VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S Viktorií Hradskou nejen o Emě Destinnové
Sešly jsme se v Divadle Viola, abychom se spolu podívaly na inscenaci Commedia finita v režii Lídy Engelové. Ráda jsem tu komedii viděla, ještě než jsme ji začali s Petrem Novotným zkoušet u nás, zčásti proto, že jsme už měli nějakou představu o postavách hry, a také proto, že jsem zjistila, jak text skvěle rezonuje s publikem. Vždyť je nejen zábavný a poučný, ale zároveň nabízí i jímavé okamžiky. Setkání s VIKTORIÍ HRADSKOU bylo velmi milé, zajímala se o vše, co s naší inscenací souvisí, a slíbila přijet na zkoušku, pokud ji pozveme. Nepozvat žijícího autora, českého a ještě k tomu ochotného přijet, by byl čirý hazard. A tak jsme se opět potkaly hned na zahajovací zkoušce po prázdninách. Můžu říct za všechny zúčastněné, že to byly velmi příjemné a podnětné dopoledne a že jsme se dověděli spoustu zajímavých informací. Ale o sobě samotné toho moc neřekla, proto jsem byla ráda, když mi později odpověděla na pár dodatečných otázek…
Při čtení Commedie finity jsem se dozvídala spoustu nových informací o Emě Destinnové, ale zároveň jsem nahlédla do duše českého člověka. O čem je tedy tato hra víc? O divě, která dobyla svět, nebo o českém národě, který úspěch neodpouští?
Hru jsem psala především o věcech, které důvěrně znám, které jsem zažila, o nichž jsem četla. Zároveň musím přiznat, že vstupní branou do úvahy obecné je pro mě vždycky zcela konkrétní lidský osud. Hra je o nás všech, o těch vážených i o těch pohrdaných. Alespoň doufám. A zřejmě o povaze nejen české – představení našlo chápající diváky na Slovensku, v Polsku, Maďarsku i Švýcarsku. Jenže nebýt barvité osobnosti, jakou Ema Destinnová nepochybně byla, zřejmě by mi chyběla inspirace, a tak by možná ani nevznikla tahle hra.
Co bylo hlavním spouštěčem pro napsání hry?
Dneska už je to téměř pohádka pro dospělé: koncem osmdesátých let vypsal tehdejší Svaz dramatických umělců anonymní soutěž o nejlepší monodrama. Do soutěže se hlásili jednotliví herci s texty, jejichž autor měl zůstat až do vyhlášení výsledků neznámý. Mým manželem byl spisovatel Alex Koenigsmark, v té době zrovna „persona non grata“, jehož tvorba byla na tzv. černé listině. Jedna významná herečka mu nabídla, že napíše-li pro ni Emu Destinnovou jako monodrama, pokusí se s ní prorazit, autor bude muset být posléze zveřejněn, a tak může obejít zákaz. Nabídka byla velkorysá a lákavá, ale Alex nepsal ženské role rád, v jeho divadelních hrách jsou vždycky spíš kulisou než nositelkou děje. A tak mě požádal o pomoc. Pracovala jsem v té době pravidelně s prameny v muzeích, knihovnách, v Památníku písemnictví. Naše společná představa byla, že prostuduji podklady a přijdu s fakty vhodnými pro dramatické zpracování. Nikdy jsem nepsala svobodněji, bez zábran, autocenzury, obavy, zda mi publikum porozumí. Psala jsem pro blízkou bytost, člověka, s nímž jsem si rozuměla nejlépe. Myslela jsem, že si jednu z postav vybere a zpracuje v plánované monodrama. Byl to z mé strany vlastně dopis na téma Ema; o lidech, o světě, o sobě, o nás dvou – žádná veřejnost neexistovala. A odpověď zněla: „Vždyť je to hotové; nech tam všechny čtyři a jdi do toho sama.“ A tak Gabriela Wilhelmová nazkoušela mé první monodrama a vyhrály jsme spolu první cenu.
Byla vám Ema Destinnová blízká, znala jste její osud, nebo jste ho musela hodně studovat?
O Emě Destinnové jsem původně nevěděla víc, nežli každý průměrně vzdělaný našinec. Samozřejmě jsem nejdřív přečetla monografii profesora Václava Holzknechta, ale tenhle druh faktů bývá jen orientační, nikoliv inspirační. Mravenčení začalo korespondencí – ten jazyk! Moderní čeština a moderní vhled do života. Spontaneita. Humor… Úžasná bytost. Přečetla jsem všechno, deníky, básničky, autorské kusy… Trvalo to týdny, které dnes sama sobě závidím. Mám tu dámu moc ráda a navždycky.
Ve hře vystupují čtyři postavy, každá z jiné životní etapy Destinnové. Potkaly se vůbec? Mohly se potkat?
V této podobě jsou všechny čtyři čistá fikce. Ale všechny jsem potkala já sama a předpokládám, že i všichni, kdo hru uvidí. Jestli měl v životě někdo větší štěstí nežli naše operní hvězda, tak potkal třeba jen jednu z nich. Ale budu-li věrná vaší otázce: našla jsem jejich obrysy v přečtených listech a mohly se vyskytnout i všechny najednou.
Učitelka zpěvu, Služka, Společnice a Komorná jsou z různých sociálních skupin, mají velmi rozdílné charaktery, a tudíž se vyjadřují jiným slovníkem. Na mluvě jednotlivých figur jste si dala hodně záležet. Odpozorovala jste něco z toho i z Eminých dopisů?
Miluju češtinu; jazyk je pro mě nástroj nejbližší a také možná jediná dovednost, na kterou jsem pyšná. Slovník jednotlivých postav je odposlouchaný, nikoliv načtený.
Tato hra se hraje mnoho let. Máte nějakou její oblíbenou inscenaci? A mění se lety její inscenování nebo vyznění?
První nastudování, za které jsem vděčná, bylo v režii Lídy Engelové, která poprvé porušila původní monodramatické pojetí a přiblížila mě tak divadlu. Zajímavá byla také její další koncepce v pražské Viole, na které scénograficky spolupracoval Ivo Žídek; jsem moc ráda, že se s jeho odlišným pojetím setkávám i v pardubické inscenaci. Jako monodrama hru nejlépe zpracovala herečka Jana Trojanová, naposledy v režii Jaroslava Gillara. Samozřejmě vyvolává největší nadšení vždycky „dítko poslední“. Už na generálce jsem byla představením v režii Petra Novotného velmi dojatá. Naštěstí si nepamatuji žádnou inscenaci vyloženě neoblíbenou. A mění-li se vyznění? Myslím, že ne. Protože ani my se neměníme.
Myslím, že jste vystudovala historii umění. Co vám tento obor dal?
Můj původní obor byl čeština-maďarština na Filosofické fakultě UK, kde mi po dvou letech dovolili přibrat třetí obor: estetiku. Myslím, že všechny studované obory nám dávají totéž: čas se hledat a posléze se snad i najít. Za to patří mé alma mater dík.
Čím se zabýváte v současnosti?
Naštěstí se na mém profesním životě už léta nic nemění. Pravidelně připravuji setkání na předem daná témata. Občas překládám, občas píšu. Pořádám výstavy, účastním se diskusí. A spřádám plány – ale přiznávám s klasikem: „mým rodným bratrem je Oblomov“.
Zajímáte se o výtvarné umění. Jsou vám bližší současná díla, nebo preferujete nějaké konkrétní období?
Těžká odpověď. A nechci být nepřesná. Jenže: také každý z nás má svá proměnlivá vývojová období a v nich jsou mu blízká díla, s nimiž právě souzní. Mohu říct, že je mi blízké vše od století devatenáctého, ale s mnoha výjimkami, na které by možná tenhle rozhovor nestačil. Už téměř dvacet let pořádám (původně se svým manželem) každoroční velké výstavy na literární témata, jichž se účastní vždy kolem třiceti výtvarných umělců. Láká mě výtvarná odpověď na verbální otázky, překvapení, nečekané reakce. Asi preferuju především jakousi neutuchající zvědavost, kterou ve mně kumšt vzbuzuje.
Výtvarné umění je pro konzumenta něco, co ho musí bavit, co musí chtít. Myslím, že jen tak z nudy do galerie nejde nikdo. Ale kolik lidí si dnes koupí obraz? Myslíte si, že se dá tímto způsobem uživit?
Neb jsem měla vlastní galerii osm let, musím vás svou odpovědí zklamat. Soudím, že se tím uživit nedá. Dále dosvědčuji, že do galerie chodí převážně lidé s nedostatkem fantazie. Ti lepší z nich o svém nedostatku vědí a pokládají občas otázky. Hurá – jsou na cestě! Obrazy si kupují nejčastěji snobové, kéž je jich více a kéž jim pánbůh jmění zachovati ráčí. Samozřejmě, že i zde výjimky potvrzují pravidlo. Ale nejlépe to o pozitivní úloze snobů v podpoře umění řekl kdysi Zdeněk Podskalský, kterého si v zájmu všech galerií dovolím ocitovat: „Ať žijí snobové, obdaření vzácnou, úctyhodnou, výjimečnou schopností divit se všemu, čemu nerozumějí, na rozdíl od těch, kteří všechno, čemu nerozumějí, zakážou!“
Literatura, výtvarné umění, divadlo. Co z toho je vám nejbližší?
Neumím odpovědět. Ale když musím, pokusím se o řazení: literatura, protože s ní mohu být sama a záleží jen na mně, kdy se setkáme. Dovolí mi cestovat a dovolí mi stonat. Dovolí mi se k ní vracet a nemění se v čase. Pak divadlo, protože s ním nejsem sama nikdy, protože je mnohohlasné, protože interpretuje stokrát jinak, protože probouzí touhu účastnit se. Pak výtvarné umění, protože je neměnný svědek okamžiku, protože v něm poznávám proměny vlastních smyslů, protože je tiché a patetické zároveň.
Když jdete do divadla, jak si vybíráte inscenace? Máte oblíbené divadelní domy, soubory či autory, herce?
Situace je jiná od chvíle, kdy jsme se odstěhovali z Prahy. Dřív jsme si vlastně nevybírali; prostě jsme chtěli všechno vidět. Dnes už se musím rozhodovat trochu předem. Oblíbeným domem zůstal Činoherní klub, ale chodím málo. Iniciátorem bývá pozvání, a tak se chodím dívat na kamarády mezi herci, mezi režiséry, mezi výtvarníky. Všichni, kdo něco umí, kdo znovu dokážou překvapit, jsou oblíbení.
Vaši hru inscenujeme v Pardubicích. Máte k tomuto městu nějaký vztah? Vím, že se s režisérem Petrem Novotným znáte už spoustu let. Znáte tady ještě někoho?
Nejdéle, až neslušně dlouho znám scénografa Ivo Žídka a mimo okruh divadla je mi blízká sochařka Klára Klose, s níž jsem na mnoha výstavách spolupracovala. Město jsem coby nadšená turistka navštívila mnohokrát. Divadlo v Pardubicích je pojem; moc si vážím, že mohu být na chvíli jeho součástí. Celým pracovním týmem a jeho nasazením jsem nadšená. Myslím, že mě uvidíte nejen na premiéře, ale mnohem častěji. Těším se a všem děkuji.
Při čtení Commedie finity jsem se dozvídala spoustu nových informací o Emě Destinnové, ale zároveň jsem nahlédla do duše českého člověka. O čem je tedy tato hra víc? O divě, která dobyla svět, nebo o českém národě, který úspěch neodpouští?
Hru jsem psala především o věcech, které důvěrně znám, které jsem zažila, o nichž jsem četla. Zároveň musím přiznat, že vstupní branou do úvahy obecné je pro mě vždycky zcela konkrétní lidský osud. Hra je o nás všech, o těch vážených i o těch pohrdaných. Alespoň doufám. A zřejmě o povaze nejen české – představení našlo chápající diváky na Slovensku, v Polsku, Maďarsku i Švýcarsku. Jenže nebýt barvité osobnosti, jakou Ema Destinnová nepochybně byla, zřejmě by mi chyběla inspirace, a tak by možná ani nevznikla tahle hra.
Co bylo hlavním spouštěčem pro napsání hry?
Dneska už je to téměř pohádka pro dospělé: koncem osmdesátých let vypsal tehdejší Svaz dramatických umělců anonymní soutěž o nejlepší monodrama. Do soutěže se hlásili jednotliví herci s texty, jejichž autor měl zůstat až do vyhlášení výsledků neznámý. Mým manželem byl spisovatel Alex Koenigsmark, v té době zrovna „persona non grata“, jehož tvorba byla na tzv. černé listině. Jedna významná herečka mu nabídla, že napíše-li pro ni Emu Destinnovou jako monodrama, pokusí se s ní prorazit, autor bude muset být posléze zveřejněn, a tak může obejít zákaz. Nabídka byla velkorysá a lákavá, ale Alex nepsal ženské role rád, v jeho divadelních hrách jsou vždycky spíš kulisou než nositelkou děje. A tak mě požádal o pomoc. Pracovala jsem v té době pravidelně s prameny v muzeích, knihovnách, v Památníku písemnictví. Naše společná představa byla, že prostuduji podklady a přijdu s fakty vhodnými pro dramatické zpracování. Nikdy jsem nepsala svobodněji, bez zábran, autocenzury, obavy, zda mi publikum porozumí. Psala jsem pro blízkou bytost, člověka, s nímž jsem si rozuměla nejlépe. Myslela jsem, že si jednu z postav vybere a zpracuje v plánované monodrama. Byl to z mé strany vlastně dopis na téma Ema; o lidech, o světě, o sobě, o nás dvou – žádná veřejnost neexistovala. A odpověď zněla: „Vždyť je to hotové; nech tam všechny čtyři a jdi do toho sama.“ A tak Gabriela Wilhelmová nazkoušela mé první monodrama a vyhrály jsme spolu první cenu.
Byla vám Ema Destinnová blízká, znala jste její osud, nebo jste ho musela hodně studovat?
O Emě Destinnové jsem původně nevěděla víc, nežli každý průměrně vzdělaný našinec. Samozřejmě jsem nejdřív přečetla monografii profesora Václava Holzknechta, ale tenhle druh faktů bývá jen orientační, nikoliv inspirační. Mravenčení začalo korespondencí – ten jazyk! Moderní čeština a moderní vhled do života. Spontaneita. Humor… Úžasná bytost. Přečetla jsem všechno, deníky, básničky, autorské kusy… Trvalo to týdny, které dnes sama sobě závidím. Mám tu dámu moc ráda a navždycky.
Ve hře vystupují čtyři postavy, každá z jiné životní etapy Destinnové. Potkaly se vůbec? Mohly se potkat?
V této podobě jsou všechny čtyři čistá fikce. Ale všechny jsem potkala já sama a předpokládám, že i všichni, kdo hru uvidí. Jestli měl v životě někdo větší štěstí nežli naše operní hvězda, tak potkal třeba jen jednu z nich. Ale budu-li věrná vaší otázce: našla jsem jejich obrysy v přečtených listech a mohly se vyskytnout i všechny najednou.
Učitelka zpěvu, Služka, Společnice a Komorná jsou z různých sociálních skupin, mají velmi rozdílné charaktery, a tudíž se vyjadřují jiným slovníkem. Na mluvě jednotlivých figur jste si dala hodně záležet. Odpozorovala jste něco z toho i z Eminých dopisů?
Miluju češtinu; jazyk je pro mě nástroj nejbližší a také možná jediná dovednost, na kterou jsem pyšná. Slovník jednotlivých postav je odposlouchaný, nikoliv načtený.
Tato hra se hraje mnoho let. Máte nějakou její oblíbenou inscenaci? A mění se lety její inscenování nebo vyznění?
První nastudování, za které jsem vděčná, bylo v režii Lídy Engelové, která poprvé porušila původní monodramatické pojetí a přiblížila mě tak divadlu. Zajímavá byla také její další koncepce v pražské Viole, na které scénograficky spolupracoval Ivo Žídek; jsem moc ráda, že se s jeho odlišným pojetím setkávám i v pardubické inscenaci. Jako monodrama hru nejlépe zpracovala herečka Jana Trojanová, naposledy v režii Jaroslava Gillara. Samozřejmě vyvolává největší nadšení vždycky „dítko poslední“. Už na generálce jsem byla představením v režii Petra Novotného velmi dojatá. Naštěstí si nepamatuji žádnou inscenaci vyloženě neoblíbenou. A mění-li se vyznění? Myslím, že ne. Protože ani my se neměníme.
Myslím, že jste vystudovala historii umění. Co vám tento obor dal?
Můj původní obor byl čeština-maďarština na Filosofické fakultě UK, kde mi po dvou letech dovolili přibrat třetí obor: estetiku. Myslím, že všechny studované obory nám dávají totéž: čas se hledat a posléze se snad i najít. Za to patří mé alma mater dík.
Čím se zabýváte v současnosti?
Naštěstí se na mém profesním životě už léta nic nemění. Pravidelně připravuji setkání na předem daná témata. Občas překládám, občas píšu. Pořádám výstavy, účastním se diskusí. A spřádám plány – ale přiznávám s klasikem: „mým rodným bratrem je Oblomov“.
Zajímáte se o výtvarné umění. Jsou vám bližší současná díla, nebo preferujete nějaké konkrétní období?
Těžká odpověď. A nechci být nepřesná. Jenže: také každý z nás má svá proměnlivá vývojová období a v nich jsou mu blízká díla, s nimiž právě souzní. Mohu říct, že je mi blízké vše od století devatenáctého, ale s mnoha výjimkami, na které by možná tenhle rozhovor nestačil. Už téměř dvacet let pořádám (původně se svým manželem) každoroční velké výstavy na literární témata, jichž se účastní vždy kolem třiceti výtvarných umělců. Láká mě výtvarná odpověď na verbální otázky, překvapení, nečekané reakce. Asi preferuju především jakousi neutuchající zvědavost, kterou ve mně kumšt vzbuzuje.
Výtvarné umění je pro konzumenta něco, co ho musí bavit, co musí chtít. Myslím, že jen tak z nudy do galerie nejde nikdo. Ale kolik lidí si dnes koupí obraz? Myslíte si, že se dá tímto způsobem uživit?
Neb jsem měla vlastní galerii osm let, musím vás svou odpovědí zklamat. Soudím, že se tím uživit nedá. Dále dosvědčuji, že do galerie chodí převážně lidé s nedostatkem fantazie. Ti lepší z nich o svém nedostatku vědí a pokládají občas otázky. Hurá – jsou na cestě! Obrazy si kupují nejčastěji snobové, kéž je jich více a kéž jim pánbůh jmění zachovati ráčí. Samozřejmě, že i zde výjimky potvrzují pravidlo. Ale nejlépe to o pozitivní úloze snobů v podpoře umění řekl kdysi Zdeněk Podskalský, kterého si v zájmu všech galerií dovolím ocitovat: „Ať žijí snobové, obdaření vzácnou, úctyhodnou, výjimečnou schopností divit se všemu, čemu nerozumějí, na rozdíl od těch, kteří všechno, čemu nerozumějí, zakážou!“
Literatura, výtvarné umění, divadlo. Co z toho je vám nejbližší?
Neumím odpovědět. Ale když musím, pokusím se o řazení: literatura, protože s ní mohu být sama a záleží jen na mně, kdy se setkáme. Dovolí mi cestovat a dovolí mi stonat. Dovolí mi se k ní vracet a nemění se v čase. Pak divadlo, protože s ním nejsem sama nikdy, protože je mnohohlasné, protože interpretuje stokrát jinak, protože probouzí touhu účastnit se. Pak výtvarné umění, protože je neměnný svědek okamžiku, protože v něm poznávám proměny vlastních smyslů, protože je tiché a patetické zároveň.
Když jdete do divadla, jak si vybíráte inscenace? Máte oblíbené divadelní domy, soubory či autory, herce?
Situace je jiná od chvíle, kdy jsme se odstěhovali z Prahy. Dřív jsme si vlastně nevybírali; prostě jsme chtěli všechno vidět. Dnes už se musím rozhodovat trochu předem. Oblíbeným domem zůstal Činoherní klub, ale chodím málo. Iniciátorem bývá pozvání, a tak se chodím dívat na kamarády mezi herci, mezi režiséry, mezi výtvarníky. Všichni, kdo něco umí, kdo znovu dokážou překvapit, jsou oblíbení.
Vaši hru inscenujeme v Pardubicích. Máte k tomuto městu nějaký vztah? Vím, že se s režisérem Petrem Novotným znáte už spoustu let. Znáte tady ještě někoho?
Nejdéle, až neslušně dlouho znám scénografa Ivo Žídka a mimo okruh divadla je mi blízká sochařka Klára Klose, s níž jsem na mnoha výstavách spolupracovala. Město jsem coby nadšená turistka navštívila mnohokrát. Divadlo v Pardubicích je pojem; moc si vážím, že mohu být na chvíli jeho součástí. Celým pracovním týmem a jeho nasazením jsem nadšená. Myslím, že mě uvidíte nejen na premiéře, ale mnohem častěji. Těším se a všem děkuji.
Jana Uherová
