vymýšlel.
A měnil je postupně?
MARTIN: Moc ne, jenom v detailech. Chtěli jsme, aby vypravoval pořád to samé. A svým dětem jsem pak vypravoval taky ty samé příběhy, i když ne úplně stejně.
LEXA: Můj dědeček mi četl Malého Bobše. To se mi moc líbilo a měl jsem to rád.
Pamatuješ si z toho ještě něco?
LEXA: Ano, zvlášť pasáž, jak se Bobeš díval z okna vlaku a lekl se, že se s protijedoucím vlakem srazí, ale ten jel po druhé koleji.
Myslím, že to na tobě zanechalo stopu. (smích)
LEXA: Ano, vlaky mám rád. (smích)
TOMÁŠ: Mně četl pohádky taky táta, pak „májovky“, a ty jsem si už četl i sám. Pamatuju si, že po chvíli usínal a z toho polospánku říkal strašné nesmysly. Musel jsem ho budit a opravovat. Na pohádkách jsem vyrostl. Měli jsme doma knihu Sto nejlepších pohádek. A pak Andersena, ale to byly skoro horory, strašné, děsivé…
LEXA: Já mám Andersena rád, ale přišel jsem mu na chuť až jako dospělý. Pochopil jsem, proč ho Skandinávie miluje. Je vynikající. Mám rád i japonské pohádky, jsou filozofické, více vrstevnaté, v mnohém zajímavější než evropské nebo americké.
Tomáši, čteš doma dětem?
TOMÁŠ: Čtu, dodneška, když je čas, tak večer čteme. Ale vracím se ke klasikám, mám staré pohádky po tátovi, ještě z roku 1943. Například tituly jako Hradečtí trpaslíci, Paví očko, to dnes už nikdo nezná…
Máte ještě dnes rádi pohádky? Třeba i filmové?
MARTIN: Asi jo, ale v poslední době se mi ty nové nelíbí. Mám některé oblíbené ze staré doby, například Tři oříšky pro Popelku nebo O létajícím ševci. Ty jsou krásné, protože jsou opravdové, byly tak i hrané. Ani vlastně nevíš, kde je hranice mezi pohádkou a vážným příběhem.
TOMÁŠ: Já se rád dívám na pohádky o Vánocích, to je radost. Takže Popelka, O statečném kováři, ty nevynechám.
Martine, nápad uvést Tři veterány vyšel z tvé hlavy. Inspiroval jsi tak režiséra Petra Novotného, který se té myšlenky ujal…
MARTIN: Pořád se vedou divadelní debaty o tom, co uvést v létě na Kunětické hoře. A já si říkal, proč nezahrát příběh pro celou rodinu? Je to specifická pohádka, ne pro úplně malé děti, ale spíš rodinná, pro všechny generace.
A myslel sis i na nějakou konkrétní roli?
MARTIN: Nemyslel jsem si na žádnou. Ale jak tady sedíme, tak patříme k těm nejstarším v souboru, tak to přirozeně padlo na nás. (smích)
LEXA: Kdyby se mě někdo zeptal, jakou roli chci ve Veteránech hrát já, tak bych si vybral tu svoji.
TOMÁŠ: Já to mám taky tak. Nebo Celníka, na pohodu… (smích)
Tomáši, jaký je tvůj Bimbác?
TOMÁŠ: Je to vojensky vychovaný tvrdý chlap, ale ještě cítí v srdci lásku a porozumění. V jádru je to hodný člověk, „cíťa“.
LEXA: Můj Servác je obyčejný chlap, kuchař, který se dostal do války. Tam potkal dva kamarády, s kterými zažil dobrodružství, ale vlastně omylem. On by raději někde tiše vařil…
MARTIN: Ti kluci jsou tři, ale působí jako jeden člověk, který má různé vlastnosti. Přestože je každý jiný, zůstávají po vojně spolu, protože se mají rádi. Jsou to dobří kamarádi. Baví mě, jak jsou hození do nového světa, pohádkového, bizarního…
Co máte na Třech veteránech rádi?
TOMÁŠ: Má to moudro, je pod tím podepsaný Werich. A poselství, že lidé by si vzájemně měli dělat radost, nemyslet jenom na prospěch. Myslím, že to povznáší.
LEXA: Ta pohádka je známá Werichovou poetikou…
TOMÁŠ: …která se potkala se Svěrákovým humorem. Kdo nezná předlohu Fimfárum, určitě viděl film.
MARTIN: Ano, má to poselství. V životě dostáváme dary – lásku, přátelství – a nevážíme si jich, přijdeme na to, až když je ztrácíme. Člověk by si měl dělat radost, ale měl by myslet i na jiné, nejen na svůj prospěch.
V čem tkví kouzlo představení na Kunětické hoře?
MARTIN: To je asi otázka spíš pro diváky. Ale zdejší prostředí má svou magii, která navíc koresponduje s příběhem. A pokud neprší a není zima, tak tu lidé můžou strávit pěkný večer…
LEXA: Myslím, že lidé jsou nadšení, protože už sám plenér dělá hodně.
TOMÁŠ: Jasně. Není to jenom divadlo, ale i výlet, klobása, pivko, děti…
Ale pro vás je hraní tady taky výjimečné, ne?
LEXA: Každý večer je tu jiná atmosféra. Někdy fouká, prší, jindy nás čeká pěkný večer. V půl deváté se to všechno zklidní, nastane takové zvláštní ticho… Pokud není zrovna premiéra, kdy je člověk vystresovaný, tak si to tu i my užíváme.
TOMÁŠ: Když je ale zima, tak je to „vopruz“, a velký! Když je hezky, pak je to příjemné.
5. září jsme Tři veterány po dvanácti plenérových reprízách přenesli do Městského divadla a diváci zde byli nadšení stejně jako na Kuňce. Ráda bych inscenaci popřála dlouhý a úspěšný život, ať už v divadle, či pod širým nebem, a divákům i hercům, aby si vážili darů, které jim život přináší.
Pamatujete si, že by vám v dětství rodiče nebo prarodiče vyprávěli pohádky? A jaké?
MARTIN: Pohádky mi vyprávěl tatínek, měl je ještě od dědečka. Byly to staré příběhy, ale řekl bych, že si je spíš vymýšlel.
A měnil je postupně?
MARTIN: Moc ne, jenom v detailech. Chtěli jsme, aby vypravoval pořád to samé. A svým dětem jsem pak vypravoval taky ty samé příběhy, i když ne úplně stejně.
LEXA: Můj dědeček mi četl Malého Bobše. To se mi moc líbilo a měl jsem to rád.
Pamatuješ si z toho ještě něco?
LEXA: Ano, zvlášť pasáž, jak se Bobeš díval z okna vlaku a lekl se, že se s protijedoucím vlakem srazí, ale ten jel po druhé koleji.
Myslím, že to na tobě zanechalo stopu. (smích)
LEXA: Ano, vlaky mám rád. (smích)
TOMÁŠ: Mně četl pohádky taky táta, pak „májovky“, a ty jsem si už četl i sám. Pamatuju si, že po chvíli usínal a z toho polospánku říkal strašné nesmysly. Musel jsem ho budit a opravovat. Na pohádkách jsem vyrostl. Měli jsme doma knihu Sto nejlepších pohádek. A pak Andersena, ale to byly skoro horory, strašné, děsivé…
LEXA: Já mám Andersena rád, ale přišel jsem mu na chuť až jako dospělý. Pochopil jsem, proč ho Skandinávie miluje. Je vynikající. Mám rád i japonské pohádky, jsou filozofické, více vrstevnaté, v mnohém zajímavější než evropské nebo americké.
Tomáši, čteš doma dětem?
TOMÁŠ: Čtu, dodneška, když je čas, tak večer čteme. Ale vracím se ke klasikám, mám staré pohádky po tátovi, ještě z roku 1943. Například tituly jako Hradečtí trpaslíci, Paví očko, to dnes už nikdo nezná…
Máte ještě dnes rádi pohádky? Třeba i filmové?
MARTIN: Asi jo, ale v poslední době se mi ty nové nelíbí. Mám některé oblíbené ze staré doby, například Tři oříšky pro Popelku nebo O létajícím ševci. Ty jsou krásné, protože jsou opravdové, byly tak i hrané. Ani vlastně nevíš, kde je hranice mezi pohádkou a vážným příběhem.
TOMÁŠ: Já se rád dívám na pohádky o Vánocích, to je radost. Takže Popelka, O statečném kováři, ty nevynechám.
Martine, nápad uvést Tři veterány vyšel z tvé hlavy. Inspiroval jsi tak režiséra Petra Novotného, který se té myšlenky ujal…
MARTIN: Pořád se vedou divadelní debaty o tom, co uvést v létě na Kunětické hoře. A já si říkal, proč nezahrát příběh pro celou rodinu? Je to specifická pohádka, ne pro úplně malé děti, ale spíš rodinná, pro všechny generace.
A myslel sis i na nějakou konkrétní roli?
MARTIN: Nemyslel jsem si na žádnou. Ale jak tady sedíme, tak patříme k těm nejstarším v souboru, tak to přirozeně padlo na nás. (smích)
LEXA: Kdyby se mě někdo zeptal, jakou roli chci ve Veteránech hrát já, tak bych si vybral tu svoji.
TOMÁŠ: Já to mám taky tak. Nebo Celníka, na pohodu… (smích)
Tomáši, jaký je tvůj Bimbác?
TOMÁŠ: Je to vojensky vychovaný tvrdý chlap, ale ještě cítí v srdci lásku a porozumění. V jádru je to hodný člověk, „cíťa“.
LEXA: Můj Servác je obyčejný chlap, kuchař, který se dostal do války. Tam potkal dva kamarády, s kterými zažil dobrodružství, ale vlastně omylem. On by raději někde tiše vařil…
MARTIN: Ti kluci jsou tři, ale působí jako jeden člověk, který má různé vlastnosti. Přestože je každý jiný, zůstávají po vojně spolu, protože se mají rádi. Jsou to dobří kamarádi. Baví mě, jak jsou hození do nového světa, pohádkového, bizarního…
Co máte na Třech veteránech rádi?
TOMÁŠ: Má to moudro, je pod tím podepsaný Werich. A poselství, že lidé by si vzájemně měli dělat radost, nemyslet jenom na prospěch. Myslím, že to povznáší.
LEXA: Ta pohádka je známá Werichovou poetikou…
TOMÁŠ: …která se potkala se Svěrákovým humorem. Kdo nezná předlohu Fimfárum, určitě viděl film.
MARTIN: Ano, má to poselství. V životě dostáváme dary – lásku, přátelství – a nevážíme si jich, přijdeme na to, až když je ztrácíme. Člověk by si měl dělat radost, ale měl by myslet i na jiné, nejen na svůj prospěch.
V čem tkví kouzlo představení na Kunětické hoře?
MARTIN: To je asi otázka spíš pro diváky. Ale zdejší prostředí má svou magii, která navíc koresponduje s příběhem. A pokud neprší a není zima, tak tu lidé můžou strávit pěkný večer…
LEXA: Myslím, že lidé jsou nadšení, protože už sám plenér dělá hodně.
TOMÁŠ: Jasně. Není to jenom divadlo, ale i výlet, klobása, pivko, děti…
Ale pro vás je hraní tady taky výjimečné, ne?
LEXA: Každý večer je tu jiná atmosféra. Někdy fouká, prší, jindy nás čeká pěkný večer. V půl deváté se to všechno zklidní, nastane takové zvláštní ticho… Pokud není zrovna premiéra, kdy je člověk vystresovaný, tak si to tu i my užíváme.
TOMÁŠ: Když je ale zima, tak je to „vopruz“, a velký! Když je hezky, pak je to příjemné.
5. září jsme Tři veterány po dvanácti plenérových reprízách přenesli do Městského divadla a diváci zde byli nadšení stejně jako na Kuňce. Ráda bych inscenaci popřála dlouhý a úspěšný život, ať už v divadle, či pod širým nebem, a divákům i hercům, aby si vážili darů, které jim život přináší.
Jana Uherová
