VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Když zbraň nevystřelí aneb Rozhovory v rekvizitárně

Neodmyslitelnou součástí divadelního představení jsou rekvizity. Co to vlastně je? Všechno, čeho se herec dotýká, předměty, které drží v ruce. Ale také část scénografie – třeba zařízení v pokoji, obrazy, lampy, květy, knihy… Také jídlo a pití. A bankovky či lidská lebka. O těchto předmětech jsem si povídala s vedoucím naší rekvizitárny VLADIMÍREM CHMELAŘEM a hercem MARTINEM MEJZLÍKEM.

MARTIN: Rekvizitárna neodmyslitelně patří k zákulisí divadla. V té naší je většinou – alespoň co já vím – pohodová atmosféra. Ideální místo na drby. (smích)

Martine, čeho si na rekvizitáři nejvíce ceníš?
Rekvizitář musí být pohotový. Na zkouškách i při představení. Něco se stane, rozbije – třeba nevystřelí pistole – a to je nutné rychle vyřešit. Představení nečeká, běží dál a tomu se musí vše i všichni přizpůsobit.

Vláďo, co všechno je prací rekvizitáře?
Musí si po předávací poradě přečíst hru, domluvit se s režisérem, co bude potřebovat. A pak už nastává fáze vyrábění, shánění a kupování rekvizit. Během zkoušení mají herci k dispozici náhradní (zástupní) rekvizity, aby měli s čím zkoušet. Čtrnáct dní před premiérou je tzv. technická zkouška, a to už jsou nachystané originální rekvizity, aby si na ně herci stihli do generálek a hlavně do premiéry zvyknout. Co je to rekvizita? Od drobností – tužek, klíčů – až po velké věci. Dokonce i kostým může být rekvizita – když si ho herec neobléká, ale má ho například v kufru. Jednou z největších a složitých rekvizit za mnoho let byl mučicí nástroj – smrtící panna v inscenaci Čachtická paní, kterou jsem navrhl a zkonstruoval s pomocí našich šikovných kolegů z dílen.

Musí být člověk na tomto postu manuálně zručný?
Určitě ano. Tu musí něco vyřezat, slepit, vyrobit… Jsem moc rád za své dva kolegy, bez kterých by se tak náročný provoz nedal zvládnout. Dva z nás máme uměleckou školu, třetí je truhlář s výtvarným nadáním, tak si mnoho věcí uděláme sami. Ale také nám samozřejmě pomáhají, jak jsem říkal, naše dílny.

Vláďo, takovou citlivou otázkou je používání bankovek v inscenacích. Předpokládám, že jsou to padělky…
Samozřejmě. (smích) Ale když mají současné bankovky vypadat jako originál, je problém „nestát se přitom padělatelem“. Řešíme to tak, že je tiskneme samozřejmě na obyčejný papír a v trochu jiné velikosti. Bankovky hrají v mnoha hrách, s dobovými, tedy neplatnými problém není. Dnes už se dá na internetu dohledat všechno, takže mám obrázek, zjistím k tomu velikost a vytisknu. Horší je to s dokumenty. Třeba v Bláznivých nůžkách hraje občanský průkaz, který v době premiéry v roce 2007 musel vypadat věrohodně. Velikost je trošku jiná, ale i tak jsme trnuli strachy, aby na to někdo nepřišel. Dnes už průkazy vypadají naštěstí jinak… (smích)

Jak je to s cigaretami? Kdysi se na jevišti dost kouřilo. Ale vadilo to divákům a někdy i samotným hercům, protože museli kouřit, pokud to postava vyžadovala, i nekuřáci. Jak je to s kouřením dnes?
Dnes je to samozřejmě zakázané, ale divadlo má výjimku. Takže když to situace opravdu vyžaduje, používáme normální cigarety. Dnes už jsou makety, které simulují i hoření, ale jsou z umělé hmoty, takže když si to herec neuvědomí a odklepne do popelníku, cinká to. (smích) No a doutník – ten vadí divákům nejvíc! Teď zkoušíme hru, ve které vystupuje postava Winstona Churchilla, tak možná na doutník opět dojde. Ale to pak diváci kašlou, jenom doutník zahlédnou.

Ano, někdy to působí jako Pavlovův reflex – divák vidí například kouř, který je ještě jenom na jevišti, nedosáhl ani první řady, ale diváci v desáté řadě už kašlou.
A přitom je to pára na bázi vody, neškodlivá, netoxická, nedusivá látka, která prošla atesty, zakoupená od autorizovaných prodejců.

Divákům, a přiznám se, že i mně, vadí výstřely. V první řadě se leknu. A střelný prach taky hodně zapáchá.
Když se hrála Balada pro banditu, kde se střílelo z dobových pušek, tak v plenéru na Kunětické hoře to tolik nevadilo, zvuk i zápach se ztratily, rozptýlily. Ale když se inscenace přenesla do divadla, začal to být problém. Museli jsme to „vychytat“ a do pušek dávat méně střelného prachu, aby nevydávaly takové rány, protože se střílelo na forbíně, tedy blízko diváků.

Pamatuju si, že kdysi mělo každé divadlo velký fundus, sklad rekvizit a většina věcí se musela vyrábět. Jak je to dnes?
Máš pravdu – ve skladu nacházím předměty, které se dřív musely vyrábět a dnes se dají koupit. Ale na druhou stranu, divadlo není realita, je to nadsázka a věci nemusejí být opravdové. Na každou inscenaci máme schvalovaný rozpočet a musíme ho dodržet. Když kupuji něco dražšího, žádám o povolení vedení divadla. Takže i dnes, co se dá vyrobit, vyrobíme. Něco najdeme ve fundusu, zbytek se koupí. Na internetu se dá sehnat všechno, před dvaceti lety jsme o tom neměli ani zdání. Říká se, že co není vidět z první řady, nemusí být přesné. Něco se dá „ošidit“. Ale my jsme puntičkáři a máme rádi, když jsou věci perfektní.

Dost obvyklou rekvizitou, a ne vždy vítanou je jídlo a pití. Používáte originální potraviny?
Alkohol samozřejmě ne. (smích) Whisky je naředěná kofola, kdysi to byl čaj. Červené víno je rybízový džus, bílé víno jablečná šťáva. A jídlo? Když je velká hostina a herci si jenom párkrát zobnou, pak je všechno z umělé hmoty. Buď se vyrobí, nebo pořídíme dokonalé makety, a k tomu se něco málo opravdového dokoupí. Pravé jídlo ale herce na jevišti nesmí dusit. Proto používáme například kousky banánu, jablka nebo sýra. Je to jen o domluvě, kdo co preferuje. Žádný mák, tvaroh nebo pečivo, to pak herci nemůžou mluvit. Když je ve hře pečené kuře nebo řízky, vše se dá koupit. Ale v inscenaci Čas katů bylo předepsané ovarové koleno, a to kolegyně doma opravdu vařila a pekla!

Martine, u divadla jsi už zažil ledasco, bylo pro tebe někdy jídlo nebo pití na přítěž?
Naopak. Někdy to může být příjemné. Když herec nemusí zrovna moc mluvit, pak přijde k chuti něco si zobnout. Pravda, když máš v generálkovém týdnu každý den studené kuře, to se rychle přejí. Ne vždy si herec pochutná. Musí to být něco lehkého, aby se nedusil. Teď v komedii Z postele do postele máme jíst šproty. Dostáváme tuňáka a k tomu speciální suchary – od Láďi, to si vychutnávám. Ležíme s Lídou Mecerodovou v posteli a užíváme si to. V Hoří, má panenko! jsme měli popíjet pivo, opravdové pivo to nebylo, ale vychlazený Birell také přišel k chuti.

Stalo se ti, Vláďo, že jsi zapomněl dát nějakou rekvizitu na jeviště nebo ji zapomněl připravit herci na domluvené místo?
Jsem tu sedmnáctou sezónu a za tu dobu se to až tak často nestalo, ťukám na dřevo, ale nikdo není neomylný. Máme takový tahák, nebo chceš-li „jízdní řád“ inscenace, a podle toho věci připravujeme. Ale může se přihodit, že někdo přes rekvizitu položí kus kostýmu, třeba klobouk, a herec ji pak nevidí. V inscenaci Jistě, pane ministře měla Martina Mejzlíková jako uklízečka začít luxovat a já si těsně před tím uvědomil, že jsem jí do portálu nenachystal vysavač. Rychle jsem běžel do skladu a stihl to přesně na sekundu. Divák si ničeho nevšiml.

S čím jsou na jevišti největší problémy?
Když se má postava zastřelit a nefunguje zbraň. I když je vše poctivě nachystané, něco může selhat. Technické věci a pyrotechnika nemusí správně fungovat, může být vadný palník, rozbuška a dopředu se to nedá vyzkoušet. Nepříjemné jsou taky střepy na jevišti, když se něco rozbije, protože hrozí, že se někdo může poranit. Ale když se má podle scénáře rozbít sklenička nebo lahev, koupíme ji z cukrového skla – vypadá výborně, k nerozeznání od pravé, dokonce v ní i pár minut vydrží tekutina. A hlavně je to bezpečné.

Martine, kontroluješ si rekvizity před představením, i když víš, že je na rekvizitáře spoleh?
Já se snažím být pečlivý, někdy až moc, tak kontroluji raději dvakrát. Vše si musím poskládat přesně tak, jak to budu potřebovat, aby mě to pak nezdržovalo, nevyhazovalo z akce. Práce s rekvizitou je součástí herecké práce. Mnohdy mi pomáhá, když můžu mít něco v ruce, třeba i obyčejný kapesník, na něm můžeš znázornit nějakou emoci, nervozitu.

A poslední otázka na Martina, když máš mít na jevišti kufr, který je těžký, chceš raději kufr opravdu těžký, nebo zahraješ, že je to „jako“ těžké?
(smích) Raději těžký. Mám rád věci opravdové, realistické.

Vláďo i Martine, přeji vám, ať puška vždy vystřelí a rekvizity nezlobí.