VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S Viktorií Vášovou o novém INprojektu
V pondělí 13. listopadu nás čeká první scénické čtení letošní divadelní sezóny, které bude výjimečné hned z několika důvodů. Uvedeme původní hru autorky a režisérky VIKTORIE VÁŠOVÉ s názvem PRSTÍČKY SI ŘEŽEŠ A PÁLÍŠ, která se úzce dotýká české historie a je spjata s naším regionem, ale přesto jde o intimní, romantický a dojemný příběh dvou lidí. Cyklus INprojekty se tentokrát výjimečně přesune do nedivadelních prostor nově otevřené galerie GAMPA v Automatických mlýnech, kde se představení odehraje přímo v expozici Mlýnský ostrov. Tento projekt také podpořil pardubický Institut Paměti národa, který podnítil jeho vznik a spolu s německou Nadací EVZ se podílí na jeho financování.
Na začátku nebylo nic než zadání Paměti národa napsat text pro scénické čtení, který by se vztahoval k novodobé, možná válečné historii Pardubic. Hledaly jsme nějaký silný příběh, několik se jich kolem nás vyrojilo – především díky redaktorce ČRo Šárce Kuchtové a jejím přátelům a kolegům z pardubického archivu. Mezi všemi nakonec zvítězila korespondence Rudolfa Průchy a Eduardy Warausové. Proč?
V případě Rudolfa Průchy a Edy Warausové mě okamžitě zaujal typ materiálu: obrovské množství dopisů. Je to autentický materiál, který vypráví příběh sám o sobě. Máte v ruce slova těch, kterých se příběh týká. Víc než psát text mě najednou lákalo ho sestavit z již existujícího materiálu. Při četbě dopisů jsem navíc zjistila, jak je jejich příběh silný. Krátce po seznámení žili více než rok v odloučení, a i přesto je z dopisů cítit, jak je jejich láska silná. Druhou část dopisů píše Rudolf z vězení během druhé světové války. Opět tedy žili odloučeni, tentokrát za mnohem dramatičtějších okolností.
Proč myslíš, že je zajímavé a potřebné zabývat se příběhem dvou obyčejných lidí, který začal před více než 100 lety?
V první řadě je to příběh o lásce. Takový typ příběhů podle mě nestárne. Silnou součástí jsou ale také obě světové války. Je zajímavé, jak některé zážitky, které Rudolf popisuje během první světové války, rezonují s dnešním děním. Překvapilo mě například, jak mi jeho popis válečné Oděsy vykreslil obraz Oděsy dnes. Podobně líčení vztahu Ruska a Ukrajiny na východní frontě může osvětlit konflikt mezi těmito státy v dnešní době. Jsem přesvědčená, že ponořením se do minulosti může člověk lépe pochopit současnost. Druhá světová válka se v Pardubicích nakonec připomíná poměrně často. Tím, že nejsem místní, mě nejprve překvapilo, jak živým tématem tady druhá světová válka je. Důvody jsem však rychle pochopila.
Jaké momenty při procházení korespondence a sekundárních materiálů nasbíraných rodinou Průchových pro tebe byly nejsilnější?
Rozhodně to byly dopisy psané z vězení během druhé světové války. Rudolf s Edou měli tou dobou už dospívající dceru, která se provdala a narodilo se jí dítě. Na základě předchozích dopisů je zcela zřejmé, jak byl Rudolf Průcha citlivý a láskyplný člověk. Číst, jak všechny tyto nesmírně důležité rodinné chvíle prožívá jen skrz dopisy, osamocen v otřesných podmínkách, bylo skutečně hrozné. Nebo když vzpomíná na společné chvíle s Edou a jejich rodinou a neví, jestli je ještě někdy uvidí. Několikrát jsem se u toho rozplakala.
Ano, to je ten mrazivý kontrast mezi dopisy z „jedné“ a „druhé krabice“, mezi nimiž jsme našly třeba i Rudolfovu obžalobu nebo rozsudek smrti. Zatímco první krabice obsahuje dopisy plné naděje, lásky a očekávání krásného společného života. Když jsem se poprvé probírala jen nafocenými dopisy a materiály, které nebyly chronologicky seřazené, ani zatím nebyly kompletní, říkala jsem si, že taková nelineární forma vyprávění by inscenaci slušela…
Ano, přesně to jsem si při prvním čtení říkala také – byl to až takový detektivní zážitek. Jednotlivé informace a střípky z dopisů mi postupně zapadaly do sebe, jako kdybych řešila nějaký rébus. Ráda bych text sestavila tak, aby i divák měl možnost zažít tento pocit.
Jak jsi vnímala četbu vlastně cizí, místy výrazně intimní korespondence dvou lidí? Jsou pro tebe dopisy archiválií? Nebo spíš soukromou záležitostí?
Nejprve jsem to vůbec neřešila. Čtení dopisů bylo tak pohlcující a zajímavé, že jsem je vnímala skoro jako literaturu nebo historický pramen. Až později mě napadalo, co kdyby si nepřáli, aby dopisy četl někdo jiný, natož aby byly zprostředkovány ještě dalším lidem. Asi se ani nejde vyhnout těmto smíšeným pocitům, protože sice máte v ruce sto let starý příběh, ale je naplněný emocemi a křehkostí. To je nakonec na tom to přitažlivé.
Pracovala jsi někdy na něčem podobném? Nemyslím ani tolik téma, jako spíš způsob práce – psaní divadelní hry s použitím konkrétních historických pramenů.
Je to poprvé, co sestavuji text z neliterárních pramenů. Doposud jsem pracovala buď autorským způsobem, kdy vzniká text během zkoušení, nebo jsem měla knižní předlohu. Takto dokumentární materiál jsem ještě nezpracovávala. Je to větší výzva, ale zároveň i větší dobrodružství.
Když jsem přišla s návrhem, že bychom mohly scénické čtení realizovat v galerijním prostoru GAMPY, tedy v jiném prostoru než v „black boxu“ naší malé scény, okamžitě jsi souhlasila. Co podle tebe nedivadelní prostory mohou obecně nabídnout?
Nedivadelní prostor hraje sám o sobě. Je svým způsobem scénografií. Baví mě do již existujícího prostoru vstoupit a pracovat s ním. Možná také nevytváří v divákovi takové očekávání, že přichází na „divadlo”. Může se lépe naladit na méně divadelní formát, jako je třeba zrovna scénické čtení.
Čím konkrétně tě prostor galerie GAMPA zaujal? Můžeš alespoň v náznaku prozradit, jak s ním budeš pracovat?
Je to krásný prostor, který v sobě spojuje moderní architekturu s industriální historií místa. Expozice Mlýnský ostrov je sestavená z děl od různých autorů, prostor galerie tedy nabídne poměrně rozmanitá zákoutí, kterých bych chtěla využít.
Na začátku nebylo nic než zadání Paměti národa napsat text pro scénické čtení, který by se vztahoval k novodobé, možná válečné historii Pardubic. Hledaly jsme nějaký silný příběh, několik se jich kolem nás vyrojilo – především díky redaktorce ČRo Šárce Kuchtové a jejím přátelům a kolegům z pardubického archivu. Mezi všemi nakonec zvítězila korespondence Rudolfa Průchy a Eduardy Warausové. Proč?
V případě Rudolfa Průchy a Edy Warausové mě okamžitě zaujal typ materiálu: obrovské množství dopisů. Je to autentický materiál, který vypráví příběh sám o sobě. Máte v ruce slova těch, kterých se příběh týká. Víc než psát text mě najednou lákalo ho sestavit z již existujícího materiálu. Při četbě dopisů jsem navíc zjistila, jak je jejich příběh silný. Krátce po seznámení žili více než rok v odloučení, a i přesto je z dopisů cítit, jak je jejich láska silná. Druhou část dopisů píše Rudolf z vězení během druhé světové války. Opět tedy žili odloučeni, tentokrát za mnohem dramatičtějších okolností.
Proč myslíš, že je zajímavé a potřebné zabývat se příběhem dvou obyčejných lidí, který začal před více než 100 lety?
V první řadě je to příběh o lásce. Takový typ příběhů podle mě nestárne. Silnou součástí jsou ale také obě světové války. Je zajímavé, jak některé zážitky, které Rudolf popisuje během první světové války, rezonují s dnešním děním. Překvapilo mě například, jak mi jeho popis válečné Oděsy vykreslil obraz Oděsy dnes. Podobně líčení vztahu Ruska a Ukrajiny na východní frontě může osvětlit konflikt mezi těmito státy v dnešní době. Jsem přesvědčená, že ponořením se do minulosti může člověk lépe pochopit současnost. Druhá světová válka se v Pardubicích nakonec připomíná poměrně často. Tím, že nejsem místní, mě nejprve překvapilo, jak živým tématem tady druhá světová válka je. Důvody jsem však rychle pochopila.
Jaké momenty při procházení korespondence a sekundárních materiálů nasbíraných rodinou Průchových pro tebe byly nejsilnější?
Rozhodně to byly dopisy psané z vězení během druhé světové války. Rudolf s Edou měli tou dobou už dospívající dceru, která se provdala a narodilo se jí dítě. Na základě předchozích dopisů je zcela zřejmé, jak byl Rudolf Průcha citlivý a láskyplný člověk. Číst, jak všechny tyto nesmírně důležité rodinné chvíle prožívá jen skrz dopisy, osamocen v otřesných podmínkách, bylo skutečně hrozné. Nebo když vzpomíná na společné chvíle s Edou a jejich rodinou a neví, jestli je ještě někdy uvidí. Několikrát jsem se u toho rozplakala.
Ano, to je ten mrazivý kontrast mezi dopisy z „jedné“ a „druhé krabice“, mezi nimiž jsme našly třeba i Rudolfovu obžalobu nebo rozsudek smrti. Zatímco první krabice obsahuje dopisy plné naděje, lásky a očekávání krásného společného života. Když jsem se poprvé probírala jen nafocenými dopisy a materiály, které nebyly chronologicky seřazené, ani zatím nebyly kompletní, říkala jsem si, že taková nelineární forma vyprávění by inscenaci slušela…
Ano, přesně to jsem si při prvním čtení říkala také – byl to až takový detektivní zážitek. Jednotlivé informace a střípky z dopisů mi postupně zapadaly do sebe, jako kdybych řešila nějaký rébus. Ráda bych text sestavila tak, aby i divák měl možnost zažít tento pocit.
Jak jsi vnímala četbu vlastně cizí, místy výrazně intimní korespondence dvou lidí? Jsou pro tebe dopisy archiválií? Nebo spíš soukromou záležitostí?
Nejprve jsem to vůbec neřešila. Čtení dopisů bylo tak pohlcující a zajímavé, že jsem je vnímala skoro jako literaturu nebo historický pramen. Až později mě napadalo, co kdyby si nepřáli, aby dopisy četl někdo jiný, natož aby byly zprostředkovány ještě dalším lidem. Asi se ani nejde vyhnout těmto smíšeným pocitům, protože sice máte v ruce sto let starý příběh, ale je naplněný emocemi a křehkostí. To je nakonec na tom to přitažlivé.
Pracovala jsi někdy na něčem podobném? Nemyslím ani tolik téma, jako spíš způsob práce – psaní divadelní hry s použitím konkrétních historických pramenů.
Je to poprvé, co sestavuji text z neliterárních pramenů. Doposud jsem pracovala buď autorským způsobem, kdy vzniká text během zkoušení, nebo jsem měla knižní předlohu. Takto dokumentární materiál jsem ještě nezpracovávala. Je to větší výzva, ale zároveň i větší dobrodružství.
Když jsem přišla s návrhem, že bychom mohly scénické čtení realizovat v galerijním prostoru GAMPY, tedy v jiném prostoru než v „black boxu“ naší malé scény, okamžitě jsi souhlasila. Co podle tebe nedivadelní prostory mohou obecně nabídnout?
Nedivadelní prostor hraje sám o sobě. Je svým způsobem scénografií. Baví mě do již existujícího prostoru vstoupit a pracovat s ním. Možná také nevytváří v divákovi takové očekávání, že přichází na „divadlo”. Může se lépe naladit na méně divadelní formát, jako je třeba zrovna scénické čtení.
Čím konkrétně tě prostor galerie GAMPA zaujal? Můžeš alespoň v náznaku prozradit, jak s ním budeš pracovat?
Je to krásný prostor, který v sobě spojuje moderní architekturu s industriální historií místa. Expozice Mlýnský ostrov je sestavená z děl od různých autorů, prostor galerie tedy nabídne poměrně rozmanitá zákoutí, kterých bych chtěla využít.
Anna Zindulková Hlaváčková
