VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S tebou mě baví svět (divadla) - Ludmila Mecerodová se zvukařem Lukášem Lucky Bottou
Bezpečné zázemí je pro herce nepostradatelným faktorem pro to, aby svou práci dělali dobře a s radostí. A k tomu potřebují spoustu kolegů v zákulisí, kteří s nimi při představení „jdou“, pomáhají jim a spolupracují. Jednou z profesí, kterou by diváci mohli znát, je zvukař – koneckonců sedí s nimi v hledišti na takzvaném „live postu“. Odtud sleduje představení, pouští zvuky a ladí hlasitost hudby. Ale to zdaleka není všechno. Co to vlastně je a co obnáší profese zvukaře, o tom jsem si povídala s herečkou LUDMILOU MECERODOVOU a zvukařem LUKÁŠEM LUCKY BOTTOU.
Lído, proč sis vybrala jako nepostradatelného kolegu právě Lukáše?
Lída: Jednak proto, že mám Lukáše ráda. Rozumíme si, líbí se nám stejné věci, například kreslené filmy. A pak, nevím, jak lépe to nazvat – pro mě je zkrátka zajímavým člověkem. Navíc mi připadá, že zvukař je v divadle jednou z nejdůležitějších profesí. Z mého pohledu je ta práce zcela nepochopitelná, protože já jsem vysloveně antitechnický typ. Obdivuju Lukáše, že ovládá všechny ty stroje i že ve správný čas pustí správnou muziku ve správné intenzitě.
Jak dlouho ti, Lukáši, vůbec trvalo, než jsi do toho proniknul? A chtěl jsi to dělat vždy?
Lukáš: Nikdy mě to nenapadlo, neměl jsem žádnou ambici dělat zvukaře. Všechno to byla velká náhoda. Byl jsem se podívat v divadle na představení. Přišel jsem na poslední chvíli a moje babička, která pracovala na vrátnici, než aby sháněla lístek, tak mě posadila ke zvukařům. Zvukaři byli mladí kluci a řekli něco jako: „Ty hele, ty vypadáš, že jsi docela v pohodě týpek. Teď od nás někdo odešel, nechceš dělat zvukaře?“
Takhle to bylo banální?
Lukáš: Ano. A já jsem řekl, že jo.
Lída: Ale přece jsi o tom nic nevěděl… Někdo tě zaučil?
Lukáš: Ano, tehdejší vedoucí zvukařů Petr Dvořák mě naučil všechno od začátku.
Dobrá, ale děláš tu práci přes dvacet let a mezitím se všechna ta technika a technologie změnila… několikrát se vyměnily aparatury…
Lukáš: To ano, ale nezměnil se princip. U zvukařiny záleží taky na tom, o jaké divadlo se jedná. Když pracuješ třeba na velké muzikálové scéně, kde člověk potřebuje víc teoretických znalostí, hlavně z fyziky…
Z fyziky? (s Lídou jsme v němém úžasu…)
Lukáš: Jistě, z fyziky, abys věděla, jak se zvuk chová, jak se odráží, jak v principu tyto věci fungují. Když zvukař pracuje v nějakém menším divadle, kde se hraje zejména činohra, tak je důležité, aby byl především citlivý, aby včas reagoval a dobře a rychle se rozhodoval. A pak jsou třeba stagiony, kde stačí, když je člověk tzv. „hi-fista“ a zapálený fanda, když má rád hudbu, a to mu k té práci většinou stačí.
Lída: Mě fascinuje, když se zkouší inscenace, scény se vracejí pořád dokola a režisér je někdy nevrlý, jak ty, když pouštíš zvuky, musíš být stále při věci…
Lukáš: Ano, musím být pořád ve střehu. Taky se stává, že režisér má velmi jasnou představu o zvuku nebo hudbě, a je důležité, do jaké míry to umí dostatečně interpretovat, aby zvukař věděl, co má udělat. A zas na druhou stranu do jaké míry je zvukař chápavý, aby to hned splnil.
Lída: Ano, a když pak na zkouškách všem tečou nervy, tak to zvukaře ještě víc rozhodí.
Lukáš: Ta práce je nejvíc nevděčná v tom, že zvukař pracuje s něčím, tedy se zvukem, na který neexistuje jednoznačná odpověď. Pro každého člověka je to vždy subjektivní. Každému zvuk zní jinak, jinak vnímá limity hlasitosti a bude mít na tutéž věc jiný názor. V tom je to nevděčné, že zvukař těžko splní svou práci dokonale, ať už pro tvůrčí tým, nebo pro herce.
Lída: Ano, na jevišti herci slyší zvuky jinak, mají na ně jiné požadavky…
Lukáš: A ještě bychom měli uspokojit téměř pět set diváků zároveň, všichni by měli vnímat zvuk plus mínus stejně.
Lída: Což vlastně skoro nejde.
Lukáši, ty začneš pracovat na inscenaci tak čtrnáct dní před premiérou, někdy dřív. Předtím si připravuješ některé zvuky, ruchy. Kde se dá sehnat například tekoucí voda, zvony, cvrlikání ptactva…?
Lukáš: V dnešní době internetu se spousta věcí dá v patřičné kvalitě dohledat. Používám databázi, kde zvukaři sdílí zvuky sami pro sebe, někdy jsou u nich autorská práva, jindy ne. Když se jedná o nějaký jednodušší zvuk, tak je mnohem rychlejší si ho natočit. Třeba prásknutí dveřmi – máš o tom jasnou představu, jak to má vypadat, tak vezmeš dveře, bouchneš a je to.
Měl jsi někdy požadavek od režiséra na vysloveně zvláštní zvuk?
Lukáš: Těch zvuků bylo hodně, samozřejmě, ale třeba jednou přišel Jirka Seydler a chtěl zvuk plácání křídel hrdličky při odletu. Končilo tím představení Královské hry. To se pak složitě hledá zvuk hrdličky, když nemáš mít žádné další ruchy v pozadí. U těchto zvuků je nejtěžší, že když nevíš, o jaký zvuk jde, tak to mozek často ani není schopen identifikovat. Když ti pustím ždímačku, a ty předem nevíš, co to je, tak ti to může připomínat cokoliv. Ale jak víš, že přijde zvuk ždímačky, tak se to okamžitě v hlavě spojí.
Lída: My máme často před představením trému? Ty taky?
Lukáš: Dneska už moc ne. Dřív jsem míval před veřejnou generálkou víc než před premiérou, protože to bylo před diváky poprvé. Ale jak postupuje čas a technika je spolehlivější, tak jsem klidnější. Dřív jsem se bál, že mi přeskočí CD, nebo že se nenačte „track“. Dnešní nové technologie toto skoro vylučují, a tak mě to tolik nestresuje.
Lída: Máš představení, která jsou ti bližší? A je to tou zvukařinou, nebo kvalitou představení?
Lukáš: Je to jak kdy, jak které představení. Obecně nemám moc rád muzikály, protože je to víc práce. (smích) Ale jakmile muzikál začne a já mám pocit, že odvádím dobrou práci a zvuk se mi líbí, tak mě to strašně baví a ty dvě hodiny si užiju. Jindy je to činohra, kde mě baví příběh, a pak mi nevadí koukat na něj pořád dokola. A naplno si užiju i to, že přesně „jen“ pouštím zvuky. Je to velmi individuální.
Lída: A stane se, že se někdy spleteš nebo že zapomeneš pustit zvuk?
Lukáš: To víš, že jo, všichni jsme jenom lidi… Mně se někdy stane, že se zakoukám. Spíš než bych se rozptyloval, tak se zadívám na představení a najednou si uvědomím, že jsem měl pustit zvuk, protože jsem byl v tu chvíli víc divák než zvukař. Nebo pustíš jiný stroj a ozve se jiný zvuk. No a když se taková věc stane, tak máš méně než vteřinu na to, aby ses rozhodla, co máš udělat…
Lída: Nebo to funguje opačně – herec neudělá nebo neřekne to, co má, tak se musíš okamžitě rozhodnout, co uděláš, buď to pustíš a zachráníš, nebo ne.
V divadle je vždy několik zvukařů a každý děláte konkrétní představení. Co se stane, když onemocníte, jste nahraditelní?
Lukáš: Zatím každý, i když má čtyřicítky teploty, přijde své představení ozvučit. A herci jsou velmi citliví na zvuky. Kdyby se střídali zvukaři, což jsme původně dělat chtěli, každý z nich cítí jinak a na jevišti je každá vteřina dlouhá jako týden… Pro herce je důležité, aby byl zvuk puštěný přesně na domluveném místě, v konkrétní intenzitě, a i kdyby to oba zvukaři pustili na narážku, jak měli, stejně to bude rozdílné, přijde to v jiný moment, než herec čekal.
Lída: Lukáši, mám ráda tvůj zpěv. Moc se mi líbilo, když jsi měl s kapelou koncert na Malé scéně ve dvoře.
Ano, Lukáš zpívá skvěle, ale styděl se vystupovat na veřejnosti. Co bylo tím spouštěčem, že se to změnilo?
Lukáš: Vůbec nevím. Obecně mám tendenci se v tomto ohledu podhodnocovat. V tuto chvíli mi asi hodně záleží na zpětné vazbě, která byla poslední dobou natolik pozitivní, že mě to donutilo snažit se ostych překonat.
Zpíváš v triu LES TROIS. Zpěv, klavír a violoncello. Kdyby si někdo chtěl poslechnout ochutnávku vašeho repertoáru, najde ho na webu www.lestrois.cz. Umíš si představit, že by ses stal v tomto oboru profesionálem?
Lukáš: Umím.
Zpíváš anglicky a francouzsky. Znamená to, že musíš tu řeč perfektně znát?
Lukáš: Nemusím. Zpívám i italsky a španělsky, tolik jazyků fakt neovládám. Jde o cit.
A budeš někdy zpívat česky?
Lukáš: To je otázka. Když se zamyslím, že by se nám podařilo udělat nějakou autorskou tvorbu, tak tam je největší předpoklad češtiny.
Kdo je u vás lídr kapely? Kdo přináší repertoár?
Lukáš: Repertoár většinou nabízím já, ale musíme se na každé písni shodnout. Musí nás to všechny především bavit. Pianistka Katka nás organizuje, koordinuje, já sháním noty. Někdy to není jednoduché, některé pro nás přepsal kolega Radek Škeřík.
Lída: Já mám na jevišti největší trému, když se na mně jde podívat někdo blízký, známý… Taky to tak máš?
Lukáš: Mám to stejně. Nedělá mi problém zpívat pro pět set neznámých lidí, ale běda, když je tam třebas jediný známý, to mám trému.
Z tohoto pohledu se mi zdá, že na své vystoupení na Malé scéně jsi musel mít velkou kuráž. Tam vlastně nebyl nikdo, kdo by tě neznal. Ale všem se to moc líbilo a budeme rádi, když nám podobný zážitek zopakuješ. Ale, a to budu teď k tobě neférová, budu ráda, když budeš ještě dlouho dělat u nás zvukaře, protože, málo platné, děláš to dobře!
Lído, proč sis vybrala jako nepostradatelného kolegu právě Lukáše?
Lída: Jednak proto, že mám Lukáše ráda. Rozumíme si, líbí se nám stejné věci, například kreslené filmy. A pak, nevím, jak lépe to nazvat – pro mě je zkrátka zajímavým člověkem. Navíc mi připadá, že zvukař je v divadle jednou z nejdůležitějších profesí. Z mého pohledu je ta práce zcela nepochopitelná, protože já jsem vysloveně antitechnický typ. Obdivuju Lukáše, že ovládá všechny ty stroje i že ve správný čas pustí správnou muziku ve správné intenzitě.
Jak dlouho ti, Lukáši, vůbec trvalo, než jsi do toho proniknul? A chtěl jsi to dělat vždy?
Lukáš: Nikdy mě to nenapadlo, neměl jsem žádnou ambici dělat zvukaře. Všechno to byla velká náhoda. Byl jsem se podívat v divadle na představení. Přišel jsem na poslední chvíli a moje babička, která pracovala na vrátnici, než aby sháněla lístek, tak mě posadila ke zvukařům. Zvukaři byli mladí kluci a řekli něco jako: „Ty hele, ty vypadáš, že jsi docela v pohodě týpek. Teď od nás někdo odešel, nechceš dělat zvukaře?“
Takhle to bylo banální?
Lukáš: Ano. A já jsem řekl, že jo.
Lída: Ale přece jsi o tom nic nevěděl… Někdo tě zaučil?
Lukáš: Ano, tehdejší vedoucí zvukařů Petr Dvořák mě naučil všechno od začátku.
Dobrá, ale děláš tu práci přes dvacet let a mezitím se všechna ta technika a technologie změnila… několikrát se vyměnily aparatury…
Lukáš: To ano, ale nezměnil se princip. U zvukařiny záleží taky na tom, o jaké divadlo se jedná. Když pracuješ třeba na velké muzikálové scéně, kde člověk potřebuje víc teoretických znalostí, hlavně z fyziky…
Z fyziky? (s Lídou jsme v němém úžasu…)
Lukáš: Jistě, z fyziky, abys věděla, jak se zvuk chová, jak se odráží, jak v principu tyto věci fungují. Když zvukař pracuje v nějakém menším divadle, kde se hraje zejména činohra, tak je důležité, aby byl především citlivý, aby včas reagoval a dobře a rychle se rozhodoval. A pak jsou třeba stagiony, kde stačí, když je člověk tzv. „hi-fista“ a zapálený fanda, když má rád hudbu, a to mu k té práci většinou stačí.
Lída: Mě fascinuje, když se zkouší inscenace, scény se vracejí pořád dokola a režisér je někdy nevrlý, jak ty, když pouštíš zvuky, musíš být stále při věci…
Lukáš: Ano, musím být pořád ve střehu. Taky se stává, že režisér má velmi jasnou představu o zvuku nebo hudbě, a je důležité, do jaké míry to umí dostatečně interpretovat, aby zvukař věděl, co má udělat. A zas na druhou stranu do jaké míry je zvukař chápavý, aby to hned splnil.
Lída: Ano, a když pak na zkouškách všem tečou nervy, tak to zvukaře ještě víc rozhodí.
Lukáš: Ta práce je nejvíc nevděčná v tom, že zvukař pracuje s něčím, tedy se zvukem, na který neexistuje jednoznačná odpověď. Pro každého člověka je to vždy subjektivní. Každému zvuk zní jinak, jinak vnímá limity hlasitosti a bude mít na tutéž věc jiný názor. V tom je to nevděčné, že zvukař těžko splní svou práci dokonale, ať už pro tvůrčí tým, nebo pro herce.
Lída: Ano, na jevišti herci slyší zvuky jinak, mají na ně jiné požadavky…
Lukáš: A ještě bychom měli uspokojit téměř pět set diváků zároveň, všichni by měli vnímat zvuk plus mínus stejně.
Lída: Což vlastně skoro nejde.
Lukáši, ty začneš pracovat na inscenaci tak čtrnáct dní před premiérou, někdy dřív. Předtím si připravuješ některé zvuky, ruchy. Kde se dá sehnat například tekoucí voda, zvony, cvrlikání ptactva…?
Lukáš: V dnešní době internetu se spousta věcí dá v patřičné kvalitě dohledat. Používám databázi, kde zvukaři sdílí zvuky sami pro sebe, někdy jsou u nich autorská práva, jindy ne. Když se jedná o nějaký jednodušší zvuk, tak je mnohem rychlejší si ho natočit. Třeba prásknutí dveřmi – máš o tom jasnou představu, jak to má vypadat, tak vezmeš dveře, bouchneš a je to.
Měl jsi někdy požadavek od režiséra na vysloveně zvláštní zvuk?
Lukáš: Těch zvuků bylo hodně, samozřejmě, ale třeba jednou přišel Jirka Seydler a chtěl zvuk plácání křídel hrdličky při odletu. Končilo tím představení Královské hry. To se pak složitě hledá zvuk hrdličky, když nemáš mít žádné další ruchy v pozadí. U těchto zvuků je nejtěžší, že když nevíš, o jaký zvuk jde, tak to mozek často ani není schopen identifikovat. Když ti pustím ždímačku, a ty předem nevíš, co to je, tak ti to může připomínat cokoliv. Ale jak víš, že přijde zvuk ždímačky, tak se to okamžitě v hlavě spojí.
Lída: My máme často před představením trému? Ty taky?
Lukáš: Dneska už moc ne. Dřív jsem míval před veřejnou generálkou víc než před premiérou, protože to bylo před diváky poprvé. Ale jak postupuje čas a technika je spolehlivější, tak jsem klidnější. Dřív jsem se bál, že mi přeskočí CD, nebo že se nenačte „track“. Dnešní nové technologie toto skoro vylučují, a tak mě to tolik nestresuje.
Lída: Máš představení, která jsou ti bližší? A je to tou zvukařinou, nebo kvalitou představení?
Lukáš: Je to jak kdy, jak které představení. Obecně nemám moc rád muzikály, protože je to víc práce. (smích) Ale jakmile muzikál začne a já mám pocit, že odvádím dobrou práci a zvuk se mi líbí, tak mě to strašně baví a ty dvě hodiny si užiju. Jindy je to činohra, kde mě baví příběh, a pak mi nevadí koukat na něj pořád dokola. A naplno si užiju i to, že přesně „jen“ pouštím zvuky. Je to velmi individuální.
Lída: A stane se, že se někdy spleteš nebo že zapomeneš pustit zvuk?
Lukáš: To víš, že jo, všichni jsme jenom lidi… Mně se někdy stane, že se zakoukám. Spíš než bych se rozptyloval, tak se zadívám na představení a najednou si uvědomím, že jsem měl pustit zvuk, protože jsem byl v tu chvíli víc divák než zvukař. Nebo pustíš jiný stroj a ozve se jiný zvuk. No a když se taková věc stane, tak máš méně než vteřinu na to, aby ses rozhodla, co máš udělat…
Lída: Nebo to funguje opačně – herec neudělá nebo neřekne to, co má, tak se musíš okamžitě rozhodnout, co uděláš, buď to pustíš a zachráníš, nebo ne.
V divadle je vždy několik zvukařů a každý děláte konkrétní představení. Co se stane, když onemocníte, jste nahraditelní?
Lukáš: Zatím každý, i když má čtyřicítky teploty, přijde své představení ozvučit. A herci jsou velmi citliví na zvuky. Kdyby se střídali zvukaři, což jsme původně dělat chtěli, každý z nich cítí jinak a na jevišti je každá vteřina dlouhá jako týden… Pro herce je důležité, aby byl zvuk puštěný přesně na domluveném místě, v konkrétní intenzitě, a i kdyby to oba zvukaři pustili na narážku, jak měli, stejně to bude rozdílné, přijde to v jiný moment, než herec čekal.
Lída: Lukáši, mám ráda tvůj zpěv. Moc se mi líbilo, když jsi měl s kapelou koncert na Malé scéně ve dvoře.
Ano, Lukáš zpívá skvěle, ale styděl se vystupovat na veřejnosti. Co bylo tím spouštěčem, že se to změnilo?
Lukáš: Vůbec nevím. Obecně mám tendenci se v tomto ohledu podhodnocovat. V tuto chvíli mi asi hodně záleží na zpětné vazbě, která byla poslední dobou natolik pozitivní, že mě to donutilo snažit se ostych překonat.
Zpíváš v triu LES TROIS. Zpěv, klavír a violoncello. Kdyby si někdo chtěl poslechnout ochutnávku vašeho repertoáru, najde ho na webu www.lestrois.cz. Umíš si představit, že by ses stal v tomto oboru profesionálem?
Lukáš: Umím.
Zpíváš anglicky a francouzsky. Znamená to, že musíš tu řeč perfektně znát?
Lukáš: Nemusím. Zpívám i italsky a španělsky, tolik jazyků fakt neovládám. Jde o cit.
A budeš někdy zpívat česky?
Lukáš: To je otázka. Když se zamyslím, že by se nám podařilo udělat nějakou autorskou tvorbu, tak tam je největší předpoklad češtiny.
Kdo je u vás lídr kapely? Kdo přináší repertoár?
Lukáš: Repertoár většinou nabízím já, ale musíme se na každé písni shodnout. Musí nás to všechny především bavit. Pianistka Katka nás organizuje, koordinuje, já sháním noty. Někdy to není jednoduché, některé pro nás přepsal kolega Radek Škeřík.
Lída: Já mám na jevišti největší trému, když se na mně jde podívat někdo blízký, známý… Taky to tak máš?
Lukáš: Mám to stejně. Nedělá mi problém zpívat pro pět set neznámých lidí, ale běda, když je tam třebas jediný známý, to mám trému.
Z tohoto pohledu se mi zdá, že na své vystoupení na Malé scéně jsi musel mít velkou kuráž. Tam vlastně nebyl nikdo, kdo by tě neznal. Ale všem se to moc líbilo a budeme rádi, když nám podobný zážitek zopakuješ. Ale, a to budu teď k tobě neférová, budu ráda, když budeš ještě dlouho dělat u nás zvukaře, protože, málo platné, děláš to dobře!
Jana Uherová
