VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S tebou mě baví svět (divadla) - Zdeněk Rumpík s nápovědou Naďou Krůlovou
Každý z nás někdy zažil, že si na něco nemohl vzpomenout, něco si vybavit, a stačilo by tak málo – mít vedle sebe nápovědu, někoho, kdo řekne první slovo, a my hned víme, jak dál. A nemusíme být studenti ani herci, které to potkává asi nejčastěji. Zrovna pro herce je nápověda velmi důležitá, protože v jednu dobu hrají hned v několika různých hrách (například v současné chvíli máme na repertoáru 17 titulů a další se zkouší) – herci musí v hlavě nosit opravdu hodně textů! A pořád se učí nové a nové a ty staré se pokouší zapomenout. Z tohoto hlediska je pro ně profese nápovědy mimořádně důležitá a nemálo z nich ji považuje za svého největšího parťáka v zákulisí. Naši suflérku, jak se jinak taky říká nápovědě, NAĎU KRŮLOVOU, si jako spojence, přítele a pomocníka na jevišti vybral herec ZDENĚK RUMPÍK…
Naďo, co vlastně dělá nápověda? Kdy je jí nejvíce potřeba?
Nápověda je důležitá hlavně při zkouškách, kdy herec ještě nemá zažitý text, ale už by neměl zkoušet se scénářem, do kterého může nahlédnout. Když pak herci replika vypadne nebo nenaskočí, nebo už vím, že má zde nějaké slabší, citlivé místo, tak mu to prostě „hodím“, samozřejmě s lehkým předstihem. Potom je to už jen taková berlička při představení…
Berlička? Není to spíš pomoc?
Ne, já říkám berlička, protože to označení používal pan Milan Sandhaus. (dlouholetý herec VČD – pozn. red.) „Ty seš taková moje berlička,“ říkával. A mně se to líbilo.
Zdeňku, kdy ty konkrétně potřebuješ Naďu?
Na zkouškách, tam především. Tam ji vždy vnímám jako takovou pojistku. I když text znám, jsem rád, když mi lehce „hází“ začátky vět, protože mám pak čas soustředit se na jevištní akci, kterou plním, a nemusím myslet na to, co říkám. To je moje zkušenost s nápovědou. Na představeních ji už téměř nepotřebuji, protože když u mě dojde k nějakému „bouráku“, tak vždycky něco řeknu po smyslu, jinými slovy… Divák to většinou nepozná, ale kolegové se smějí. (smích)
Herec na jevišti je v jisté tenzi, musí myslet na spoustu věcí, takže je logické, že se někdy něco může zadrhnout. Když to přijde, Naďo, tak mu „házíš“ celou větu, nebo jenom první slovo?
Právě že každý herec je úplně jiný, každý slyší jinak. Někdo nápovědu neslyší, i kdybych řvala přes celé jeviště a už to slyšeli i diváci… Je to o dohodě. A protože všechny naše herce znám, jak fungují, jak pracují, tak podle toho reaguji. Nemám žádné speciální „know how“, prostě s herci dýchám. Někdo udělá větší pauzu, vidím, že dělá „umělecký oblouček“, tedy že se ke mně blíží, vím, že normálně tam takhle dlouhou pauzu nemá, proto mu to hned „házím“. Tím zásadním slovem, ne celou větou.
Ty se na zkouškách naučíš, jak to každý herec bude hrát, že? Děláš si do textu nějaké poznámky nebo značky?
Ano, můj text je počmáraný jako v hokeji – mám tam různé značky, mám zvýrazněné, jestli na nějakém místě bude krátká, nebo velmi dlouhá pauza… Mám nakreslené dráhy pohybu herců. Můžu říct, že já funguju jako herec, akorát že on je na jevišti a já v portále.
Řekne si někdy herec, že to už perfektně umí, abys mu nenapovídala?
Ano, a já pak tedy nenapovídám. A když má zrovna okno, křičí na mě: „Tak jak to jde dál?“ Ale já to chápu, protože herec je v tenzi, jak říkáš, v napětí, a tam se logicky můžou objevit výpadky v textu.
Musí mít nápověda dobré nervy?
Ano, to je samozřejmé.
Zdeňku, ty slyšíš nápovědu?
Ano, vždy. I když napovídá jiným… (smích)
Někdy ale nevíš, co z toho je tvoje, že?
To se stává hlavně na začátku aranžování, kdy ještě neznáš přesně text partnera, nemáš to naposlouchané, takže slyšíš nápovědu, vezmeš to, ale ono to není tvoje.
Já jsem zažila jednu nápovědu v Olomouci, která byla takzvaný diskutér. Když se na ni herec obrátil a řval: „Jak je to dál?!“, vyšla z portálu na jeviště, podívala se do hlediště a zahlásila: „Paní režisérko, ale já jsem to házela, on to jenom neslyšel…“ Nebo se vymlouvala: „Já jsem prosím nemohla napovídat, protože jsem potlačovala kýchnutí“…
Na to ani není čas, ale já si myslím, že toto fakt nedělám. (smích) Před generálkami se dohodnu s herci – někdo chce, abych mu napovídala, někdo nechce. A už to i sama vypozoruju, kdo mě více potřebuje a kdo ne. Mám dobrou paměť, tak si pokaždé přečtu dopředu pár vět a dívám se na herce. Z jeho jednání usoudím, jestli mě potřebuje, jestli má „okno“. A taky podle toho, jestli ho slyším, nebo ne. Když je nevidím a někdy ani neslyším a oni mají výpadek, dojdou si ke mně, k portálu. A divák to určitě nepozná. Pan Sandhaus třeba skvěle uměl jít po nápovědě a divák si ničeho nevšiml. Jenom kolegové, kteří stáli v portále, se lámali smíchy. Mám na něj příjemnou vzpomínku, když zkoušel Keana, to opravdu skvěle spolupracoval. (smích)
Znáš texty tak dokonale, že bys mohla pokračovat tam, kde herec přestane?
Mně se to vybavuje prostorově, situačně. Nemám to tak nadrcené jako herci, ti se to musí samozřejmě naučit perfektně. Ale stále ty texty pročítám, takže si to hodně pamatuju.
Stalo se ti někdy, že jsi selhala, třeba že jsi byla indisponovaná nebo nesoustředěná?
NAĎA: Sebevědomě říkám, že ne. Zatím ne.
ZDENĚK: Naďa je špičková nápověda. Nevím, jak to dělá, ale přesně ví, kdy herec potřebuje pomoc. Někdy po zkoušce přijde a řekne: „Hele, tam se na to podívej, to ti dělá problémy.“ Ale jinak člověk o ní ani neví.
Zdeňku, jistě pamatuješ mnoho nápověd, i z jiných angažmá. Kdo byl takhle dobrý jako Naďa?
Paní Válková v Olomouci, tady byla výborná Hanka Truhlářová. Vzpomínám si, jak jsem v Olomouci v Hamletovi hrál Laerta a pan Řehák, skvělý herec, hrál Polonia, Laertova otce. Je tam scéna, kdy otec posílá syna z domu a klade mu na srdce, jak se má chovat. Pan Řehák se před tím trochu poškorpil s paní Válkovou, myslím, že se dohadovali právě o napovídání. Já jsem v té scéně stál na jevišti zády k nápovědě a nejednou jsem viděl, jak jeho oči vystoupily asi deset centimetrů před obličej a vyhasly – nevěděl nic. Tak se naklonil přes mé rameno, aby viděl na nápovědu, zbrunátněl a šel k portálu k místu suflérky. A paní Válková měla knihu zavřenou, jedla jablko a povídá: „Hovno ti řeknu!“ (smích) Tak jsem začal a on se pak chytnul. Myslím, že před představením zrovna nápovědě říkal, že ji vůbec nepotřebuje, ale to se nemá nikdy dělat, hned tě to potrestá.
A ty zlobíš někdy na jevišti?
Ále… už ani snad ne. Kdysi jsme uváděli hru Být královnou v Samandalu – já s Pepíkem Šebkem jsme hráli takové dva ministry. A měli jsme dialog na forbíně. Jednou jsme tam takhle stáli, když jsem zjistil, že vůbec nevím, co mám říkat. Prostě „okno“. No a udělal jsem něco strašného – podíval jsem se na kolegu a řekl jsem: „No?!“ A on jak si taky nebyl jistý, tak frrrr k nápovědě, ta mu něco řekla a on zase frrrr zpátky, řekl tu větu, ale vůbec nechápal, protože to nebyla jeho replika… A já zase: „No?“ A on zase běžel k nápovědě a já si mezitím vzpomněl, takže po jeho replice jsem ještě řekl: „No proto!“ Už o pauze se režisér Jaroslav Vostrý rozčiloval, že dá Pepu Šebka do hlášení, že neumí text, a on už málem dával výpověď… Ale já jsem se hned přiznal, že to byla moje chyba, že já jsem nevěděl… Takže jsem provedl takhle nepěknou věc a dodnes se za to stydím.
Naďo, vím, že děláš ještě „záskokovou“ knihu. Naši čtenáři asi nevědí, co to je…
Když je hra nazkoušená, před premiérou se musí text upravit do finální verze, protože během zkoušení vzniká spousta úprav. Některé repliky se škrtly, něco se přepsalo, připsalo, změnilo… Dělám takhle upravenou knihu pro zvukaře a osvětlovače, a samozřejmě taky pro herce, který dělá záskok, když někdo onemocní, zraní se, nebo převezme roli po kolegovi, který odešel do jiného angažmá.
Když jsme u toho angažmá, jak ses ty stala nápovědou?
NAĎA: Za všechno může právě Zdeněk!
ZDENĚK: Učil jsem na ZUŠce v Přelouči, kam chodila i Nadina dcera. A Naďa ji někdy doprovázela. Tak nějak postupně mi začala pomáhat, při generálkách s kulisami, kostýmy, občas „házela“ dětem texty. Tehdy jsem pochopil, že má nesmírný talent, že přesně ví, kdy, co a jak. Ale ona o tom neměla ani páru. (smích)
NAĎA: V některých kusech jsem si i zahrála, třeba ve Snu noci svatojánské jsem byla Titánie. Pak mi Zdeněk řekl, že umělecký šéf divadla František Laurin vypsal konkurz na nápovědu. Zúčastnila jsem se ho a vyhrála. A už tady „kroutím“ dvacátou šestou sezónu.
A máš tu práci pořád ráda?
Chceš to vědět upřímně? Kdybych neměla, tak bych ji nedělala.
Není to vždy vděčná pozice – herci mají někdy nálady…
Ale pak se třeba i omluví…
Když se insceance hraje dvacetkrát, čtyřicetkrát, baví tě to pořád stejně?
Baví mě to pozorovat, podle mě je každé představení toho samého titulu jiné, pokaždé je to jakoby premiéra. Mám to ráda a nesejde na tom, jestli je to komedie, nebo vážný titul. Teď mám asi nejraději Mikve, to je opravdu skvělá inscenace, nádherný příběh.
Naďo, co vlastně dělá nápověda? Kdy je jí nejvíce potřeba?
Nápověda je důležitá hlavně při zkouškách, kdy herec ještě nemá zažitý text, ale už by neměl zkoušet se scénářem, do kterého může nahlédnout. Když pak herci replika vypadne nebo nenaskočí, nebo už vím, že má zde nějaké slabší, citlivé místo, tak mu to prostě „hodím“, samozřejmě s lehkým předstihem. Potom je to už jen taková berlička při představení…
Berlička? Není to spíš pomoc?
Ne, já říkám berlička, protože to označení používal pan Milan Sandhaus. (dlouholetý herec VČD – pozn. red.) „Ty seš taková moje berlička,“ říkával. A mně se to líbilo.
Zdeňku, kdy ty konkrétně potřebuješ Naďu?
Na zkouškách, tam především. Tam ji vždy vnímám jako takovou pojistku. I když text znám, jsem rád, když mi lehce „hází“ začátky vět, protože mám pak čas soustředit se na jevištní akci, kterou plním, a nemusím myslet na to, co říkám. To je moje zkušenost s nápovědou. Na představeních ji už téměř nepotřebuji, protože když u mě dojde k nějakému „bouráku“, tak vždycky něco řeknu po smyslu, jinými slovy… Divák to většinou nepozná, ale kolegové se smějí. (smích)
Herec na jevišti je v jisté tenzi, musí myslet na spoustu věcí, takže je logické, že se někdy něco může zadrhnout. Když to přijde, Naďo, tak mu „házíš“ celou větu, nebo jenom první slovo?
Právě že každý herec je úplně jiný, každý slyší jinak. Někdo nápovědu neslyší, i kdybych řvala přes celé jeviště a už to slyšeli i diváci… Je to o dohodě. A protože všechny naše herce znám, jak fungují, jak pracují, tak podle toho reaguji. Nemám žádné speciální „know how“, prostě s herci dýchám. Někdo udělá větší pauzu, vidím, že dělá „umělecký oblouček“, tedy že se ke mně blíží, vím, že normálně tam takhle dlouhou pauzu nemá, proto mu to hned „házím“. Tím zásadním slovem, ne celou větou.
Ty se na zkouškách naučíš, jak to každý herec bude hrát, že? Děláš si do textu nějaké poznámky nebo značky?
Ano, můj text je počmáraný jako v hokeji – mám tam různé značky, mám zvýrazněné, jestli na nějakém místě bude krátká, nebo velmi dlouhá pauza… Mám nakreslené dráhy pohybu herců. Můžu říct, že já funguju jako herec, akorát že on je na jevišti a já v portále.
Řekne si někdy herec, že to už perfektně umí, abys mu nenapovídala?
Ano, a já pak tedy nenapovídám. A když má zrovna okno, křičí na mě: „Tak jak to jde dál?“ Ale já to chápu, protože herec je v tenzi, jak říkáš, v napětí, a tam se logicky můžou objevit výpadky v textu.
Musí mít nápověda dobré nervy?
Ano, to je samozřejmé.
Zdeňku, ty slyšíš nápovědu?
Ano, vždy. I když napovídá jiným… (smích)
Někdy ale nevíš, co z toho je tvoje, že?
To se stává hlavně na začátku aranžování, kdy ještě neznáš přesně text partnera, nemáš to naposlouchané, takže slyšíš nápovědu, vezmeš to, ale ono to není tvoje.
Já jsem zažila jednu nápovědu v Olomouci, která byla takzvaný diskutér. Když se na ni herec obrátil a řval: „Jak je to dál?!“, vyšla z portálu na jeviště, podívala se do hlediště a zahlásila: „Paní režisérko, ale já jsem to házela, on to jenom neslyšel…“ Nebo se vymlouvala: „Já jsem prosím nemohla napovídat, protože jsem potlačovala kýchnutí“…
Na to ani není čas, ale já si myslím, že toto fakt nedělám. (smích) Před generálkami se dohodnu s herci – někdo chce, abych mu napovídala, někdo nechce. A už to i sama vypozoruju, kdo mě více potřebuje a kdo ne. Mám dobrou paměť, tak si pokaždé přečtu dopředu pár vět a dívám se na herce. Z jeho jednání usoudím, jestli mě potřebuje, jestli má „okno“. A taky podle toho, jestli ho slyším, nebo ne. Když je nevidím a někdy ani neslyším a oni mají výpadek, dojdou si ke mně, k portálu. A divák to určitě nepozná. Pan Sandhaus třeba skvěle uměl jít po nápovědě a divák si ničeho nevšiml. Jenom kolegové, kteří stáli v portále, se lámali smíchy. Mám na něj příjemnou vzpomínku, když zkoušel Keana, to opravdu skvěle spolupracoval. (smích)
Znáš texty tak dokonale, že bys mohla pokračovat tam, kde herec přestane?
Mně se to vybavuje prostorově, situačně. Nemám to tak nadrcené jako herci, ti se to musí samozřejmě naučit perfektně. Ale stále ty texty pročítám, takže si to hodně pamatuju.
Stalo se ti někdy, že jsi selhala, třeba že jsi byla indisponovaná nebo nesoustředěná?
NAĎA: Sebevědomě říkám, že ne. Zatím ne.
ZDENĚK: Naďa je špičková nápověda. Nevím, jak to dělá, ale přesně ví, kdy herec potřebuje pomoc. Někdy po zkoušce přijde a řekne: „Hele, tam se na to podívej, to ti dělá problémy.“ Ale jinak člověk o ní ani neví.
Zdeňku, jistě pamatuješ mnoho nápověd, i z jiných angažmá. Kdo byl takhle dobrý jako Naďa?
Paní Válková v Olomouci, tady byla výborná Hanka Truhlářová. Vzpomínám si, jak jsem v Olomouci v Hamletovi hrál Laerta a pan Řehák, skvělý herec, hrál Polonia, Laertova otce. Je tam scéna, kdy otec posílá syna z domu a klade mu na srdce, jak se má chovat. Pan Řehák se před tím trochu poškorpil s paní Válkovou, myslím, že se dohadovali právě o napovídání. Já jsem v té scéně stál na jevišti zády k nápovědě a nejednou jsem viděl, jak jeho oči vystoupily asi deset centimetrů před obličej a vyhasly – nevěděl nic. Tak se naklonil přes mé rameno, aby viděl na nápovědu, zbrunátněl a šel k portálu k místu suflérky. A paní Válková měla knihu zavřenou, jedla jablko a povídá: „Hovno ti řeknu!“ (smích) Tak jsem začal a on se pak chytnul. Myslím, že před představením zrovna nápovědě říkal, že ji vůbec nepotřebuje, ale to se nemá nikdy dělat, hned tě to potrestá.
A ty zlobíš někdy na jevišti?
Ále… už ani snad ne. Kdysi jsme uváděli hru Být královnou v Samandalu – já s Pepíkem Šebkem jsme hráli takové dva ministry. A měli jsme dialog na forbíně. Jednou jsme tam takhle stáli, když jsem zjistil, že vůbec nevím, co mám říkat. Prostě „okno“. No a udělal jsem něco strašného – podíval jsem se na kolegu a řekl jsem: „No?!“ A on jak si taky nebyl jistý, tak frrrr k nápovědě, ta mu něco řekla a on zase frrrr zpátky, řekl tu větu, ale vůbec nechápal, protože to nebyla jeho replika… A já zase: „No?“ A on zase běžel k nápovědě a já si mezitím vzpomněl, takže po jeho replice jsem ještě řekl: „No proto!“ Už o pauze se režisér Jaroslav Vostrý rozčiloval, že dá Pepu Šebka do hlášení, že neumí text, a on už málem dával výpověď… Ale já jsem se hned přiznal, že to byla moje chyba, že já jsem nevěděl… Takže jsem provedl takhle nepěknou věc a dodnes se za to stydím.
Naďo, vím, že děláš ještě „záskokovou“ knihu. Naši čtenáři asi nevědí, co to je…
Když je hra nazkoušená, před premiérou se musí text upravit do finální verze, protože během zkoušení vzniká spousta úprav. Některé repliky se škrtly, něco se přepsalo, připsalo, změnilo… Dělám takhle upravenou knihu pro zvukaře a osvětlovače, a samozřejmě taky pro herce, který dělá záskok, když někdo onemocní, zraní se, nebo převezme roli po kolegovi, který odešel do jiného angažmá.
Když jsme u toho angažmá, jak ses ty stala nápovědou?
NAĎA: Za všechno může právě Zdeněk!
ZDENĚK: Učil jsem na ZUŠce v Přelouči, kam chodila i Nadina dcera. A Naďa ji někdy doprovázela. Tak nějak postupně mi začala pomáhat, při generálkách s kulisami, kostýmy, občas „házela“ dětem texty. Tehdy jsem pochopil, že má nesmírný talent, že přesně ví, kdy, co a jak. Ale ona o tom neměla ani páru. (smích)
NAĎA: V některých kusech jsem si i zahrála, třeba ve Snu noci svatojánské jsem byla Titánie. Pak mi Zdeněk řekl, že umělecký šéf divadla František Laurin vypsal konkurz na nápovědu. Zúčastnila jsem se ho a vyhrála. A už tady „kroutím“ dvacátou šestou sezónu.
A máš tu práci pořád ráda?
Chceš to vědět upřímně? Kdybych neměla, tak bych ji nedělala.
Není to vždy vděčná pozice – herci mají někdy nálady…
Ale pak se třeba i omluví…
Když se insceance hraje dvacetkrát, čtyřicetkrát, baví tě to pořád stejně?
Baví mě to pozorovat, podle mě je každé představení toho samého titulu jiné, pokaždé je to jakoby premiéra. Mám to ráda a nesejde na tom, jestli je to komedie, nebo vážný titul. Teď mám asi nejraději Mikve, to je opravdu skvělá inscenace, nádherný příběh.
Jana Uherová
