VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
S Tomášem Jakubem Janem Lněničkou
TOMÁŠE LNĚNIČKU pardubičtí diváci znají především jako Nikolu Šohaje z oblíbené inscenace Balada pro banditu, když v našem divadle působil zatím jako host. Od začátku sezóny posílil Tomáš pánskou část hereckého souboru oficiálně a vystřídal tak dosavadní královéhradecké angažmá za pardubické. V době, kdy jsme si povídali, usilovně zkoušel hlavní roli Jakuba Jana Ryby v nové inscenaci režiséra Michaela Taranta Hej, Mistře!, a tak jsem byla ráda, že si i přesto udělal ochotně čas na náš rozhovor.
Tomáši, jsi tu teď třetím měsícem v angažmá. Jak se ti u nás líbí?
Mně se tu líbí moc. Začínal jsem tady v roce 2013 s Baladou. Pár lidí jsem znal už dřív. A za ty dva roky jsem poznal kompletně celý soubor. Jsem tu spokojený.
Zhruba před dvěma lety jsi v jednom rozhovoru řekl, že v Klicperově divadle jsi spokojený a že není důvod na tom něco měnit… Proč tedy přišla ta změna angažmá?
Změna přišla z pracovního hlediska kvůli půl úvazku v Hradci. Po domluvě s Petrem Dohnalem jsem přijal angažmá tady v Pardubicích. Takže nakonec slovo dalo slovo a plynule – po několika hostovačkách – jsem od září tady.
V Klicperově divadle máš pod svým jménem titul „stálý host“. Zkoušíš tam nebo budeš zkoušet něco nového?
Zkoušet bych tam mohl, ale vzhledem k současnému místnímu provozu to zatím není možné. Nabídka už byla, takže si myslím, že pokud tady zrovna budu mít volněji a budu mít čas, snad pak něco dopadne. Přece jen jsem pořád Hradečák, žiju tam, mám tam rodinu. Nechtěl bych Hradec úplně vynulovat.
Jistá výhoda je, že ses kvůli novému zaměstnání nemusel stěhovat… A na dojíždění vzdálenost mezi Pardubicemi a Hradcem také není veliká, ne?
No, ono se to každému zdá, že je to kousek. Ale když se dopoledne zkouší a hraje večer, tak samozřejmě musíme o to dřív ráno vstávat, abychom stihli s dětmi do školky a školy, odpoledne jedu zase zpátky, to jsou kroužky, a večer zase sem a tam. Přece jen jsou to čtyři hodiny navíc. Ale na druhou stranu stěhovat bych se určitě nechtěl. Přestavěl jsem v Hradci už dva byty a třetí už přestavovat nechci! (smích)
Ty máš tři děti, že? Jak jsou staré? (Mimochodem, smekám! Tři děti!)
Barunce budou v listopadu dva roky, Julii budou v dubnu čtyři a Mikulášovi bylo šest let v srpnu, ten už právě chodí do školy.
A jak to zvládá/te?
Je to prvňáček, no a to obnáší nové starosti – spoustu úkolů, nemá čas na hraní, chudák… (smích) Pro nás je to zase časová změna, všechno je jinak a člověk se musí přizpůsobit.
Říkal jsi, že hodně času strávíš na cestách mezi prací a domovem, na druhou stranu se, jak je vidět, věnuješ hodně své velké rodině. Zbývá ti čas na nějaké koníčky?
Dřív jsem hodně hrál volejbal, ale před rokem jsem si zlomil kotník, a od té doby jsem vlastně nehrál… Ale šlo to s tím vším skloubit. Chodíval jsem na squash a badminton. Teď se občas donutím jít plavat, ale většinou jdu s dětmi, a to si moc nezaplavu, jezdím totiž na tobogánu, dělám kraviny a učím je plavat. (smích)
Jaké byly vaše letní prázdniny?
Už asi patnáct let jezdím na dětský tábor Jitřenka u Poličky, teď už jako zástupce hlavního vedoucího. Třetím rokem tam se mnou jezdí i Miki. Letos jsem ho vzal na celých čtrnáct dní a na týden poprvé taky Julii, aby si to vyzkoušela. A šlo jí to dobře, takže příští rok jedou na čtrnáct dní oba. Ty dva týdny jsem tedy strávil částečně s rodinou. Pak jsme všichni odjeli k moři, kde jsem chtěl Mikuláše naučit plavat, a to se mi povedlo. Deset dní jsme si společně užívali v Chorvatsku. A pak už zbývají jenom chalupy – u tchýňky, u našich – a prázdniny jsou pryč!
Jak ses dostal k herectví? Po maturitě na gymnáziu jsi sběhl k divadlu, je to tak? Měl jsi dřív třeba i jiné plány do budoucna?
Ano, plány byly! Podal jsem přihlášku na jazykovku, kam jsem se snad dokonce i nějak dostal. Ale pak v Hronově náš amatérský soubor potkal Václav Martinec a 6. srpna v roce 1991 nám řekl, že jestli chceme, můžeme za čtrnáct dní nastoupit do jeho divadla v Českých Budějovicích. Tak jsme se my tři kluci (ten náš soubor) rozhodli, že jo, přihlášky jsme roztrhali a oznámili rodičům, že 19. srpna odjíždíme do Českých Budějovic. A tam to všechno začalo.
Co na to říkali rodiče? To se nemůžu nezeptat! (smích)
No, nebyli moc nadšení… Navíc to bylo bez smlouvy, bez ničeho, prostě nám jen nějaký pan Václav Martinec, kterého nikdo z nás do té doby neznal, řekl, že máme odejít 200 kilometrů daleko. Ale nakonec se mi je tenkrát povedlo přesvědčit, už ani nevím jak. A pustili mě. (smích)
Co bys řekl svému synovi, kdyby za tebou přišel s něčím podobným – jako že škola nebude a že…
Že jde k divadlu? No… To bych mu teda hodně rozmlouval. (smích) Zatím se ho snažím držet od divadla dál. Nenechávám ho nikde hostovat. Jenom tak občas něco natočí pro rádio, ale to je tak všechno. Hrozně chce tablet a těší se, že si na něj vydělá. Asi mu ho budu muset nakonec koupit sám, ale zatím má alespoň motivaci. (smích)
Když jsi tedy neměl herecké vzdělání, kdo nebo co tě nejvíc naučilo ve tvém oboru?
Hlavně práce s různými režiséry. Ale ještě dřív ten Vašek Martinec ve svém studiu – Divadle M. Tam to byla tak trochu škola, už protože je pedagog. Vždycky byl hlavně přes pohybové divadlo, dělal s námi různé rozcvičky, dýchání, mluvu, kurzy šermu atd., takže to vlastně byla taková trochu škola základů herectví. Ještě než jsem potkal Vaška Martince, hlásil jsem se na DAMU. Prošel jsem prvním kolem (předseda komise byl pan Adamíra) a pak mě nepřijali. Ale vůbec toho nelituju. Mrzí mě to akorát kvůli vzdělání – mohl bych mít větší přehled o teorii divadla, o literatuře…
Jaká byla tvoje úplně první role?
Hm… Teď jsi mě zaskočila. V Hradci to vím, tam jsem nastoupil do Ondiny, kterou režíroval Juraj Deák. Hrál jsem nějakého operetního pěvce a na konci kata, kde jsem dvacet minut stál zkamenělý vzadu na jevišti. Když jsem si blbě stoupnul, tak to bylo k nevydržení. (smích) Ale co byla moje první role v Českých Budějovicích? Asi Šerchán v Knize džunglí…
A co bylo ještě předtím? Jak vzniklo amatérské divadlo tří teenagerů?
Nejdřív jsem na základní škole hrál v souboru Vitamin „S“ kamaráda a mého učitele fyziky a matematiky Vládi Šauera, což byl v Litomyšli vyhlášený dětský divadelní soubor. Prošel jím třeba i Petr Lněnička – ten známější Lněnička z nás dvou… Když jsme tam končili s mým kamarádem Redym Vávrou, který je teď v Draku, rozhodli jsme se ještě s jedním kamarádem z „pedáku“ z Litomyšle založit vlastní soubor. Při svitavském Céčku Karla Šefrny jsme udělali ve třech lidech Trnkovu Zahradu. S ní jsme jezdili po všech festivalech – Jiráskův Hronov, Loutkářská Chrudim – a měli jsme poměrně velký úspěch. Proto nás pak vlastně oslovil i ten Vašek Martinec. Jmenovali jsme se „Cukrnebudem“. Pořád jsme přemýšleli, jak se budeme jmenovat… Chtělo to něco od C (jako Céčko), říkali jsme si, Cukr, to je kravina, Cukr nebudem. „Cukrnebudem“… A tak jsme to nakonec pojmenovali „Cukrnebudem“. Ten soubor existoval asi od našich šestnácti do osmnácti let. Byly to příjemné víkendy trávené ve Svitavách nebo někde na soustředění. Bylo to hrozně fajn.
Co ty a film nebo televize? Ulovili tě do některého z mnoha současných televizních seriálů? A jak se tváříš na takové nabídky?
Já to nesleduju, ale zas umím nazpaměť Krtečka a různé dětské seriály a večerníčky, to všechno mám najetý jak nikdy. (smích) Pár dní jsem natáčel Ulici, taky Policii Modravu, a to je asi tak všechno. Beru to spíš tak, že složenky někdo platit musí.
Právě zkoušíš hlavní roli v nové inscenaci Hej, Mistře! Je ti téma hry nebo tvoje postava něčím blízká, či naopak?
Nevím, jestli blízká… Ale obdivuji Rybovu vytrvalost, sílu jít proti všem, měnit svět. To já bych asi nedokázal.
Jak se učíš text – jsi ten typ, co mu stačí zkoušky v divadle? Nebo se potřebuješ někde zavřít a biflovat?
Tak do téhle doby mi to na zkouškách v divadle stačilo, ale teď vzhledem k Jakubovi Janu Rybovi se musím už i zavírat, učit se ve vlaku, tady v klubu, když je volno, nebo v šatně, protože jinak bych to asi nedal. Je to vždycky otázka velikosti role. V Hradci jsem žádné výrazně velké role neměl, takže mi opravdu stačilo dostat to do hlavy jen na zkouškách.
Režisér Michael Tarant používá poměrně neobvyklé metody – prý jste například zkoušeli v kostele…
Ano. Také jsme s ním byli v Rožmitále a projeli jsme si i Nepomuk a místa, kde Jakub Jan Ryba působil. Zkoušeli jsme na chalupě u Michaela. Bylo to takové jinačí zkoušení než běžně. Ale bylo to zajímavé, člověk se podíval na místa, kam se normálně nepodívá. Tak intenzivní práci na roli jsem ještě nezažil.
Také si doplňuješ vzdělání – pan režisér tě nutí číst… (smích) Co Seneca?
No, Seneca! Začetl jsem se. Jinak u mě je čtení hlavně o času… Čtu rád, ale nejčastěji oddechovou literaturu, třeba detektivky.
Senecu si běžně nečteš jen tak po večerech…
Náhodou, jak jsem to teď četl, říkal jsem si, kdyby byl čas, že bych si rád přečetl i víc! Rozhodně je to zajímavá filozofie. Ale večer jsem většinou rád, že děti usnou a já můžu taky.
Tak tomu rozumím. Tomáši, moc děkuji za rozhovor, do nadcházejícího generálkového týdne ti přeju hodně energie a na premiéře ZLOM VAZ!
Tomáši, jsi tu teď třetím měsícem v angažmá. Jak se ti u nás líbí?
Mně se tu líbí moc. Začínal jsem tady v roce 2013 s Baladou. Pár lidí jsem znal už dřív. A za ty dva roky jsem poznal kompletně celý soubor. Jsem tu spokojený.
Zhruba před dvěma lety jsi v jednom rozhovoru řekl, že v Klicperově divadle jsi spokojený a že není důvod na tom něco měnit… Proč tedy přišla ta změna angažmá?
Změna přišla z pracovního hlediska kvůli půl úvazku v Hradci. Po domluvě s Petrem Dohnalem jsem přijal angažmá tady v Pardubicích. Takže nakonec slovo dalo slovo a plynule – po několika hostovačkách – jsem od září tady.
V Klicperově divadle máš pod svým jménem titul „stálý host“. Zkoušíš tam nebo budeš zkoušet něco nového?
Zkoušet bych tam mohl, ale vzhledem k současnému místnímu provozu to zatím není možné. Nabídka už byla, takže si myslím, že pokud tady zrovna budu mít volněji a budu mít čas, snad pak něco dopadne. Přece jen jsem pořád Hradečák, žiju tam, mám tam rodinu. Nechtěl bych Hradec úplně vynulovat.
Jistá výhoda je, že ses kvůli novému zaměstnání nemusel stěhovat… A na dojíždění vzdálenost mezi Pardubicemi a Hradcem také není veliká, ne?
No, ono se to každému zdá, že je to kousek. Ale když se dopoledne zkouší a hraje večer, tak samozřejmě musíme o to dřív ráno vstávat, abychom stihli s dětmi do školky a školy, odpoledne jedu zase zpátky, to jsou kroužky, a večer zase sem a tam. Přece jen jsou to čtyři hodiny navíc. Ale na druhou stranu stěhovat bych se určitě nechtěl. Přestavěl jsem v Hradci už dva byty a třetí už přestavovat nechci! (smích)
Ty máš tři děti, že? Jak jsou staré? (Mimochodem, smekám! Tři děti!)
Barunce budou v listopadu dva roky, Julii budou v dubnu čtyři a Mikulášovi bylo šest let v srpnu, ten už právě chodí do školy.
A jak to zvládá/te?
Je to prvňáček, no a to obnáší nové starosti – spoustu úkolů, nemá čas na hraní, chudák… (smích) Pro nás je to zase časová změna, všechno je jinak a člověk se musí přizpůsobit.
Říkal jsi, že hodně času strávíš na cestách mezi prací a domovem, na druhou stranu se, jak je vidět, věnuješ hodně své velké rodině. Zbývá ti čas na nějaké koníčky?
Dřív jsem hodně hrál volejbal, ale před rokem jsem si zlomil kotník, a od té doby jsem vlastně nehrál… Ale šlo to s tím vším skloubit. Chodíval jsem na squash a badminton. Teď se občas donutím jít plavat, ale většinou jdu s dětmi, a to si moc nezaplavu, jezdím totiž na tobogánu, dělám kraviny a učím je plavat. (smích)
Jaké byly vaše letní prázdniny?
Už asi patnáct let jezdím na dětský tábor Jitřenka u Poličky, teď už jako zástupce hlavního vedoucího. Třetím rokem tam se mnou jezdí i Miki. Letos jsem ho vzal na celých čtrnáct dní a na týden poprvé taky Julii, aby si to vyzkoušela. A šlo jí to dobře, takže příští rok jedou na čtrnáct dní oba. Ty dva týdny jsem tedy strávil částečně s rodinou. Pak jsme všichni odjeli k moři, kde jsem chtěl Mikuláše naučit plavat, a to se mi povedlo. Deset dní jsme si společně užívali v Chorvatsku. A pak už zbývají jenom chalupy – u tchýňky, u našich – a prázdniny jsou pryč!
Jak ses dostal k herectví? Po maturitě na gymnáziu jsi sběhl k divadlu, je to tak? Měl jsi dřív třeba i jiné plány do budoucna?
Ano, plány byly! Podal jsem přihlášku na jazykovku, kam jsem se snad dokonce i nějak dostal. Ale pak v Hronově náš amatérský soubor potkal Václav Martinec a 6. srpna v roce 1991 nám řekl, že jestli chceme, můžeme za čtrnáct dní nastoupit do jeho divadla v Českých Budějovicích. Tak jsme se my tři kluci (ten náš soubor) rozhodli, že jo, přihlášky jsme roztrhali a oznámili rodičům, že 19. srpna odjíždíme do Českých Budějovic. A tam to všechno začalo.
Co na to říkali rodiče? To se nemůžu nezeptat! (smích)
No, nebyli moc nadšení… Navíc to bylo bez smlouvy, bez ničeho, prostě nám jen nějaký pan Václav Martinec, kterého nikdo z nás do té doby neznal, řekl, že máme odejít 200 kilometrů daleko. Ale nakonec se mi je tenkrát povedlo přesvědčit, už ani nevím jak. A pustili mě. (smích)
Co bys řekl svému synovi, kdyby za tebou přišel s něčím podobným – jako že škola nebude a že…
Že jde k divadlu? No… To bych mu teda hodně rozmlouval. (smích) Zatím se ho snažím držet od divadla dál. Nenechávám ho nikde hostovat. Jenom tak občas něco natočí pro rádio, ale to je tak všechno. Hrozně chce tablet a těší se, že si na něj vydělá. Asi mu ho budu muset nakonec koupit sám, ale zatím má alespoň motivaci. (smích)
Když jsi tedy neměl herecké vzdělání, kdo nebo co tě nejvíc naučilo ve tvém oboru?
Hlavně práce s různými režiséry. Ale ještě dřív ten Vašek Martinec ve svém studiu – Divadle M. Tam to byla tak trochu škola, už protože je pedagog. Vždycky byl hlavně přes pohybové divadlo, dělal s námi různé rozcvičky, dýchání, mluvu, kurzy šermu atd., takže to vlastně byla taková trochu škola základů herectví. Ještě než jsem potkal Vaška Martince, hlásil jsem se na DAMU. Prošel jsem prvním kolem (předseda komise byl pan Adamíra) a pak mě nepřijali. Ale vůbec toho nelituju. Mrzí mě to akorát kvůli vzdělání – mohl bych mít větší přehled o teorii divadla, o literatuře…
Jaká byla tvoje úplně první role?
Hm… Teď jsi mě zaskočila. V Hradci to vím, tam jsem nastoupil do Ondiny, kterou režíroval Juraj Deák. Hrál jsem nějakého operetního pěvce a na konci kata, kde jsem dvacet minut stál zkamenělý vzadu na jevišti. Když jsem si blbě stoupnul, tak to bylo k nevydržení. (smích) Ale co byla moje první role v Českých Budějovicích? Asi Šerchán v Knize džunglí…
A co bylo ještě předtím? Jak vzniklo amatérské divadlo tří teenagerů?
Nejdřív jsem na základní škole hrál v souboru Vitamin „S“ kamaráda a mého učitele fyziky a matematiky Vládi Šauera, což byl v Litomyšli vyhlášený dětský divadelní soubor. Prošel jím třeba i Petr Lněnička – ten známější Lněnička z nás dvou… Když jsme tam končili s mým kamarádem Redym Vávrou, který je teď v Draku, rozhodli jsme se ještě s jedním kamarádem z „pedáku“ z Litomyšle založit vlastní soubor. Při svitavském Céčku Karla Šefrny jsme udělali ve třech lidech Trnkovu Zahradu. S ní jsme jezdili po všech festivalech – Jiráskův Hronov, Loutkářská Chrudim – a měli jsme poměrně velký úspěch. Proto nás pak vlastně oslovil i ten Vašek Martinec. Jmenovali jsme se „Cukrnebudem“. Pořád jsme přemýšleli, jak se budeme jmenovat… Chtělo to něco od C (jako Céčko), říkali jsme si, Cukr, to je kravina, Cukr nebudem. „Cukrnebudem“… A tak jsme to nakonec pojmenovali „Cukrnebudem“. Ten soubor existoval asi od našich šestnácti do osmnácti let. Byly to příjemné víkendy trávené ve Svitavách nebo někde na soustředění. Bylo to hrozně fajn.
Co ty a film nebo televize? Ulovili tě do některého z mnoha současných televizních seriálů? A jak se tváříš na takové nabídky?
Já to nesleduju, ale zas umím nazpaměť Krtečka a různé dětské seriály a večerníčky, to všechno mám najetý jak nikdy. (smích) Pár dní jsem natáčel Ulici, taky Policii Modravu, a to je asi tak všechno. Beru to spíš tak, že složenky někdo platit musí.
Právě zkoušíš hlavní roli v nové inscenaci Hej, Mistře! Je ti téma hry nebo tvoje postava něčím blízká, či naopak?
Nevím, jestli blízká… Ale obdivuji Rybovu vytrvalost, sílu jít proti všem, měnit svět. To já bych asi nedokázal.
Jak se učíš text – jsi ten typ, co mu stačí zkoušky v divadle? Nebo se potřebuješ někde zavřít a biflovat?
Tak do téhle doby mi to na zkouškách v divadle stačilo, ale teď vzhledem k Jakubovi Janu Rybovi se musím už i zavírat, učit se ve vlaku, tady v klubu, když je volno, nebo v šatně, protože jinak bych to asi nedal. Je to vždycky otázka velikosti role. V Hradci jsem žádné výrazně velké role neměl, takže mi opravdu stačilo dostat to do hlavy jen na zkouškách.
Režisér Michael Tarant používá poměrně neobvyklé metody – prý jste například zkoušeli v kostele…
Ano. Také jsme s ním byli v Rožmitále a projeli jsme si i Nepomuk a místa, kde Jakub Jan Ryba působil. Zkoušeli jsme na chalupě u Michaela. Bylo to takové jinačí zkoušení než běžně. Ale bylo to zajímavé, člověk se podíval na místa, kam se normálně nepodívá. Tak intenzivní práci na roli jsem ještě nezažil.
Také si doplňuješ vzdělání – pan režisér tě nutí číst… (smích) Co Seneca?
No, Seneca! Začetl jsem se. Jinak u mě je čtení hlavně o času… Čtu rád, ale nejčastěji oddechovou literaturu, třeba detektivky.
Senecu si běžně nečteš jen tak po večerech…
Náhodou, jak jsem to teď četl, říkal jsem si, kdyby byl čas, že bych si rád přečetl i víc! Rozhodně je to zajímavá filozofie. Ale večer jsem většinou rád, že děti usnou a já můžu taky.
Tak tomu rozumím. Tomáši, moc děkuji za rozhovor, do nadcházejícího generálkového týdne ti přeju hodně energie a na premiéře ZLOM VAZ!
Anna Hlaváčková
